Všechno se na mě hrne tak rychle. Prvně se mi do života vkrade Bill, pak zničehonic přijde dopis od matky, o jehož existenci jsem dvacet jedna let neměl ani ponětí, a nakonec se rozhodnu ještě pro změnu bydliště. No dobře, minimálně za to poslední si můžu jen a jen sám. A to jsem si to hodlal podělat ještě u Belly, protože jsem si naprosto jistý, že by chtěla jít se mnou, a to nemůžu dopustit.
„Chci být sám, Bello,“ zašeptal jsem a slova jsem jen těžko odlepoval z jazyka. Bál jsem se její reakce. Přece jen to je už osm let, co ona tvořila můj jediný svět. Dokážu se od ní teď odpoutat, ať už jako od milované sestry, nebo jako od žhavé milenky?
Beze slova jsem vstal z postele a rutině přešel k oknu. Oči jsem vpil do divokých světel města, které snad nikdy nespí. Tam budu jednou bydlet. Někde mezi zářivými neony poukazujícími na nevěstince, a mezi temnými ulicemi, kam se bojí jít každý s dostatečně silným pudem sebezáchovy.
„Tome, já tomu nemůžu uvěřit. Myslela jsem, že budeš chtít, abych šla s tebou. Bože, vždyť já myslela, že mě miluješ!“ zavzlykala mi za zády Bella. Když jsem se k ní otočil, po sněhově bílých tvářích jí stékaly slzy.
Zatřásl jsem hlavou.
Pochopení je jediná věc, která dokáže dva lidi spojit tak silnou páskou, že ji ani osud nepřetrhne…
Každé další ráno mám pocit, že můj milovaný budík jednou poletí hodně rychle z okna. Nevím, co jsem mu provedl, že mě každé ráno tak krutě trestá svým zvoněním. Vypnul jsem jeho chrčivý zvuk a namáhavě spustil nohy z postele. Bolel mě celý člověk, jako bych noc snad strávil lezením po horách místo klidného spánku.
Malátně jsem se vypotácel z pokoje, vehementně si protíral oči a nepřestával se divit, že schody neberu volným letem dolů do haly. Asi nade mnou drží anděl strážný ochrannou ruku, protože jinak si nedokážu vysvětlit, jak je možné, že jsem přes schody prošel bez úhony.
Opřel jsem se o rám dveří vedoucích do kuchyně, zazíval a protřel si pravé oko. Ani jsem si nestihl povšimnout, že nejsem v kuchyni sám.
*
Vítězně jsem si odnášel svoji kořist, již tvořily dva rohlíky s máslem a nějakou uzeninou a hrnek horké kávy, do pokoje. Na schodech jsem málem vrazil do Belly, stojící na jejich vrcholu v saténovém župánku, skrývajícím pouze bezchybné křivky jejího těla a spodní prádlo. Byla oblečená přesně tak, jak ode mě v noci odešla.
„Tak, o čem chceš mluvit?“ Položil jsem snídani na stůl a trpělivě usedl na postel s rozházenými přikrývkami a neurovnanými polštářky. Bella si o chvíli později sedla vedle mě. Otočila se ke mně čelem a vzala jednu mou ruku složenou v klíně do dlaní.
„Tome, možná to zní jako jedno velké klišé, ale přemýšlela jsem. Celou noc. A tak nějak tě asi chápu. Stejně je tohle zvrhlé. Vyrůstali jsme jako sourozenci, a pak spolu zničehonic začneme spát? To je jak ze špatného romantického filmu. Jen jsem ti chtěla říct, že se v žádném případě nezlobím. Jsem šťastná, že i když nebudu tvá přítelkyně, budu vždycky fungovat jako tvoje sestra,“ usmála se na mě zářivě. „Hlavně, když budeš šťastný.“
autor: Helie
Šikovná Bella 😀
Hodná Bella =oD Doufám, že příště bude i Bill =o)
Ouu..:D Tk tohle jsem nečekala..:D Myslela jsem, si, že to vezme hůř, ale je to dobře..:p :)) Prej zvrhlé..:D 😀 Kdyby jen věděla, že spolu budou Bill a Tom a asi jsou dvojčata..:D 😀 No tak stává se..:D Moc krásnej dílek..;) Těším se na další..♥
Bella by nebyla tak hodná, kdybych ji ještě nepotřebovala v dalších částech povídky 😀
[3]: k těm dvojčatům se radši nevyjadžuju… uvidíš, že i tam to bude považováno za velice zvrhlé 😉
A samozřejmě děkuji =))
to je supeer, že sa uvedomilaa 😀 aspoň môže Tom spokojne utekať do Billovho náručia 😀 no nie hneď, ale postupne 😀
to byl pěkný konec:))ted se ještě dát dohromady s Billem a bude to perfektní uplně:)
[5]: Spíš postupně no 😀
[6]: děkuji =) nesmíš tak spěchat 😀 časem možná, ale hned ne =P
wau tak to jsem nečekala ani já ..čekala jsem nějaký scény.tak dobrý..o problém míň 🙂
moc hezkej díl.:o))