autor: Mary
Tom nevěděl, co má dělat. Nesnažil se něco si namlouvat. Nenastrojil stromek, nevyzdobil dům ani netrávil čas pobíháním v sychravé zimě při honbě za těmi nejlepšími dárky. Nebylo pro koho, bylo po všem. A Tom nedokázal předstírat, že je všechno v pořádku, když mu srdce krvácelo. Jeho nic hezkého nečekalo. Letošní Vánoce budou smutné, bez sněhu. A bez Billa. Už podruhé.
Proklínal se za to. Byl to on, kdo to zavinil, to on ho vyhnal, byla to jenom jeho vina. Ale copak mohl vědět, že to tak dopadne?!
Sedl si na parapet a díval se, jak se venku stmívá. V okolních domech se rozsvěcela světla, sledoval všechny ty barevné žárovičky, viděl radost ve tvářích svých sousedů. Viděl ji, ale sám ji cítit nedokázal.
Byly přece Vánoce. Čas klidu a lásky, doba, kdy se schází staří přátelé i dávno roztržené rodiny, kdy lidé zapomínají na dřívější neshody jen proto, aby mohli být se svými nejbližšími. Jen on zůstal na Vánoce sám, opuštěný všemi, které miloval, svou vlastní vinou. Kdyby to jen mohl vrátit, byla to chyba, kterou si tak neskutečně vyčítal, měl tehdy jednat jinak… Možná by tady teď byl s ním, společně by se těšili, až přijde Ježíšek, a on by ho mohl pohladit, mohl by ho obejmout a říct mu, že ho nikdy neopustí…
Tom se svezl na kolena na chladnou podlahu. Hlavu skryl do dlaní a ramena se mu otřásala bolestným pláčem. Byl tenkrát takový hlupák… Odmítl svou šanci na lepší život po boku lásky, protože si prostě nedokázal přiznat, kdo tou láskou je. Sám se připravil o to nejlepší, co měl, nebo mohl mít, a když zjistil, co vlastně ztratil, bylo už pozdě.
„Proč pláčeš?“ ozval se za ním tichý melodický hlas. Jeho hlas. Tom doširoka otevřel oči a z hrdla se mu vydral hluboký vzlyk. Bál se otočit, měl strach, že by tam nikdo nebyl, děsila ho představa, že je ten měkký tón jen výplodem jeho fantazie, přeludem, který okamžitě zmizí, aby mu ještě víc ublížil, iluzí ztrápeného srdce, co se mu snaží na chvilku ulevit od té vnitřní bolesti… jako už tolikrát za poslední rok. Ne, nemohl se otočit, postavit se pravdě, protože věděl, že by to neunesl. Ne dneska.
„Někdo mě opustil,“ zašeptal zlomeně. Bylo to tak dávno, a přesto… pokud tohle mělo být to jediné, co mu zbývalo, bral to. I tohle totiž bylo lepší než krutá realita jeho samoty.
„Proč?“ Další nenucená otázka se mu zabodla přímo do srdce a zanechala za sebou hluboký šrám. Bolelo to a pálilo a Tomovi to vhánělo do očí stále další a další slzy.
„Ublížil jsem mu…“ špitl. Přitiskl si dlaně na obličej, tolik se styděl… za to, co udělal. Proč jen byl takový pokrytec? Všechno zničil! Nenáviděl se za to. Mohl mít bratra u sebe, jenom kdyby…
„Jak?“ Zdálo se mu to jen, nebo skutečně v tom hlase za sebou zaslechl pláč? Ne, tak to přece nemá být, nemělo to tak být, Bill neměl plakat. Nikdy. Ale byl to právě Tom, kvůli komu Bill plakal. Tehdy. I teď.
„Nedokázal jsem mu dát něco, co potřeboval…“ vydechl v odpověď. Duše ztracená v bludišti světa, tak si připadal, nikde neviděl možnost, jak to vrátit, jak napravit staré chyby.
A před očima se mu vynořila vzpomínka na ten okamžik před více než rokem, okamžik, který mu změnil život. Okamžik, kdy viděl bratra naposledy.
flashback
Byl to první sníh toho roku. Snášel se k zemi v jemných vločkách, čistý a nevinný, měkce dopadal na rudé střechy domů a pokrýval je cukrovým popraškem.
„Co jsi to říkal?“ Tom ohromeně sledoval svého bratra. Pozoroval jeho bledý obličej, viděl, jak si skousává spodní ret, a nemohl uvěřit tomu, co slyšel. Bylo to přece tak… divné! Nervózně se zasmál, hlas se mu třásl. „To je vtip, Bille, že? Děláš si legraci.“ Upíral na bratra zoufalý pohled. Tak kývni, proboha, jenom kývni… prosím…
Billovi z koutku oka vyklouzla velká třpytivá slza. Sklopil hlavu. „Myslíš, že bych o tomhle dokázal žertovat?“ zeptal se tiše.
„Bille…“ Tom ztěžka polkl. „To přece nemůžeš myslet vážně. Nemůžeš mě přece milovat…“
„Ale to já vím!“ Bill zvedl pohled od podlahy a umožnil tak bratrovi vidět svoje oči. Oči, z kterých zmizela všechna naděje a zbyly jen slzy. „Vím, že nesmím něco takového cítit, ne k tobě, ale… neumím si poručit, Tome, neumím to ovládnout!“ Přistoupil k dvojčeti o krok blíž. „Miluju tě, Tome. Miluju tě tak, jako nikoho na světě, miluju tě tak, že mě to celého naplňuje, a netoužím po ničem jiném, než být s tebou, miluju tě tak, že bych pro tebe zemřel.“
„Neblázni…“ Tom ho nyní pozoroval přímo prosebně. „Tohle přece nejde… nemůžeme… nemůžeš
.“
Bill bolestně přivřel víčka a pomalu přikývl.
„Věděl jsem to,“ zašeptal. „Myslel jsem si… myslel jsem, že máš právo to vědět.“
„Co chceš teď dělat?“ zeptal se ho Tom a pevně mu stiskl rameno. Hluboko v sobě pocítil potřebu omluvit se. Vzápětí tu myšlenku zahnal. Nebylo za co se omlouvat, nemohli za to, ani jeden z nich, neudělali nic, co by se dalo ovlivnit. Prostě to tak bylo a žádné omluvy na tom nemohly nic změnit.
„Odejdu, co jiného mi zbývá?“ Bill si hřbetem ruky otřel vlhkou tvář, slzy však byly okamžitě nahrazeny novými. „Nemůžu tady zůstat, nesnesl bych to.“ Jemně se dotkl bratrovy líce, a pak rozhodně uhnul z dosahu jeho rukou. „Sbohem, Tome.“
„Mrzí mě to.“
Bill se smutně pousmál. „Mě taky…“
konec flashbacku
Odešel ještě téhož dne, opustil ho. A Tom mu nebránil, protože věřil, že je to jediná možnost.
Jak byl naivní, když si myslel, že to zvládne, že bez něj dokáže žít! Chyběl mu. Mnohem víc, než si byl ochoten připustit. Chyběl mu jeho smích. Chybělo mu jeho zpívání ve sprše. Chybělo mu, jak se ho vždycky ptal, jestli mu to sluší, když někam šli. Chybělo mu dokonce i to, jak se k němu chodíval přitulit, když ho něco trápilo, nebo když venku zuřila bouřka, kterých se bál. Byl tak sám… Příliš brzy po bratrově odchodu si uvědomil, jak moc ho potřebuje. Bohužel to však bylo příliš pozdě na to, aby s tím dokázal něco udělat.
A tak trpěl. Přežíval a mlčky doufal, že jednou přijde ten den a bratr se vrátí… zpátky k němu.
„Chtěl bych… chtěl bych, aby byl tady… aby to bylo jako dřív… měl jsem… nedokázal jsem to… nedokázal…“ Tom nesouvisle mumlal, hlavu zabořenou v dlaních, zatímco mu pukalo srdce. Staré rány se znovu otevřely.
„Co bys mu řekl, kdyby byl teď tady?“ opět ho ten tichý hlas vytrhl ze zamyšlení.
„Řekl bych mu, že ho potřebuju a že bez něj jsem mrtvý… že už nikdy nedovolím, aby mě opustil…“ Tom zavrtěl hlavou. „Ale on se nevrátí. Nemá důvod vracet se, po tom, co jsem mu řekl.“
„Třeba se mu po tobě taky stýská…“ jemné zašeptání ho pohladilo po tváři a ticho v pokoji bylo přerušeno měkkým našlapováním. „Třeba už nechce strávit další Vánoce sám…“ Jeho ramen se dotkly teplé dlaně. Tom vytřeštil oči a pak se blaženě usmál. Přelud by se ho přece nedotýkal… Bille! „Třeba už nedokáže prožít jediný další den, aniž by tě viděl…“
„Bille, prosím, ať jsi to ty…“ Tom se pomalu otočil.
A najednou, po celém roce, byl tady. Dlouhé černé vlasy. Bledá hedvábná pleť. Oči v barvě hořké čokolády. Milující úsměv. Tomovi se zatočila hlava. Vrátil se, byl zase u něj, milovaný bráška Bill. Jeho Bill.
„Třeba tě má ještě pořád rád…“ Další slaná kapka stekla po bělostné tváři, po tváři, které se teď Tom bříšky prstů dotýkal tak jemně, jako by se bál, že se mu rozpadne pod rukama.
„Bille, Bille, Bille…“ šeptal stále dokola a zalykal se štěstím. Nemohl tomu uvěřit, ale on byl tady a byl skutečný… „Ach, Bille!“ Smál se a plakal zároveň, když bratra prudce objal. Pevně k sobě tiskl jeho chvějící se tělo, zhluboka vdechoval jeho vůni, cítil Billovy ruce na svých zádech a věděl, že bratr opětuje jeho sevření.
„Omlouvám se, byl jsem takový idiot, když jsem to nechápal… Neodcházej, už nikdy nechci, abys odešel… Miluju tě!“ Poprvé v životě to vyslovil nahlas. Jak nádherně ta slova z jeho úst zněla… a zvlášť Billovi, který už ani nedoufal, že by něco takového mohlo být možné.
Aniž by se zdržoval odpovědí, přitiskl se Bill ne bratrovy rty. Vzápětí ucítil doteky prstů ve vlasech a horký jazyk ve svých ústech, jak Tom prohloubil jejich polibek. Spokojeně se pousmál a zavřel oči. Konečně se dočkali.
Snad museli prožít celý rok každý sám, aby dokázali toho druhého ocenit. Snad museli oba trpět, aby si dokázali vážit svého štěstí. Snad to tak mělo být a snad to tak mělo i dopadnout. Nebo to byla jen náhoda, že se při jejich prvním polibku roztrhlo nebe a na zemi se začal sypat sníh? Jak příznačné, že se to stalo právě na Vánoce, v tu kouzelnou dobu, kdy se odpouštějí staré chyby a plní přání…
autor: Mary
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 27
opět, krásný výtvor, obdivuju autorku, nechápu, jak někdo může napsat něco tak dokonalého..
[1]:úplně s tebou souhlasím a ještě kolik toho je!!….Mary, jseš úplná hrdinka pro mně!!!!
Opravdu moc krásné. 🙂
Skutočne perfektné! 🙂
Krásný ten začátek smutný,ale konec byl nádherný 🙂
nádherně napsané ♥ ♥ ♥
Moc pěkné =),jsem ráda,že jsou spolu =).
wow moc krásné! jen bych to zakončila jinak ale je to super!!