Byl to jen další z jeho pracovních dní, další den, jenž trávil tady, soustředil se jen na svoji pracovní náplň, jež mu byla udělena. Dával si záležet, s pečlivostí plnil zadaný výrobní úkol, práce pod jeho rukama vzkvétala. Nenechal se nikým a ničím rušit, pokud pracoval, jeho celá pozornost se vždy upínala jen k pracovní činnosti, za níž byl zodpovědný.
Několikrát přetočil hotovým výrobkem v prstech a pečlivě jej prohlédnul ze všech stran, hledal neexistující vadu či kaz. Pozorně zkontroloval všechny části, neobjevil nic, na co by si budoucí spotřebitel mohl stěžovat. Opatrně uložil nový předmět do jedné z krabic a postavil ji mezi ostatní, též určené k prodeji, a vzhlédnul k malým hodinám, visícím na stěně, odpočítával minuty do blížící se polední přestávky.
Odpoutal zrak od drobných hodinových ručiček, pohled jeho očí jen mimoděk sklouzl k velkému oknu po jeho levici. Přistoupil blíž, pohlédl na rozlehlé parkoviště, jež mu výhled z okna jeho dílny nabízel.
Postávalo tady několik desítek aut různých značek, velikostí a ceny. Auta, patřící jeho kolegům, spolupracovníkům, kteří pracovali jen o pár místností od něj, dělali téměř podobnou práci jako on.
Jen jedno auto zde chybělo. Velké, drahé a luxusní, již zdálky se pyšnící svým leskem a nablýskaností, díky níž jej každý obdivoval. Nové a krásné. Auto, jež vozilo nejbohatšího v této firmě, nejvyššího svým postavením. Auto, jež zde na velkém parkovišti nespatřil již několik dlouhých dní.
Poodstoupil od okna a udělal krok vzad, pohlédl na poslední zbytky materiálu na svém pracovním stole. Přistoupil blíž a vzal je do rukou, rozhodl se vytvořit ještě jeden výrobek dřív, než mu známé cinknutí oznámí začátek jeho polední přestávky.
Poslední dny pro něj byly těžké, vyčerpávala jej jejich náročnost, všechno to, co musel udělat, stihnout za tak krátkou dobu. Každé ráno vstával brzy, pracoval od rána až do podvečera. Domů se vracel se západem slunce a trávil čas se svou matkou, vykonával za ni všechnu domácí práci, již měla dřív na starosti. Trval na tom, aby odpočívala a nenamáhala se, sám se proto ujal všech jejích povinností a úkolů. Poklidil a uvařil večeři, staral se o svou maminku do té chvíle, než klidně usnula ve své posteli. Nachystal si jídlo na příští pracovní den a omyl své znavené tělo pod kapkami příjemně teplé vody, do svého pokoje přišel až v pozdních večerních hodinách. Ulehl do své postele a cítil, jak se jeho unavená víčka klíží, usnul tvrdým spánkem hned, jakmile se jeho hlava dotkla polštáře, dokud jej ráno neprobudily první polibky vycházejícího slunce.
Avšak teď… teď čas měl. Dostatek na to, aby mohl přemýšlet. Jeho matka byla již druhým dnem v nemocnici, pod pečlivým dohledem lékařů, odpadla mu na dobu jejího pobytu část povinností spojených s její péčí. Včerejší den byl pro něj po dlouhé době odpočinkovým, vrátil se z práce a uvařil si jen malou porci večeře, sednul si ke kuchyňskému stolu, přemýšlel nad skutečnostmi několika posledních dní.
Nespatřil jej, ani jednou jej ve firmě či v jejím okolí nezahlédl. Místo pro jeho drahé, honosné auto zůstávalo již po několik dní prázdné. Jeho pán se neozval, nestál o jeho přítomnost a intimní společnost, ani jednou od chvíle, od večera, kdy jej vyhodil ze svého domu.
Věděl, že udělal chybu. Chybu, jež mohla rychle ukončit jeho dohodu, zničit poměr, jenž s mladým mužem udržoval. Až teď si uvědomoval, jak moc jej musel v onen večer rozhněvat. Byl placený svým pánem, měl dělat to, co si přál, podat výkon, s nímž bude spokojený. Jeho problémy měly jít alespoň na malou chvíli stranou. Přesto to nedokázal.
Byl ochoten udělat cokoli. Pracovat pro něj dnem i nocí, plnit každé jeho přání, přijít do jeho honosného domu kdykoli, kdy po jeho blízkosti jen trošku zatouží. Ten ledově krásný, pyšný mladík byl jeho jedinou nadějí. Jeho peníze, jež si u něj měl vydělat. A nezáleželo na tom jak. Byla to ta nejrychlejší možnost, jak získat dostatek prostředků na zaplacení léčby jeho maminky. Nezáleželo na tom, že bude své tělo nadále prodávat. Jediné, na čem mu doopravdy záleželo, bylo její zdraví.
Odložil nástroj na pevnou desku stolu a nahlédnul do jedné z krabiček se součástkami, rychle zjistil jejich nedostatek. Postavil zpola hotový výrobek dál od kraje stolu tak, aby se nepřevrhnul, vzal téměř prázdnou krabičku a volným krokem zamířil k jedné z vedlejších dílen.
Vstoupil dovnitř, jeho očím se téměř okamžitě naskytl vysoký, dlouhý regál, plný materiálu a dalších potřebných věcí, stojící na konci místnosti. Nepracovalo tu moc pracovníků, jen dva muži, s nimiž se občas míjel na chodbách.
Pozvedli k němu pohled, když procházel, avšak nepozdravili jej, dále pokračovali ve své práci a diskuzi, jež rušila ticho kolem, zřetelně se s jejich hlasy rozléhala v malé místnosti.
Slušně jim pokýval hlavou na pozdrav, a aniž by očekával odezvu, poodešel k výběru součástek. Byl zvyklý, že si jeho pozdravů nevšímali. Bylo to tak již od prvního dne, kdy sem nastoupil.
Sklonil se a začal prohledávat různé druhy šroubků a malých částí, očima hledal typ, jenž potřeboval pro dokončení dalšího nového výrobku. Prohlížel si jeden za druhým, nevěnoval přílišnou pozornost hlasům, jež si za ním povídaly.
Očima sjel z jedné poličky do nižší a přemýšlivě svraštil čelo. Probíral se krabičkami s různými velikostmi jeho požadované součástky, hledajíc tu nejmenší, jeho ruce se jen na okamžik zastavily, ustaly ve své dosavadní činnosti a on zpozorněl, zaposlouchal se do slov jednoho z mužů. Jméno, jež se k němu z jeho úst ještě před chvílí dolinulo, pro něj nebylo neznámým.
„…a taky jsem jej tu dlouho neviděl. Naposledy asi před týdnem. Nemá tu ani auto. Pochybuju, že by chodil pěšky.“
„To ne, primadona, jako je on, by nikdy nikam nešla pěšky. Ale kde může být? Nenapadá mě, kam by mohl zmizet.“
Mladší muž vzhlédl od své práce, pohlédl do očí svému staršímu druhovi, jenž si na jeho otázku posměšně odfrkl.
„Kde může být? Určitě je někde s někým a užívá si jako vždycky. Dal by celou tuhle firmu za to, aby mu někdo píchal zadek. Je to malá, zkurvená coura, která myslí jen na šu…“
„Není to coura.“
Odstoupil od regálu, pohlédl na muže, stojícího jen kousek od něj. Otočili se po jeho hlasu a vyměnili si pohledy, pevně se zadívali do jeho očí. Ani na okamžik žádného z nich nenapadlo, že by jejich hovor mohl poslouchat.
„Jak to můžeš vědět?“ zeptal se viditelně mladší z nich, pohlédl na muže stojícího vedle něj.
„Jsi tu nový, neznáš jej. Nebo snad ano?“ tázavě pozvedl obočí, jeho pohled ani na okamžik neuhnul z tváře mladého chlapce.
Díval se do jejich očí několik dlouhých vteřin. Poznával jejich tváře. Byly to jedny z těch, jež svého času spatřil na fotografiích na velké zdi, v domě jeho pána. Kdysi byli oba tím, čím on byl teď. Nebo již snad nebyl?
Neměl nic, co by jim odpověděl. Nic, čím by vysvětlil svoji náhlou reakci, slova, jimiž ještě před chvílí vzdoroval těm jejich. Nedokázal je vysvětlit sám sobě, natož jim.
Otočil se a prošel kolem nich, zmizel za dveřmi, vrátil se zpět ke svému pracovnímu místu.
Bylo to zvláštní, tak nenadálé a unáhlené. Řekl to tak impulsivně a pevně, slova se z jeho úst vylinula rychleji, než nad nimi vůbec mohl popřemýšlet. Bránil toho mladého muže, byla to jeho první reakce na hanlivé slovo, jímž jej jeden z dělníků urazil.
Mluvili o něm jako o špinavé děvce, která dávala ostatním. A přitom oni byli těmi, kteří se prodávali. Oni přistoupili na jeho dohodu. Stali se jeho milenci. Plnili všechny jeho požadavky. Brali za svá těla jeho peníze. Nechávali se vydržovat.
Opravdu jim příslušelo jej soudit?
Věděl, že by jej nepodvedl. Že rozhodně netrávil čas s jinými muži. Nesměl, stejně jako nesměl ani on. Jejich dohoda jim oběma zakazovala poměr s jiným mužem či ženou po dobu jejich mileneckého vztahu. Bylo to jedním z pravidel, jež nesměl žádný z nich porušit.
Ale co když měli pravdu? Co když jejich slova odrážela skutečnost? I oni byli milenci jeho pána, a přestože bývalými, strávili s ním jistě více času než on doposud. Znali jej více než on.
Nevěděl o něm téměř vůbec nic. Jen to, jak moc miloval sex a muže, přepych, v němž žil svůj pohodlný, drahý život plný luxusu. Nevěděl, jak se zachoval a co udělal. A přesto věřil, že by jej nepodvedl. Něco uvnitř něj mu to říkalo, dávalo mu jistou naději.
Přistoupil blíž k oknu, jeho pohled se ještě jednou, naposled rozhlédnul po velkém, rozlehlém parkovišti, jen na okamžik spočinul na prázdném místě.
Odhodlal se právě v této chvíli. Již brzy se s ním měl setkat a věděl to moc dobře. Pokud jej nepotká ani v zítřejší den, navštíví jej v jeho domě.
autor: Rachel
No, tohle byl zajímavý díl. Tom teda musí být vyčerpaný, jak jede na plný plyn, sama vím, jaké to pro něj je. Když se člověku sesype všechno na hlavu a on to musí zvládat… a taky ta Tomova reakce… myslím, že překvapila i jeho samotného. Nějak jsem si říkala, i kdyby si Bill právě užíval s někým jiným, proč by to Tomovi mělo vadit? Jakože dobře, on by byl v ohrožení jenom tím, že by přišel o příjem rychle vydělaných peněz, ale tady mi to přišlo, jako kdyby mu to vadilo nejen kvůli tomu. Ale prostě, že věří, že ho Bill nepodvedl atd. jakoby mu snad vadila i představa samotná, že by byl s někým jiným. Řekla bych, že za tu krátkou dobu, i když se k Tomovi Bill choval, tak, jak se k němu choval a moc spolu nemluvili, tak se mu také dostal pod kůži víc, než to Tom plánoval. No nevím, ale myslím, že Bill se ani následující de neobjeví a Tom za ním bude muset domů. Otázkou je, jak na to bude Bill reagovat. A taky určitě tím, jak mluvil před svými spolupracvníky vzbudí podezření a určitě se začnou roznášet řeči, že Tom je dalším na řadě. Protože pochybuju, že by si to ti dva nechali pro sebe, ještě když mluvili tak hnusně. A Tomova maminka už je v nemocnici jo? No to byla rychlovka, ale tak to se v tom případě asi brzy má uskutečnit ta operace?? No to jseem zvědavá, jestli se to do té doby mezi Tomem a Billem zase nějak urovná, protože jinak by ji Tom neměl z čeho zaplatit. Těším se na další dílek 😉
já si říkala, že Bill je moc pyšný na to, aby udělal nějaký krok a že to nakonec zůstane na Tomovi. a taky že jo. 🙂
jsem šíleně zvědavá na reakci. obou. konečně by mohlo dojít i na slova a ne jen činy a to by asi radikálně hnulo s dějem. 🙂
jinak se mi moc líbila Tomova spontánní reakce. hlavně měl pravdu, to všichni ostatní se chovali jako prodejný děvky.
to,jak se Billa zastal,když o něm ty chlapy mluvili..to bylo…no..úžasné..tak spontánní..něco vevnitř mu řeklo,že to tak prostě neni,tak se vyjádřil a to je dobře.Jinak…jsem zvědavá,jestli se tam Bill ukáže nebo jestli za nim nakonec Tom pojede..Doufám,že se Bill neuchlastal a neukouřil k smrti..Snad ne 😀 .
Skvělej díl.Nemůžu se dočkat dalšího.
Tam ty nam to Rachel nehodlas rict, co to tam jako v te Billove fabrice vyrabeji, jo? No je to jen detail, ale mi to tak vrta hlavou:-)))Aspon napovedou:-)))
Dej se nam dostal do zajimave roviny. Mam rada takove ty zapeklite situace, kdy dva kolem sebe nejiste chodi jako kolem horke kase. Bill je urazeny a silne pritom zavisly na Tomovovi a Tom… hm, tezko rict. Billa potrebuje kvuli penezum a chce dodrzet jejich dohodu, ale cert vi, co k Bilovi opravdu citi. Chtelo by to nejaky sokovy zvrat, aby se pohly ledy a ti dva zacli komunikovat, aspon trochu teda. Jestli se za nim Tom sam vyda, tak jsem teda zvedava, jak to zaonaci. Taky jsem zvedava na Billovu reakci. Takze, aby tu uz byl dalsi dil.
Tak pan ředitel kašle na firmu zapíjí doma svůj žal z toho že se Tomovi nepostavil..
Taky by mě ale zajímalo co ve firmě vyrábějí =D Mám v hlavě ty nejnemožnější představy a ono tu bude nakonec něco úplně obyčejného, jako třeba nějaké šroubováky xD
A to jak se Tom Billa zastal..to by měla Diva vidět aby pochopila že Tomovi na něm tak trochu záleží i když ho teď potřebuje hlavně kvůli penězům..a mám takové podezření že Bill už nelituje jen Tomova selhání ale že se nevyzná v vlastních citech..no myslím že se víc dozvíme v příštím díle kde se doufám Tom vydá k Billovi domů
Před chvílí jsem se do této povídky pustila a došla jsem až sem, ta povídka je luxusní, akorád mě teď štve Bill jeho chování, snad by mu to mohl Tom nějak vysvětlit aby se ta diva zklidnila, nebo by ho mohl potrestat xDDD Wááu, děsně mrtě dobrá povídka!!! Budu číst dál a těším se na další díl!! x)
Tomova reakcia je veľmi sľubná a ja sa tak veľmi teším na ich stretnutie….