My lips like sugar 10.

Ne! Proboha, to, to není možné!

„Ne, to nemůže být pravda! Řekni, že to není pravda!“ zašeptám, rázem zapomenu na jakoukoliv bolest, která mě dosud sužovala. Tato zpráva mě úplně ničí zevnitř. Pomalu a krutě…

„Co? Co že je ten malý parchant?“ nevěřícně vytřeštil oči Karl. Já jen pohledem přeběhl z jednoho na druhého, očekávajíc mylnou odpověď! Zbláznili se?

„Že prý je už pět dní mrtvý! Nevím, jestli je to opravdu pravda, ale teď mi volal Frank, že už je dávno po něm. Mluvil tak o nějakém úmrtním listě.

Pět dní? To snad ne! Vždyť ještě dnes byl u mě a já jsem se o něj staral po té strašné bitce! Musí být naživu. Já to… Já to prostě vím! On nezemřel! Ale počkat!?

„Jak, kurva, může být pět dní mrtvý, když včera jsem ho dal těmi dvěma idioty zbít?! Copak vám už dočista přeskočilo?! Co je tohle za systém! Aby tady nikdo nevěděl, co je s jedním posraným idiotem!“ Rozzuřeně kopl do jedné chátrající dřevěné židle. Ale totéž se ptám i já! Vždyť to přece není možné!

„Tak já pak fakt nevím! Každý říká něco jiného! Zjistím, jak to vlastně je,“ prudce zavře dveře, rázem se místností rozlije, i když jen na pár vteřin, ticho.

„Co, co vlastně chcete ode mne?“ nesměle se zeptám. Opravdu bych to chtěl vědět, vždyť já s tímto v podstatě ani nemám nic společného!

„Jsi jediná osoba, na které tomu zrádci záleží. Koho jiného bychom měli vzít, aby se konečně umoudřil?“ Jediná osoba? Trochu pozvednu obočí. Jak to, že jediná osoba? Jak se o mně ale vůbec dozvěděli? Vždyť… Já tu už opravdu nic nechápu…

„Já, já… Jediná osoba? To není možné! Jak o mně víte? Vždyť jsme se potkali sotva pár krát, a to také on nechtěl! Tak jako to…?“ nerozumím. Pochybuji, že by právě jim o mně vyprávěl. A… Podle jeho chování ta noc pro něj vůbec nic neznamenala, takže o to víc mě to utvrzuje v mé myšlence.

„Ten idiot si o tobě napsal do deníku. Samozřejmě by to nebyl on, kdyby ho jen tak nenechal pohozený ve svém bytě, který získal, samozřejmě, za naše prachy!“ Do deníku? Wow… Něco takového bych od něj nikdy nečekal. Tak teda přece mu nejsem až tak lhostejný! Ale nesmím si nic domýšlet. Zbytečně se zklamu, jako tehdy…

„Poslouchejte, objasněte mi to všechno, protože já o celé této situaci vůbec nic nevím!“ už mě opravdu štve, že jsem tak mimo! Nevím, co Bill vlastně udělal, co chtějí od něho ti chlapi, proč ho honí, nic! Ani to, odkud má tolik peněz a proč v tom kasinu o něm nikdo nic nevěděl!

„Já ti nemusím nic objasňovat. Co si myslíš, že jsem tady od toho? No to ne! A teď jdu pryč. Nedělej nic hloupého, protože na to můžeš dost ošklivě doplatit,“ přímo až záhrobním hlasem řekne. Opět mě to nutí těžce polknout. Opravdu se raději o nic nebudu pokoušet. Ještě jsem na to příliš dobytý, zaskočený a vůbec slabý. Ale jak se odsud dostanu? Nemohu zde strávit věčnost! Musím zjistit, kde je Bill a… Pokud je ještě naživu… Pomoci mu. Naposledy byl v hrůzostrašném stavu, neumím si ani představit, jak mu je nyní. Zda vůbec byly v mém bytě? Museli tam být! Nejsou to přece nějaký amatéři.

Už ani nevím, jak dlouho tu spoutaný sedím, ale pořádně mi to leze na nervy. Chci jít za tím černovlasým chlapcem, o kterém ve skutečnosti nic nevím.

„Tome! Tome!“ šeptavým křikem mě překvapil ten hlas, který tak moc toužím slyšet. Zdá se mi to? Potřebuji vodu, jistě mám halucinace.

„Tome!“ zaťuká nehtem na malé okno za mnou. Nezdá se mi to! Ten hlas v mé hlavě je až příliš živý na to, aby to byl sen.

„Bille?“ s nadějí v hlase se zeptám.

„Ano, ale psst! Jdu dovnitř, a až ti řeknu, okamžitě utíkáme. Ale pozor, buď úplně zticha!“ upozorní mě a seznámí se vším potřebným. Utéct? Jak proboha? Jsem spoutaný lanem a mimochodem, je mu už dobře?

„Dobře, pojď. A Bille? Už jsi v pořádku?“

„Říkám psst!“ okřikne mě a nasouká se okénkem dovnitř. Ještěže je tak tenký, jinak by se sem asi nedostal.

„Dobře,“ zašeptám, čekám, až přijde.

Potichu se přiblíží ke mně a první, co udělá je, že mi věnuje jemný sladký polibek. Chce se mi až brečet, když jeho rty opustí ty moje. Och, jak moc bych teď chtěl být s ním sám v mém bytě, vychutnávat si jeho něžné polibky, aniž bych se musel bát o naše životy. Hlavní je, že ti chlapi se mýlili. Je zde, živý a skoro i zdravý.

„Pojďme odsud rychle pryč,“ zašeptá během toho, jak mi rozvazuje provazy.

Je tak úžasný pocit mít volné ruce!

„Ano. Ale počkej!“ prudce se otočím, přes tmu i tak vyhledám jeho pohled.

„Co?“

„Teď mi už opravdu všechno řekneš, když budeme v bezpečí. Dobře?“

„Dobře, ale teď musíme ujít. Toto bude ještě velký problém, věř mi,“ až nepřirozeně křečovitě řekne. Nechci teď řešit, co bude. Chci řešit přítomnost.

Co nejtišeji přelezu tenkým oknem, divím se, že se tam vůbec vejdu.

„Kam teď?“ zeptám se. Vůbec to tu neznám, a navíc je tma jako v pytli.

„Psst!“ ou, vůbec jsem si neuvědomil, že jsem to řekl tak nahlas.

„Promiň,“ zašeptám pro změnu potichu, téměř až neslyšitelně. Bill už nic neřekne, prostě mě vezme za ruku a co možná nejtišeji a nenápadněji mě táhne k nějakému stromu.

„Teď velmi, velmi potichu přejdeme k tomu autu,“ ukáže na ne moc luxusní auto, ale i tak drahé, černé, maskované, „a až ti řeknu, tak co nejrychleji tam nasedneš. Ano?“ přikývnu na znak porozumění pokynům.

Bill se opatrně plíží k autu, následuji ho. Je to až adrenalinový útěk. Ale doufám, že toto je poprvé a naposledy, což odněkud utíkám kvůli záchraně vlastního života.

„Teď!“ ještě před tím, než mi to řekl a my se dostali do auta, mi stiskl ruku a tím jakoby dodal odvahu. Velmi si vážím, že i přesto, že toto místo je v podstatě jáma lvů se pro mě vrátil a pomáhá mi utéct. Jiný člověk by něco takového nikdy neudělal.

Bill nastartoval auto, a ještě k tomu bez světel – v naprosté tmě, si razil cestu vpřed. Myslím, že sám neví, kam jde.

„Dívej se, zda za námi nikdo nejde,“ přikázal mi, v sekundě jeho rozkaz plním. Oslepí mě světla ostatních aut v momentě, kdy Bill vyjde na cestu. Ty jsou zatím neškodné.

„Kam to vlastně jedeme?“ pohodlněji si sednu. Kdyby něco, tak to uvidím ve zpětném zrcátku.

„Pryč. Někam, kde je nenapadne hledat nás, a kde si my dva můžeme všechno vysvětlit. Když jsem tě už do toho zatáhl, máš právo vědět, co se vlastně děje,“ no tak to tedy právo mám! Už se nemohu dočkat, až mi už konečně vyjasní situaci!

„No tak to bych prosil! Už ani nevím, proč tu vlastně sedím!“

„Protože jsme se stále setkávali. Já ti říkal, že to není dobrý nápad, a…“

„Ale tys to chtěl stejně tak jako já! Přiznej se. A vůbec… Proč jsi mě tehdy vzal k tobě, když jsi věděl, že máš problémy?“

„Ne. Tehdy jsem je ještě neměl,“ Jak to, že je tehdy neměl? Vždyť…

„Jak to, že ne?“ povytáhnu jedno obočí. Něco mi uniklo?

„Promluvíme si o tom později. V klidu, dobře?“ mrkne na mě, na tváři vyčaruje nádherný jemný úsměv. I kdybych chtěl, tak mu nedokážu oponovat. Ne, když se na mě tak hypnoticky dívá.

„Fajn,“ omámeně přikývnu. Bill sice odvrátí pohled na cestu, ale já se stále dívám. Moje oči nechtějí přestat zkoumat tu dokonalou osobu.

„Co se tak díváš?“ Sem tam se dostanu do jeho zorného pole, ale nic neříkám. Až zpomaleně vnímám jeho pohyby rtů, když se snaží vyslovit slova, která i tak neslyším. Ach, jak moc bych je zase chtěl cítit.

„Tome, no tak! Vnímáš?“ zamává mi rukou před očima, čímž mě úplně vyvede z transu.

„Ou, no-já, no… Ano!“ zalžu. On si fakt myslí, že při jeho dokonalosti se dá vnímat okolní svět? Tak to se velice mýlí!

„No to vidím!“ opět se usměje. Kdybych stál, tak v této chvíli se mi podlomí zcela jistě kolena.

Auto zastavilo, nestíhal jsem ani vnímat, kde jsme.

„Tady chvilku zůstaneme a pak… Ehm… Tome, jedeme spolu do Francie.“ Toto mi sice dochází pomalu a jistě, ale fakt jsem nepochopil.

„Co, co?! Kam že to jedeme? Do Francie?“ nechápavě zamrkám a čekám na odpověď.

„No, ano… Musíme tam jet. Mám tam obyvatelnou jachtu, alespoň na čas. Nevědí o ní a musíme se někam schovat. Hotely jsou nebezpečné.“ A to říká jen tak? Jako by se nic nestalo? To mám odejít do Francie a jen tak s nějakým klukem bydlet na jeho milionové jachtě? Opustit svůj byt a tohle všechno tady?

„Bille, to nejde! Já tu mám byt a všechno! Nemůžu to tu jen tak nechat a odjet s tebou na jachtu!“ Neříkám… Možná bych i jel, ale já mám strach. Mele se to tak strašně rychle, nestíhám si ani uvědomovat, jaké z toho mohou být následky.

„Ale nerozumíš? Oni tě zabijí! A mě také… Jde tu hlavně o tvůj život, na mě se můžu vykašlat. Navíc je to jen otázka času, něco už pak vymyslím. Dostaneme se z toho. A… Vzal jsem ti už i doklady. Víš, když jsem z tvého bytu utíkal, tak mi padly prakticky rovnou před nos. Říkal jsem si, že by se možná mohly hodit a vidíš! Přece.“

V jeho pohledu je cítit omluvu, ale možná i touhu poznání. Poznání čeho? Mě?

„Tak fajn. Asi nemám jinou možnost, co? A mimochodem, jak ti je? Když jsem tě viděl naposledy, byl jsi na umření,“ opravdu je až zázrak, jak rychle se dal dohromady. Ani ty modřiny na obličeji už nejsou tak vidět.

„No, víš, řeknu ti to takhle… Ten zvonek mě probudil taky. Nedokázal jsem ani žít, proto jsem prostě dál spal. A když jsem slyšel známé hlasy těch dvou hajzlů a slova „je to on, ber ho“, v tom momentě se přímo přehnal adrenalinový šok a na nějaké bolesti celé osoby jsem ani nepomyslel. Utekl jsem přes balkon. A… Ehm… Je dost možné, že je tvůj byt v katastrofálním stavu. Ten rachot nezněl dvakrát pozitivně.“

Co? To nemyslí vážně! Až mi rozum zůstává stát nad jeho slovy. Nechci si ani představit, jak to tam asi vypadá! Ale jeho život je důležitější než nějaký rozflákaný byt.

„To nevadí,“ mávnu rukou, „ale jsi v pořádku, že?“ trochu se o něj bojím. Když si spojím skutečnost, že ještě před nedávnem vykašlával krev…

„Na nějaké fyzické bolesti teď není čas. Ale Dermacol to jistí!“ mrkne na mě, musím se zasmát. Jemu opravdu ještě i nyní záleží na vzhledu? To je blázen.

„Jsi strašný!“ Zakroutím nad tím hlavou.

„Strašný? Proč strašný?“ provokativní našpulí rty, přivře oči.

„Ne, ne strašný. Ale strašně krásný,“ hlas mi trochu ochabuje. Jak se tak na něj dívám, na jeho rty, oči, úsměv… V této chvíli nedokážu udělat nic jiného, ​​jen ho políbit.

„Myslíš na to, na co já?“ prostě jen přikývnu, natáhnu se po jeho krku a vpiju se mu do sametových úst. Těmi svými rytmicky pohybuji. Bill využije toho, že je mám pootevřené, a jazykem mi do nich vklouzne. Ve vteřině je divoce proplétáme, nemůžeme se jeden druhého nabažit. Tak moc jsem si to přál… A dosáhl toho.

„Myslel jsem na to, že bychom už měli jet,“ s úsměvem na rtech řekne, když se ode mne odtrhne.

„Ano, kam vlastně jedeme?“

„Přece do Francie!“

„Co?! To už teď?! Vždyť já nemám ani věci, ani nic! Žádné peníze!“

„Ano, už teď. Čím dříve, tím lépe. Doklady máš, peníze mám já, ostatní si koupíme tam. Takže připoutej se, jede se na jachtu!“

autor: Diana