autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
Najednou mě probudil něčí hlas. Tak nepříjemný a upištěný. Otevřel jsem pomalu oči a nad sebou viděl tu červeně zmalovanou hubu. Martha. Nic lepšího mě potkat nemohlo.
„No tak, Bille, prober se!“ křikla a plácla mě po tváři.
„Au… Nech mě,“ brouknu rozechvěle a otočím se pryč od ní. I když bych měl být teď rád, že mě probrala, netěší mě to vůbec. Určitě se bude vyptávat, co tu Tom dělal, co jsme si řekli, proč jsem omdlel, že bych měl jít k lékaři. Ah, nechci to poslouchat, teď ne. Tiše se rozpláču a obličej si schovám do dlaní.
„Tady ležet nemůžeš, pojď. Vše mi povíš,“ řekne a podá mi ruku. Její ruku přijmu, ale stejně protestuji.
„Nech mě, potřebuju být sám. Ale… ale díky,“ vydechnu. Přidržím se stěny, potom pultu a dotrmácím se do kumbálu. Posadím se tam do jednoho z malých nepohodlných křesel a snažím se zpracovat to, co se stalo.
On vážně přišel a řekl mi, že tomu dáme čas, že ke mně pořád něco cítí. Plakal, tolik plakal. Když jsem ho viděl, nepoznával jsem ho. Byl to někdo úplně jiný. Nikdy bych si to nedovolil říct, ale vypadal tak hrozně.
Posedával jsem tam snad půl hodiny. Potom přišla Martha a začal výslech. Pořád mlela, co se mi stalo, že mi poradí a pomůže. Měl jsem chuť jí doopravdy v tu chvíli říct, co si o ní myslím, a hlavně, aby mě nechala na pokoji, ale slušně jsem ji požádal o to, zda by mě mohla nechat být. Nakonec tedy s průpovídkami přikývla. Nakázala mi, co mám dělat a odešla. Konečně. S maličkou nadějí a lepším pocitem, že jsem ho viděl a mluvil s ním, jsem se odebral do skladu a šel vybalovat nové zboží. Po poledni se mě Martha snažila dotlačit ke kase, ale jasně jsem jí řekl, že tam nejdu. Po zbytek dne jsem byl jen vzadu. Formuláře jsem raději nevyplňoval. Stejně bych dnes vypsal vše špatně.
K večeru jsem se konečně sebral a šel domů. Vlastně… šel jsem k Tomovi do bytu vzít si věci. Cesta mi zabrala víc jak 45 minut, protože opět nejel autobus a já šel pěšky. Tak hrozně pršelo, byl jsem celý promočený. Když jsem stál před dveřmi jeho bytu, několikrát jsem se zhluboka nadechnul a z obličeje si setřel pár kapek. Zazvonil jsem a jen čekal. Měl jsem strach. I když jsem ho ráno viděl, mám obavy, aby se mu něco nestalo. Tohle psychické vypětí nedělá dobře ani jednomu z nás, ale na mně teď nesejde. Během chvíle se otevřely dveře a v nich stál samozřejmě Tom.
„Bille,“ vydechne udiveně a prohlédne si mě. Po té noci a ránu, kdy jsem sebou praštil, jsem nevypadal zrovna nejlépe. Navíc jsem byl zmoklý jako slepice.
„Ahoj,“ šeptnu a sklopím oči. Cítím se trapně. „Nechci tě nijak rušit. Jen… vzal bych si věci.“ Říkám to tak nerad, ale není jiného východiska.
„Uhm… jo, tak pojď,“ odstoupí ode dveří. Nervózně vkročím do dveří a ihned se zuju.
„Děkuju,“ šeptnu. Zavře za mnou a jen čeká, co dalšího udělám. Cítím, jak se na mě dívá.
„Můžu dál?“ podívám se na něj.
„Běž. Pořád tu bydlíš,“ řekne a odejde do obýváku. Jen si vezme něco ze stolu a zajde do kuchyně.
Chápu, že mě nechce vidět. Raději na to nic neřeknu a tiše vejdu. Zajdu do koupelny a posbírám si jen to nejdůležitější. Naházím si to do tašky. To samé udělám v ložnici, ale pak se zastavím. Rozejdu se za Tomem do kuchyně.
„Já jsem si zapomněl vzít… více tašek. Já… já to všechno asi najednou nepoberu,“ pípnu jako malé dítě. Jen někam nepřítomně kouká. Když ale vejdu, podívá se na mě. Chvíli mu trvá, než si uvědomí, že jsem mu něco říkal.
„Aha, dobře… Tak… si to tu nech. O nic nejde. Vezmi si jedny klíče, kdybys někdy něco potřeboval a já tu nebyl, aby ses sem dostal,“ řekne potichu. Sklopí hlavu a napije se vodky. Tak nerad u něj ten alkohol vidím. Bille, mlč!
„Děkuju mockrát. Já jen nechci, aby ti to tu nějak překáželo… Ne, to ne. Klíče si nechej. Já bych se vždy ozval. Nebudu ti sem jen tak lézt.“
„Byl bych radši, kdybys ty klíče měl,“ vzhlédne a podívá se mi do očí. V jeho pohledu bylo něco zvláštního, ale teď nedokážu rozeznat co.
„Proč?“ šeptnu a udělám dva kroky k němu. Na to neodpoví. Znovu jen skloní hlavu ke skleničce. Tiše povzdechnu a hlavu skloním taky.
„Děkuju za to, cos mi řekl v obchodě. Nečekal jsem to,“ přiznám. Zapálí si cigaretu a jen s kývnutím začne pozorovat stůl. Nakonec se napije alkoholu. Mám strach cokoli říct nebo udělat. Možná bych všemu ještě přihoršil, a to teď nechci.
„Nebudu tě rušit. Už půjdu,“ podívám se na něj, i když se mi odejít nechce.
„Hodil bych tě domů, ale…“ pozvedne flašku vodky, „…už mám půlku v sobě.“
Jak jsem mohl tomuhle stvořeníčku říct vůbec něco takového? Po tom všem by mě snad odvezl vážně i domů.
„Ne, ne. S tím si nelam hlavu. A… neměl bych nic říkat, neměl bych se do ničeho srát, ale prosím… tu druhou půlku už tam nechej. Prosím.“
„Je to moje jediný rozptýlení,“ řekne potichu. „Prášky, chlast a cigarety… To jediný dokáže všechno otupit,“ pošeptá a znovu se napije. Tohle všechno je jen kvůli mojí nevymáchaný hubě!
„Ale na jak dlouho, Tome?“ zeptám se a sednu si k němu na bobek. „Vykašli se na tohle.“
„Až to přestane působit, začnu nanovo. Uchlastám se k smrti. Udělám jen to, co si vrah jako já zaslouží,“ hlesne a v očích se mu začnou tvořit další slzy.
„Ne, ne, ne. Takhle nemluv,“ vydechnu a vyhledám jeho ruku, i když čekám, že ucukne. „Ať se stalo cokoli. Ať jsi měl jakoukoli práci, jsi slušný člověk. Navíc se srdcem na pravém místě.“ Sakra, proč jsem mu jen tohle nedokázal říct včera? Proč je mi teď zase do breku? Měl jsem si všechno uvědomit dřív.
„Tak proč jsi to udělal?“ rozbrečí se. Položí si hlavu na stůl a hlasitě vzlyká. Už byl mimo.
„Protože… jsem hlupák! Tohle je moje vina. Ty takový nejsi! Stydím se sám za sebe, Tome. To, co jsem včera řekl, není pravda. Rozumíš? Není to tak.“ Postavím se a lehce ho chytnu za rameno.
„Je to tak. Zavraždil jsem plno lidí a líbilo se mi to. Pokaždé mě těšilo, když jsem je viděl umírat a téct krev. Nezasloužím si žít. Měl bych umřít. Měl bych se zabít,“ pláče a schová si hlavu do rukou tak, že si ji s nimi přikryje. Nevím, jak mu tohle vymluvit. Pořádně nevím, co mu na to ani říct. On vážně zabíjel, ale byla to jen jeho práce. On nešel a nikoho jen tak nezabil.
„Ne, Tome!“ chytnu ho za jednu z rukou a stisknu mu ji. „Byla to práce. Bylo to tak. Ty bys to jinak neudělal. Já tě takového miluju. Spoustu dalších lidí tě i přes tuhle práci má rádo.“
„Nikdo mě nemá rád. Nikoho nemám. Robert se o mě stará jen proto, že jsem jediný, kdo mu zůstal. Rodiče raději zůstali v Americe, aby se mnou nemuseli být. A ty jsi se mnou byl celou dobu jen proto, že ti mě bylo líto.“
„Tohle… už nikdy neříkej. Já jsem s tebou proto, že tě miluju. Slyšíš mě?“ pošeptám. Pláču. Ani to už nevnímám. Sehnu se k němu a podzvednu mu hlavu. Donutím ho tak se mi podívat do očí. „Miluju tě. Proto s tebou jsem. Proto bez tebe nedokážu být. To ty… ty jsi dal mému životu smysl.“ Jenom zakroutí hlavou a bezbranně pláče. Byl bezmocný a opilý.
„Tomi, podívej se na mě, prosím,“ pošeptám. Pohladím ho několikrát po hlavě, jak to měl vždy rád. Pořád jenom kroutil skloněnou hlavou a hlasitě plakal. Rve mi to srdce. To, jak je bezmocný, pláče a topí se v žalu. Nejradši bych se ukamenoval.
„Neplakej, prosím. Podívej se na mě, i když nic hezkého neuvidíš.“ Odmítal.
„Prosím,“ řeknu o trošku víc jasně. I když stále brečel, nakonec hlavu pozvedl a otevřel oči. Podíval jsem se do těch jeho čokolád a pohladil ho něžně po hlavě.
„Jsi smysl mého života. Opravdu tě bezmezně miluju. Chápu, že po tom, co jsem řekl, mi to nebudeš oplácet, ale chci, abys to věděl. Znovu se ti omlouvám, i když vím, že to nic nevyřeší. Odpusť mi to, jak jsem strašlivě hloupý. Miluju tě nadevšechno,“ šeptám a jen ho hladím. Chci, aby se uklidnil.
„Miluju tě,“ pošeptá sotva slyšitelně, spíš to odezírám z jeho rtů, a sklopí hlavu. Proč jen nemůžu vrátit čas? Kdyby to šlo, nikdy by se včerejšek nestal. Nemůžu dovolit, abych o něj přišel. On je pro mě vším. V ten okamžik můj proud slz nabere na síle. Rychle si ale slzy otřu.
„Já tebe taky a vždy budu,“ pohladím ho po zádech. „Tomi, pojď si lehnout. Vyspíš se a bude to lepší. Prosím,“ řeknu tiše. Nesnažil se odporovat. Nevím, jestli byl zkrátka tak mimo nebo se umoudřil, ale pomalu se zvedl. Opatrně jsem ho chytil, abych ho podepřel. Nechci riskovat, že se mu zatočí hlava a spadne. Pomalu jsem s ním došel do ložnice.
„Pomůžu ti, ano?“
„To je dobrý,“ vyvlékl se mi. Pomalu se ploužil k posteli. Najednou se zamotal, ale dopadl už na ni.
„No, to vidím, jak je to dobrý,“ brouknu a dojdu k němu, „neboj se, nic ti neudělám,“ upozorním ho a svléknu mu tričko. Jenom tak bezvládně rozvalený ležel na posteli, zíral se slzami v očích do stropu a nechal se svlékat. Když jsem mu konečně svléknul i kalhoty, nahnul jsem se nad něj a přikryl jej.
„Tak a spinkej. Ráno, až se probudíš, to bude lepší. Hlavně si nezapomeň vzít prášky,“ pohladím ho lehce po tváři.
Ty prášky z duše nenávidím, ale on je teď potřebuje. Jsem u něj tak moc blízko.
„Radši bych se nevzbudil,“ vydechne.
„Ale no tak. Všechno bude časem dobré, uvidíš. Sám jsi říkal, že dáme všemu čas. Možná zjistíš, že beze mě bude vše lepší. Pak z tvého života odejdu a bude dobře. Nebo naopak zůstanu s tebou. Ale bude jednou vše dobré, to ti slibuju. Teď už spinkej. Pokud chceš, donesu ti prášky na ráno.“
Tak těžce se mi takhle mluví. Nejen o nás, ale snažím se ho uklidnit. Při tom mám sám ty nejhorší myšlenky. Jen zakroutil hlavou ze strany na stranu. Pořád se na mě díval a já mu to opětoval. Byl jsem od něj opravdu jen kousíček. Pohledem klesl k mým rtům. Byl jsem tak strašně nervózní. Měl jsem je trošku pootevřené. Jen jsem se k němu maličko sklonil a dál si ho prohlížel. Najednou se nadzvedl a nasál mi spodní ret. Zavřel jsem oči a nechal se tím unést. Opatrně jsem k těm jeho rtům přitiskl své. Celý jsem se rozechvěl.
On mě… líbá. Jsem z toho mimo víc, než když mě políbil poprvé. Znovu nasál můj ret a tiše vydechl. Vydechl jsem taky. Vpustil jsem tak do jeho rtů horký dech. Opřel jsem se jednou rukou o postel, abych trošku zabránil tomu chvění a nabral rovnováhu. Jemně a něžně jsem pro změnu nasál jeho horní ret. To už mě přichytil za tvář a začal mě pomalu líbat. Ani na okamžik jsem neotevřel oči. Vnímal jsem jeho polibky snad jako nikdy předtím. Soustředil jsem se na každičký pohyb rtů. Líbal jsem ho tak něžně a opatrně. Dával jsem do toho všechen cit. Bylo mi úplně jedno, že z něj táhne vodka. Jen jsem měl strach, že tohle není zrovna to nejlepší, ale ani já, a viditelně ani on to nevydržel. Nedokážu bez něj být. Tisknul se ke mně stále víc a jeho polibky byly každou chvilku ještě intenzivnější a naléhavější. Trošku víc jsem se k němu sklonil, a tak jsem lehce dolehnul na peřinu, kterou byl přikrytý. Bohužel teď nemůžu cítit jeho tělo. Tu jeho horkost.
„Mmm,“ odechnul jsem a spolupracoval s ním dál. Opravdu jen decentně jsem se jazykem otřel o jeho spodní ret. Chuť jeho rtů je nezaměnitelná. I přes tu nechutnou vodku jsou jeho rty stále tak lahodné a sladké. V tu chvíli se najednou až polekaně odtrhl.
„Ne, ne. Já… ne. Jsem, Bille, opilý,“ chytí se zmateně za hlavu a přikryje si obličej. Splašeně oddechuje. Se studem v tváři se trošku odtáhnu.
„V pořádku, nic se neděje, ano? Já už odejdu.“
„Jo, to bude… nejlepší,“ šeptne a obezřetně na mě kouká. Chvilku na něj ještě koukám. Potom ho pohladím po tváři a skloním se k němu ještě jednou. Jen se mu dívám zpříma do očí.
„Miluju tě, Tomi,“ slovo ‚Tomi‘ zdůrazním. Políbím ho na čelo. „Dobrou noc a děkuju ti.“
„Já tebe taky,“ pošeptá a sleduje, jak odcházím. Co nejtišeji mu zavřu dveře. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu.
Ne, nezdálo se mi to. Bože, jeden den jsem ho neměl u sebe. Nelíbal jsem jej a teď? Jsem naprosto omámený. Vezmu si svou tašku s věcmi, co jsem si nechal v kuchyni. Rozejdu se do chodby, obuju se a pohlédnu na klíče. Nakonec si je vezmu. Pak opustím jeho byt, zamknu za sebou a vydám se k sobě do bytu. Tak moc se mi od něj nechtělo, když jsem ho viděl, jak je vyřízený, opilý a unavený. Snad se prospí. Musím doufat.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2
Uťž aby sa dali do kopy KOPY lebo ma klepne 😀
ááá..! 😀 to je.. fakt napínavý! :)) honem další 😛 ♥
Nech sú spolu. nech si to vyriešia.
ne, i když byl tenhle díl hodně smutný, pořád bych jim oboum dala do držky. hlavně Billovi za to, jak ještě aktivně nabízel ty prášky!!! blbec… měl využít situace, že je Tom namol a vyházet je všechny z okna ven!!!
at jsou sakra spolu a at se TOmovi nic nestane prosííím
Takže teď se jdu zase jednou pořádně vykecat 😀 Ze začátku jsem si myslela, že Bill tam přespí… teda jako když byl Tom tak vyřízený. Že se mu od něj nebude chtít. No, odešel, za což bych mu ráda jednu natáhla, protože pokud se budou držet od sebe dál a nezačnou spolu komunikovat, tak se jejich vztah nikdy nezlepší a bude to pořád to samé jako doteď. Nicméně doufám, že se Tom trošku umoudří a uvědomí si konečně, že mu na Billovi záleží a dají se zase dohromady… A stále je tu ta otázka, na co sakra ty prášky vůbec jsou?! :D:D
Těším se, jak se bude povídka vyvíjet dál… A hlavně jsem strašně zvědavá, jak tohle všechno vůbec skončí =)
Oni musí být spolu, zvládli toho už spoustu a žádné zlé slovo, nesmí zkazit tu lásku co je mezi něma. Jak Tom řekl Billovi, že chce aby měl klíče uplně jsem se bála, že se chce zabít a aby ho tam pak někdo našel. Ale to nesmíte udělat, ani Billovi, ani Tomovi natož nám.(:D). A taky by mě zajímalo, jak to děláte, že ukaždýho dílu brečím jak želva 😀 Těším se na další díl:)
Já myslim že už vim na co ty prášky jsou,ale nechám se překvapit! 😀 Rozhodně fantactiskej díl a jsem napnutá jak struna,jak to bude pokračovat,sic by oba potřebovali tak trochu dostat přez hubu aby se probrali:DD
Myslím, že jim to odloučení dlouho nevydrží, nicméně, pořád je to ještě čerstvé, takže myslím, že ta chvilka, kdy budou bez sebe, jim prospěje a oba si uvědomí to, co si měli uvědomit už dávno. Toma je mi opravdu líto :-/
Ten začátek tohohle dílu byl tak smutný..ukáplo mi pár slz..:´(..vlastně,celý díl byl smutný.Jsem ráda,že se Tomovy city,které chová k Billovi zachovaly…Teď to bude chtít ještě prostě čas,než se všechno urovná..doufám.Jinak ta věta,že :budu radši,když si je vezmeš ..mě pěkně vyděsila..hned jsem začala přemýšlet nad tím,že se tam Tom hodlá upít k smrti….