Za linií nepřítele 5.

><

Bill již byl rozhodnut, co bude dělat. Zrealizuje Tomův plán. Postupně obešel pár mužů a obeznámil je s plánem akce. Věděl, že oni už si to mezi sebou řeknou, a pokud bude mít někdo zájem, tak se další večer sejdou v jeho stanu.

Když se vracel do stanu, stále uvažoval nad Tomem a nad tím, jak asi na tom teď je. Jestli je ještě vůbec naživu a další věci. Vešel dovnitř a lehl si na svou tvrdou postel a zadíval se na protější Tomovu. Nechápal, co to s ním je, že pořád na něj tak myslí, ale byl odhodlaný jej zachránit. Nechtěl jej nechat na pospas svému osudu a tím ho odepsat. Zavřel oči a přikryl se. Pokusil se usnout. Už v hlavě si promýšlel, jak to udělat, aby si plukovním ničeho nevšiml.

Probudil se celý rozlámaný od toho, jak nemohl usnout a neustále se převaloval. S nechutí vstal a došel na snídani, což bylo nadnesené označení ranního shromáždění všech vojáků i velitelů. Ovšem co mu zvedlo náladu, bylo, že mezi vojáky už šeptandou putovala zpráva o odvážném plánu toho nového kapitána. Potajmu poslouchal a usmíval se čím dál tím víc.

„…určitě, lepší než tady, kde tě akorát zabijí.“

„Přesně, a navíc, Trümper nebyl tak špatný chlap,“ tvrdil druhý voják. Všichni byli sroceni ve skupinkách a potichoučku rozebírali novinky.

Bill rychle zkontroloval plukovníka, jestli nenabírá podezření. Ale vypadal naprosto klidně, nejspíš to přisuzoval něčemu naprosto jinému.

Vyhovující.

Rychle se nasnídal, a hned potom svolal svoje muže. Byli to jediní vojáci v táboře, kterým doopravdy důvěřoval, tedy ještě kromě Toma. Ale na toho teď myslet nechtěl.

„Tak poslouchejte,“ začal zvolna a přešel blíž k nim. „Je to jenom takový orientační průzkum. Kdo z vás by byl ochotný zůstat v táboře a bojovat pod plukovníkem?“ zeptal se jednoduše. Ve skupince zavládlo naprosté ticho, nikdo se neozval. Bill se pro sebe spokojeně usmál.

„A kdo z vás by byl ochotný něco dělat, přestože to může být nebezpečnější?“

Srocením to zašumělo a zvedly se všechny ruce.

Bill dřepěl ve stanu a podrobně zkoumal všechny mapy. Měl pocit, jako by se mu trasy a pohoří už vypalovaly do mozku, jak dlouho do nich zíral. Viděl pár možných cest, ale ani jedna nebyla sázka na jistotu. Vždycky tam byla určitá překážka, což se mu nelíbilo. Každá komplikace totiž mohla znamenat prozrazení jak u plukovníka, tak u protivníků. Plukovník by ho asi shodil ze skály, což usuzoval podle toho, v jakém rozpoložení se teď neustále nacházel, a protivníci by jej nejspíš… nechtěl domýšlet co.

A tohle jej zase přivádělo na myšlenky, co se asi děje s Tomem. A tohle uvažování mu absolutně nepomáhalo. Promnul si spánky a přejel prstem přes jednu čáru znázorněnou na vojenské mapě.

„To by šlo,“ zamumlal si pro sebe. „Ale jenom dneska a zítra v noci, pozítří už tam bude skupinka těch arabských kurev, podle toho, jak se zatím přibližují,“ broukal si dál a mozek mu pracoval na plné obrátky.

Probral všechny pro a proti a vyřazovací metodou mu tahle trasa vyšla jako nejlepší. Ale museli spěchat. Prudce vstal, až mu mapa sletěla z kolenou a srolovala se na zemi. Vylezl ze stanu v plném odhodlání najít co nejvíce lidí stejně šílených jako on, kteří by byli ochotni opustit tábor.

Jeho plán vycházel kupodivu dobře. Našlo se spoustou odvážných vojáků, kteří se k Billovi přidali. Byli rozhodnuti pro lepší plán, než tam jen čekat na smrt. Byli domluveni. Navíc měli velkou a skvělou výhodu v tom, že plukovník měl někam odjet, potřebovali jej na jiném místě, takže bude celkem jasné, že velení svěří Billovi, jakožto druhému vojákovi s nejvyšší hodností, a tak mohl Bill snadno zrealizovat svůj plán. Takřka všichni se přidali. Teď už stačilo jen počkat na to, až plukovník odjede, a Bill bude mít volné ruce. Jen doufal, že těch několik hodin není Tomových posledních.

Po zbytek dne byl celkem dost nervózní. Bál se, aby se něco neprovalilo a taky aby vše klaplo. Budou se muset opravdu snažit, aby nálože byly správně umístěny a taky, aby vybuchly, ale to se bude dělat až po plukovníkově odjezdu.

Bill se procházel kolem stanů a jen tak tiše naslouchal šeptání mezi vojáky, jak si povídali o plánu, který se chystal. Přišlo mu, že plukovník musel být snad hluchý, když ještě nic nezjistil, ale byl za to rád.

Nastal den D. Tedy den, kdy se možná všechno změní, kdy možná přijde velké vítězství anebo také krvavá porážka. Bylo to tak padesát na padesát.

Bill nervózně postával v plukovníkově stanu a poslouchal od něj rozkazy o tom, co by měl dělat, kdyby třeba zaútočili a podobně. Jako kdyby to Bill všechno už dávno nevěděl. Jak správně předpokládal, svěřil mu velení. Takže už měl prakticky obě ruce volné, jen teď musí dohrát tohle divadlo pro klid plukovníkovy duše. Všechno mu pokorně odkýval. Měl chuť mu ukázat prostředníček, když nastoupil do auta a odjížděl, ale ovládl se. Spokojeně si oddechl a otočil se na přihlížející vojáky.

„Tak, chlapi, jdeme na to!“ řekl dost nahlas, aby to všichni slyšeli.

„Rozdělte se na dvě skupiny. Jedna skupina rozdělí nálože, dejte si záležet, aby to bylo dobře a aby byl výbuch přesný, druhá skupina připraví výzbroj, bude to náročná cesta, takže se nachystejte, za 30 minut ať je vše hotové, takže pohyb!“ zavelel a sám vešel do svého stanu a taky se začal připravovat. Srdce mu v hrudi mocně bušilo. Kdyby se teď vrátil plukovník a zjistil, co se tady odehrává, okamžitě by jej odvolal a Tom by tím pádem byl už mrtvý. A tuhle variantu si nechtěl připustit. Tom prostě musí přežít, vsugeroval si do hlavy, že Tom prostě přežije, i kdyby měl on sám zemřít. Neznal pravý důvod svých činů, ale věděl, že jej cosi táhne blíž k Tomovi. Něco víc, než k ostatním svým kolegům.

Měl toho plnou hlavu po celou dobu, co se vypravoval. Věděl, že to musí nechat stranou i veškeré věci denní potřeby, aby nepřátelé nepojali podezření. Muselo to vypadat, jako kdyby se jenom někde schovávali, museli je přinutit vejít do tábora.

Na plachtu stanu někdo zaškrábal. Poodtáhnul ji a usmál se. „Ahoj.“

Před stanem stál Aaron, jediný voják, kterého znal podrobněji a jménem. Chodili spolu do školy, byli nejlepší kamarádi. Tedy do doby, než se dostali do války, kde se na kamarádství příliš nehrálo. „Jestli mi chceš říct, že zachraňovat Toma je sebevražda, nech si to pro sebe, stejně to udělám.“

Aaron se pousmál. „Schvaluju to… teda celkem, i když nechápu, proč to děláš.“

„To jsme dva. Hele, potřeboval si něco?“ ptal se Bill na důvod jeho návštěvy. Poslední, co chtěl, bylo rozebírat svoji náklonnost k Tomovi. Ale podle výrazu v jeho očích začal tušit, že v průběhu cesty se tomu stejně nevyhne.

„Nálože jsou připraveny, pojď je zkontrolovat,“ mávnul světlovlasý skoro ještě kluk rukou.

„Už?!“ vyjevil se Bill. To přemýšlel tak dlouho? A nad Tomem? Nechápal se čím dál tím víc, a zároveň mu pořád razantněji docházel fakt, že na Toma vážně nekouká jen jako na kamaráda.

„Už,“ smál se Aaron jeho zaražení. Znal tohohle kluka dost dobře na to, aby odhadl, proč tohle všechno. A hodlal mu dokázat, že je to pravda.

„Všechno je v pořádku,“ usmál se Bill a plynulým tahem ruky opsal velikost celého tábora. „V tomhle stavu to tady musí zůstat, je to jasné? Jenom si sbalte ty nejdůležitější věci, abyste tu cestu přežili, ostatní tu nechte. Musí to tu vypadat osídlené,“ přikázal Bill a sledoval, jak vojáci rychle zalézají do stanů.

Sám si sbalil nejpodstatnější předměty, i když se mu to všechno jevilo jako zbytečnost. Věděl ale, že bez pomoci vojáků Toma ven nedostane, a jenom tohle vědění mu zabraňovalo okamžitě se rozeběhnout do tábora muslimů.

Hned jak vyšel ven, uviděl menší rozepři mezi skupinkou jeho lidí a někoho, na koho nedohlédl. Hned se mezi ně vmísil a vyslechl si ohnivý proslov jednoho z Tomových mužů.

„Je to celý blbost, ve válce jsou oběti, a já nehodlám nasazovat krk jenom za debilního Trümpera, nevím, co si ta černovlasá bárbína myslí, ale tohle vážně dělat nebudu!“ vykřikoval, sotva popadal dech.

Bill stisknul zuby, aby neudělal nějakou hloupost a celkem klidně si odkašlal. Hrdě čelil najednou vyděšenému pohledu onoho vojáka a zvažoval svoje možnosti. Nechtěl, aby kvůli jednomu vzbouřenci selhal celý plán, a tak přikročil k řešení, které praktikovat vůbec nechtěl.

„Spoutejte ho!“ zakřičel. Čtyři jeho vojáci okamžitě začali jednat a zpupný muž byl v provazech. „A je jenom jeho volba, jestli půjde s námi anebo zůstane tady. Obojí ovšem absolvuje svázaný. Ještě někdo má proti plánu námitky?“ zeptal se zvučným hlasem se stopou naštvanosti. Zavládlo hrobové ticho rušené jenom šoupáním kroků, jak se všichni rozcházeli.

Bill věděl, že se teď zachoval jako velitel a že si získal patřičný respekt.

Pohybovali se rychle. Museli být rychlí a neviditelní. Jakmile se budou přibližovat k cíli, musí být jejich pohyby, jako pohyby šelmy. Rychlé, nepozorovatelné a přesné. Bill měl nyní v hlavě plno věcí. Dost jej rozhodil onen neposlušný voják, ale on si zachoval klidnou a profesionální tvář, a také stále přemýšlel nad Tomem. Musí být vše naplánované do posledních detailů, stačí jedna chyba a všichni za ni zaplatí životem. V této misi nebylo na chyby místo.

autor: Tina & GossipGirl