Genesis 22.

Celou cestu, co Tom běžel zpátky k Davidovi, mu to v hlavě šrotovalo jako v mlýnici, a přemýšlel, jestli slyšel dobře. Možná to byl jen nějaký omyl, třeba Bill řekl něco úplně jiného, než co si myslí, že řekl. Sakra… zrovna teď, když má plnou hlavu otázek, co po něm bude chtít Kat, se k tomu ještě přidá Bill. Jako by toho neměl dost. Co ho tam dole čeká? Zavřou ho znovu do temné kobky? Budou ho mučit? Proboha, jen to ne! Dostane vynadáno, že našel kameru? I když, za to on přece nemohl, to musí uznat i Kat, že to byla jejich vlastní chyba. Jestliže ho chtěli sledovat tajně, tak tam neměli dávat poruchovou kameru, ne? A co jiného by mu Kat mohl chtít? Že by to svoje pozorování vyhodnotil, a teď přišel na to, že je Tom pro společenství nevhodný? Bůhvíco slyšel z jeho nočního dobrodružství v baru. Co když v noci ze sna vykřikoval nahlas Billovo jméno nebo něco podobného? Bill, panebože… co s tím bude dělat? Jak se k tomu postaví? Slyšel ho dobře? A co když už nikdy nebude mít možnost ho vidět? Co když se odtamtud vážně nevrátí? Ale jestli se vrátí, co bude mezi ním a Billem? Stanou se jeho erotické sny a představy skutečností? Ale tady v tom šíleném společenství to bude obtížné…

Sakra… že by odhalili jeho orientaci? Ale to by na to přišli skoro dřív než on sám… hlavou mu to lítalo, do toho ještě smutný pohled Billa, jeho poslední slova… bude se ho na to muset opatrně zeptat, až se vrátí. Jestli se ovšem vrátí. Jeho obavy byly čím dál tím větší, čím blíž byl Davidovu apartmá. Nejhorší na celé věci bylo, že neměl kam utéct. Pokud půjde na porážku, nemá šanci. Co když se ho vážně jen tak jednoduše zbaví? Stačí, aby jen trochu víc zesílili proud, který do něj předtím Kat pouštěl, a usmaží se na škvarek. Že by ho jen tak pustili zpátky na povrch, o tom pochyboval… co tady vlastně dělají s mrtvými?

„No konečně, to ti to trvalo,“ přerušil jeho myšlenkový tok David, mávnul na něj od výtahu. „Pojď, už je to tady, nebo nám to zase někdo sebere, už mi ho čmajzli dvakrát,“ trochu vyčítavě se usmál na Toma. „K Natálii můžeš jít odpoledne po mši, máš to dohodnuté.“

Tom jen přikývl a mlčky nastoupil do osvětlené kabinky, aby pak s hrůzou sledoval klesající čísla, dokud se nezastavila na hodnotě -5. Nic jiného momentálně v hlavě neměl, všechny úvahy se vytratily a nahradilo ho jedno velké vystrašené prázdno.

Výtah sebou cuknul, a bylo jasné, že jsou na místě. „Cink“ ozvalo se jemně, dveře se otevřely a přímo naproti Tom spatřil vchod do oddělení, v němž strávil první měsíc svého života zde. Nohy jako by mu zdřevěněly, nemohl se hnout, když zíral tupým pohledem na nápis:

„Tome?“ Oslovil ho manažer, když vyšel z výtahu a za sebou neslyšel jeho kroky. Otočil se a spatřil vyděšené malé kuře zírající nepřítomně před sebe. Aspoň tak zrovna v té chvíli Tom působil. Manažer se usmál a vrátil se zpátky. „Pojď, prosím tě, nemáš se čeho bát,“ vzal Toma za ruku jako malého kluka a vytáhl ho z kabinky výtahu. Akorát včas, než se automatické dveře znovu zavřely. Kam najednou zmizel ten sebevědomý kytarista, kterého znal?

„Co mi chce?“ dostal ze sebe Tom přiškrceně. „Přece tam nejdu jen tak, ne?“ dodal, a zadíval se Davidovi do očí.

„Jen pravidelná kontrola, vážně se nemáš čeho bát, pojď,“ ujistil ho manažer, zatímco klepal na dveře, a aniž by počkali na vyzvání, vstoupili.

„Á, slavný kytarista nás přišel navštívit,“ k Tomovu překvapení zahlaholil celkem vlídně Kat, když se ve svém křesle otočil ke dveřím, aby zjistil, kdo vešel k němu na oddělení. „Zdravím tě, Davide, i tebe, Tome,“ vstal a podal manažerovi, a pak i vykulenému kytaristovi ruku, jako by byli staří známí. „Vítám tě zpátky,“ poplácal Toma po rameni. Div, že neřekl doma, napadlo Toma. „Musíme se podívat, jak jsi na tom. Tady Paul se potřebuje učit, tak tě dneska bude mít na starosti on,“ ukázal směrem k nesměle se tvářícímu hnědovlasému chlapci.

Překvapenému Tomovi okamžitě došlo, že před ním stojí Billův starý kamarád, a ohodnotil ho jako celkem pěkného kluka. Měl krátce střižené světlehnědé vlasy, modré oči a perfektní postavu, ačkoliv Tomovy výšky o pár centimetrů nedosahoval. Ihned si ho představil vedle zpěváka, ale pak si uvědomil, že svoje zjišťování, jestli je Bill zamilovaný zrovna do tohohle týpka, může nejspíš zrušit. Pokud se tedy při odchodu z jeho apartmánu nepřeslechl. Rychle tuhle myšlenku zase zahnal, na to je čas, až se ve zdraví dostane odtud, teď se musel soustředit na přítomnost.

„Vy se ještě neznáte, pánové, takže tohle je Paul, můj nový asistent,“ pokračoval Kat, „a tohle Tom, nový kytarista, tvůj nástupce,“ připomněl jako vždy Paulovi, aby tak zajistil předpokládanou rezervovanost v jejich vztahu. Nemohl potřebovat, aby se mu zrovna tihle dva spřátelili, bylo nutné, aby si zachovali profesionální odstup.

„Ahoj, já jsem Paul,“ natáhl ruku k Tomovi Katův učeň, nezapomněl se přitom na něj lehce a povzbudivě usmát, aby dal hned najevo, že proti svému nástupci vůbec nic nemá. Měl to v plánu už od chvíle, kdy se dozvěděl, že sem Tom dneska dopoledne má přijít; nechtěl, aby se ho bál. Byla to dost rychlá akce, původně plánovali kytaristovu návštěvu na další den, ale když zjistili, že panoramatická kamerka v jeho pokoji přestala fungovat, využili toho a poslali pro něj dřív. Mezitím, co bude Tom zde, Katem pověřený technik nahradí starou kameru novým modelem, aniž by kdokoliv z nich tušil, že na ni Tom přišel.

Paul neměl v úmyslu si Toma znepřátelit; naopak. Viděl v něm velkou naději pro svůj plán, který se pomalu rodil v jeho hlavě. Sám na to ale nestačil a tenhle kluk se zvláštními vlasy, kterého už pár týdnů pozoroval pomocí kamery, se mu na to zdál perfektní. Zvlášť se bavil při jeho drzém rozhovoru s manažerem, fandil mu a vlastně přesně v tu chvíli si uvědomil, že právě on je ten nejvhodnější kandidát pro spolupráci. Má totiž hlavu plnou znalostí a vzpomínek na povrch, ke kterým se Paul hodlal postupně dostat. Jak to udělá, zatím ještě přesně nevěděl, ale doufal, že to s Katovou pomocí zjistí.

„Já jsem Tom,“ hlesl kytarista celkem potichu ochraptělým hlasem, jak měl stále ještě trémou stažené hrdlo, ale stisk jeho ruky svědčil o tom, že ho snad Paulův upřímný úsměv trochu uklidnil. „Sorry, že jsem ti sebral flek, mrzí mě to,“ dodal Tom bez přípravy, teď teprve si uvědomil, co tomuhle klukovi svým příchodem do společenství vlastně způsobil. Sice za to nemohl, to ti dva, Kat s Davidem, ale dokázal si představit, jak se musel bývalý člen skupiny cítit, když ji musel opustit. Co si ale představit nedovedl, že by se měl jen tak vzdát své kytary a zahrabat se jako asistent v nějaké pošahané lidské laboratoři.

„S tím si nedělej starosti,“ odvětil potichu Paul a přidal znovu malé pousmání. Byl si vědom toho, že je Kat i David sledují, a nechtěl, aby si z jejich prvního setkání udělali dojem, že se hodlají kamarádit. Byla to spíš zdvořilostní výměna frází. Paul pustil Tomovu ruku, a hned na to se vrátil zpět do svého křesla, aby se nerozvinula nějaká delší konverzace, stručné seznámení zatím stačilo.

„Tak, pánové, myslím, že můžeme začít. Davide, ty se můžeš v klidu vrátit nahoru, určitě máš práce dost, a já ti zavolám, až tady budeme hotoví. Do oběda bychom to měli zvládnout. Ale myslím, že zpátky tvůj svěřenec už trefí sám, že? Není malý usmrkaný kluk,“ nenechal Kat Davida ani nadechnout, natož něco namítat, a hned pokračoval směrem k Tomovi, kterého vzal vlídně za loket a s mírným úsměvem na rtech ho postrkoval k bílým polstrovaným dveřím, za nimiž bylo ono staré zubařské křeslo, které si Tom ještě dobře pamatoval, když v něm lehával při hypnóze. Tam se naštěstí elektrické šoky neprováděly, jak si pamatoval, na to byla zvláštní místnost úplně na druhé straně oddělení, stejně jako jeho bývalá černá cela, takže pomalu začínal věřit, že mu snad ubližovat nebudou. O kameře zatím nepadlo ani slovo, a on se zmiňovat sám od sebe nehodlal. Celkově mu Kat dneska připadal dobře naložený, tudíž se přestával bát. „My už si tady nějak poradíme, že, chlapi?“ usmál se Kat znovu, a potvrdil Tomovi, že se za dobu, co ho neviděl, vážně změnil. Tohohle chlápka si opravdu s úsměvem na tváři nepamatoval. No… nejspíš mu nic strašného nehrozí, uvažoval, když se za Davidem zabouchly vstupní dveře, a on byl usazován Paulem do starého pohodlného křesla.

„Neboj se, všechno bude v pohodě,“ šeptl Paul potichu, aby je neslyšel jeho šéf, který zatím ve vedlejší místnosti připravoval vše potřebné k hypnotickému sezení. Tak silný mikrofon nebyl, aby bylo slyšet lehké šeptání, a toho Paul hodlal využít. Tom jen němě přikývl a položil si hlavu na pohodlnou opěrku, skoro měl chuť zavřít oči a na chvíli si zdřímnout. Právě prožitý stres ho naprosto vyčerpal.

„Jak se má Bill?“ zaslechl tichounkou otázku, zatímco mu Paul připoutával ruce měkkými koženými řemínky k područkám křesla. Snažil se je moc neutahovat, aby neměl Tom po hypnóze modřiny, jako je měl nedávno Simon, který se ze začátku bránil. Nechtěl Tomovi ublížit. Věděl, co znamenají ruce pro kytaristu. Tom pohlédl na Paula s otázkou v očích, jestli může mluvit, a ten mu dal jemným kývnutím a gestem najevo, aby byl stejně tichý jako on.

„Má se fajn,“ špitl Tom, „často o tobě mluví, stýská se mu,“ dodal ještě.

„Taky se mi stýská, je to bezva kluk, dávej mi na něj pozor, na citlivku,“ usmál se ještě bývalý kytarista. „Rád bych ho viděl,“ dodal, „řekni mu, že jsem tady, musíme se sejít,“ ještě rychle dodal, příprava Toma byla hotova a on nechtěl v Katovi vzbudit ani kousek podezření, že je něco jinak, než má být.

„Tak,“ začal náhle mluvit nahlas, až sebou Tom trochu trhl překvapením, „teď tě tady nechám o samotě, zavři si oči, určitě už to znáš, poslouchej můj hlas, uvidíme se asi tak za hodinku,“ odrecitoval naučenou frázi Paul, naposled se na Toma usmál, než za sebou zavřel dveře.

Tom osaměl. Strašně se mu ulevilo, že na něj snad nechystají žádné mučení, a o kameře nepadlo ani slovo, Paulovi věřil, neměl důvod se bát. Uvolnil se, jak mohl nejlépe, a za doprovodu Paulova uklidňujícího hlasu během pár minut upadl do pohodlného hypnotického spánku.

~*~

Když za Tomem zapadly dveře koupelny, Bill se rozbrečel naplno. Stál uprostřed malinké místnůstky a nechal slzy jako hrachy volně stékat po tvářích, popotáhl a zavřel oči. Panebože… co to zase provedl? Opravdu to řekl? Slyšel něco Tom? Co když ano? Co se stane, až se vrátí? Jestli se vůbec vrátí. Měl takový strach, že mu Kat něco udělá, a on už mu nikdy nebude moct říct, jak moc ho miluje, že to z něj prostě vypadlo samo. Nejradši by si nafackoval, ale zase na druhou stranu byl rád, že to řekl. Pokud viděl Toma naposledy, mohlo ho hřát pomyšlení, že se dozvěděl pravdu… ale co když Tom nic neslyšel? Třeba to řekl tak potichu, že se ta dvě slůvka ztratila v hluku zavíraných dveří. Nevěděl, co z toho je vlastně lepší varianta. Proboha… Neřekl to nakonec jen v duchu?

Billovou hlavou lítaly myšlenky jako splašené, a on se vysíleně po studené kachlové zdi svezl na zem a uslzenou tvář nešťastně položil na svá kostnatá kolena, jež objal rukama.

„Bille?“ zaslechl po nějaké chvíli hlas svého bodyguarda, který ho zřejmě postrádal v pokoji. „Bille, jsi tam?“ ozval se hlas blíž a současně Saki zaťukal. „Jsi v pořádku? Co se stalo? Tom vypadal, jako by potkal smrt, když od tebe vyšel,“ naléhal brýlatý muž, když neustále klepal na dveře koupelny. „Bille, pojď ven, mám o tebe strach. Víš, že Mira by mě zabila, kdyby se ti něco stalo,“ naléhal, dokud se zpěvák nezvedl z podlahy a nevystrčil hlavu ze dveří. „No konečně,“ oddechl si Saki úlevou, ale když uviděl zpěvákův make-up všude jinde, než kam patřil, zhrozil se. „Co se to tu děje? Proč brečíš? Udělal ti snad něco Tom?“ chytil Billa za drobná ramínka, jako by z něj chtěl vytřást duši, aby ho přinutil mezi vzlyky něco říct.

Odpovědí mu bylo jen horečné vrtění hlavy ze strany na stranu, a následné koktání.

„Ne – ne ne ne, Tom ne, to oni… oni mu… mu chtějí… ublí-ublížit,“ konečně ze sebe dostal Bill mezi vzlyky.

„Kdo chce Tomovi ublížit?“ zeptal se zmateně Saki. „Myslíš David?“

„Ne-ne, David ne, ale Kat, ten z pátého,“ zafňukal Bill a nechal se utopit v Sakiho velkém objetí.

„On šel do pětky?“ zeptal se bodyguard překvapeně, ale když zpěvák jen přikývl, začal ho utěšovat. „Ale no tak, proč by mu ubližovali? Vždyť mají Toma všichni rádi, ty trdlo. Uvidíš, že mu nic neudělají. To jsou všechno jen pověsti, Kat přece napravuje jenom ty, co něco provedli, třeba jako nedávno Simona z techniky, a Tom přece nic neudělal, ne? Bůhví, co z toho vyleze,“ snažil se, zatímco hladil Billa po černých vlasech.

„Tumáš, vysmrkej se,“ zašmátral po chvíli v kapse pro balíček papírových kapesníčků a podal je Billovi. „Nebuď sralbotka, jsi přece chlap,“ nabádal svého svěřence, znal ho už dlouho a dobře. Věděl, že Bill brečí často, byl to jeho způsob, jak se vypořádat se stresem. Někdo nadává, jiný zase brečí, Saki to neřešil, jen nechtěl, aby to viděli i ostatní, mohli by Billa považovat za slabocha, to se k jeho hvězdné image nehodilo. On moc dobře věděl, že je to jen zdání. Bill je silnější, než se zdá, jeho život ve společenství není jednoduchý, a on ho přesto zvládá s přehledem. Pohupoval s ním v náručí a div mu nebroukal ukolébavku, zatímco si zpěvák utíral nos.

Bill musel mlčet. Nemohl Sakimu zdůvodnit svoje obavy, slíbil Tomovi, že nikomu nic o jeho pobytu na pětce neřekne, tak se jen hřál v medvědím objetí svého ochránce a utíral poslední slzy, které se ještě tlačily z očí ven. Musel být statečný, v tom měl Saki pravdu. Ať už řekl cokoliv, bude se s tím muset vyrovnat.

„Tak už je dobře?“ zeptal se bodyguard, když se mu zdálo, že se Bill už jen občas přerývavě nadechne, jak kvůli pláči nemohl srovnat dech. „No vidíš,“ odtáhl zpěváka trochu od sebe, aby mu viděl do tváře. „Neboj se, Tom se za chvíli určitě vrátí, tak na něj počkej, já tě tu už nechám, jo? Lehni si a odpočívej, zkus usnout, vzbudím tě, až bude čas na oběd, ono se ti uleví.“ Dál konejšil Billa, když ho vedl k posteli, na kterou se hubený kluk posadil krotký jako beránek. Dokonce mu jeho bodyguard po chvíli zvedl nohy, aby ho přinutil si lehnout, když viděl, že Bill se k ničemu nemá. Přikryl ho peřinou, aniž by ho svlékl, jen mu sundal boty, a doufal, že to zpěvákovi pomůže. „Jsem přede dveřma, tak kdyby něco…“ naznačil, že má Bill pípnout na pager, který měl na nočním stolečku hned vedle postele, a potichu odešel hlídat klid svého svěřence na chodbu.

~*~

Když se za hodinu a půl potichu otevřely dveře apartmánu, Bill se nacházel ve stavu přesně mezi spánkem a bděním. Jako by zdálky zaslechl šramot, pár nejistých kroků, které se nejdřív zdály součástí snu, a až ve chvíli, kdy k jeho nosu doputovala známá vůně, a ucítil pohyb, jak někdo dosedl na postel, se naplno probudil a prudce se posadil. Jeho oči, rozmazané a červené od pláče, se rozzářily, když před sebou spatřily usmívající se tvář zastíněnou velkým nepostradatelným kšiltem.

„Tome!“

autor: Janule