Doppelleben 17.

„Oh, miláčku, ahoj,“ nasadil jsem zářivý úsměv a stále ještě trochu strnule políbil Chrise na rty.

„Promiň, že jsem sem vpadnul neohlášený,“ omluvně mě objal. „Ale psal jsem Andymu!?“

„Nic se nestalo, Andy byl v pohotovosti a vyřídil mi to. Já jsem můj telefon absolutně ignoroval, spal jsem hodně tvrdě.“

„Vážně? Nevypadáš moc rozespale,“ překvapeně mě přezkoumal pohledem.

„Rychle jsem si skočil do sprchy, abych se probral,“ nervózně jsem se zasmál. „Měl bych se obléknout, je tu trochu chladno,“ kývnul jsem k mému polonahému tělu a dřív, než mi stačil zabránit, jsem se hbitě otočil ke skříni a natáhl na sebe tričko a silný svetr.

„Bille, venku je patnáct stupňů,“ nechápavě zakoulel očima.

„Jsem promrzlý, promiň,“ zamumlal jsem.

Bylo mi jasné, že Christianovi na mém chování něco nehraje, ale nedokázal jsem vymyslet, jak ho zbavit pocitu, že něco není v pořádku, jelikož vážně nebylo. Z mysli jsem nemohl dostat události předchozích tří hodin. To, jak se mě Tom dotýkal, jak se na mě díval, i to, jak a o čem se mnou mluvil.

„Jsi v pořádku?“ starostlivě mě pohladil po vlasech, když jsem se unaveně opřel o stůl.

„Asi si půjdu udělat čaj, není mi nějak dobře.“

„Možná jsi nastydlý.“

„Možná. Jdu si udělat ten čaj,“ zamumlal jsem a pomalu se rozešel do kuchyně, s Chrisem v těsném závěsu.

Roztřesenýma rukama jsem si chystal čaj, zatímco Chris odešel do obýváku zapnout něco v televizi. Pevně jsem se zapřel o linku a zhluboka dýchal, tohle na mě bylo trochu moc. To, že jsem dal šanci Tomovi, mi problémy nijak nedělalo. To, že Chris přišel chvilinku po tom všem, už mě moc klidným nezanechávalo. Potřebuju čas!

„Jsi v pořádku?“ otřely se mi něčí rty o ucho. Polekaně jsem se otočil, ale s úlevou vydechl, když se na mě něžně usmíval Tom.

„Dá se říct,“ přikývnul jsem. „Kde je Chris?“

„Řekněme, že mu někdo nedopatřením odtáhnul auto, tudíž si musel zařídit navrácení.“

„Och, aha. To je… chytré,“ pousmál jsem se. „Děkuju, necítil jsem se na to, abych s ním dnes byl.“

„Dnešek necháme nám, co na to říkáš?“ jemně uchopil do dlaní mou hlavu a políbil mě.

„Bylo by to fajn,“ znovu jsem se usmál a stulil se mu do náručí. „Nesnáším tě, víš to, viď?“

„Moc dobře,“ krátce se zasmál.

„Nepochopím, co se s tebou stalo, Tomi,“ tiše jsem zašeptal. „Ale díkybohu za to.“

„Byl jsem takový vždycky, ale bál jsem se to dávat najevo.“

„Teď už se bát nesmíš, ano?“

„Budu se snažit,“ usmál se a znovu mě políbil.

Naše jazyky spolu tančily něžný valčík, zatímco ruce pevně svíraly toho druhého. Nemohl a ani nechtěl jsem se nabažit toho, jak se Tom choval. Chtěl jsem takhle zůstat navždy.

***

Seděl jsem v Tomově klíně s hlavou opřenou o tu jeho a naslouchal jsem tichým tónům vycházejícím z lesklého černého klavíru, zatímco jeho rty putovaly po mém krku.

Prsty jsem ho omámeně hladil po tváři a tiše doplňoval melodii In die Nacht zpěvem. Byla to dokonalá souhra citů a hudby.

„Tomi,“ mělce jsem zasténal, když přestal hrát a rukama se přesunul na mé tělo. Jemně mě na svém těle otočil tak, abych byl čelem k němu, a rovnou mě políbil.

„Copak?“

„Nepřestávej,“ horlivě jsem ho objal kolem krku a pevně se k němu přitiskl.

„Neboj se,“ zašeptal a prsty zajel do mých vlasů. „Začínám jim přicházet na chuť,“ pousmál se.

„Brzy by mi dorostly. Ale i já jim už začínám přicházet na kloub. Je to docela příjemné a je to velmi rychlé na úpravu, ráno mi to trvá jen pár minut.“

„Znamená to méně zpoždění?“

„Podle toho, kde se ráno probudím,“ ušklíbl jsem se a jemně zuby skousl jeho kůži na krku.

„To zní velmi dobře,“ táhle zasténal. „Budu Carrie velmi často posílat k matce.“

„Vždycky se můžeme sebrat, pronajmout si pokoj v hotelu a zamaskovat to kapelou. Když budeme chtít, můžeme být hodně vynalézaví, Tomi.“

„Mohli bychom začít nahrávat CD nebo jet na turné. Jednak mi chybí koncertování a třešničkou na dortu bude skutečnost, že budeme mít tourbus pro sebe, což znamená, že se budeme moct mnohem víc sblížit. Budeme se poznávat mnohem hlouběji,“ rozněžněle mě hladil po těle a pohledem bloudil v mém obličeji.

„Zkus si promluvit s Davidem, myslím, že bude jedině rád.“

„Nechci na tebe vyvíjet nějaký tlak ohledně psaní textů.“

„Mám nějaké v zásobě, asi by se daly i použít. Píšu pořád, o to se nemusíš bát, Tomi,“ s úsměvem jsem ho políbil na nos. „Zavolej mu.“

***

„Ahoj,“ zářivě jsem se usmál na Chrise, postávajícího před svým autem, a krátce ho políbil na tvář.

„Zdravíčko,“ oplatil mi úsměv a něžně mě objal kolem pasu. „Doufám, že už je ti lépe.“

„Podstatně lépe. Ostatně, nákupy mi náladu zlepší vždycky na úplné maximum.“

„Budu tě na ně muset brát častěji. Když vidím, jak záříš, zvedá to náladu i mně.“

„Mám dobrou náladu přeci často,“ nechápavě jsem nakrčil obočí a lehce se od něj odtáhl.

„Poslední dobou jsi býval hodně zamyšlený, často jsem míval pocit, že tě něco trápí, ale nikdy jsi mi nedal příležitost nad tím přemýšlet, a pak jsem na to zapomněl, tudíž jsem ani nepřišel na to, co by se mohlo stát.“

„Vůbec nic se nedělo, Chrisi. Možná jen, jak jsem byl nachlazený, tak jsem byl unavený i na přemýšlení, jinak vážně nevím o ničem, co by se mělo dít,“ věnoval jsem mu maximálně falešný úsměv ve snaze zamaskovat další případné otázky. „Měli bychom jít, v jednom krámu, kam nutně potřebuju jít, nemají otevřeno moc dlouho.“
„Samozřejmě,“ neochotně přikývl. „Nasedni,“ zamumlal a rychle obešel auto, aby se i on mohl posadit.

Bylo mi naprosto jasné, že by si se mnou nejraději sedl ke stolu a všechno dopodrobna rozebíral, ale tohle, bohužel nebo bohudík, nešlo, a tak se musel spokojit s tím, co jsem mu řekl a nezbývalo mu nic jiného, než mi věřit, že se nic nedělo.

„Máš nějaké plány na večer?“ nesměle jsem k němu vzhlédl.

„Jdu ven s kamarádem.“

„Aha, to je milé,“ pousmál jsem se.

„Je to dlouhodobý kamarád, znám ho už od základní školy,“ okamžitě se začal obhajovat.

„Ale vždyť já ti nic neříkám, Chrisi. Klidně si s ním ven jdi.“

„Ty nežárlíš?“

„Měl bych snad mít důvod? Já nevím, proč bych měl žárlit, ohrožený se necítím.“

„Ne?“

„Ne. Žárlit se nechystám, takže s tím skonči, prosím. Chci si užít hezký den a nechci ho strávit tím, že budeme řešit, jestli jsem nebo nejsem žárlivý,“ naštvaně jsem odsekl a vystoupil z auta, které konečně zastavilo před obrovským obchodním centrem.

Nehleděl jsem na to, kde jsem ho zanechal, a rovnou jsem zalezl do velkého krámu s doplňky.

autor: Saline A.