Who am I? 45.

TOM

Pochoduji s iPhonem v ruce a bolestí hlavy po kuchyni. Přetáčím mobil mezi prsty a stále váhám, zda mám Billovi zavolat nebo alespoň napsat. Mám starost o to, jestli včera došel v pořádku. Sednu si na židli a pozoruji stůl. Vybaví se mi celý včerejší večer, jak tu u mě klečel a díval se mi do očí, jak plakal.

Kdyby mě přece nemiloval, tak by tolik nebrečel, no ne? Možná byl prostě jen vzteklý a řekl něco, čeho teď lituje. Tolikrát se mi omluvil, a i když to bolí, přenesu se přes to. Kvůli němu ano. Nemůžu tady jenom tak sedět zavřený, dělat uraženého, litovat se a nechávat si proklouzávat mezi prsty člověka, kterého miluji. Měl bych bojovat a překousnout to. Řekl mi, že mě miluje. Já ho miluju taky, a víc než je to vůbec normální. Byl jsem bez něj den a málem jsem se zbláznil. Co budu dělat dnes? Už jen pocit, že se neprobouzím vedle něj, mi vehnal depku do hlavy. Pak se ozvaly obavy a ochranitelské pudy. Musím mu zavolat. Musím vědět, že je v pořádku.

S povzdechem vytočím jeho číslo a přiložím si iPhone k uchu. Zase se zvednu a začnu nervózně přecházet po kuchyni. Co mu vůbec řeknu? Jak se mám chovat? Zvlášť po včerejšku, když jsme se začali líbat. Máme tak silný cit a tak moc se milujeme, že to prostě nešlo ovládnout. Řekl jsem mu, že jsem byl opilý, ale ve skutečnosti jsem alkohol snad ani necítil. Byl jsem zmatený.

U ucha se mi ozývá jen to otravné pípání, které až po chvilce ustane.

„Prosím?“ uslyším jeho hlas.

„Ahoj, Bille,“ pozdravím ho klidným tónem, o který se pokusím. Uslyším, jak vydechne.

„Ahoj, Tomi.“ A co teď? Mám mu prostě říct, že ho jen kontroluji a zas čau?

„Jak se máš?“ zeptám se na celkem neškodnou, ačkoli trapnou otázku. Tou se snad nedá nic zkazit.

„No, jsem v práci. A ty? Jak je ti?“ hned se starostlivě ptá.

„Přežívám,“ vydechnu s malým úsměvem a sednu si na zadek. S pravdou ven. „Já… chtěl jsem se ujistit, že jsi došel v pořádku.“ Jsem holt srab, ale nemůžu za to, jaký o něj mám strach. Je mi jedno, jak slabošsky to vypadá. Záleží mi na tom. Budu ho milovat, i kdyby mi snad bodnul nůž do břicha.

„Nemáš si dělat starost. Já ti chtěl taky volat, ale nechtěl jsem tě probudit, a navíc… ani tě rušit.“ Musím se nad tím usmát. Těší mě, že mu na mně záleží.

„Já něco přežiju, toho se nemusíš bát,“ řeknu tiše.

„Já vím, jsi silný, ale i tak… Vzal sis prášky? Jedl jsi?“ Ach bože, proč tu nemůže být se mnou? Nemusel by si dělat starosti, sám by to viděl. Jenom povzdechnu.

„Už ano, neboj,“ odpovím. Tak strašně bych ho teď chtěl obejmout.

„Dobře,“ řekne tiše. „Jsem rád, že tě slyším.“ Zavřu oči a vydechnu. Tohle mi trhá srdce.

„Přál bych si, abys tu byl se mnou,“ šeptnu do telefonu. V krku se mi začíná tvořit ten odporný knedlík, který tak nesnáším. Už jenom jeho ztrápený hlas v telefonu mě mučí. Zaslechnu, jak si nahlas povzdechne.

„Tomi,“ pošeptá tak jemně. „To bys vážně chtěl?“

„Přál bych si, aby se celá neděle nestala,“ vzlyknu a schovám si obličej do dlaně. Snažím se uklidnit, ale vzlyky se mi samy derou z hrudi. Tak moc mi chybí.

„Tak to já taky. Ale nedokážu to vrátit.“

„Jo, to nejde,“ hlesnu a polknu ten knedlík.

„Nemůžu tě žádat o odpuštění, ale… omlouvám se ti.“

„Já vím, že tě to mrzí. Už ses omluvil tolikrát…“ zašeptám a zavrtím hlavou. „Nehraju si na uraženého, nebudu dělat, jak děsně jsi mi ublížil, aby ses tím trápil. Chci jít dál. Jen… potřebujeme, Bille, chvíli čas. Musíme na to pomalu.“

„Ale já si to trápení zasloužím. Zasloužím si to nejhorší. Obdivuju tě, jak se se mnou dokážeš bavit, jak tohle všechno dokážeš říct. Ty nejsi člověk, Tome. Ty jsi anděl,“ vydechne tiše. „Já vím. Já na nic nespěchám, ani nechci. Ani jsem si nemyslel, že bys chtěl jít dál. Ale když jsi to řekl, myslel jsem, že… omdlím. A pak… se tak stalo,“ řekne to dost rychle a odkašle si. „Jsi výjimečný člověk a já tě tak moc miluju,“ zaslechnu tiché vzlyknutí, jako kdyby plakal. Pevně stisku oční víčka k sobě. Ještě nikdy jsem neměl takovou potřebu ho obejmout jako právě teď.

„Billy,“ vydechnu a protřu si oči. „Nebreč, prosím tě, neplakej. Víš, jak to nesnáším, když brečíš.“ Jako by se najednou nic nestalo, jako by mi nic neřekl. Jediná moje bolest je z toho, že pláče a trápí se. Já nejsem normální. Jak můžu někoho tak moc milovat? Je to vůbec možné?

„Ne, ne, v pořádku,“ znovu si odkašle. „To jsme na tom stejně. Já taky nesnáším, když pláčeš. Trhá mi to srdce.“

Hlasitě povzdechnu.

„Bille…“ oslovím ho znovu.

„Ano?“

„Miluju tě, pamatuj si to. I kdybys mi udělal bůhvíco, tak tě vždycky budu milovat. Je to tak silné, že… se na tebe už ani nedokážu zlobit. Nedokážu už vnímat to, že jsi mi ublížil. Ubíjí mě už jen to, že se ty teď kvůli tomu trápíš,“ řeknu mu celou pravdu a opřu si hlavu o stůl. Chvilku nic neříká. Pomalu ani není slyšet jeho dech, nic. Až potom zaslechnu jeho tichý pláč.

„Já tě taky miluju, ale já ti nechtěl ublížit, nikdy, Tomi. Nechci, aby tě to trápilo. Neohlížej se na mě. Já si to zasloužím a zasloužím si mnohem víc. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit,“ zopakuje tiše.

„Já vím. Miluju tě,“ zašeptám a hovor vypnu.

Už tu nedokážu jen tak dál sedět. Musím ho vidět. Musím se mu podívat do očí a říct mu, jak strašně moc ho miluju. Okamžitě se zvednu a běžím se do ložnice převléknout. Ani se moc neupravuji a rovnou vyběhnu z bytu. Seběhnu po schodech dolů a vletím do garáží. Jakmile nasednu do auta, co nejrychleji jedu do centra.

Zastavím před obchoďákem, vypnu motor, rychle vystoupím a zamknu auto. Neohlížím se na nic a na nikoho a rychle běžím přes celý obchodní dům směrem k Billovu butiku. Když doběhnu k eskalátorům, rozběhnu se po nich nahoru. Pak zahnu doprava a běžím až nakonec, dokud nedoběhnu k butiku. Vletím do dveří, div je nerozbiju, a udýchaně se rozhlížím. Po chvilce vyletí Martha.

„Co se to tu sakra…“ Ani to nedořekne a zůstane na mě zírat.

„Kde je?“ zafuním a koukám na ni.

„Bill je ve skladu, ale tam nemůžeš,“ řekne hned.

„Kde je sklad?“ narovnám se ihned a dojdu k ní.

„Tam nemůžeš, to je pouze pro zaměstnance,“ prskne po mně.

„Martho,“ přistoupím až k ní a zoufale vezmu její obličej do dlaní. „Vím, že jsem se choval naposledy jako idiot, ale moc mi na Billovi záleží. Já… nemůžu bez něj být. Prosím,“ hlesnu se slzami v očích. Jestli ani tohle na ni nezabere, myslím, že si půjdu skočit.

„Vy jste oba stejní! Všechno vám u mě projde. Oba mi tu pláčete. Ten mi tu sebou ještě seknul… Jdi,“ řekne, a nakonec se trošku usměje. Uvolní mi cestu. „Doleva, po schodech dolů. Nevím, kde přesně je,“ dořekne. Samou radostí jí vlepím pusu na tvář a s hlasitým „Díky“ se rozeběhnu podle jejích rad.

Vběhnu do menšího skladu a začnu probíhat všechny regály postupně tak, aby nebyla nejmenší šance, že bych ho mohl přehlédnout. Najednou zaslechnu malé bouchnutí krabice. Zaběhnu do uličky, odkud se zvuk ozval, a tam ho uvidím. Má u nohou hozenou krabici a nad něčím se nervuje. Nerváček můj, Bill. Vydechnu a jak rychle to jenom jde, rozběhnu se k němu. Znovu se začne přehrabávat krabicemi. Akorát se otočí zády a začne cpát do nižšího regálu nějakou velkou krabici. Doběhnu až k němu, hlasitě za ním vydechnu a přitisknu se k němu.

„Haaa!“ vykřikne leknutím a tu krabici upustí. Omotám kolem něj ruce a udýchaně se mu přitisknu na záda. Snažím se popadnout dech. Ihned mi na ruce položí své a stiskne. Taky zrychleně dýchá, jak se lekl. Natlačí se na mě. V celém skladu se nese jen náš dech. Snažím si ho k sobě otočit. Celý se chvěje, stále se ke mně tiskne. Až po chvilce povolí a nechá se otočit. Jen krátce se mu podívám do obličeje a pevně ho obejmu. Natěsno si ho na sebe natisknu a vydechnu. Konečně ho zase můžu cítit u sebe, hladit ho a objímat. Bill se mi úplně v náručí ztratí a ještě se krčí. Přimáčkne se ke mně, pevně mě obejme a ani nedutá. Zavřu oči a vydýchám ten maratón, který jsem kvůli tomuhle nešťastnému stvoření musel běžet s těmi mými kuřáckými plícemi a alkoholickými játry. Ucítím po chvilce jeho dech na krku. Jemně mě hladí po hlavě a prodírá se mi copánky jako vždy. Pak ucítím, jak mi po krku steče slzička. Né, ať brouček nepláče. Jenom to ne. Okamžitě si ho instinktivně přitisknu ještě víc na sebe a začnu ho hladit po zádech.

„Ne, už ne. Už neplakej, Billy,“ zašeptám konejšivě. On jen kývne hlavičkou, ale jeho slzy cítím stejně.

„Mně je to tak… tak líto,“ vzlykne. „Promiň, prosím!“ zalyká se.

„Odpustil jsem ti už včera. Neplakej. Jsem tady s tebou, všechno bude dobré,“ povzdechnu tiše a dám mu malou pusinku na krk. Nesnáším, když pláče. To je to nejhorší. Kdyby jen věděl, jak mi to ubližuje.

„Tohle nejde odpustit,“ pošeptá a obejme mě kolem krku.

„Jak vidíš, tak ano. Miluju tě tak moc, že jsem schopný ti odpustit všechno na světě,“ zavrtím hlavou sám nad sebou. „Hlavně už neplakej, ano? To mi ubližuje ze všeho nejvíc.“

„Miluju tě, miluju, miluju, Tome,“ šeptá mi do ucha. „Já bych pro tebe udělal všechno. Umřel bych pro tebe, kdyby to bylo třeba.“

„Pšššt. Víš, že já tebe taky,“ zašeptám a snažím se uklidnit jeho chvějící se tělo, ale on se stále třese a cuká sebou, aniž by chtěl.

„Jak ses… sem dostal?“

„Martha mi řekla, kde tě mám hledat. Když viděla, jak jsem zoufalý, tak mě sem pustila,“ vysvětlím mu. „Musel jsem za tebou. Musel jsem tě vidět a obejmout.“

„Netušil jsem, že přijedeš,“ povzdechne. „Musím Marthě poděkovat a… Ale to je teď nepodstatný. Děkuju tobě, že jsi přijel, že tu jsi u mě… Tomi,“ zavrtá se mi mezi krk a rameno.

„Kdybych nechtěl, nejezdil bych,“ ujistím ho s malým úsměvem a zapletu prsty do jeho havraních vlasů.

„Děkuju,“ pošeptá a vydechne. Po chvilce ale hlavičku zvedne a koukne se mi do očí. „Pamatuješ si na včerejší večer?“ Oh, já čekal, že se zeptá. A co teď říct? Jo nebo ne? Hmmm…

„Uhm… jo,“ odpovím stručně a lehce se zamračím. Nevím, proč se ptá.

„Dobře,“ kývne hlavou. Také kývnu a mlčím. Najednou nevím, co říct. Nastala trapná chvilka ticha. Ne často se nám takové věci dějí, ale bohužel…

„Jen… byl jsi opilý a pak jsi reagoval tak rychle. Proto se ptám.“

„Opilý jsem byl, ale viditelně při smyslech,“ potvrdím mu a stále si prohlížím jeho tvář. Něco na něm mi připadá jiného, ale nevím, co to je.

„Těší mě to,“ přizná a trošku se usměje. Kouká se mi zase přímo do očí. Vpíjí se do nich tak hluboko. Jen se pousměju. Nevím, co víc mu říct a nejsem si jistý, zda se na líbání cítím. On jen tiše vydechne a sklopí oči.

„Hrozně jsi mě překvapil, že jsi přijel, a polekal jsem se,“ uculí se.

„Jo, jsem taky překvapený,“ povím mu pravdu a pomalu odstoupím. „Ani nevím, co tu dělám. Brečel jsi mi do telefonu a najednou mě přepadl podivný pocit. Chtěl jsem být u tebe a objímat tě jako dřív. Promiň.“ Sklopí hlavu. Nevím, co se to se mnou děje. Chovám se divně. Nemůžu přece jen tak zapomenout na to, co se mezi námi stalo, ale také nemůžu hodit za hlavu to, co mi řekl. Nechápu, jak jsem mohl tak změknout, když mi brečel do telefonu. Nesnáším, když brečí, ale nemůžu přece přiběhnout pokaždé, když bude brečet. Bože můj, jsem tak zmatený!

Další Billova otázka mě ovšem zaskočí: „Lituješ, že jsi přijel?“

A co mu mám teď říct? Nechci mu ublížit, ale zároveň mu nechci nic nalhávat. Proto jenom povzdechnu a pokrčím rameny.

„Nevím. Jsem zmatený.“

„Chápu to…“ šeptne a semkne rty k sobě. „…nechtěl jsem tě rozrušit. Omlouvám se.“

„To není tvoje vina,“ zamítnu a povzdechnu, „nevím, co mě to popadlo. Brečel jsi a najednou jsem tu chtěl být u tebe a pomoct ti. Jenomže nemůžu jen tak zapomenout na to, co se stalo, Bille. Nemůžu přiletět pokaždé, když bude špatně. Už… nejsme spolu,“ řeknu tiše a s obavami v očích ho pozoruji. Bojím se, že opět začne plakat. Sám popravdě nevím, co jsem to doopravdy chtěl.

„Ale já tě o to nežádal. Já jsem si toho vědom,“ souhlasí, ale pak ke mně zvedne oči. „Nejsme spolu… Říkal jsi, že tomu dáme čas, ale chápu to. Já… rozumím ti, tohle nejde smazat ani odpustit. Jen mi nedávej naději, která tu není, prosím,“ ztěžka vydechne a opře se o regál. Sám nevím, jestli tu nějaká naděje je. Stále jsem přespříliš zmatený, ale miluju ho, což znamená, že mě to jen tak nepustí. Právě jsem se přesvědčil, jak moc mi na něm záleží. Myslím, že tohle šance je.

Pomalu k Billovi přistoupím a vezmu do dlaní opatrně jeho křehký obličej, abych mu mohl vidět do očí.

„Ano, dáme tomu čas. Pořád tě miluju, čemuž já naděje říkám,“ řeknu tiše a těkám od jednoho jeho oka k druhému, abych mohl zachytit každý jeho pohled i výraz.

„A já tebe,“ pošeptá a sklopí oči. Všimnu si, jak mu jemně cuká brada. Oh, ale to ne. Nechci, aby brečel. Proto se k němu nakloním a vtěsnám své rty mezi jeho, čímž se snažím zabránit jeho pláči. Na okamžik mé rty přijme, ale pak se odtáhne.

„Ne, nechci ti to dělat ještě horší, i když moc dobře víš, jak moc tvoje rty miluju.“

Pouze hlasitě povzdechnu a zavřu oči. Cokoliv udělám, to je špatně. Tak jako tak mu ubližuji. Vážně už nevím, co víc mám dělat. Slyším jen Billův dech. Až po chvíli ucítím, jak mě jeho řasy šimrají na tváři. Vydechne mi horký dech na rty.

„Je to tak těžké.“ No, to je pravda. Tohle je k ničemu. Nikomu to nepomůže.

„Měl bych jít,“ pošeptám a pomalu se začnu odtahovat, jenomže mě Bill ihned chytne za ruku.

„Počkej, prosím,“ vydechne. Podívám se mu do očí a pozvednu obočí v náznaku vysvětlení. Co ještě může chtít?

„Vážně děkuju,“ řekne tiše. Pořád si mě drží, čemuž se podivím.

„Za co?“ Nejsem si jistý.

„Za všechno,“ pohladí mě něžně po tváři a přiblíží se ke mně. Ah, ne. Chce mě líbat. To není správné. Neměli bychom to dělat. Ublížil mi a pořád to bolí. Měli bychom na to jít pomalu a ještě počkat. Pokud se začneme líbat, všechno zase bude v háji a nebude mít cenu se snažit něco změnit. – Tak už ho polib…

Po chvilce váhání ho vybídnu k polibku tím, že se mu otřu o rty svými. Opatrně mi nasaje spodní ret. Bříšky prstů mi sjede po krku. Zašimrá mě v břiše a po zádech mi přejede drobný mráz. To je tak špatné, sakra. Vydechnu a víc vsaji jeho horní polštářek. Nasaje mi spodní ret znovu. Po chvilce se mi do rtů vpije a políbí mě. Jen lehce použije jazyk. Prsty ho přichytím za týl a začnu ho líbat o něco intenzivněji. Přejedu mu jazykem po spodním rtu a pokusím se mu dostat do pusy. A on mi tuhle cestu ihned umožní. Rty víc pootevře a nechá mě vniknout dovnitř. Jakmile tak udělám, začne si s mým jazykem něžně pohrávat, ale nevyřazuje ze hry ani rty. Naopak, dává na ně důraz. Přijde mi téměř nemožné, jak moc mi jeho polibky chybí. Už za ním nemůžu kdykoli přijít, obejmout ho, chvilku provokovat a pak se aspoň půl hodiny líbat a blbnout spolu. Nemůžu si vedle něj lehnout a říct mu, že dnešní večer bych se s ním chtěl milovat. V očích ucítím slzy i přesto, že je mám zavřené. Přichytím ho oběma rukama o něco pevněji a začnu ho hluboce a dychtivě líbat, abych utišil svůj stesk. Oddechne mi nahlas do úst. Jeho ruce se najednou ocitnou na mých bocích. Vychází mi plně vstříc, což je ten problém. Mám ohromnou tendenci se mu začít prohrabávat vlasy a druhou rukou sjet na jeho zadek, tisknout si ho k sobě, jak to jen jde. Chci ho vzrušit, pořádně vydráždit a zakončit to jako téměř vždy dokonalým milováním…

S hlasitým vzdychem se odtrhnu od jeho horkých rtů a stisknu pevněji oční víčka k sobě. Opře si čelo o moje a vydechne.

„Tak moc tě miluju,“ skoro až vzlykne a otře se mi o rty v náznaku, že mě začne znovu líbat. Určitě je na tom podobně jako já. Myslím si, že chce také víc, ale já nemůžu. Nejde to. Přemůžu se a odtáhnu se od něj. Hned otevře oči a pomaličku mě pustí. Vystrašeně se kouká k zemi. Tome, to zvládneš. Odejdi a vše bude v pořádku.

„Tak… já už půjdu,“ vykopu ze sebe po chvíli neobvyklého ticha.

„Dobře,“ olízne si rty. Oči upne znovu k mým. Dívá se na mě tak zvláštně. Jako by mi tím něco říkal. Vypadá to jako omluva.

„Ok, takže se… měj,“ povzdechnu a udělám krok vzad. Každá buňka v mém těle tady chtěla zůstat s ním. Moje srdce se mi snažilo vydrat z hrudi a přeskočit k němu a o mladém Kaulitzovi dole ani netřeba mluvit. Jenomže mozek byl rozumnější a nutil mě odejít. Hruď se Billovi dost nadzvedne, jak se hodně zhluboka nadechne.

„I ty, Tomi. Ahoj…“ V jeho hlase je slyšet tolik bolesti.

„Ahoj,“ vydechnu do ticha. Otočím se k němu zády a i přes všechen odpor se rozejdu pryč ze skladu tou samou cestou, jakou jsem přišel.

autor: *Mischa* :o* & Turmawenne