Smečka 2.

Pomalu jsem došel těsně k němu a poklekl. Celý se chvěl. Vyděšenějšího člověka jsem snad ještě nikdy neviděl. Napřáhl jsem k němu ruku, ale zase jsem si ji rychle stáhl. Překvapilo mě, že i já se třesu. No tak, klid, Bille. Vždyť je to jen člověk, nemá tě jak ohrozit.

„Kdo… kdo jsi. Co jsi zač?“ Hleděl na mě se strachem, zároveň ale se zvědavostí. Udivovaly mě ty otázky, které se přes závoj bolesti odrážely v jeho čokoládově hnědých očích.

Zvedl jsem ruku ke svým rtům a zostřenými špičáky se zakousl do předloktí, ze kterého začala okamžitě téct krev.

„Pij. Zachrání tě to a zacelí rány.“ Přiblížil jsem ruku s krvácející ránou k chlapcovým ústům. Ucukl a v odporu se zašklebil. Zamračil jsem se a zavrčel. „Musíš se napít.“ Chytil jsem ho za týl a ústa mu přitiskl na mou krvácející ruku. Tělem mi projelo zvláštní škubnutí, když se jeho rty dotkly mé kůže. Krev se mi okamžitě rozproudila rychleji.

Chvíli se cukal, ale po chvíli sám ochotně polykal rudou tekutinu. Škubl jsem sebou a potlačil zakňučení, když mě chytil za paži. Zavřel oči a začal klidněji dýchat. Skousl jsem si spodní ret a pozoroval, jak se mu hluboké drápance na hrudi postupně hojí. Když se mu zacelila i rána na noze, odtrhl jsem se od něj. Pocity, které ve mně vyvolal, mě děsily. Strach a údiv… a hluboko v mém nitru procitla jakási neznámá bolest. Sakra, Bille, vzchop se. Co se to s tebou děje? Tohle vůbec nejsi ty!

Rychle jsem se postavil a udělal několik kroků vzad. V jeho blízkosti jsem se necítil dobře. Spočinul na mě pohledem. Jeho oči se na mě vyděšeně dívaly, když se hluboké tržné rány od medvědích drápů samy od sebe zahojily a nezůstala po nich jediná jizva. Pomalu se postavil.

„K-kdo jsi?“ udělal ke mně krok, který jsem opětoval tím, že jsem se zase o krok vzdálil.

„Někdo, kdo ti právě zachránil život.“ Procedil jsem skrz zatnuté zuby. Začínal jsem být naštvaný, vztek se ve mně rychle hromadil.

„Ty jsi vlkodlak?“ ignoroval mou předešlou odpověď. Při slově ‚vlkodlak‘ jsem sebou škubl. Přimhouřil jsem oči do úzkých štěrbin a z hrdla se mi vydralo výhružné zavrčení. Mladík okamžitě zvedl ruce v obraném gestu a kousek couvl.

„Já – nejsem – žádnej – vlkodlak!“ vyštěkl jsem kousavě. Ještě jednou něco takovýho řekne, tak mu ukousnu hlavu.

„Promiň, promiň… já jen, že ses právě přeměnil z vlka. Co teda jsi, když ne vlkodlak?“ Jo, měl jsem ho nechat zabít. Grizzly by měl svačinku a já bych si ušetřil zbytečný nervování. Místo aby se bál, bude se tu se mnou kamarádíčkovat. Tak to teda ne…

Přikrčil jsem se k zemi a odhalil bílé tesáky ve snaze ho zastrašit. Marně. V jeho očích se objevilo ještě více otázek a v úžasu pootevřel rty. Vzdal jsem to. Narovnal jsem a otočil se k němu zády. Kašlu na něj… už tak jsem porušil zákon tím, že jsem ho zachránil, a přímo před ním se převtělil. Další problémy nepotřebuju.

I když mi něco říkalo, abych zůstal a nutilo mě nikam neodcházet, nešlo to jinak. Stiskl jsem oční víčka a zhluboka se nadechl, abych se uklidnil. Najednou jsem ucítil, jak mi lehce položil ruku na rameno. Prudce jsem se otočil a srazil ho k zemi. Usykl, když dopadl na kamennou zem.

„Tohle už NIKDY nedělej, pokud nechceš přijít k úrazu,“ zavrčel jsem na něj.

„Jako by se už nestalo.“ Zabručel a se zrakem zabodnutým do země se pomalu zvedal. Nemá smysl se tu dál zdržovat… Musel jsem pryč. Pohár trpělivosti byl už plný po okraj. Stačila by ještě jedna hloupá poznámka a mohl bych udělat něco, čeho bych v budoucnu litoval. Zaťal jsem ruce v pěst tak silně, až mi začala téct krev.

„Zmiz odsud.“ Zasyčel jsem na něj a dal se na odchod.

„Počkej!“ A už toho mám vážně dost! Otočil jsem se tak rychle, že nestačil jakkoli zareagovat a uštědřil jsem ránu pěstí přímo do lícní kosti. Padl na zem a znehybněl.

„Proč jste vy lidi tak otravní!“ sehnul jsem s k němu a vzal ho do náruče. Do nosu mě uhodila jeho vůně. Zamotala se mi z ní hlava. Klid, Bille. Rychle jsem s ním doběhl k autu a položil ho na zadní sedadlo. Bez jakéhokoli dalšího zdržování jsem se rozeběhl a do hlubin lesa jsem se ponořil už jako bílý vlk.

…

„Bille!“ ozval se za mnou zvonivý dívčí hlas. Bezpečně bych ho rozeznal, i kdyby kolem řvalo tisíce lidí. Nicole…

„Ahoj, Nicki,“ usmál jsem se na ni a chtěl ji obejmout. Místo opětovaného objetí mě silně přirazila na skříňku.

„Nech si to svoje ‚Nicki‘ na jindy, ano?“ zavrčela na mě. V jejích očích barvy zapadajícího slunce se nebezpečně zablýsklo. Hlasitě jsem polkl. Nemůže přece nic vědět…

„Jak si mohl dostat z francouzštiny za jedna! Tohle je vůči mojí trojce fakt nefér!“ šťouchla mi do hrudi ukazováčkem a začala se okamžitě smát. Uf, právě mi spadl obrovský balvan ze srdce. Ale i kdyby se to Nicki dozvěděla, vím, že se na ni můžu spolehnout. Ve všem… Nevydržel jsem to. Koutky úst mi začaly nebezpečně cukat a já se začal smát s ní. Její smích je opravdu nakažlivý. Oba dva nás ale přešel, jakmile překrývající se hlasy na školní chodbě rozřízl jasný a rázný hlas. Všichni studenti utichli a rozestoupili se. Na druhé straně chodby stála Theresa, ruce v bok a jako obvykle s arogantním výrazem. Nechápu, proč se tak chová. Vždyť je milá, když chce… někdy.

Pomalu se rozešla směrem k nám i se svou smečkou. Catrin, která šla těsně za ní, byla její zástupkyně stejně tak, jako Nicole moje. Cat vždycky byla hodně uzavřená, stranila se ostatním. Co se ale boje týkalo, byla hodně dobrá a velice agresivní. Jak v lidské, tak ve vlčí podobě. Po Theresiným pravém boku poskakoval Daniel, Catrinin o čtyři roky mladší bratr. Bláznivý, ale velice inteligentní. Jeho bojové taktiky byly nenahraditelné. A úplně vzadu… Michael. Místní sukničkář a rebel. Nedbal na rozkazy Starších a ohnul každou, na kterou si ukázal.

Nicole nespokojeně zavrčela a odhalila své tesáky ostré jako břitva.

„Klid…“ pošeptal jsem jí těsně u ucha a jemně ji hladil po ramenou, aby se trošku uklidnila. Cítil jsem, jak se jí napínají svaly. Vím, že se s Theresou nemají moc v lásce. A upřímně? Někdy se jí ani moc nedivím. Žít s arogantní princeznou, co každýho jen sekýruje…

„Ahoj Bille…“ usmála se na mě Ther přeslazeně, když k nám došli. „Nicole,“ změřila si svou sestru povýšeným pohledem a v jejích jasně žlutých očích bylo vidět plno nenávisti. Jen jsem sklopil oči a zakroutil hlavou. Tak rád bych jí pomohl…

autor: Nisch