Pouliční štěně 12.

Sehnul jsem se k umyvadlu a nechal na svůj rozpálený obličej dopadat proud studené vody. Přesně to jsem teď potřeboval, abych se alespoň trochu uklidnil. Opět jsem vodu zastavil a obličej zabořil do nadýchaného bílého ručníku.

Zabloudil jsem zpět do pokoje, dopis jsem nechal jen tak ležet na stole, naposledy se podíval na pohasínající město a vnutil se Belle pod rudou přikrývku. Její ruce se okamžitě omotaly kolem mého obnaženého pasu a přitiskla se ke mně blíž. Prohrábl jsem jí rukou červené kadeře a sám začal vytvářet iluze spánku, aby se mé napjaté tělo konečně uvolnilo.

Cesty osudu jsou nevyzpytatelné… A nikdy není dobré je podceňovat, to si pamatuj.

Mátožně jsem se ráno vypotácel z postele. Byl jsem celý rozlámaný z neklidného spánku. Bella ještě klidně vyspávala, tak jsem se tiše oblékl, spáchal hygienu a vyrazil ven z domu. Menší procházka a příchod do práce včas mi jednou za čas neuškodí.

Pomalu jsem se šoural k městu a užíval si přírody, která se, i když jí tu moc nebylo, začala pomalu probouzet.

Samo město přírodními krásami neoplývalo prakticky vůbec, ale okolní svět byl jiný. Kolem naší vily už nestály skoro žádné domy a s městem ji spojovala pouze hlavní silnice obklopená nekonečnou zelení. Toho jsem si vždycky vážil.

Nejsem ten typ, co by rád vyrůstal na venkově, ale přece jen nejsem ani městský balík zvyklý dýchat benzínové výpary místo kyslíku.

V tichosti jsem procházel městem. Kolem parku až do centra, které stále ještě nehýřilo životem tak, jak jsem byl zvyklý. Přemítal jsem, kam bych tak zašel, ale močový měchýř nakonec rozhodl za mě. Spontánně jsem se vydal k veřejným záchodkům, abych uspokojil jeho touhy.

Zavřel jsem se v jedné z volných kabinek. Jedna z pěti byla obsazená. Vyprázdnil jsem do mísy plný močový měchýř a se spokojeným povzdechem spláchl. Odemkl jsem dveře kabinky a vyšel ven. Plánoval jsem jít si umýt ruce, ale zarazil jsem se uprostřed pohybu, když jsem si všiml chlapce otočeného ke mně zády. V ruce držel černou tužku na oči a prohlížel jsi svůj odraz v zrcadle. Zřejmě si mě ani nevšiml, anebo si myslel, že mu nestojím za pohled. Odkašlal jsem si, abych na sebe upozornil. Přestal sledovat své čokoládové oči a zaměřil se pohledem přes zrcadlo.

„Tome!“ zvolal a otočil se s okouzlujícím úsměvem ke mně. „Co tady děláš?“ Bezeslov jsem ukázal na rozkrok a přešel k umyvadlu, abych si umyl ruce. Bill se vrátil ke své ranní práci. Utřel jsem si ruce do papírových ručníků a otočil jsem se k němu. Pozoroval jsem jeho jisté zkušené prsty, jak jemně přejíždí pod okem.

„Nedívej se na mě tak! Znervózňuješ mě,“ zasmál se tiše a podíval se na mě přes zrcadlo. Jen jsem se na něj usmál a s klidem pokračoval.

„Proč to vlastně děláš?“ zeptal jsem se, když jsme společně opouštěli záchodky. Bill si s sebou nesl kosmetickou taštičku s prohlášením, že se ještě musíme stavit u něj „doma“, než půjdeme do práce. Souhlasil jsem, pevně rozhodnutý, že dnes o něm zjistím něco víc než doposud.

„Líbí se mi to, dělá mě to jiným. Jsem jiný,“ pokrčí rameny. „Vždycky jsem tak nějak tíhl k druhé straně,“ zamumlal a do tváří se mu vehnal lehce narůžovělý nádech. „Tedy tím samozřejmě nemyslím, že jsem gay. S klukem jsem nikdy nic neměl… Spíš… No, jak bych ti to jenom vysvětlil. Mám rád takové ty věci, které jsou spíš spojované se ženami. Chápeš mě?“

„Možná,“ pokrčím rameny a dobrovolně přiznávám, že jsem se naprosto ztratil.

„Rád se odlišuji, protože můj život je tolik jiný než životy všech ostatních. Celý život jsem strávil na ulici a mám i jinou výchovu než všichni ostatní. Přesto se můžu chlubit gramotností a spoustou dalších věcí. Takříkajíc jsem na sebe pyšný. Je to snad hřích?“ rozpovídal se zničehonic sám od sebe Bill. Pokrčil jsem rameny.

„Asi ne, neměl by být.“

„Tak vidíš. Neptej se, prosím. Je to jedna z věcí, o kterých neumím mluvit,“ usmál se na mě vlídně, ale v jeho očích jsem mohl postřehnout náznak nedůvěry a strachu.

„Fajn, pojďme mluvit o něčem jiném. Co tvá minulost?“

„Ne!“ zakvičel Bill zničehonic. „Ne, to ne. Co takhle počasí? Nebo tak něco? Něco, co se netýká mě?“ Nebudu popírat, že mě jeho reakce nemile překvapila. Doufal jsem, že se nebude bát otevřít mi svoji mysl, ale zřejmě jsem toho po něm žádal příliš moc.

„Počasí je dobré téma, ale když už jsme tak u toho, chystám se na prohlídky nějakých bytů, a tak mě napadlo, jestli bys třeba nechtěl jít se mnou, abych náhodou nevybral špatně,“ mrkl jsem na Billa se snahou změnit jeho pochmurnou náladu.

„Ještě si to rozmyslím,“ odpověděl prostě. Zbytek cesty k němu a do baru jsme strávili v tichosti, každý ponořen do svých myšlenek.

Opět jsem sám sebe zklamal. Tolik jsem toužil po tom, dostat se Billovi pod kůži, ale zdálo se to jako nemožné. Nedůvěřoval mi a svojí nedůvěrou mi stále víc připomínal odkopnuté pouliční štěně. I jemu musíte věnovat lásku, aby se dobrovolně přimknulo k vaší duši a začalo bezmezně důvěřovat. Otázkou visící ve vzduchu však zůstávalo, jestli chci Billovi svoji lásku dát. Mám ho rád jako kamaráda, ale bude to stačit…?

Nesnáším otázky a momentálně je jich na můj vkus až příliš mnoho. Všechno se od základu změnilo, když se vrátil do mého života, a cesty našich osudů se znovu spletly v jednu. Ale kdo mi dá záruku, že z mého života znovu nezmizí…?

autor: Helie