autor: Cinematics
Bill je drahocenný, Tom je pravdivý
Vzhůru, oblečený a připravený už před sedmou hodinou ranní, Bill Toma sladce políbil na čelo, zamumlal tiché ‚uvidíme se později, Clarku‘, seběhl staré schody a zmizel předními dveřmi. Rychle se dostal ke Georgovi, aby začal dělat snídani dřív, než se Listingovi probudí a přijdou dolů, než se půjdou zkulturnit. Podle něj udělal dobrou práci a doufal, že to ocení. A ocenili.
„Tohle od tebe bylo moc hezké,“ usmála se Eliza a Bill se zaradoval.
„Vážně jsem tohle ráno chtěl francouzský toast,“ dodal Hagen. „Perfektní množství skořice při chladném srpnovém ránu.“
„To jsem rád! Chtěl jsem udělat něco, co dokonale sedí k počasí, a no, co chutná víc jako podzim než skořice, že? Udělal jsem kafe; to ale nejspíš cítíte, ale… už bych ho naservíroval, jen nevím, co si do něj dáváte, takže… co si do něj vy dva dáváte?“
Pan a paní Listingovi řekli Billovi, co rádi do kafe, a ten to rychle připravil, než dal před každého hrneček a vesele se usmál.
„Ty se k nám nepřidáš?“ zeptala se Eliza a Bill zavrtěl hlavou.
„Není čas. Musím do práce… ale udělal jsem dost, až se Georg probudí, tak mu dáte vědět?“
„Určitě,“ řekl s přikývnutím Hagen a Bill se vděčně usmál, než vyběhl schody do svého nového pokoje, aby se připravil na den.
Bill se rozhodl, že se dnes obleče pro Toma, co nejkrásněji to jde. Z nějakého důvodu měl Bill pocit, že uvidí Toma poprvé v životě, asi jen proto, že nebyl zvyklý trávit čas bez něj. A tak si vyžehlil své dlouhé vlasy, které rostly rychle jako plevel a byly teď už pořádně dlouhé, a dal si na obličej nějaký make-up; na rty si natřel broskvový lesk a neustále si rty oblizoval, aby mohl ochutnat.
Také se i hezky oblékl; bílá košile, stříbrná síťkovaná šálka, šedé džíny a jeho oblíbené černé semišové boty na klínku. Cítil se elegantně a dokonale; studoval se v zrcadle déle, než by nejspíš měl.
Když dohopkal dolů ve svých neobratných botách, Hagen a Eliza byli celkem ohromeni jeho vzhledem, jelikož ho předtím nikdy neviděli v jeho celé parádě.
„Vypadáš kouzelně, Bille!“ pochválila ho Eliza a Bill jí hezky poděkoval, než si vzal svoji kabelku, svoji kopii klíče od domu z věšáčku na klíče, a odeběhl směrem k obchodu.
Po cestě Bill trhal břečťan z domů a květiny z parapetů, květináčů a elegantních trávníků u rybníčků. Připadal si jako princezna od Disneyeho nebo něco, prostě si tančil městem, jako by na ničem na světě nezáleželo; pro teď. Měl dojem, že až přijde poledne, už takový klid mít nebude.
S hlasitým zacinkáním zvonku nad dveřmi Bill vtančil do obchodu a položil květiny na pult. Kdo říká, že můžete dát někomu květiny jen a pouze pokud jsou hezky upravené? Tom se na ně letmo podíval, než zvedl pohled k Billovi a měl pocit, že mu někdo vyrazil dech.
„Vypadáš-„
„Nenech ty květinky umřít, tak jako jsi nechal ty ostatní… alespoň je dej do vody,“ popíchl ho Bill a Tom se začervenal.
„Omlouvám se… a udělám to, ale… Bille, vypadáš… úžasně.“
„V to jsem doufal! Já, um, chtěl jsem na tebe už od včera udělat dojem, a včera jsem vypadal strašně.“
„To jsi nevypadal! Vypadals… ospale a svěže a čistě,“ řekl Tom plaše. „Miluju, když nejsi namalovaný, když máš vlasy vlnité; jsi v pyžamu… vypadáš tak pomazlení hodně.“
„Máš to radši než to, jak vypadám teď?“
„Líbíš se mi pořád,“ řekl Tom upřímně. „Jen mám rád, když nemáš pocit, že bys na mě musel udělat dojem.“
„Oh, já vím, že se nemusím snažit,“ řekl Bill s mrknutím a Tom hravě protočil oči.
„Takže, Clarku-„
„Přestaň s tím,“ zasmál se Tom.
„Takže, Tome-Clarku, jaký je na dnešek plán kromě práce? Chce se mi dělat něco úžasného.“
„Je tu… um, na konci léta je vždycky letní kino, a promítají už zítra, i když je začátek srpna… jsou tady divní. No nic… dají film na velký projektor a všichni jen sedí na židličkách a společně se koukají… je to celkem pitomý…“
„Byls tam někdy?“
„No, ne.“
„Já taky ne… takže jestli si tam nebyl a já taky ne, pak je jediné řešení, abychom tam nejspíš šli a užili si to. Můžeme si vzít deku a zachumlat se, a dívat se na film, který nejspíš ani jednoho z nás nebude bavit, a pak si můžeme dělat srandu z publika a házet popcorn na děti, co se spolu budou muchlovat.“
„To už sis tohle naplánoval nebo co?“ zasmál se Tom.
„Ne, jen to všechno hezky dává smysl…“
„Pak s tebou moc rád půjdu… nikdy předtím jsem nechtěl, ale s tebou to zní celkem zábavně.“
„To jsem já, dávám zábavu do… zábavy…“ nakrčil Bill obočí, než zavrtěl hlavou a zasmál se. „No nic.“
„Podivíne.“
Bill přikývl a posadil se na pult, sedl si tak na několik květinek. Ale co je pár rozsedlých květin? Kopal nohama a zamával Andreasovi, který konečně přišel do práce. Rozhlédl se a pokýval uznale na novou výzdobu obchodu.
„Vypadá to tu hezky, mimochodem… ta výzdoba, chci říct.“
„Počkali bychom na tebe, ale nepočkali jsme,“ pokrčil Andreas rameny a položil svůj batoh na zem a zakopl ho za linku.
„Tom mě nechá vymalovat mu pokoj, takže mi to nevadí. Nemyslel jsem si, že se sem nějak brzy vrátím, takže to chápu. Máte někdo jídlo? Ráno jsem nejedl, měl jsem práci… takže teď mám hlad, a to je pěkně na hovno pocit…“
„Jo,“ řekl Andreas rychle. „Mám v batohu nějaké jídlo. Vezmi si, já jsem přejedený.“
„Děkuji pěkně!“ řekl Bill se smíchem, než seskočil z pultu a doskočil k tašce s jídlem.
„Máš na prdeli kytky,“ poznamenal Andreas a Bill si odfrkl.
„Tome! Tvůj bratr mě očumuje!“
„Je těžký nedělat to,“ zamumlal Tom a Bill zahrál zalapání po dechu. „Co?! To byl kompliment.“
„Fajn… debilové.“
Trio strávilo den jako vždycky; popichovali se, říkali na účet těch druhých průměrné vtípky, nebo i na ten svůj. Vlastně, Bill si to tak moc užíval, že skoro zapomněl na své rodiče, a na to že by se měl vrátit domů. Bohužel dva lidé nezapomněli, a ti dva lidé se právě vypořádávali s Billovými rodiči.
***
Paní Kaulitzová byla nepříčetná. Stála na schodech u Trümperů a vřískala barvité nadávky vlevo, vpravo a doprostřed, zatímco se jí Simone zoufale snažila uklidnit.
„Bill tady není!“ naléhala, ale Billova matka jí nevěnovala pozornost.
„Já vím, že je tady! Kam jinam by jinak kurva šel? Unesli jste mýho zatracenýho syna!“
„Jediná věc, která vám chybí,“ řekla Simone skrz zaťaté zuby, „je složenka s penězi ve schránce za každý měsíc.“
„Prosím?!“ zahřměla paní Kaulitzová a Simone ji probodla pohledem.
„Nemyslete si, že je tady váš syn zticha, madam. Vím, co se u vás děje a můžu vás ujistit, že Bill odešel proto, že vy a váš manžel jste naprosto šílení! Ať už je kdekoliv, doufám, že se ho už nikdy nedotknete!“
„Jste šílená! Dejte mi mého syna, nebo zavolám policii!“
„On tady není, ženská!“ zavřískala Simone. „Kdyby byl, řekla bych vám to. I když bych vás nepustila k sobě domů, ale on tady sakra není!“
Simone se nadechla, aby chytla dech; krev se v ní vařila. Andreas a Tom jí o Billových rodičích řekli hodně, a o tom, jaké to je u nich doma, takže věděla, s čím jedná, ale paní Kaulitzová vypadala jako fetka, která by byla schopná zmlátit vás, a to bylo pěkně děsivé.
„Mám pro vás nabídku…“ řekla Simone tiše a až tehdy ztratil obličej Billovy matky červený nádech.
„Jakou kurva nabídku?“
„Kolik peněz vám vláda dává?“
„Jako bych vám to kurva řek-„
„Řekněte mi a já vám dám nabídku.“
„Tři stovky za měsíc.“
„Zaplatím vám,“ řekla Simone rychle, ani nepřemýšlela nad tím, kde ty peníze sežene. „Až mu bude 18, může se legálně odstěhovat… takže vám zaplatím.“
„Takže je tady!?“
„Ne! Není… ale vím, že utekl. Nechte mě… argh! Dát vám ty peníze… nechte mě… zjistit, kde Bill a je a nechat ho žít tady… prosím… je to dobrý kluk!“ prosila Simone, ale paní Kaulitzová se jen chladně zasmála.
„Jasně. Rozenej anděl…“
„Nemluvte ošklivě o vašem vlastním dítěti, paní Kaulitzová…“
„Neříkejte mi, do prdele, co mám dělat,“ odsekla. „Unesli jste mýho syna a-„
„Ani jsme ho neviděli!“ rozkřikla se Simone a opravdu zahlédla strach v obličeji druhé ženy. „Chcete ty peníze nebo ne? Buď se můžete spokojit s mými penězi, nebo můžu zavolat sociálku a nechat je promluvit si s vámi a s Billem; co vy na to?“
Ano, Andreas byl rozhodně Simonin syn a Simone byla rozhodně jeho matka.
„Nemáte žádné důkazy,“ odsekla paní Kaulitzová a Simone protočila oči.
„Myslíte? V číslech je síla a jsou tady čtyři lidé, kteří budou proti vám a budou na Billově straně.“
„Nepotřebuji do toho tahat zákony,“ řekla paní Kaulitzová tiše a Simone se ušklíbla. „Dejte mi moje peníze.“
„Já… Budu je muset vyzvednout, nemám u sebe tisíce dolarů…“
„Pak mi dejte mého syna.“
„Já ho nemám!“
„Dokud mi nedáte moje zasraný peníze, tak mi dejte mýho zasranýho syna!“
„Paní Kaulitzová!“ zakřičela Simone; její obličej rudý a hlas zastřený. „Odejděte z mého zatraceného pozemku!“
„Přinuťte mě,“ popíchla ji a Simone se třásla zlostí, než třískla paní Kaulitzové dveřmi před nosem a zamkla dům.
Rychle zavolala do obchodu, Simone dala třem chlapcům instrukce, aby zůstali u Georga, aby mohl jít Gordon domů, hlídat dům, a Simone mohla poprosit Listingovy o velmi velkou pomoc. Měli hodně peněz, prakticky brečeli peníze, a jelikož to byli jejich dlouholetí přátelé, Simone se modlila, aby jí půjčili pět set dolarů, aby mohla Paní Kaulitzovou rychle vyplatit, a pak jim to vrátit, až bude moct. Někdy nebylo tak těžké zbavit se drogově závislých; všichni milovali peníze a dali se lehce podplatit.
Byla to velká rána, prosit je o tolik peněz, ale vzhledem k okolnostem si byla Simone skoro stoprocentně jistá, že budou souhlasit. Listingovi byli báječná rodina a opravdu se moc dobře starali o dnešní mládež; neodkázala si představit, jak by jí mohli říct ne, jak by mohli říct ne Billovi.
Andreas, Bill a Tom se rychle naskládali do auta a odjeli ke Georgovi, aniž by se obtěžovali nejdřív zavolat. Určitě bude doma hrát videohry, takže co je lepší než malá společnost? Georg vždycky rád ukazoval svoje nejnovější hry a nakopával všem zadky, takže je určitě pustí dovnitř.
„Čau,“ řekl Georg s veselým úsměvem, když otevřel dveře. „Pojďte dál!“
„Máš doma rodiče?“ zeptal se Andreas a Georg zavrtěl hlavou.
„Ne. Proč?“
„Moje mamka a Billova máma se… tak nějak hádají a ona chtěla, abychom šli sem… a chce si promluvit s tvými rodiči.“
„Moje máma chce mluvit s Elizou a Hagenem?!“ rozkřikl se Bill a Andreas rychle zavrtěl hlavou.
„Ne, moje chce.“
„Oh… proč?“
„Nevím… ale jo, nerušíme, Georgu? Můžeme tady chvíli pobýt?“
„Jo, jasně. Mám novou hru… kdo si to se mnou chce rozdat?“
Georg byl někdy neuvěřitelně předvídatelný. I když, dobré bylo, že byl předvídatelný dobrým způsobem, na rozdíl od Gustava a Kaulitzových, od kterých se vždy předpokládalo jen to nejhorší.
Všichni se sešli ve sklepě, kde byla hrací místnost, a začali zkoušet nějakou novou wrestlingovou hru a běhali si nahoru pro jídlo, tedy až na Georga, protože ten byl až moc zabraný do své hry na to, aby byl dobrým hostitelem. A tak Bill, který nikdy nebyl moc dobrý ve videohrách se svou těkavou pozorností, si psal objednávky a nosil dolů všechno, co ostatní chtěli. Nikdy neviděl tolik jídla na jednom místě.
Někdy kolem čtvrté, čtyři chlapci uslyšeli nahoře hluk a rychle šli prozkoumat co se děje. Pan a Paní Listingovi a Simone šli dovnitř, při tom se o něčem bavili. Bylo zřejmé, že chtějí v té konverzaci pokračovat, nejspíš se bavili už venku, jelikož byli asi někde uprostřed.
„To můžeme udělat,“ řekl Hagen, než se otočil a uviděl čtyři hlavy vykukující zpoza rohu. „Ahoj kluci.“
„Ahoj,“ řekl Georg. „Co se děje?“
„Nic, o co byste si museli dělat starosti,“ řekla Eliza a Simone se zamračila.
„Možná bychom jim to měli říct…“
„Myslím, že to je dobrý nápad,“ přidal se Hagen a Eliza si skousla ret.
Hagen odešel do obývacího pokoje a všichni ho následovali, každý si našel místo k sezení ve velké místnosti. Dospělí vypadali tak nějak divně, ale jak by taky ne? Jak máte říct sedmnáctiletému, že si ho kupujete od jeho po penězích hladových rodičů?
„Bille,“ řekla Simone tiše. „Tvoje matka se zakempovala před mým domem…“
„Oh… opravdu se omlouvám! Měl jsem pocit, že ona a táta přijedou a-„
„Není to tvoje vina, zlatíčko, ale… Mluvila jsem s ní a… můžeš s námi bydlet, natrvalo…“
„Vážně?!“
„Ano, ale… ugh, tohle je divné,“ zabručela Simone a Tom se přisunul blíž k Billovi, pevně ho objal.
„Prostě mi to řekni, mami,“ řekl Bill tiše. „Víš, že snesu všechno.“
„Chce… za tebe peníze…“
„Já vím, to proto si mě vzala zpátky.“
„Ne, chci říct… když jí dám tisíc dolarů… pak nemusíme jít k soudu a můžeme si tě u nás nechat s jejím svolením, a za tři měsíce ti bude osmnáct, a pak se můžeš rozhodnout, kde chceš žít dál.“
„Nejsem hoden takových peněz!“ odfrkl si Bill a všichni ostatní se nejistě zatvářili.
„Bille,“ začala Simone. „Nejsi hoden takových peněz… máš pravdu. Ty stojíš mnohem víc.“
„Jsi nedocenitelný,“ zašeptal Tom a Bill se trochu začervenal.
„Rozhodli jsme se pomoci,“ řekl Hagen. „Dáme Simone pět set dolarů, aby mohla tvou matku vyplatit, a dostat ji od nás co nejrychleji to jde.“
„A já jim to vrátím, až budu moct,“ odpověděla Simone.
„Pracuji,“ přerušil je Bill. „Můžu si to odpracovat. Celou cenu!“
„Vůbec si o tohle teď nedělej starosti, Bille. Jsi stále mladistvý; je naší prací chránit tě. Mohli bychom je jednoduše poslat k soudu a obžalovat, a já mám dost velký pocit, že by byli shledáni vinnými… ale vím, že je nechceš žalovat, takže tohle je to nejlepší, co můžeme dělat…“
Pan a paní Listingovi byli naprosto proti tomu, aby je nezažaloval, ale Bill už trpěl dost, a když to nechce, tak to obejdou a nebudou ho nutit. Mimo to, pro Listingovy peníze nikdy nebyly problém; měli jich víc, než potřebovali. Když peníze byly všechno, co Trümperovi potřebovali, aby mohl Bill někde bezpečně žít, pak neměli problém půjčit jim, kolik jen budou chtít. Samozřejmě to, co dělali, nebylo zrovna legální, ale oni si o porušování pravidel nedělali moc starosti.
„A když se moje matka rozhodne, že tisíc není dost a bude chtít víc? Co když stejně zavolá policii?“
„Ví, že má proti sobě dva právníky,“ řekla Eliza se slabým úsměvem. „Nemyslím si, že by se ještě o něco pokoušela.“
„A já budu bydlet… kde?“
„S Tomem.“
Bill se podíval na Toma a oba se usmáli naprostým štěstím a nadšením. Na den, o kterém si Bill myslel, že skončí příšerně, se konečně zdálo, že jim něco hraje do karet. Mohl říct, že to nebolí, když vás prodávají? Ne, bolelo to, ale bylo to takhle naprosto nejlepší, takže mu to ani nevadilo. Bude bydlet se svou opravdovou rodinou, a nakonec jim to všechno vrátí…
Už teď věděl, že pro své rodiče neznamená nic, ale určitě tisícovka, kterou tihle lidé dávali dohromady, byla jen porce z toho, co by za něj měli doopravdy dát, a i Tom to řekl; Bill byl nedocenitelný. Jde z místa, kde je naprosto bezcenný, přecházený a používaný jen pro peníze, na místo, kde peníze nic neznamenají a záleží jen na lásce. Tak jak by se teď mohl cítit nešťastný?
Měl opravdovou rodinu, a měl ji u Trümperů. Kaulitzovi byli jen cizinci, kteří ho vzali pryč; nebyla to máma a táta. Ne, protože mamka seděla přímo proti němu a jeho taťka se doma snažil dostat paní Kaulitzovou z jeho pozemku.
autor: Cinematics
překlad: LilKatie
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 17
Billovy biologický rodičia sú otrasný, peniazmi zaslepený sobsi, ktorý nevidia akého úžasného, a intelegintného syna majú. Je mi ľúto, že si Bill myslí, že nestojí 1000 dolárov, napadá mi to myslieť, a veriť tomu, si myslí, že na nom nezáleží. Posledné tri vety, boli neskutočne pravdivé. Nadherný, diel.
Gorgovy rodiačia sú milý, že peniaze pozičajú.
Naprosto zbožňuju zábavný styl, kterým je povídka napsaná. Bill mě rozesměje snad vším, co dělá – včetně nazýváním Toma Clarkem!:D Konečně bude šťastný s Tomem po boku ♥
Teda konečně to začíná být dobré, jen doufám, že Billovi rodiče už dají pokoj anechají ho v klidu žít. 🙂
Moc krásná a povedená povidka, každý díl je něčím zajímavý 🙂
♥
How can be someone so rude like Bill's parents ? I really missunderstand these stupid people ! There is normal and great life for Bill with Trumpers 🙂 I'm soo glad about it . Great story
ta ženská Kaulitzová je taková sprostá flundra až to bolí… sakra.. takoý bych mlátila od rána do večera… a jsem rád a že to tak dobře dopadá :))))