Na samotě u lesa 5.

Tom vytřeštil oči. Bill zrudnul až po kořínky vlasů, zamumlal nějakou omluvu a odlepil špagetu z ubrusu. S očima zabodnutýma do talíře ji dvakrát přežvýkl a spolkl, zatímco se snažil vyčistit skvrnu od omáčky. Povedlo se mu ji třikrát zvětšit, potom své snažení vzdal.

„Nesměj se mi!“

„Já nic, já muzikant,“ zamumlal Tom přes obrovský záchvat smíchu a zvedl ruce v gestu značícím, že se vzdává. Vzápětí se zhroutil obličejem na desku stolu, přičemž se mu podařilo srazit na zem svůj talíř. Ten se při pádu rozbil na kusy a omáčka se rozprskla na všechny strany.

***

„Kams mi ho strčil?“ celou chalupou se rozléhal Billův naštvaný hlas a hlasité dupání, jak pobíhal tam a zpátky, prohledával bratrovy i své věci a nakukoval do skříní. Když nic nenašel, vletěl jako fúrie před bratra. „Kams ho dal?“

„Co?“ zeptal se Tom rádoby nechápavě. Bill mu na to ovšem neskočil.

„Ten fén!“ zaburácel a široce máchl rukama. Zavadil o roh kuchyňské linky a srazil si z hlavy turban. S hlasitým klením, místy přecházejícím do pořádného ječáku, ho sbíral ze země. Tom mezi vším tím vrrr a grrr rozeznal jenom slova „tvoje vina“. Ze všech sil se snažil udržet si vážnou tvář.

„Hehe, juj!“ dostal ze sebe. To bylo vše.

„Tome!“ Bill zuřivě vykřikl. Vrhl se na bratra a chtěl z něj odpověď vymlátit. Teda ne přímo vymlátit, nikdy by mu nijak neublížil. Skočil Tomovi na klín, přejížděl mu rukama po žebrech a snažil se najít to pravé místečko, aby ho pořádně zlochtal. Mezitím ho ještě stihl tahat za vlasy. A to pořádně.

„Au! Nech toho!“ Tom se pokoušel bránit a nejlépe tak, aby to vypadalo, že vítězem je ve skutečnosti on. Podařilo se mu chytit bratrova útlá zápěstí a držel je tak, aby Bill nedosáhl na jeho dredy. „Ani se nehni,“ poručil Tom.

„Proč jsi vlastně tak naštvaný?“ zajímal se Tom a pohodlně se opřel. Byl úplně v klidu, na rozdíl od bratra, který soptil vzteky. „Protože jsem ti schoval fén?“

„Jo!“ Bill prudce přikývl. „Podívej se, jak vypadám!“

„No, vypadáš…“ Tom si bratra zamyšleně prohlížel. Vlasy mu trčely na všechny strany a džíny měl nebezpečně nízko, až příliš dobře byla vidět jeho hvězdička. Tom se na ní dlouho zdržel pohledem. Polknul a vrátil se zpět k bratrovu obličeji. I přes to, že byla jeho tvář zkřivená zlostí, téměř bolestivě si uvědomoval, že je pořád stejně rozkošný. Pořád stejně sladký. Tom od něj pracně odtrhl pohled a pokrčil rameny. „Jako Bill.“

„Spíš jako debil!“ vyprskl ten černovlasý andílek napruženě.

„Přeháníš,“ ujistil ho Tom. Tvářil se lhostejně a mluvil stejně tak, pouze zápěstí Billovi tiskl silněji, až bratr sykl. „Vypadáš úplně normálně.“

„Normálně!“ Bill se hystericky rozesmál, vytrhl ruce z bratrova sevření a slezl z něj na zem. „Prý normálně!“

„Ne.“ Stál si chlapec pevně za svým.

„Jak chceš.“ Bill přimhouřil oči jako šelma chystající se k útoku a otočil se na patě. „Najdu si ho sám.“

Dalších pár minut se Tom výborně bavil. Téměř se prohýbal smíchy při pohledu na bratra, který se odhodlaně plazil po zemi, aby dohlédl až do těch nejzazších koutů. Nadával přitom jako špaček, proklínal Toma a hlasitě vyhrožoval, že se snad nechá ostříhat dohola, protože by mu odpadly starosti s úpravou účesu.

„Jo! Mám ho!“ Vylezl, v ruce dlouhou šňůru, za kterou vytáhl ven objekt svého pátrání.

Bill se uraženě nafoukl a odešel do ložnice.

autor: Mary