Dokonale nedokonalý svět 8.

Tak po delší časové prodlevě opět zdravím. Je tu nový díl a tentokrát jsem si fakt dala záležet. Je nabitý vášní, flirtováním, ale i trošku nostalgický. Jenom upozorňuji předem, že jsem často citovala známé autory, především Shakespeara, takže to není všechno z mojí hlavy 😀 Moc děkuju za předešlé komentáře, i když mě trochu mrzí, že čte tuhle povídku čím dál tím míň lidí. Ale těm, co vytrvali, moc děkuju a doufám, že vytrvají i dál. Tentokrát mám na vás ještě jednu prosbu. Napište mi do komentářů, jak byste si přáli, aby povídka pokračovala, hodně by mi to pomohlo. To je ode mě asi vše, a tak si užijte další díl! 🙂 (btw 😀 všimli jste si, jak je dlouhej, jo? :D)

„Vážení pozůstalí, sešli jsme se zde dnes, abychom doprovodili k poslednímu odpočinku a naposled se rozloučili s panem Jamesem Kaulitzem. S člověkem, kterého jsme měli rádi a s kterým jsme navzájem sdíleli radosti i starosti. Stal se součástí našeho života. Byl nám dobrým přítelem, manželem, otcem a kolegou. Zdrceni stojíme všichni nad jeho rakví. Všichni, s nimiž byl spjat životem. A jenom vzpomínky na dobrého člověka budou žíti dál… Odpočívej v pokoji.“

Bill apaticky stál u rakve svého otce a sledoval, jak ji spouštějí dolů. Chtělo se mu plakat, ale nevěděl, jestli smutkem, úlevou, či dokonce radostí. K jeho překvapení ale po jeho tváři žádná slza nestekla. Prázdně stál se svojí dokonale alabastrovou tváří, oděný celý v černém a měl chuť se ironicky ušklíbat při čtení pohřebního proslovu. Na pohřeb se sjely stovky lidí, Bill však neznal ani dobrou třetinu. Vzpomínal na to ráno, kdy se dozvěděl, že je jeho otec mrtev. Skoro si tu scénu nepamatoval, jen věděl, že Tom brečel. Nepamatoval si, co mu řekl, hned jak odešel, tak se psychicky zhroutil.

Teď už tu však stál celkem vyrovnaný a přemítal, co bude dál. Jelikož je nezletilý, tak ještě nemůže dědit, ale věděl, že to určitě půjde nějak obejít. Ne jenom tak vlastnil jeho otec právnickou firmu. Ano, firma. Co teď s ní bude? Bill o tom radši nepřemýšlel, nebo se snažil následky otcovy smrti ignorovat. Z oblohy se pomalu začal spouštět déšť a nostalgicky dopadal na černé víko rakve. Orchestr začal hrát Reqiuem od Mozarta a na rakev dopadaly první kusy hlíny, dokud nezmizela úplně.

Bill si potom všiml ještě jednoho detailu. Nikdo nebrečel. Zajímalo by ho, jestli někdo ví, jaká až to byla svině, nebo jestli to spíše odmítali vidět.

„Upřímnou soustrast,“ řekl Billovi neznámý muž, kterého nikdy předtím neviděl, a potřásl mu rukou.

„Děkuji,“ řekl prostě Bill a postupně se začali přidávat i další. Bill už to tam nedokázal vydržet. Nasedl do auta a odjel na daleký útes, kde se nechal promáčet až na kost. V kapse mu stále vibroval mobil, ale Bill se na něj nepodíval. Věděl, kdo to je. A taky věděl, že to už musí skončit. Jako by jeho vztah s Tomem byl jen sen, ze kterého se probudil a který nebude mít pokračování. Jak moc se tehdy mýlil.

***

„Pokud podepíšete tento dokument, budete moc zdědit veškerou část otcova majetku, samozřejmě včetně firmy, ve které vás ale bude muset někdo zastupovat, dokud nedosáhnete potřebného vzdělání. Pokud mohu někoho navrhnout, myslím, že já bych tento post zvládl dokonale,“ usmál se muž středního věku na Billa a podal mu složku papírů. Bill si je pročítal a chvílemi se koukal z okna. Od otcova pohřbu stále pršelo. A stále vyzváněl telefon s Tomovým číslem.

„Dobře,“ řekl nakonec Bill pouze a smlouvu podepsal. Bude mít teď zajištěné soukromé vyučování, aby mohl školu dokončit co nejrychleji a do pěti let nastoupit do firmy na post svého otce. Bill věděl, že to bude tvrdá práce a bude muset změnit svůj život. Musí na Toma zapomenout. Pootočil si nervózně prstenem na své ruce a nasadil kamenný výraz svého otce.

„Velmi se podobáte vašemu otci,“ konstatoval muž sedící naproti němu.

„Tak vidíte. Mám dojem, že to bylo vlastně jeho přání. Abych byl jako on,“ ušklíbl se Bill a postavil se. „Bylo mi potěšením,“ řekl ohraně Bill, natáhl ruku a potřásl si s novým ředitelem otcovy firmy.

„Mě též. A pokud dovolíte, někdo by s vámi ještě chtěl mluvit,“ usmál se tajemně a odešel.

Ve dveřích se najednou objevil Georg. Byl snad svalnatější, než když ho Bill viděl posledně. Oba muži si kývli na pozdrav a Georg nakonec přerušil ticho první.

„Teď když je všechno vyřízeno… nezašel byste se mnou na skleničku? Čistě formálně samozřejmě…“ usmál se koketně Georg, čímž naprosto dával najevo přesný paradox.

„Ale jistě,“ přijal pozvání Bill a zvedl k němu tvář s ostře řezanými rysy.

„Na párty bez vás bylo chmurno, mladý muži,“ zasmál se Georg a snažil se nedávat najevo, jak moc ho Billova nepřítomnost popudila.

„To ten čas. Utíká, ale nás nechává stát,“ zasmál se na oplátku Bill a vyšel společně s Georgem z budovy.

Georg Listing, syn zbohatlíka a velmi dobře vychovaný, nicméně rebelující mladý muž. Jeho podnik plně prosperoval pod jeho vedením. Jako vedlejší zaměstnání měl funkci prvotřídního právníka v dřívější společnosti Jamese Kaulitze. Žil si jako v bavlnce a už delší dobu usiloval o toho malého zkurveného aristokrata.

Vzal ho do luxusní restaurace, kde si dali napřed jen skleničku whisky, ale poté si dali i večeři. Bavili se spolu na úrovni a o věcech, o kterých se dokáží bavit jen zazobaní chlapci. Bill pocítil neskutečný chtíč Georgovi podlehnout. Viděl na něm, že na veřejnosti to je uhlazený a poslušný chlapec… ale uvnitř je to šelmička, která jen čeká na volnost. Musel být zvrhlý a dekadentní, když na to přišlo. A Bill miloval dekadenci. Sám byl zvrhlý.

Dolili si whisky a po večeři ještě konverzovali. Georg si zvedl sklenici ke rtům a přejížděl po jejím okraji prstem.

„Velmi se podobáte svému otci, Bille,“ nadhodil Georg.

„Zdědil jsem po něm jisté… schopnosti,“ nedal se zviklat Bill.

„Nejen schopnosti… i vzhledem jste mu velmi podobný… zdědil jste po něm jen ty hezké rysy,“ lichotil mu dál.

„Bohužel, těch moc nebylo,“ odfrkl si Bill a narovnal se ještě víc v zádech.

„Bille, zdali vám tak mohu říkat, kolik vám je let?“ optal se Georg a upil ze své sklenice.

„Sedmnáct,“ usmál se kamenně Bill a také upil ze své sklenice. „Vám?“

„Dvacet tři,“ usmál se Georg.

Bill se jen smyslně usmál a upil ze své sklenky whisky. I přes značně formální konverzaci spolu začali flirtovat. Bill se jen nechal svádět, ačkoliv dělal drahoty, aby se o něj musel Georg snažit. Bylo na něm vidět, že je skutečně na úrovni. Vzdělaný, bohatý, úspěšný… překypující sex-appealem. „Mohu vám tykat?“ zeptal se najednou Georg.

„Samozřejmě,“ pokrčil bezelstně rameny útlý chlapec. Jeho dlouhé jemné prsty svíraly křišťálovou sklenku… vypadaly svůdně už jen samy o sobě.

„Dobře tedy, můžeš mi říkat Georgu,“ usmál se starší z obou mužů.

„Bill,“ odvětil společensky mladý muž. Georg mu dolil whisky. „Doufám, že se mě tu nepokoušíš opít,“ pozvedl obočí Bill a hlavu si smyslně podepřel rukou.

„Já? Nikdy!… Jenom tím nejdražším z vín bych si tě dovolil opíjet,“ promluvil šarmantně. „Taková krása si zaslouží jen tu nejlepší kvalitu a péči… jako růže, o kterou se stará zahradník, aby vyrostla do krásy,“ zajiskřily mu oči. I přes hrubý vzhled uměl být příjemně poetický.

„Tak na co čekáš? Objednej to víno,“ pobídl ho svůdně Bill. Mezitím, co čekali na víno, opět začínali konverzovat.

„Kaulitz… takové staré a vznešené příjmení,“ konstatoval Georg.

„Copak je po jméně? Co růži zvou i zváno jinak, vonělo by stejně,“ zarecitoval Bill. Georg udiveně zvedl pohled.

„Dobré víno je dobrý přítel, když s ním dovedeme zacházet,“ zarecitoval též Georg, když přinesl číšník víno.

„Znalec Shakespeara?“ zeptal se udiveně Bill.

„Moudrý je ten, kdo mluví pravdu,“ opáčil Georg a šibalsky se usmál.

„Tak co, Bille, je víno tvůj dobrý přítel?“ zeptal se a nalil mu vrchovatou sklenici.

„Až moc,“ zasmál se Bill zvonivým smíchem a sklenici přijal.

„Tak na co, Bille?“ zeptal se Georg a na jeho jméno dal zvláštní až koketní přízvuk.

„Na nás… na náš úspěch a tuhle noc,“ zajiskřily mu oči a oba si s lehkým pohybem přiťukli sklenicemi. Napili se skvělého vína a pokračovali v příjemné konverzaci dál. Bill zbožňoval, když ho někdo složitě a dlouho dobýval. Nakonec se dobýt nechal.

„Co kdybych ti ukázal svou sbírku originálních Shakespearových her?“ usmál se Georg. Cítil na sobě účinky alkoholu, ale byl zvyklý.

„Zveš na to k sobě hodně kluků mého věku a postavení?“ opáčil s úšklebkem Bill.

„Upřímně, zvát nezletilé chlapce do naší soukromé vinotéky na prohlídku starých vín… to se mi zdá dosti laciné,“ usmál se naprosto klidně Georg.

„Lacinější než poezie? Ta, která lže o světě kolem, jenom aby lidi zmanipulovala do správné pozice?“ pozvedl obočí Bill.

„Ale no tak, nebuď skeptický. Působíš pochmurně jako kralevic Dánský.“

„Být či nebýt… ta otázka mě tíží již dlouho,“ povzdechl si sarkasticky Bill.

„Nejspíš ještě nejsi dost opilý,“ uchechtl se Georg.

Dolil Billovi sklenici a díval se mu do očí. Bill ji koketně pozvedl.

„Snažíš se mě svést?“ zeptal se Bill drze na rovinu a znalecky rozhýbal víno ve sklenici.

„To bych si nedovolil,“ odpověděl mu Georg a opřel se do pohodlné židle.

„Lež má krátké nohy…“ zasmál se Bill pod náporem vína.

„Ale umí strašně rychle utíkat,“ odporoval Georg a se sklenicí v ruce se také zasmál.

„Tak bychom ji měli předhonit,“ zaflirtoval trochu Bill.

„Přijímáš tedy mé pozvání?“ zeptal se plně soustředěně Georg.

„Přijímám tvé pozvání prohlédnout si originální svazky od Shakespeara,“ odpověděl lišácky Bill.

„Tak tedy pojďme,“ usmál se Georg a houkl na číšníka.

Oba lehce podnapilí muži se vydali ven k limuzíně, kde jejich veselí a bohatá konverzace pokračovaly. Georg začínal být z toho všeho alkoholového opojení značně nadržený, ale nenechal na sobě nic znát. Celou cestu do jejich sídla spolu okatě flirtovali.

„Pověz mi, máš rád šampaňské?“ otázal se zlobivě Georg.

„Jen to nejkvalitnější ze Champagne.“

„Žádné jiné jsem ani na mysli neměl.“

„Skryté úmysly?“

„Ne… možná lehce. Smím tě pozvat na skleničku skvělého šampaňského ze Champagne?“

„Snažíš se mě opít! … To pozvání ale přijímám,“ Billovi se v očích zaleskly plamínky chtíče.

„Všiml jsem si, že přijímáš nějak často,“ nadhodil dvojsmyslně Georg.

„Přijímám jen ty nejlepší a nejskvostnější věci,“ pokrčil samolibě rameny. V tomto lehce nadrženém tónu pokračovala jejich konverzace celou cestu.

Bill a Georg společně vystoupili z limuzíny a se zdviženou hlavou kráčeli do Georgova domu. Jejich sluha jim otevřel dveře a oni mohli oba vstoupit. Georg mávl rukou na znamení, aby služebnictvo odešlo a přívětivě se na Billa usmál.

„Tak kdepak máš ty svazky?“ optal se Bill a upil ze sklenice vína, kterou už mu Georg stihl nalít.

„Přímo za tebou,“ odpověděl záhadně a upil ze své sklenice. Georg si ze sebe stáhl sako a odhodil ho na křeslo. Trochu si povolil kravatu a pomalu přistupoval k Billovi. Bill stál čelem ke knihovně a hledal mezi svazky Shakespearovy hry, dokud opravdu jeden svazek nenašel. Chtěl ho vytáhnout, ale zastavila ho Georgova ruka.

„Mám tebe k jasnému dni léta přirovnat?
Není tak líbezný ani tak srdci milý:
vždyť v máji opírá se vichr do poupat
a léto, léto též trvá jen krátkou chvíli;
někdy to nebeské oko až příliš žhne
a jindy jeho tvář nevyjde zase z tmy,
a každá krása zde od krásy odpadne,
jak velí náhoda nebo běh přírody.“ Zarecitoval Georg a dýchal přitom Billovi těsně u krku.

„Nesmrtelné verše umírají biflováním,“ opáčil Bill a trochu se zahihňal. „Snažíš se mě opíjet už i poezií?“ optal se a provokativně upil ze sklenice.

„Tebe vždycky,“ zašeptal Georg a stáhl Billovi sako z ramen. „Musí ti být horko,“ vysvětloval svůj čin.

„Hořím nedočkavostí vidět, co Shakespeare spáchal a odeslal na věčnost…“ usmál se Bill a nechal si svléknout sako. Teď už stál jen v košili.

„Smrt je jen začátek… ale až té druhé kapitoly,“ odvětil Georg řečnicky a z knihovny vytáhl jeden ze starých, avšak dokonale zachovaných svazků. „Originál Hamleta, kralevice Dánského,“ řekl tajemně a Bill po něm jen natáhl ruce.

„Je nádherný…“ zalapal po dechu, oslněný faktem, jaký nedoceněný artefakt právě svírá v dlaních.

„Pochybuj o požárech hvězd,

pochybuj, že se slunce vznáší,

pochybuj, že tu pravda jest,

ale nepochybuj…“

„…o lásce naší,“ doplnil ho s pozvednutým obočím Bill. „Netušil jsem, že máš Hamleta tak rád,“ ušklíbl se Bill sarkasticky.

„Mám rád spoustu krásných věcí,“ pokrčil rameny Georg a o krok se k Billovi přiblížil.

„Jak jen vy mládenci lžete,

v očích jen, ne v srdci, vaše láska kvete,“ odříkal Bill verše z Romea a Julie, načež se Georg rozesmál.

„Nikdy jsem se nebavil s nikým tolik výřečným a inteligentním. A tak nádherným,“ usmál se a Billovi lehounce přejel po tváři hřbetem ruky. „Smím tě teď pozvat na sklenku vynikajícího šampaňského v mojí pracovně?“ v očích mu hrály ďábelské jiskry.

„Žádáš o povolení? Nejsem neoblomný,“ zasmál se Bill už opilý vínem a verši.

Oba muži přešli do Georgovy pracovny. Georg vyndal z lednice láhev šampaňského a vytáhl dvě čisté sklenice. Bill si rozepl knoflíčky na rukávech a povolil si kravatu. Georg se posadil do křesla naproti Billovi a pečlivě si ho prohlížel. Bill se též usadil naproti do křesla a se způsoby miliardáře se v něm rozvalil. Ovšem stále s elegancí. Napil se šampaňského a též pozoroval Georga.

„Tak mladý a tak krásný,“ poznamenal Georg a nespouštěl z Billa oči.

„Sladkým vínem mě tu opíjíš, šampaňské mi hostuješ a ještě sladké řeči přidáváš? To je nebezpečná kombinace. Jako bys chtěl, abych ti podlehl,“ zasmál se koketně Bill. Georg se zamyšleně na Billa podíval, upil ze své sklenice, a pak konečně promluvil.

„A podlehl bys?“ zeptal se najednou a zvednul se ze křesla.

autor: Darkbeth