Smutné konce nejsou z nejatraktivnějších, a i když se to nezdá, pokračování může být vždycky 😉 Nebo ne přímo pokračování, vlastně je to jen jiný možný konec. Alternativní. Jasně, to je to. Takže tohle věnuji všem, kteří reptali, když Učitel končil.
Nade mnou je jen tma, modrá tma. Vystupuje z ní něčí silueta, sametově černá, a za jejími hranicemi je modrá posetá rozostřenými světly.
„Bál jsem se, že už se nevzbudíš,“ slyším pak. Tenhle hlas je jiný, povědomý. Tichý a něžný hrdelní šepot. Takový jsem už určitě někdy slyšel. Vlastně mám pocit, že jsem ho slýchal poměrně často.
„Spal jsem?“ zeptám se. Můj hlas zní zvláštně. Jako bych prodal ten, na který jsem byl zvyklý, a dostal nový, horší.
„To ani ne,“ odtuší váhavě ten sympatický hlas.
„Vlastně jsi byl-“ ozve se druhý, první ho ale umlčí se slovy, že mi to poví později.
„Bolí mě celý člověk,“ zaskřehotám a ten, kdo mě objímá, se zasměje.
„Já vím,“ šeptá. „Bude to lepší.“
S pomocí druhého člověka mě zdvihne na nohy. Několikrát zamrkám, pořád nevidím dost jasně. Někam mě vedou, jdeme rovně a pak doprava, vytáhnou mě nahoru a usadí na lavičku. Muž s hrubým hlasem se rozloučí a okolí se ponoří do tmy.
Napnul jsem zrak i sluch – nic nebylo vidět. Slyšet ano – občas výdech. Možná můj, možná toho druhého, těžko říct.
„Jak ti je?“ otázal se po chvíli ticha narušovaného výdechy člověk sedící vedle mě.
„Dobře,“ zalhal jsem. Nejspíš ne moc přesvědčivě. „Hučí mi v hlavě.“
„To je motor. Za chvíli si vzpomeneš na všechno, neboj se.“
Jeho ruka tiskne mou. Pohladím ji palcem, svaly mě začínají poslouchat; pomalu, ale jistě. Má hrozně jemnou kůži. Znám ji.
Zdvihnu ruku, jde to ztěžka, ale jde to. Hřbet jeho dlaně si přitisknu ke rtům a lehce ji políbím. Druhou rukou mě pohladí po tváři. Poznávám ten dotyk, často se mě takhle dotýkal. Byl to jistě on. Jen to jméno… Jak zní? Nedokážu si ho vybavit. Vlastně si ani nevzpomínám na své příjmení. Vím jen, že na mě volali Tome. Ale brzy si na všechno vzpomenu, říkal to.
„Kam jedeme?“ zeptám se. I můj hlas už zní povědoměji.
„Zpátky domů,“ zašeptá hlas. „Budeme moct být pořád spolu, vím, že nás nenajdou.“
Vidím nás, běžíme lesem. Vesele. Držíme se za ruce, tak jako teď. Ta vzpomínka ve mně vyvolává pocit štěstí. Pak vidím, jak sedí v autě a někdo ho odváží pryč. Pak prázdná místnost – jen postel a hrnek s nápisem Bill.
„Myslel jsem, že domů nemůžeme,“ šeptám. „Bille,“ dodám, abych dal najevo, že už jsem si vzpomněl. Jsem rád, že jsem to dokázal tak rychle.
„Miluju tě,“ slyším se říkat. Obejme mě ještě pevněji.
„Já tebe taky,“ šeptá.
Pak už se auto ponoří do ticha.
„Tomi, lásko,“ zašeptá. „My můžeme všechno.“
autor: Fabiana
Páni..no jsem zvědavá jak to bude pokračovat. Povedlo se ti to =o)
Wow. Něco takového jsem vůbec nečekala.. 🙂 Ovšem, za tenhle 'alternativní konec' jsem ráda, a myslím, že ne jen já. 🙂
mne sa síce páčil aj ten pôvodný koniec, ale tento tiež 🙂 a teraz mi to príde ako najvhodnejšia doba povedať: to chce pokračko!!!! xD
Páni je to super, už se těším na pokračování. Jsme ráda, že to takhle dopadlo a jsem zvědavá, jak se to bude vyvýjet dál.
Když jsem tuhle povídku dočetla, byla jsem smutná.. protože konec byl taky smutný..
Tohle pokračování se mi líbí.. Jsem ráda, že můžou být spolu.. ať už jedou kamkoliv.. jsou spolu a to je hlavní =)
Ty jo 🙂 jsem mile překvapená a těším se na další pokračování! 🙂
Přesně v něco takovýho jsem doufala. A už jsem si ani nemyslela, že by se to mohlo stát.
Ale jsem za to opravdu moc ráda… Uplně mi to zvedlo náladu 🙂 Moc si mě tím potěšila 🙂
Jo a na tvým blogu si něco určitě přečtu-píšeš opravdu moc krásně a poutavě 🙂
těším se co se z toho vyklube… protože jsem byla smutná z toho předchozího konce, ale věděla jsem, že to tak muselo dopadnout x)
Jééé! Ne že bych nebyla spokojená s původním koncem, ale tohle si přečtu ráda 😉
no sakra, a já myslela že už se nedočkám…♥
přiznávám, že zezačátku jsem hltala každý díl povídky a že jsem ji po několika kapitolách číst přestala. ano, děj jsem si zamilovala. jenomže pak mě, sama nevím proč, hodně odradilo to, jak Tom viděl Billa na tom army vozidle, jak si to někam frčí. prostě mi to k tý povídce nešlo a když se k tomu přidaly ty opravdu hodně dlouhé pauzy (sama vím, že někdy to jinak nejde, ale aby aspoň jeden díl nepřibyl za dýl, než měsíc? to prostě u mě nepřipadá v úvahu, člověk si pak už toho moc nepamatuje – neber to prosímtě jako kritiku, ale jako konstatování!), tak už jsem se prostě nebyla schopná do děje vůbec začíst.
třeba přijde den, kdy se k tomu vrátím, protože jsem tu povídku zpočátku měla opravdu ráda, ale opravdu nevím, kdy k tomu dojde… jisté ale je, že jestli k tomu dojde, tak ten koment tam ode mě najdeš 🙂
rozhodně bych na tvém místě v tvorbě pokračovala, ale to už je jen a pouze na tobě.
Supér vypadá to dobře 🙂 Těším se na pokračování 🙂
Vypadá to dobře, určitě si počkám na další 🙂
S takýmto koncom sa vyrovnávam oveľa ľahšie ako s tým pôvodným. Len nemám rada alternatívy. Radšej nech je to pokračovanie alebo dodatok. Pretože keď je to alternatíva, tak to nie je tak presvedčivé. Ale to je len môj problém, že sa príliš vžijem do deja a uverím tomu a potom, keď to niekto zmení len na prianie iných, tak mám stále na mysli, že v autorovej hlave sa to zrodilo inak a toto je len výmysel a ja tak chcem aby naozaj prežili:D znie to šialene viem, ale tak o cítim…