Jsem jako ty, jsi jako já 44.

„Já nevim… já už fakt nevim, co teda chceš?!“ Rozkřikl se Andreas a Bill hodil tašku na židli.

„Nic! Hlavně ne od tebe!“ Křikl po něm zpátky a sedl si na gauč.

„Super fakt… jen přijedem domů, zase se hádáme… bomba, to se ti povedlo.“

„Mně?! Takže za to můžu já?“

„A ne snad? Řekl jsi, ať k našim nejezdím, ať jsem na víkend doma, fajn, já to zruším a najednou je to zle, páč pán už si domluvil něco jinýho!“

„Nevěděl jsem, že to fakt zrušíš!“ Rozhodil Bill rukama a následně je založil na prsou.

„Tys to nevěděl? Požádal jsi mě o to! A promiň, když mě můj snoubenec o něco požádá, splním to, jenže poslední dobou je všechno špatně!“

„Fájn fájn, je to moje vina, jasně, víš co, já si jdu dát vanu, a ty si tady třeba trucuj, mně je to jedno už, jsem unavej.“ Sykl Bill a bez dalšího slova odešel do koupelny, kde si pustil přehrávač na plný kule.

Andreas jen vzal bundu, klíče a vypadl ven.

„No čau, Gustave… já vím, že otravuju, ale nezašel bys někam? Jseš jedinej, kdo tady ještě je, Tom jel do Loitsche, Georg za rodinkou a já nechci někde trčet sám…“

„Proboha Andy, zase?“

„Jo…“ Broukl blonďák a vytáhl z kapsy cigarety.

Nikdy nekouřil, ale poslední půlrok, kdy šťastnému párečku odzvonilo, kouřil jak fabrika.

„Já už fakt nevím, co mám dělat…“

„Andreasi, a nenapadlo tě třeba, že Bill už třeba chce tu svatbu?“

„Jo, ale o tom jsme se bavili a chce se brát až příští rok na jaře…“

„Tak já nevím…“

„Půjdeš teda?“

„Andy, nezlob se, nehodí se mi to…“

„Jo jasně… tak čau…“ Rozloučil se a chvilku jen tak chodil po Kolíně, než zase skončil před jejich domem.

Bylo rozsvíceno v ložnici, a když se Andreas přiblížil, všiml si, že je Bill na balkoně jen v županu a kouří.

Čekal na něj.

Co nejtišeji se dostal dovnitř a zůstal stát mezi balkonovými dveřmi. Na poslední chvilku se zastavil.

Bill telefonoval.

Jen si povzdychl a sedl si do křesla. Čekal a zatím dál přemýšlel…

„Vážně? A neprší tam? Abys nenastydl.“ Pousmál se Bill a popotáhl z cigarety. Byl rád, že mu Tom zavolal, alespoň nemusel přemýšlet nad ním a Andreasem.

„Ne neboj… jen fouká, ty bys ven nemoh, abys nenastyd, ty zpěvačko naše, ale já můžu.“ Ušklíbl se Tom a dál do dřeva vyrýval slova.

„Haha… divím se, že to fanynky nenašly a nezlikvidovaly.“ Ušklíbl se ironicky, když si vzpomněl na zastávku autobusu, kterou odrovnaly-

Nebylo pochyb, že chatrný přístěnek by to nevydržel.

„I kdyby, vzal bych hřebíky a dal to tady dokupy.“ Usmál se Tom a foukl na dřevo, aby ho oprášil. Nebyl to moc dobrý nápad, což zjistil hned, jak mu pár pilin spadlo do obličeje.

Zatřepal hlavou a posadil se.

„Co tam děláš?“ Houkl Bill do telefonu a Tom jen protočil oči.

„Ležel jsem na lavičce a spad na mě nějakej bordel, tak jsem se rovnal.“ Zalhal, aby nemusel přiznávat, že celou dobu do jejich altánku v lese ryl písničku, která ho napadla po cestě.

Věděl, že z Billa se za doby Tokio hotel stihla stát pěkná primadona, takže nehrozilo, že by strkal hlavu pod přístěnků plnejch pavouků a lesního bordelu.

„Tys na tý lavičce ležel? Fuj, Tome, dyť je tam bordel!“ Vyjekl hned Bill a naskočila mu husí kůže sotva si představil ty pavouky a všechno kolem.

„Není to bordel, je to les…“

„To je fuk.“ Mávl Bill rukou a odhodil dokouřenou cigaretu.

„Hele nech toho, Barbíno. Radši řekni, kdy přijedete, hrdličky.“

„Asi až v pondělí… uvidíme… Andreas je nějakej divnej.“

„Je unavenej. Všichni jsme, tahle tour nám dala zabrat…“ Snažil se Tom na dálku obhájit kamaráda a nemohl se ubránit malinké radosti z toho, že se možná zase hádají.

Neměl se za to dvakrát rád, Andyho měl rád a tolik mu dlužil, ale Billa miloval a žárlil, nechtěně, ale žárlil…

„Jo, to já taky. Těším se, až padnu do postele. Teď jsem se hodinu válel ve vaně a jsem ještě unavenější.“

„Billy, ty jsi pořád unavenej.“ Broukl Tom a zaháněl z mysli obrázky Billa ve vaně.

„Jo… to je fakt… Hele, Tomy, já už půjdu, jo? Jsem na balkoně a začíná mi bejt zima.“

„Jo jasně, jdi hajat.“

„Dobrou… Tomi…“

Tom se do telefonu přihlouple pousmál, když mu Bill poslal pusu a zavěsil. Znova se natáhl na dřevěnou lavičku a zavřel oči.

„Dobrou… lásko…“

Bill si dal telefon do kapsy županu, trochu víc se zachumlal a promnul si prsty.

„Sakra, je fakt kosa…“ Zamumlal a rozhlédl se.

Doufal, že uvidí Andrease někde za rohem a bude mu moct doběhnout uvařit horkej čaj, co blonďák miloval, a bylo by pak lehčí omluvit se.

Tiše zaskučel, když mu naskočila husí kůže a vešel do pokoje.

„A – Andy ty… ty jsi doma? Já… neviděl jsem tě…“ Koktl a Andreas vstal. Bill jen prudce zamrkal a zachvěl se, když si ho Andreas stáhl do náručí.

„Any, mrzí mě to… nezlob se, prosím…“ Broukl a pevně ho objal.

„To nic… Billy… já… přemýšlel jsem a… a měli bychom se rozejít…“

Šeptl blonďák po chvilce a Bill se od něj odtáhl. Chvilku mu nechápavě hleděl do očí a v další chvilku už byl natisknutý na zdi, a zatímco Andreas z něj strhával župan, on bojoval s přezkou blonďákova pásku.

autor: Bitter