Za linií nepřítele 6.

Procházeli troskami domů, které zaplatily za válku, byla to celkem riskantní volba cesty, ale byla to asi jedna z bezpečných tras. Nepřátelé často nechodili do již zničených oblastí. Avšak i v těchto končinách se mohli pohybovat nepřátelé, bylo to vše o štěstí. V táboře zanechali sledovací zařízení, které mělo rádiové spojení, takže jakmile by zaznamenali nějaký pohyb, mohli by odpálit výbušniny. Avšak byl to risk v tom, že ten pohyb mohl být buď plukovník anebo nějaké zvíře. I když, zvířata jsou vyděšená tím, co se tady děje, takže asi nebudou lézt ze svých úkrytů na volné prostranství.

Najednou uslyšeli jakýsi šum a vzdálené hlasy. Bill zvedl pravou ruku do úrovně své hlavy, aby tak oznámil svým vojákům, ať se zastaví a jsou zticha. Pomocí znaků, které dělal rukou, řekl vojákům, aby se skryli a vyčkávali, až se nepřátelé přiblíží. Nemuseli čekat dlouho a už mohli jasně slyšet, jak si nepřátelé povídají jazykem, kterému oni nerozuměli. Avšak jedna věc byla víc než jen jasná. Musí je zabít všechny tři, co tu byli, protože jakmile jeden z nich uteče a vyzradí, kde jsou a že se blíží k nim, celý plán jde do háje.

Byli už takřka u nich a stále si jich nevšimli. Bill vojákům jejich znakovou řečí řekl, ať nestřílí, ať jim jen zlomí vaz. Střelba by mohl jít slyšet a to také nechtěli. Nepřátelé už byli přímo u nich, Bill a další dva vyskočili z úkrytů a otočili jim hlavy do nepřirozených úhlů, až to zakřupalo. Pustili těla svých nepřátel na zem a mohli pokračovat dál. Museli zrychlit, šlo tady zatím o hodiny, nevěděl, kolik jich Tom ještě má a zdali je ještě na živu. Naděje jej popoháněla dál.

Pomalu vylezli z trosek popadaných a probořených domů a před nimi se objevilo místo naprosto bez života, jako v poušti, ale s obrovskými balvany anebo kusy skal, které díky boji už neměly svůj původní tvar. Billovi přeběhl mráz po zádech, podle toho, co věděl, by tu měly být obrovské skalní útvary. Ale ty se nejspíš jak vidno rozpadly.

Za tímto pustým místem měly podle map být tři cesty, které by je dovedly k nepřátelskému táboru. Museli se rozdělit, takhle velká skupina byla příliš nápadná.

Opravdu, po půl hodině obezřetné cesty se dostali na jakési rozcestí. Bill se otočil k mužům, kteří si nevěřícně měřili prudký svah, který se před nimi zvedal. Celé to tu vypadalo jak z hororového filmu, všude se válely kovové traverzy a místy byly ještě potřísněné krví.

„Takže, musíme se rozdělit. Velet bude Weber, Könnig a já. Skupina praporčíka Webera půjde nejvýchodnější cestou,“ ukázal při řeči na kamenitou stezku, „a měla by se dostat do tábora našich nepřátel ze severu,“ prohlásil a ukázal na část skupiny. Rukou je pobídnul, aby si stoupli stranou a oni tak bez otázek učinili. Uvěřili, že kapitán Kaulitz je povede dobře.

„Skupina nadpraporčíka Könniga půjde prostřední cestou a narazí na tábor ze západu,“ pokračoval a opět pohybem ruky stanovil, kdo má poodejít.

Zbyla před ním skupinka, která zůstávala pod jeho velením. „My se do cíle dostaneme z jihu. Sledování pohybu v táboře si nechám na starost já. Nejspíš se sejdeme, až bude po všem, jelikož je lepší překvapit na více frontách. Snažte se pobít co nejvíce nepřátel, a hlavně přežít, vysílačkou vám dám povel na zahájení útoku. Všechno jasné?“

Všichni do jednoho souhlasně přikývli a s mumláním se otočili ke svým novým vůdcům. Bill byl v tu chvíli neskonale vděčný za jejich poslušnost a pokoru, opravdu už nechtěl řešit jakékoli rozepře. To co zažívali, bylo dost.

Do pár minut se rozešli určenými směry. Cesta byla namáhavá, kopec byl opravdu strmý. Ale na druhou stranu jim poskytoval skvělé maskování před dalekohledy nepřátel. Bill se podíval na hodinky a zjistil, že touhle dobou už by měla značná část osazenstva nepřátelského tábora vyrážet pryč. Měli nejvyšší čas.

><

Tom usyknul, když dostal kopanec do břicha. Neměl přehled o čase, nevěděl kdy je noc a den. Ale nehodlal dát najevo jakoukoli slabost, což jeho věznitele vytáčelo do nepříčetnosti. Neřekl nic, v podstatě na dobrou půlku otázek ani odpověď neznal. Marně se jim snažil vysvětlit, že plukovníkovi do hlavy nevidí, po několika pokusech to vzdal.

„Ty mluvit budeš!“ ječel na něj odpudivě vyhlížející muslim, zahalený do hábitů jaké obvykle nosili všichni muslimští vojáci. I když pod nimi byli chráněni, na sobě pořád měli něco jako burky. Na otázku se Tom ani nenamáhal odpovídat, stejně to nemělo smysl. Nevěřili mu nic, co řekl, dokonce ani, pokud to byla pravda. Nevěřili, že je hodnosti kapitán, nevěřili, že se jmenuje Trümper. Vyhrožovali mu už i smrtí, ale popravdě, tu by vítal. Bylo to určitě lepší, než sedět v temné místnosti, poslouchat přes zeď nářky ostatních vězňů a děsit se jejich příchodů. I ta nepatrná naděje na záchranu vyhořela už po pár hodinách tady.

Snažil se rozptýlit myšlenkami na domov na svoji rodinu. Měl otce a matku, ale dodneška si pamatoval její hysterický záchvat, když jí oznámil, že jede do Iráku. Ani to ho neodradilo, měl závazky. A tady se mu stalo tohle. Popravdě, mohl s tím počítat, přestože putovaly zvěsti, že muslimové svoje zajatce hned zabíjí. V tom případě nechápal, že ještě žije. A taky netušil, zda dal někdo zprávu domů, zda se zavšivený, a hlavně sociálně debilní plukovník obtěžoval.

Zrovna teď, když mohl mít posilu. Možná, že by si s tím Kaulitzem dokázali i popovídat, nejspíš by se i dokázali shodnout. Ale nedošlo na to. Smutně svěsil hlavu a poslouchal splývající zvuk nadávek jak v angličtině tak v té hatmatilce, kterou zde mluvili.

Zvuk zaklapnutí pantů od dveří ho vysvobodil, alespoň na chvíli. Zvednul hlavu a usyknul, jak jej zapálil rozbitý ret. Věděl, že musí být nechutně špinavý a zmlácený, ale bylo mu to jedno. Jeho vděčnost zasluhovala alespoň ta malá péče, kdy je pouštěli na záchod. Jenom to zachránilo jeho nohy od naprostého zdřevěnění.

Žaludek mu pobouřeně zakručel, v krku ho pálilo žízní. Doufal, že smrt na nedostatek vody není příliš bolestivá a dlouhá záležitost. Položil se na zatuchlou, hnusnou zem a zavřel oči. Už tu dokázal i usnout, sice neklidným spánkem.

><

Billova skupina se blížila k nepřátelskému táboru. Schovávali se za kusy skály nebo kameny. Navázal spojení i s ostatními dvěma skupinami, v jaké se nacházejí pozici. První skupina už byla na místě a čekala čistě na jeho rozkaz, druhá skupina byla mírně pozadu, takže museli počkat, až bude také na svém místě.

Netrvalo to příliš dlouho, než se ozvala i ta druhá skupina, že už jsou konečně v cíli. Bill se dalekohledem podíval do nepřátelského tábora, zjistil, že nejspíš už většina nepřátel odkráčela do jejich tábora, takže se mohla akce rozjet.

Bill dal skupinám pokyn k zaútočení a sami se vydali taky do útoku, jejich cílem bylo překvapit a zabít, co nejvíce.

Napochodovali do nepřátelského tábora, už slyšeli řev muslimů, jak se snažili domluvit a zatím se bránit. Začali po nich střílet a postupně padal jeden muslim za druhým jako kuželky. Bill měl další cíl, a to byl Tom, kvůli němu tady vlastně byli. Uslyšel a uviděl i ostatní dvě skupiny, jak je napadly z opačných stran. Bill vešel dovnitř odporné přízemní budovy za doprovodu dvou vojáků. Procházel temnou zatuchlou chodbou a snažili se najít Toma. Slyšeli jakési výkřiky, bolestné výkřiky některých umírajících. Bylo to opravdu strašné. Postupně otevírali dveře, a když museli, zastřelili muslima, který se tam nacházel, anebo ukončili trápení nějakého už dost umučeného člověka, který neměl žádnou šanci na přežití.

Až asi osmé dveře, které otevřeli, byly ty správné. Tom tam ležel a zemi spoutaný, špinavý a zbitý. Zřejmě asi spal. Bill k němu přišel a jemně s ním zatřásl.

„Tome, Tome, prober se,“ nějak mu ani nedocházelo, že jej oslovuje jménem.

Tom otevřel svá čokoládová očka a už se polekal, že je to nějaký muslim. Avšak osobu, kterou viděl, by tady ani v nejmenším nečekal.

„Co… co tady děláš?“ řekl chraplavým hlasem.

„Osvobozujeme tě.“ Bill vytáhl kudlu a přeřezal Tomova provazová pouta. Rasta si protřel svá, od provazu poškrábaná, otlačená až do krve a dostatečně bolavá zápěstí.

„Jak… jak jste se sem dostali… je jich tady spousta a plukovník…“ mluvil trochu trhaně.

„Teď není čas na otázky, jdu na vlastní pěst, takže se zvedej, musíme rychle vypadnout,“ přikázal Bill autoritativně. Pomohl mu vstát a podpíral jej trochu. Šel s ním a dvěma vojáky, kteří jej doprovázeli, zpět tou odpornou chodbou. Musel Toma trochu podpírat. Tomovy nohy totiž byly trochu neposlušné od dlouhého sezení.

Vyšli ven a Tom hned dostal zbraň do ruky. Pomalu už dokázal sám normálně chodit, nohy se mu opět od pohybu zase prokrvovaly. Avšak byl dostatečně zmatený. Tohle bylo překvapení, které si nepředstavoval ani v nejbujnějších snech tady.

„Pane, nálože explodovaly, velkou většinu to zabilo, ale ten zbytek se sem jistě vrátí. A také jsme všechny odtud nezabili, někde se schovávají,“ oznámil Billovi jeden z vojáků.

„Dobrá, musíme se odtud dostat, co nejdál, jak daleko je odsud nějaká vesnice?“ zeptal se Bill.

„Šest mil, není ani v mapách. Je to odboj proti vojákům,“ odpověděl mu Tom unaveně. „Musíme se dostat tam a zavolat pomoc,“ dodal.

„Dobrá, takže teď půjdeme do té vesnice,“ oznámil všem Bill a vydali se na pochod. Byl nadmíru překvapený, že téměř všichni přežili. Na to, do čeho se pustili, bylo šest mrtvých hodně dobrým výsledkem. Bill pořád po očku pokukoval na Toma, jestli náhodou nepotřebuje pomoct. Tušil, že má hlad a je rozlámaný a nejspíš i dost zraněný, ale nebyl čas. V první řadě se odsud museli dostat.

autor: Tina & GossipGirl