Na samotě u lesa 6.

autor: Mary

Bill nevydržel trucovat dlouho. Byl sice neuvěřitelně tvrdohlavý a vždycky si stál za svým, zároveň však také nepředstavitelně rád mluvil. Takže se už za necelou hodinu s Tomem bavil, jako by se vůbec nic nestalo.

Právě bratrovi vážným hlasem vysvětloval, jak je důležité, aby se druhý den šli znovu podívat do lesa, když se v dálce ozvalo hlasité zahřmění. Bill vylekaně vyskočil z postele, na které celou dobu ležel, a vyděšeně se hrnul co nejdále od okna směrem k bratrovi.

„Tome!“

Tom zvedl oči od časopisu ve svých rukou. Klidně se podíval z okna. Nebe bylo zahaleno tlustou vrstvou černých mraků, na zem dopadaly těžké kapky vody, vítr ohýbal stromy, jako by to byla párátka, a oblohu právě pročísl klikatý blesk.

Bill poskočil. Zahřmění se ozvalo blíž.

„No, myslím, že bude bouřka,“ prohlásil Tom lhostejně.

„Myslíš, že bude bouřka?!“ Bill se panicky tahal za vlasy a koulel očima. Vypadalo to, že má nějaký záchvat. „Děláš si srandu?!“ zaječel hystericky, Tom měl pocit, že mu prasknou bubínky.

Nový poryv větru mírně očesal některý z blízkých stromů a jednu z jeho větví vrhl přímo proti oknu. Vydalo to velmi nepěkný zvuk, ale nic horšího se nestalo. Naštěstí. I tak to však byla voda pro Billův mlýn. Měl hrozný strach.

Prosmýkl se kolem Toma, měl v úmyslu schovat se v koupelně, jediné místnosti bez těch zbytečností, co se jimi kouká ven, jenomže bratr ho stihl chytit za ramena. Přitáhl ho k sobě a silně si ho přitiskl na hruď.

Bill vydechl a zabořil obličej někam mezi Tomovo rameno a krk. Nehybně stál a nechal se objímat. Vdechoval bratrovu vůni, vnímal jeho zběsile tlukoucí srdce a cítil jeho zrychlený dech, bylo to příjemné. Hned mu bylo líp, jenom kdyby…

„Máme tady vůbec hromosvod?“

„Nevím,“ odpověděl Tom stručně.

Bill se od něj rychle odtrhl. „Co?“ Doufal, že se přeslechl. Že se Tom spletl. Že mu špatně rozuměl. Nebo že Tom sice neví, ale hromosvod tam někde je.

Tom pokrčil rameny. „No slyšels dobře, prostě nevím.“

„To snad ne!“ zalkal Bill hlasitě. Chvíli přecházel sem a tam, kousal si ret. Přemýšlel. Najednou se zastavil těsně před Tomem. „Už to mám. Potřebuju čokoládu!“ vítězoslavně se usmál, jak dospěl k překvapivému závěru. Ono to teda zase tak překvapivé nebylo. Bill jedl čokoládu pořád. Když byl smutný, veselý, střízlivý, opilý, klidný, vystrašený, nebo na ni měl prostě jenom chuť. Pořád.

„Ne!“ Tom se zhrozil. Došlo mu, že jediná čokoláda, kterou ještě mají, je jeho. Bill tu svoji totiž snědl hned po obědě, prý aby „si spravil chuť po těch špagetách“.

Tom nenápadně zabrousil pohledem k vysoké skříni, na kterou svůj poklad včerejšího večera před bratrem ukryl. Možná tušil, že nastane chvíle, kdy se po ní bude Bill shánět. Nebo ji tam dal jenom pro jistotu. Ale ať tak či tak, teď za to byl rád.

Bill se mlsně rozhlédl a z těsné blízkosti se bratrovi upřeně podíval do očí.

„Tomi?“ zavrkal sladce a lehce ho pohladil po tváři. „Kam jsi ji schoval?“

„Nikam.“ Tom horlivě vrtěl hlavou. „Já už ji nemám. Já už ji sněd!“

„Ale nesněd,“ uchechtl se Bill. „No tak, přiznej se, kde je?“

„Nene!“

„Ale notak, nebuď jak malej! Dej mi ji, bráško…“

„Nedám, nedám a nedám!“ Tom se nehodlal vzdát tak brzo.

„Dobře. Doufal jsem, že mi ji dáš dobrovolně. Ale myslím, že ti ji asi budu muset… ukrást?“ zamyšleně naklonil hlavu na stranu. Vzápětí přikývl a spokojeně se zazubil. „Jo, ukrást.“ Dlouze se zadíval na bratra. „Víš, že si to ještě můžeš rozmyslet, že? Ještě mi ji můžeš dát sám.“

Čekal, jestli Tom promluví, ale když jediná jeho reakce bylo přitisknutí si rukou na tváře, pokrčil rameny. Náhle úplně zapomněl na bouřku, která venku řádila, byl plně zaujatý přemýšlením, kam mohl Tom svou milovanou sladkost skrýt.

Po chvíli se široce usmál a jistým krokem vyrazil ke skříni. Tom svěsil ramena a hluboce si povzdychl. Dvěma kroky dohonil bratra a nalepil se zády na skříň, aby přes něj Bill nedosáhl. Musel přece bránit svou čest. A čokoládu. I za cenu nasazení vlastního života.

Bill s nevěřícným výrazem zakroutil hlavou. Nemohl pochopit, o co se to Tom snaží. Stejně se tomu nemohl vyhnout. Neexistoval způsob, jak mu zabránit vzít si to, co chtěl.

Silně se přitiskl na bratrovo tělo a natáhl ruku nahoru. Byl sice vysoký, ale zřejmě ne dost, musel se postavit na špičky, přičemž se otřel o Toma. Konečně nahmatal prsty hranu čokolády. Vzal ji do ruky a chtěl si jít svůj úlovek někam sníst, když u svého ucha zaslechl Tomův vzdech. Nechápavě se mu podíval do tváře a zorničky se mu rozšířily překvapením při pohledu do bratrových touhou ztmavlých očí.

Sám nechápal, co dělá, proč se nijak nebrání. Ochotně se sebou nechal manipulovat a čokoláda letěla velkým obloukem na zem, když ho Tom chytil za týl, vpletl prsty do jeho vlasů a hltavě se mu přisál na rty.

autor: Mary