Puberťák 18.

Bill:

„Nicol?“ vykulím oči. Najednou vůbec nevím, co mám dělat a jen na ni koukám. Její oči směřují na stříkačku, kterou mám v ruce. Vůbec mi nedochází, že bych ji měl schovat nebo tak něco.

„Bille, co to má znamenat?“ zvýší hlas a ukáže na stříkačku. Nejdříve se podívám na ni a potom na tu stříkačku, teprve teď mi dojde, že bych ji měl schovat, tak ji strčím za záda.

„Neměla jsi být s tím tvým klukem?“ zeptám se a doufám, že mi normálně odpoví, a nebude zkoumat, co to bylo. A navíc, nic jí do toho není.

„Jo, měla, ale musel někam jet, máme se sejít až za hodinu, ale tady jde úplně o něco jinýho! Ty fetuješ?“ zeptá se mě narovinu.

„Ne!“

„Ne? A co to tedy bylo?“ zvedne obočí, přistoupí ke mně a vyhrne mi rukáv, který jsem si před chvíli shrnul dolů. Ukáže na propíchané žíly a podívá se mi přímo do očí. Polknu a usměju se. Co jí je vlastně do toho? Je to můj život a já si s ním můžu dělat, co chci. Nemůžu za to, že ho všichni nemají tak dokonalej jako ona.

„Ježiši no a? Není to snad jedno? Není to tvoje věc!“

„Ne, to není, Bille, ale ničíš si akorát život! Nech toho, ještě když to jde,“ podívá se na mě prosebným pohledem. „Prosím, Bille.“

„Mám to pod kontrolou!“ zakřičím na ni, vezmu svou kabelku a i se stříkačkou v ruce odejdu z pokoje. Ještě se ohlídnu. Vidím, jak jí po tváři stékají slzy, ale nemá proč brečet. Nemůže se mi nic stát. Mám to všechno pod kontrolou, takže se nemusí vůbec obávat. Strčím si stříkačku do kabelky a opustím dům. Jdu do staré pekárny. Vím, že tam kluci nebudou, ale teď potřebuji být sám, a hlavně dodělat to, co jsem začal.

Ovšem když chci vejít, tak uslyším nějaké divné zvuky. Zastavím se a chvíli poslouchám. Nejsou to kluci, tyhle hlasy neznám. Otočím se k odchodu, ale zarazím se, když uvidím auto, které stojí přede mnou. Je to policejní auto, ale ne to, které mají všichni policisté. Poznal jsem to jen díky majáku, který měli na střeše auta. V tu chvíli mi dojde, jaká policie to je. Kriminálka. Okamžitě vezmu nohy na ramena a zaběhnu do nejbližšího parku. Nechci, abych měl ještě řízení s kriminálkou.

Tom:

Už mě to nebaví. Pořád jen někam jezdím s tátou a nic z toho nemám. Raději bych byl s Nicol, než se nudit v autě a čekat, kdy se konečně táta vrátí. Opravdu nechápu, proč mě sem pořád tahá. Ale naštěstí za 15 minut už zase budu s Nicol a nebudu myslet na nic jiného. Opravdu mi teď hodně pomáhá. Po tom, co jsem ztratil Billa. Měl jsem to čekat už od začátku, že to nebude dobrý, že se něco pokazí, ale prostě jsem doufal. Teď nedávno jsem ho viděl s nějakýma klukama. Ti kluci se mi ani trochu nelíbili. Toho jednoho jsem viděl, jak ho odváželi policajti, protože zmlátil bezdůvodně kluka, který šel ze školy. Potřeboval si na někom vylít zlost, tak zastavil prvního, koho viděl. A potom ještě jeden kluk mi přišel povědomý. Myslím, že to je ten, co jsem mu dal málem do držky, když tu byl Bill nový. Takže opravdu nevidím důvod, proč se s takovýma klukama tahá. Myslel jsem si, že je to slušný kluk, i přes to, jak se choval, ale asi jsem se mýlil. Možná se tak choval právě kvůli tomu, že to opravdu byl hajzl. Ale to se mi nechce věřit. I přes to, že jsem ho dlouhou dobu neviděl, tak ho mám rád. Chybí mi.

Z mého zamyšlení, mě vytrhne bouchnutí dveří. Přišel táta, ani jsem si nevšiml, že by šel, ale jsem rád, že už tu konečně je. Alespoň tu nebudu muset jen sedět a čumět do blba. Asi mu příště řeknu, že s ním jezdit, nechci. Nestojím o další hodinovou nudu v autě.

—————-

Sedím na lavičce v parku už asi půl hodiny. Měli jsme se tu sejít s Nicol, ale nepřišla. Nevím proč. Ani telefon mi nezvedá. Snad se jí nic nestalo. Divím se, že v tomhle parku není teď ani noha. Vždycky tu je narváno, a najednou tu není nikdo. No, asi půjdu domů. Chci se zvednout, ale najednou mi padne do oka kluk, který prochází okolo mě. Podívám se na něj a málem se mi zastaví dech. To je Bill. Vypadá strašně. Bože, je jako hromádka neštěstí. Celý špinavý a od krve, co mu kdo udělal, chudáčkovi? Zkusím jít za ním.

„Proboha, Bille, stalo se ti něco?“ přijdu k němu a zkusím na něj promluvit. Podívá se na mě uplakanýma očima a na ústech vidím, že se trochu usmál, ale jen malinko. Jako by mě rád viděl, nebo se pletu?

„Nech mě být,“ zavzlyká a odstrčí mě, aby mohl projít.

„Bille!“ chytnu ho za ruku a otočím ho k sobě. „Řekni mi, co se stalo. Proč se mnou už nekomunikuješ. Udělal jsem ti snad něco? Prosim tě, řekni mi, proč se takhle chováš.“

„Nesahej na mě!“ vytrhne se mi, ale neodejde. Dívá se na mě a mlčí. Už se nadechuji, že něco řeknu, ale on mě zastaví.

„Tome, prosim tě. Nech mě být. Nestarej se o mě a dělej, jako bych nikdy neexistoval, ano? Věř mi, bude to tak lepší!“ skoro zašeptal, ale když to říkal, tak se mi nedíval do očí. Nevím, proč tohle říká, copak neví, že mi takhle akorát ubližuje?

„Ale Bille…“

„Ne, Tome. Věř mi. Bude to tak lepší,“ zašeptal, otočil se a odešel. Nechápu ho. Co jsem mu ksakru udělal, že se se mnou už nechce bavit? Teď toho budu mít zase plnou hlavu a nebudu schopný nic dělat. Ach jo, chybí mi to všechno, co jsme spolu dělali. To, jak jsme byli u něj, já jsem hrál na kytaru a on do toho zpíval. To, jak jsme dělali před tím všechno spolu a najednou mám dělat, že nikdy neexistoval? To snad ani nejde.

Sednu si zpátky na lavičku a zakloním hlavu. Musím se chvíli uklidnit, protože bych za chvíli jinak bulel jak želva, kdybych na to pořád myslel.

„Tome?“ zaklepe mi někdo na rameno. Prudce sebou trhnu, lekl jsem se. Podívám se směrem, odkud šel ten hlas. Nicol. Konečně přišla, ještě že jsem neodešel. Usměju se na ni, ale vidím, že ji něco trápí. Pohladím ji po tváři a políbím.

„Co pak se stalo?“ usměju se na ni a posadím si ji na klín. Skloní hlavu a já si všimnu, že se jí lesknou oči. Ublížil jí snad někdo?

„Ále. Mám starosti s bratránkem. Dnes jsem přišla k němu do pokoje a on se připravoval, že si do žíly píchne drogy.“

„Aha, a jak víš, že to byly drogy?“ nadzvednu obočí a podívám se na ni.

„A co myslíš, že by to bylo jinýho? A ještě k tomu mi tvrdil, že to má všechno pod kontrolou.“

„Aha, no tak to nevypadá dobře.“

„Bože Tome, já mám o něj strašný strach,“ obejme mě, položí si hlavu na mé rameno a rozbrečí se.

Pevně ji sevřu v náruči a snažím se ji uklidnit. I když to není snadné. Není dobré, když si někdo začne s drogami. Tohohle se hodně blbě zbavuje.

„Jak se jmenuje tvůj bratránek?“ zašeptám a pohladím ji po vlasech.

„Bill,“ zavzlyká a podívá se na mě. V tu chvíli se mi zastaví dech. Ne, ne, ne, nesmí to být tenhle Bill. Billů je přeci strašně moc, ale ono by to sedělo. Všechno by to dokonale sedlo, protože se Bill začal bavit teď s těma fetkama zasranýma.

„Bill? A jak dál?“

„Kaulitz.“

„Bože, to ne,“ jednou rukou si přikryji ústa a chvíli se rozdýchávám.

„Ty ho znáš?“ podívá se na mě Nicol s velkým otazníkem v očích.

„Ano, znám. Dřív jsme se spolu hodně bavili. Ale potom jsem odjel do Ameriky. Volal jsem mu každý den, ale najednou se mnou přestal komunikovat. Když jsem přijel, tak jsem s ním mluvil jen jednou a od té doby už ne. Až dneska. Říkal mi, že ho mám nechat být, a že mám dělat, že nikdy neexistoval, ale to jde těžko. Měl jsem ho tak moc rád. Dokonce jsem pro něj složil i melodie k jeho písním. Ale ty mi v Americe ukradli. Nevím, co jsem mu udělal, že se mnou teď nemluví, ale strašně mě to mrzí,“ skloním hlavu.

Tak toto jsem nečekal. Doufal jsem, že v tom nic nebude, že je to prostě jen jeho blbá povaha, ale tak to není. Není to jeho blbá povaha, on má povahu dobrou. To ty jeho blbí kamarádi. Že já jsem jezdil pryč, kdybych neodjel, nestalo by se to a bylo by všechno jako dřív. Nicol bych přeci poznal tak či tak, když je to jeho sestřenka ne? Kdybych, já blbec, nejezdil. Neměl by nikdo žádné problémy. Teď si Bill zničí život. Jak mám feťákovi vysvětlit, že je závislý, když mi bude tvrdit, že má všechno pod kontrolou, a ještě k tomu, když bude pořád s těma jeho ‚kamarádama‘.

Když se podívám zpátky na Nicol, všimnu si, že je zamyšlená. Najednou se na mě podívá a trochu se usměje.

„On… Mluvil o tobě. Tedy, myslím, že jsi to byl ty, ale… Vlastně jsem si tím skoro jistá,“ řekla sklesle.

„Opravdu? Co říkal?“

„No… Mluvil o tobě jen hezky…“ zhluboka se nadechne a polkne. „Až moc hezky,“ pokusí se o úsměv, ale vidím na ní, že je vynucený. Nevím, co tohle má znamenat. Co o mně říkal a tak.

„Neříkáš to moc přesvědčivě.“

„Ale jo. Spíš až moc. Opravdu o tobě mluvil jen hezky.“

Bill:

Přijdu domů a jdu rovnou do koupelny. Nevím, co to bylo za magory. Prostě ke mně jen tak přišli a začali do mě mlátit, idioti. Vzali mi všechno, co jsem měl u sebe. Od peněz až po pervitin. Umeju se a jdu do pokoje. Hmmm… jsem zvědavý, co budu dělat. Nemám peníze, ani pervitin. Teta mi žádný peníze nedá a Michael mi to na dluh už tuplem nedá.

„Kurva!“ kopnu do dveří a sednu si na postel. Všechno je to v prdeli.

Lehnu si na postel a podívám se na strop. Přímo přede mnou vidím fotku mě a Toma. Lepil jsem ji tam, když Tom odjížděl, aby se mi po něm tolik nestýskalo. No jo, to všechno bylo ještě jinak. Teď máme každý svůj život. Netvářil se dneska moc hezky, když mě viděl. Bylo to těžký mu říct, ať dělá, že jsem nikdy neexistoval, ale myslím, že to tam bude opravdu lepší. Jiné řešení toho neznám. On má svůj život, já mám svůj život. Až začne škola, tak si na mě už ani nevzpomene, protože bude mít starosti se školou. Já už naštěstí do školy nejdu. Nepotřebuji ji, ale tátovi ani tetě to říkat nebudu. Prostě tam skončím a peníze na školný si nechám. Budou se mi hodit.

Slyším, že je někdo v koupelně. Myslím, že to je teta, takže když se koupe, tak by mohla mít peněženku v obýváku. No, jen si od ní něco půjčím. Usměju se, zvednu se a potichu přejdu do obývacího pokoje.

autor: Terý