Na samotě u lesa 8.

autor: Mary

„Psal mi Georg. Prý možná přijedou už dneska.“

Bill něco zamručel na odpověď a lhostejně pokrčil rameny, aby dal bratrovi najevo, že jeho informaci bere na vědomí, ale nehodlá se o tom s ním víc bavit.

Od včerejšího večera, kdy ho Tom tak přezíravě odpálkoval, se ho pokoušel ignorovat. S hrdě zvednutou hlavou ho úspěšně přehlížel, nemluvil s ním, a pokud se ho Tom na něco odvážil zeptat, odpovídal jednoslabičně nebo vůbec. Dokonce strávil noc na pohovce v obývacím pokoji, kam si po chvíli přetahování se s bratrem o polštář odnes všechny své věci, včetně plyšáka, aby se měl k čemu tulit, když ho Tom nechce.

„To bude skvělý, nemyslíš?“ zeptal se Tom s nadějí, že se mu povede bratra zapojit alespoň do nějaké konverzace.

Bill se rychle vymrštil do sedu.

„Dej mi už sakra pokoj!“ procedil skrz pevně stisknuté zuby.

Tomovi se zaleskly oči. Nešťastně svěsil ramena a vzdávajíc se, vycouval z místnosti. Cítil se bez bratra tak opuštěný jako nikdy. Chápal, že je na něj Bill naštvaný, a strašně ho mrzelo, že mu ublížil. Ale věřil tomu, že kdyby mu nasliboval hory doly a pak to pokazil, ublížil by mu daleko víc. Bylo lepší stopnout to hned na začátku, dokud jim zbývala trocha zdravého rozumu. Oni dva přece nemůžou být spolu, vždyť jsou bratři! Tak proč mu najednou bylo úplně jedno, že se to nemá?

Bezradně potřásl hlavou, jako by se z ní snažil vyhnat dotěrné myšlenky na bratrovo křehké tělo, jemnou pokožku, zastřený dech a rychlý tlukot srdce, když se mu odevzdával, na to, jak se roztouženě svíjel pod jeho dotyky lehkými jako motýlí křídla, a jak ho prosil, aby si ho už konečně vzal…

Povzdychl si. Nějak se mu to vymykalo z rukou. Přestože si zakazoval myslet na Billa jinak než jako na mladšího brášku, nedařilo se mu to. Neustále před sebou viděl jeho oči, ten smutný pohled ve chvíli, kdy mu oznámil, že z toho nic nebude… Nemohl se toho zbavit.

Snažil se Billa ochraňovat tím, že nedovolil, aby se z jejich pevného pouta stalo něco víc než dosud. Byl si jistý, že pokud bratra chvíli nechá, smíří se s tím, pochopí, že to jinak nešlo, a všechno bude zase jako dřív. Ale i když si to nechtěl přiznat, někde v hloubi duše cítil, že to není pravda, a jeho rozhodnutí možná nebylo tak správné, jak si myslel…

***

Dvojčata byla zavřená každé v jiném pokoji, Tom v ložnici a Bill v obýváku, kam odmítal bratra pustit. Celý den se chovali jako staří manželé, kteří po dvaceti letech soužití zjistili, že svatba byla jejich životní chyba a celé manželství naprosto ztracený čas. Zvláště Bill se tak choval. Tom se naopak neustále snažil nějak vlichotit zpět do jeho přízně. Dokonce mu přinesl svoji čokoládu, aby si ho usmířil. Nebylo to nic platné, Bill ho navztekaně vyhodil a oznámil mu, že ho teď nechce ani vidět. Čokoládu si samozřejmě nechal.

Když Tom konečně odlepil pohled od okna, venku už byla pořádná tma. Počasí bylo pravým opakem včerejšího večera, všude byl klid, nebe bylo podivně jasné a bylo takové bezvětří, že se nepohnul ani jediný lístek na okolních stromech.

Vstal a začal se nervózně procházet po pokoji. Snažil se nevnímat bratrovy tiché vzlyky, které k němu občas pronikly přes stěnu. Šlo to těžko, ale jít za ním nemohl, Bill by ho opět vyhodil, to mu bylo jasné.

Znovu si sedl a přitiskl si dlaně na uši, aby nemusel poslouchat ten zvuk, který se do něj zařezával.

Náhle se chalupou rozezněl Billův výkřik.

„Tome!“

Volal ho. V jiné situaci by za to byl Tom rád, to by ovšem jeho hlas nesměl znít tak vyděšeně. Tom prudce vyskočil na nohy a vystartoval za bratrem. Našel ho sedět u okna. Bill se třásl strachy a vylekaně upíral pohled do stále houstnoucí tmy venku.

Tom se nejistě zastavil na krok od něj, bál se, že se opět dočká vyhoštění do nejméně desetimetrové vzdálenosti.

„Bille?“

Bratr se k němu otočil a nečekaně se mu vrhl kolem krku. Plakal mu do mikiny a tiskl se k němu, jako by se ho už nikdy nechystal pustit. Tom ho váhavě objal.

„Někdo byl venku,“ zamumlal s nosem zabořeným do Tomova ramene.

Tom vykulil oči.

„Cože? Co by tady kdo dělal?“ ptal se nechápavě. Po zádech mu přejel mráz.

„Já nevím, ale někdo tam byl, určitě.“

„A jsi si jistý, že se ti to nezdálo?“ Bill se od něj prudce odtrhl a Tom si uvědomil, jak nevhodná otázka to byla. Plácl se přes pusu.

Bill se zrovna nadechoval, aby měl dost kyslíku, až začne na bratra vřískat, že není blázen, ale už to nestihl. Místo toho znovu polekaně skočil bratrovi do náruče, když bylo dočasné ticho přerušeno ostrým zabušením na dveře.

autor: Mary