My lips like sugar 9.

Bojím se, že z té teploty dostává halucinace. Bleskovou rychlostí vyletím z postele pro ubrousky, přiložím mu je k ústům.

„Počkej, ještě vodu!“ až se sám nestačím divit, jak rychle dokážu něco zařídit, když jde o život. A nejhorší je, že o opravdový lidský život, kterého se už nedokážu vzdát.

Pomůžu mu posadit se, přiložím mu ke rtům sklenici vody. Bill je tak oslaben, téměř ho nedokážu ani udržet. V této chvíli bych nejraději zabil ty chlapy. Jsou snad slepí? Nebo co?! Jak mohou na něj vůbec zvednout ruku!?

„Bude to dobré… Uvidíš…“ snažím se uklidnit nás oba. Vím, je to vlastně zbytečné vzhledem k tomu, že ani já ani Bill netušíme, co mohlo způsobit tento stav. Samozřejmě ta nakládačka… Ale, co když ho zasáhli někam, kde to je fakt nebezpečné? Je velmi hubený, skoro až průsvitný. Jeho není problém připravit o život.

„Ano… A Tome? Ž-že… Kdyby se stalo cokoliv, prosím, nevolej policii. Slíbíš mi, slíbíš mi to?“ horko těžko vykoktá ze sebe. Mám jinou možnost, než neříct mu ano? Nemám… A i kdyby, přinejmenším na to nemám svědomí. Je mi ho tak strašně líto.

„Slibuju, ale prosím, teď si lehni, odpočiň si,“ pomůžu mu zpátky do postele.

Musím nějak srazit tu teplotu. Jak jsme se to ve škole učili?

Když má člověk teplotu, srazíme ji buď tabletkami, a když to nepomůže, potřebuje studené zábaly. Jasně! To je ono! Bez slova přeběhnu do koupelny, sáhnu po prvním ručníku, který mám po ruce a namočím ho pod až ukrutně studený proud vody. Bože, kdybych to měl mít na těle, asi zkolabuju. Ale když mu to má pomoci, raději ať tu chviličku protrpí.

„Tady máš, přinesl jsem ti…“ klesl jsem hlasem. Myslím, že usnul a nejposlednější, co chci, je vzbudit ho. Co nejtišeji k němu přikročím a studený bílý kus látky mu přiložím na čelo. Kdo by to byl řekl, že ještě před více než dvěma týdny mě obral o všechny peníze, tehdy bych mu byl nejraději rozkopal ksicht, a nyní se zde o něj starám, bojím se o jeho život a nikdy bych si neodpustil, kdyby se stalo ještě něco horšího, než toto.

Celou noc jsem Billovi měnil zábaly, dohlížel na jeho stav. Teplota se mu chválabohu snížila. Vzbudil se asi dvakrát, ale ani jednou nezačal znovu kašlat krev. Bojím se, aby náhodou neměl nějaké vnitřní krvácení nebo tak něco. Tome, nebudeš přece pesimista! Už musím napomenout sám sebe. Vždy myslím jen na to nejhorší. To abych si dokola opakoval, nic to nebude.

Teď ležím v posteli vedle Billa, sleduju jeho současný stav a v hloubi duše se modlím, aby mu bylo lépe. Za okny už pozoruji svítání. Už se na mně zcela začíná odrážet skutečnost, která přímo ukazuje na moje ponocování. Víčka mi mrkají, sotva se ještě dokážu dívat před sebe. Ale ani moje výdrž není nekonečná, jsem nucen oči zavřít. Ale nesmím usnout! Musím tu být teď pro Billa ve dne v noci.

„Crrr!“ z dřímoty mě probudí ostrý zvuk zvonku. Co ode mě kdo teď chce? Ou, mimochodem jsem fakt usnul? No, to teď není důležité. Mrknu očkem na Billa, zda mu náhodou není nějak špatně, ale zdá se být v rámci možnosti v pořádku. Doufám, že ho to co nejrychleji přejde. I tak by mě ale zajímalo, proč se k němu takhle zachovali. Musel udělat něco velmi špatného. Nutí mě to přemýšlet, a to dost hluboko. Co by jen taková křehká osoba mohla udělat?

„Crrr!“ oh jasně, ten zvonek! Přejdu potichu ke dveřím a zvědavý otevřu.

„Ano?“ dívám se přesně na ty dva chlapy, kteří přišli tehdy za Billem. O-ou! Ve vzduchu cítím problémy. Jak se sem do pekla dostali?!

„Co-co si přejete?“ těžko polknu, určitě to bylo slyšet až k nim. Moji nervozitu už asi nejde ani více skrývat.

„Trümper?“ sundavá si jeden z nich černé brýle. Odkud zná moje jméno? Toto mi začíná fakt být divné. Upřímně řečeno, je mi jedno, co se stane se mnou. Ale co když opět ublíží Billovi?

„Ptám se, co chcete!“ trochu zvýším hlas. Nechci, aby si o mně mysleli, že jsem nějaká padavka, i když mi popravdě opravdu strach nahánějí.

„Je to on. Ber ho,“ klidně prohlásí ten druhý. Nestihnu ani vytřeštil oči a už i mě zasáhne tupá bolest do zad.

***

„No tak, prober se, ty štěně!“ kopne do mě někdo neznámý. Prudký tlak mě zasáhne rovnou do žeber.

„Sss, Au!“ zasténám, ale ani se nestihnu vzpamatovat z prvního kopu, už ho následuje další a další… Nemůžu už ani projevovat bolest, jen ležím na zemi s obrovskými bolestmi.

„Kde je ten zkurvysyn, ha?“ drsná dlaň mi prudce sevře čelist, asi čeká na moji odpověď. Ale co mu mám říct? Ještě mi ani nedochází, co vlastně ode mne chce.

„No tak, kurva, kde je Bill!“ upustí sevření, ale to jen kvůli tomu, aby mi mohl darovat pořádně štiplavou facku. Bill? Opravdu! Bill, co s ním je? Kde vůbec je? Ale počkat… Proč se na to ptají? Pak asi nebyli v mém bytě. Musí tam stále být! Ale zase… Pochybuji, že by si dali tu námahu vzít mě sem, na toto neidentifikovatelné místo, a vůbec se nepodívat, jestli tam je.

„Já, já nevím…“ zalžu, ale… Možná teď je ten správný čas, zjistit, co je Bill vlastně zač.

„Co ode, od něj vlastně chcete?“ snažím se neznít jako slaboch, ale v této situaci by to nezvládl asi nikdo.

„Tvůj kámoš nás dost oklamal a Nathan nemá rád, když mu někdo dělá problémy, víš?“ konečně pořádně otevřu oči a pohlédnu do obličeje toho chlapa. Je o něco starší, neznám ho. Není to ani jeden s těch dvou.

„Ty jsi Nathan?“ mám silné tušení, že to asi on nebude. Ale možná…

„Já? Ha, ha…,“ zasměje se, „ne, já ne… Kdybych byl on, věř mi, že, už nežiješ ty ani tvůj povedený kamarád. Nathan je něco jako náš vůdce, víš? Bill s ním měl dohodu, ale klukovi se nějak uráčilo porušit ji. Nastala chyba. A tu chybu je třeba co nejrychleji zlikvidovat. „

To slovo zlikvidovat se mi vůbec, ale vůbec nelíbí.

„Karle!“ rozrazil dveře do tmavé, ne dva krát čisté místnosti nějaký další chlap. Vypadá jako ti dva, co mě sem přivezli. Černý oblek, černé brýle, asi třímilimetrové vlasy.

„Co zas je?“ naštvaně se otočí, já jen čekám a v koutku doufám, že se něco dozvím, co by mi mohlo pomoci.

„Bill je mrtvý.“

autor: Diana