autor: Sandra Trümper
Zdravím! =o)
Po delší době se hlásím s twc jednodílnou =o) Akorát je tedy trošku delší… O=)
Přiznávám, název je trošku delší… Ale to proto, že povídka původně vychází z Majčiny… montáže, kterou můžete najít tady.
No… doufám, že se vám bude líbit. Je první, kterou jsem po delší době napsala a má své mouchy… ale přesto ji mám ráda =o)
A poznámka k Rie… Já tam prostě někoho potřebovala dosadit a tohle jsem začala psát v době, kdy kolem ní bylo hodně velké haló, takže mi sama tak nějak vyplynula =o)
Tak, už mlčim. Užijte si to =o)
V mírném studeném větru, který vanul od západu, se jako vodopád snášelo barevné listí na cesty i lidi na nich. Suché listy pod nohama křupaly a vytvářely zdání zvláštního koberce. Děti obvykle skákaly do hromádek listí a vesele se smály. Pro ně bylo každé roční období krásné. I podzim.
Na jedné z mnoha laviček místního parku seděl mladý muž zachumlaný do přehnaně teplé mikiny. Její kapuce mu sahala až k očím, které halily sluneční brýle. Zbytek obličeje schovávaly vousy, přestože zlatý kroužek ve rtu a v nose se nedal přehlédnout.
Samotný Bill Kaulitz poctil obyčejný park v Magdeburgu svou návštěvou. Ale on nemohl jinak.
On, jeho dvojče a přítelkyně jeho dvojčete byli na návštěvě u rodičů. A on s nimi nedokázal dál být v jednom domě. Simone byla z Rii nadšená. Přišla jí sympatická a dívka si ji okamžitě získala svou inteligencí. Jako každého. A to Bill těžko snášel.
Bylo mu jedno, že už není středem pozornosti. No dobrá, ne tak docela. Ale bylo mu jedno, že si získala každého, bylo mu jedno, že Simone kolem ní celý večer tancovala i že Gordon se s ní okamžitě zapředl do velice inteligentní debaty o momentální politické situaci. Ale co mu jedno nebylo, byl fakt, že Tom z ní nespustil oči, že to ona se stala středobodem vesmíru jeho dvojčete. Nesnášel ji. Nenáviděl ji za to, jak moc je dokonalá a jak moc se k sobě s Tomem hodí.
Jedna osamělá slza stekla zpoza brýlí a za nimi chlapec nechápavě zamrkal. Možná už byl dospělý, ale v takovýchto chvilkách si vždycky připadal jako dítě. Malé, zmatené dítě, které vlastně ani neví, co cítí.
„Bille?“ překvapeně sebou trhl a rychle se otočil.
„Tome,“ vydechl překvapeně. „C-co tu… Totiž, co ty…,“ rychle vstal a nervózně se rozhlédl kolem.
„Ššš,“ přiložil mu Tom prst na rty. Bill zmateně zamrkal. Cítil, jak se mu prudce rozbušilo srdce. Tohle také nebylo dobré. Bill už nevěděl, co v jeho životě je dobré, všechno bylo špatné. Měl se radovat, že si jeho dvojče našlo perfektní partnerku. Měl si svého bratra dobírat za to, jaký strach o něj viděl v jeho temných očích. A i kdyby teda tohle všechno nechal tak, jak je, měl se alespoň vypsat ze svých pocitů, vytvořit písničky, které by byly cituplné a všechny zasáhly. Ale nešlo to. Slova mu nešla na papír, kdykoliv se snažil něco sepsat, vždycky to skončilo rozlomenou tužkou a roztrženým papírem. Byl bezradný a zmatený. Neměl si všemi těmito pocity projít v pubertě? Tak proč se dostavily až teď ve dvaadvaceti letech?
„Omlouvám se, že jsem si půjčil tvou mikinu. Já…“
„Ššš,“ zopakoval Tom a znovu položil svůj ukazováček na Billovy rty. „Nevadí mi, že sis půjčil mou mikinu. Nikdy nevadilo,“ usmál se na něj a sjel rukou až k jeho ramenu, které stiskl. Billem se rozlilo podivné teplo a do jeho očí vyhrkly slzy. Nerozuměl tomu. Nerozuměl už definitivně ničemu. Tom opatrně posadil své dvojče na lavičku a sám si sedl vedle něj.
„Bille, co se děje? Poslední dobou jsi… odtažitý.“ Bill se nedokázal dívat do jeho upřímných očí plných nechápavosti a strachu. Strachu o něj samotného. „Co se děje? Je něco špatně? Co je špatně?“ Bill mlčel. Jak by také mohl odpovědět, když nic není správně?
Tom si tiše povzdychl a otočil svou hlavu do parku, který byl momentálně prakticky prázdný. Byla sobota ráno, mnohem víc ráno, než kdy dvojčata v posledních letech zažila. Proto byl park prázdný. Mládež, které snad park patřil v noci, právě dospávala onu noční bdělost, a maminky s dětmi přijdou až za několik desítek minut.
Bill hlasitě zívl. Tom si ho mlčky přitáhl na klín tak, aby Bill pohodlně ležel. Bill překvapeně otevřel pusu a zamrkal.
„Nespal jsi celou noc,“ Tom se na něj nekoukal a Bill za to byl rád. Z nějakého důvodu takhle bylo mnohem lepší s tím druhým konverzovat.
„Jak to víš?“
„Nemohl jsem spát a ty ses za stěnou stále převaloval,“ opomenul fakt, že měl několikrát prakticky neodolatelné nutkání vstát a jít za ním. Sevřít ho v náruči. Byl si jistý, že pak by usnuli oba.
„Proč jsi ty nespal?“ Bill okamžitě věděl, že Tom to ví, ne pouze odhaduje. Tom malý moment mlčel.
„Riin loket mě tlačil do žeber,“ vysvětlil mu to. „A když už jsem ji nějak jemně donutil trošku změnit polohu, tlačila mě její brada do boku.“
„To je mi líto,“ ve skutečnosti mu to nebylo líto ani trochu. Naopak, cítil podivné uspokojení nad tím, že Ria není tak dokonalá, jak se na první pohled zdá.
„Měli bychom jít domů,“ shlédl Tom dolů na své dvojče a usmál se. Přestože vousy měly vzbudit dojem dospělosti, on stejně dokázal odhadnout, že právě v tu chvíli si jeho bráška připadá jako dítě. Neviděl do jeho očí díky zbytečným slunečním brýlím, ale přesto věděl, že Bill kouká na něj. Jedním prstem ho pohladil po tváři a pobaveně se pousmál, jak ho tvrdé vousy poškrábaly na bříšku prstů. „Tobě vousy nesluší, bráško.“
„Tobě taky ne,“ namítl Bill a natáhl ruku. I on se dotkl jeho neoholené tváře. Tom však ještě neměl vousy v tom pravém slova smyslu, jen mírné třídenní strniště. Štípalo to, ale Bill se přesto usmál. „Vypadáš jako…,“ rychle se kousl do rtu. S Tomem měl tyhle problémy pořád, neustále říkal nahlas své myšlenky. Ale tentokrát to nebylo dobré.
„Vypadám jako co, Billy?“ Tom se k němu nahnul blíž a zastrčil mu pramen uvolněných vlasů za ucho.
„Dospělý muž, Riin přítel,“ dokončil bázlivě, šeptem svou myšlenku Bill. Tom zvážněl.
„A to se ti nelíbí?“ Bill sevřel rty a zavrtěl hlavou.
„Já chci zpátky svého brášku, svého Tomiho,“ zašeptal skrz knedlík v krku. Tom se smutně pousmál a pohladil ho po tváři.
„I já bych chtěl, abys nebyl tak zarostlý. Mám rád své dvojče se sametovou pokožkou.“
„Víš moc dobře, že není sametová,“ Bill se mírně zamračil.
„Mně taková vždycky přišla.“
***
Když se Ria vzbudila, místo vedle ní bylo prázdné. Zmateně zamrkala a rozhlédla se po pokoji. Tom nikde nebyl, navíc zmizelo i jeho oblečení, které měl předchozího dne na sobě. S povzdechem vstala a převlíkla se. Sestoupila ze schodů dolů a vešla do kuchyně, kde Simone připravovala oběd.
„Dobré ráno,“ usmála se na matku svého přítele. Simone se otočila a usmála se na dívku svého syna.
„Dobré ráno, Rio.“
„Neviděla jste někde Toma? Musel vstát dřív než já, a to u něj není obvyklé.“
„To není,“ souhlasila se smíchem Simone. „Spí s Billem v obýváku. Když jsem před hodinou sešla dolů, už tam tak byli.“
Ria pár kroky přešla do obýváku. Zarazilo ji, že Bill prakticky leží na jejím příteli a Tom ho objímá kolem pasu. Moc době věděla, že Tomovi není příjemné, když na něm takhle leží. Vždycky si stěžuje, že mu nějakou část těla nepříjemně zaryje do těla. Jenomže teď ležel přesně tak, jak si přála, aby ležel s ní. V naprostém souladu těl, se svým vlastním bratrem.
„Takhle spávali jako malé děti vždycky, když jsem se vracela pozdě domů ze schůzky s Gordonem,“ trhla sebou a otočila se na ženu za sebou. Simone se sentimentálně usmívala s nepřítomným pohledem upřeným na své dva syny. Ria se na ně taky zadívala a teprve v tu chvíli si všimla, že jsou oba oholení. Pocítila, jak studená ruka sevřela její žaludek.
***
„Takže, oběd tu máš a…,“ Tom nerozhodně přešlápl. Bill se musel zasmát.
„Padej už,“ vyháněl ho z domu, ačkoliv by mu raději skočil kolem krku a prosil ho, aby nikam nechodil. Zase tu byl ten podivný pocit kolem jeho břicha. Nechtěl, aby Tom byl s Riou, když mají nějaký čas na obyčejné povídání si. „Nejsem malý dítě, zvládnu to tady jeden den bez tebe sám.“
„Vždyť já to vim, ale…,“ Tom si povzdychl. „Mám z toho, že tě tu dneska nechávám, blbej pocit,“ zamumlal se sklopenou hlavou. Neuměl to vysvětlit, jen měl prostě stejně zlý pocit jako tenkrát, když měl Bill tu nehodu. Bill se jen zasmál a poklepal ho po rameni.
„Jdi, než si to rozmyslim a nenechám tě jít nikam,“ prohodil s pobaveně jiskřícíma očima. Tom si hluboce povzdechl. On by snad byl raději, kdyby tak udělal. Nechtělo se mu za Riou. Od toho výletu k jeho rodičům byla divná. Pořád hledala na jejich vztahu neexistující chyby. Do té doby neexistující chyby.
„Takže… večer?“
„Večer,“ přikývl Bill. „Vyberu film a ty se stav pro RedBull a popcorn, dobrá?“
„Dobrá,“ Tom se zasmál, nahnul se, políbil Billa letmo na tvář a zmizel. Bill zůstal na místě přimražený tím nenadálým činem. Srdce mu divoce bušilo a žaludek se podivně svíral.
Pusa na tvář byla obyčejné, jednoduché gesto vyjadřující lásku. Kdysi si ji věnovali vždycky, když některý z nich musel někam jít sám. Znamenala pro ně jednoduchý vzkaz. Vrátím se hned, jak budu moct. Ale už nějakou dobu to nedělali. Nebyla to Ria, kdo tento jejich zvyk zrušil. Už léta to nedělali. Byli na sobě míň závislí, než všude říkali, nebyl pro ně problém strávit každý sám nějakou dobu. Lehký polibek na tvář, předávaný vzkaz by se tím znesvětil. Protože nepřicházeli, jakmile mohli, ale až když chtěli.
Bill byl zmatený. Proč to Tom udělal? Vždyť teď nikam nemusel, šel za Riou proto, že chtěl, a vrátí se ve chvíli, kdy bude chtít se vrátit. Nebo ne?
***
Tom se nepohodlně zavrtěl a znovu, už asi po milionté, se zadíval na display svého mobilu.
„Tak posloucháš mě vůbec?“ ozvala se Ria dotčeně.
„Jistě,“ odpověděl naprosto automaticky Tom a vrátil mobil do kapsy. „A cos jí ty na to řekla?“ zeptal se duchapřítomně. Ria stáhla rty do tenké čárky a zhluboka se nadechla. Nakonec však jen tiše vydechla a jala se dál vyprávět, co se jí stalo na manikúře. Toma to nezajímalo. Ten špatný pocit stále sílil. Znovu, nyní už naprosto bezděčně, mu sklouzla ruka k mobilu.
„Ale no tak, to mi nemůžeš věnovat jen zlomek své pozornosti?!“ vypadala opravdu naštvaně. Tom si povzdechl.
„Promiň, to jen… Necítím se dneska tak docela ve své kůži. Musel jsem nechat Billa samotného doma a…“
„Pane Bože, je vám dvaadvacet, ne sedm! Nemůžete být neustále spolu, to vám ještě nedošlo?“ Tom na ni překvapeně pohlédl.
„Jistěže to víme,“ tentokrát zněl dotčeně on. „Dokážeme bez sebe žít a ty to víš moc dobře. To jen…,“ znova si povzdechl a pohled mu sklouzl k displeji mobilu.
„Já vim, já vim, nemáš z toho dobrý pocit,“ Ria protočila oči a odhodila si vlasy přes rameno. „Ale Bill je už dost velkej, a kdyby se mu něco stalo, dokáže si poradit sám, ne?“
„Proč jsi taková?“
„Jaká?“
„Taková,“ Tom mávnul rukou. „Od tý návštěvy u mý mámy jsi protivná vždycky, když padne téma na Billa.“
„Ale ono na něj nikdy nepadne téma. Vždycky s tím začneš ty.“
„Záleží na tom?“ Tom si odfrkl. „Nikdy dřív jsi taková nebyla. A já jsem tě varoval už na začátku, že Bill…“
„…je důležitou součástí tvýho života. Já vim, opakuješ mi to neustále. Jenomže poslední dobou mám pocit, že je důležitější než já.“
„Říkal jsem ti, že i to se může stát,“ namítl Tom. Přestože na sobě nebyli tak závislí, jak tvrdili svým fanynkám, stále byli dvojčata a znamenali pro sebe víc než mnoho. Ria stáhla rty do úzké štěrbiny.
„Fajn, jak myslíš. V tom případě nevim, co tady ještě děláš. Si mohl rovnou zůstat doma s tím rozmazlencem,“ Tom už se zvedal, když ho jako facka udeřil poslední výraz. Zhluboka se nadechl a pevně semkl rty.
„Víš co, Rio? Mně si nadávej, jak chceš, svým způsobem na to máš i právo. Ale mé dvojče si do pusy neber,“ bez jediného dalšího slova vstal a odešel. Ria se za ním překvapeně dívala. Už v minulosti se párkrát pohádali, ale Tom ji vždycky před odchodem políbil. Milovala to na něm, ukazoval tím, že je opravdu citlivý. A teď ji zasáhlo, že to neudělal i tentokrát.
„Tome…“ otočila se a chtěla na něj zavolat. Ale to už za ním zapadly dveře a on byl na půli cesty k autu. Povzdychla si a pokynula na servírku, že zaplatí.
„Ten pán, co právě odešel, už zaplatil.“
Ria si povzdechla. Zkazila to. Nejspíš.
***
„Bille?“ Tom odhodil klíče a zul si boty. „Bille! Kde jsi?“
„Na schodech,“ ozvalo se ze zmíněného místa. Tom se tam okamžitě rozešel.
„Pane Bože, cos dělal?“ rychle se k němu sehnul. Bill se s bolestivým šklebem držel za podivně zkroucenou nohu.
„Šel jsem ze schodů dolů, představ si to,“ zaškaredil se na něj a usykl, když se pokusil s nohou pohnout. Tom okamžitě překryl jeho dlaně těmi svými. Bill překvapeně vzhlédl. Tom opatrně přejížděl svýma rukama po Billově noze.
„Jak dlouho tu už takhle ležíš?“
„Vim já?“ pokrčil rameny a pohnul nohou. Zabolelo to, on však jen pevněji sevřel rty, odhodlán nedat před bratrem svou bolest najevo. „Prostě jsem se před chvilkou natáhnul a se svou šikovností jsem se do tý nohy uhodil tak chytře, že jsem se doteď nezvedl. Takže… pomůžeš mi?“
„Nemehlo,“ Tom se usmál a, stále ještě skloněný, natáhl k Billovi své ruce. Ten se jen zeširoka usmál a chytil se jich. Tom mu pomohl na nohy, a jakmile Bill stál naproti němu, objal ho kolem pasu. „Tak co, můžeš na tu nohu došlápnout?“ přistoupil k němu ze strany. Bill se opatrně pokusil došlápnout na svou pravou nohu a Tom už ho pomalu pouštěl, když se na Billově obličeji objevila bolestná grimasa a Tom ho zase rychle zachytil. Právě včas, aby díky podlomené noze zase neskončil na zemi. „Takže do nemocnice,“ zavelel neoblomně Tom.
Spojenými silami dostali Billa až do auta. Tom mu pomohl opatrně nalodit i jeho zraněnou nohu a přepásal ho bezpečnostním pásem.
„Mám zraněnou nohu, ne ruku. Tohle bych ještě zvládl,“ vysloužilo si jeho počínání pobavenou poznámku, ovšem Bill se nebránil. „Mimochodem, jak to, že jsi tady tak brzy? Co Ria a vaše rande?“ zajímal se Bill, když Tom startoval.
„Nějak nám to neklape,“ pokrčil rameny řidič, aniž by se na svého spolujezdce třeba jen podíval.
„Jak to? Totiž, vždyť jste vypadali, že si tak rozumíte.“
„Rozuměli jsme si,“ povzdechl si Tom a zařadil se do dopravy. „Dokonce i celou dobu tolerovala naše na poslední chvíli odřeknuté schůzky, když jsme něco natáčeli nebo jsi ty něco potřeboval. Vypadalo to, že snad i chápe, že jsi pro mě důležitý.“
Bill se musel usmívat. Samozřejmě, že sám věděl, že pro Toma je důležitý. Ale miloval ty chvíle, kdy mu to starší dvojče samo říkalo. Nebylo jich moc, Tom nebyl nějak přehnaně vysazený na mluvení o citech. Ačkoliv Bill věděl, že všechno prožívá stejně intenzivně jako on, Tom o svých citech jen nerad mluvil. Cítil se tak zranitelnější. Možná právě proto si tolik vážil těch chvil, kdy Tom přiznával, že mu na Billovi opravdu hodně záleží.
„Jenomže od té doby, co jsme byli u mamky… Víš, stává se z ní jedna z těch husiček, co měly tendenci mě neustále kontrolovat a zcela ovládat, se kterými jsem už párkrát měl co dočinění.“
„A… nemůžu za to třeba já?“ Billa zahlodal červíček viny. Jistěže na Riu žárlil, sebrala mu už skoro neuvěřitelné množství času s dvojčetem. Ale zároveň Tomovi celým svým srdcem přál, aby byl šťastný.
„A jak bys za to mohl moct ty?“ zasmál se Tom a rychle na něj mrkl.
„No, víš… Když jsme byli u mámy, přišlo mi, že na mě dost žárlí,“ což byla ironie vzhledem k tomu, že Bill žárlil zase na ni. „Chovala se ke mně dost ledově a… odtažitě. A nemohl jsem si nevšimnout jejího ledového pohledu, který na mě vrhla, kdykoliv jsme spolu odněkud přišli. Třeba když jsme společně sklízeli ze stolu nebo jsme přišli ze zahrady,“ Bill si nebyl jistý, jestli jeho povídání dává smysl. „Ty víš, že ji mám rád. Je mi asi nejsympatičtější z těch holek, které jsi kdy měl,“ a přesto na ni nejvíc žárlil, nejvíc mu ležela v žaludku. Bylo to zvláštní a nevysvětlitelné. „Ale z jejího chování tam vůči mně jsem měl… blbej pocit. Vážně blbej a mrazivej pocit.“
„Nedělej si s tím starosti,“ Tom přeřadil, a pak povzbudivě stiskl jeho ruku. „Budu si s ní o tom všem muset promluvit, ale to teď není důležité. Jen doufám, že s tou nohou nemáš nic vážnýho. Vážně bych nechtěl, abys byl následujících šest týdnů pořád jenom doma, znuděnej a otravnej.“
„Hej, já nikdy nejsem otravnej!“ Bill jemně vymanil svou ruku z té Tomovy a bouchl ho do ramene. Tom se zasmál. „Já jsem vždycky okouzlující a šarmantní.“
„Ó, ale jistě, vaše výsosti.“
Tom i nadále hrál lehkovážného, ale Bill stejně viděl, že není tak bezstarostný, jak se snaží tvrdit. Billova slova mu vířila hlavou a Tom se snažil vymyslet, jestli mohl mít Bill pravdu. Mohl být opravdu on ten… možná by se hodilo říct problém, který bortí jejich vztah? Jenomže Tom si to nemyslel. Problém nebyl Bill. Problém byl ten, že Ria si nejspíš z nějakého důvodu myslela, že by Tom neměl mít se svým dvojčetem takto úzký vztah, že by se o něj neměl tolik bát.
Ani jeden z nich nemohl tušit, že Ria prostě jen žárlila. Žárlila, že dvojčata říkají a dělají ve stejnou chvíli stejné věci. Žárlila, že si naprosto rozumí i beze slov, že se stejně smějí stejným věcem. Žárlila na to, jak snadno se kolem sebe pohybovali, jak naprosto ignorovali osobní prostor toho druhého, až skoro působili, jako by měli jen jeden společný. Veškerý ten vztah, který si ona budovala s Tomem celé měsíce, se zdál být jako neomalená napodobenina toho, co panovalo mezi dvojčaty. A to ji plnilo strachem, prakticky panikou, že Tomovi nikdy nebude schopná dát tolik porozumění a lásky, kolik viděla v očích jeho dvojčete.
***
„Bille, vem si berle.“
Bill pohlédl na své dvojče, jako by přemýšlel, jestli je opravdu duševně zdravé. A možná ta otázka byla na místě. Tom už asi deset minut stále dokola opakoval jednu a tu samou větu, jen pokaždé s trochu jinou intonací. Jako by byl Bill pes a Tom testoval, na jakou intonaci hlasu poslechne.
„Bille, vem si berle.“
Na jeho obhajobu, Bill mu ten úkol, který dobrovolně vzal na svá bedra, nijak neulehčoval. Přepravit naštvaného Billa s nohou v sádře domů rozhodně není nic jednoduchého. Uražená pýcha mladšího z dvojčat naprosto odmítala, že by něco nedokázal sám, že by potřeboval k pohybu berle.
„Bille, vem si ty berle.“
Jeho pravé obočí sebou začalo mírně cukat, ovšem nijak nepolevil ve svém kamenném výrazu a ani nespustil ruce, které měl založené na prsou.
„Děje se něco, pánové?“ zastavila se u nich procházející sestřička.
„Všechno v pořádku, děkujeme,“ Tom se na ni usmál a rychle vrátil svůj pohled k Billovi. Bill překvapeně zamrkal. Tom se tvářil pořád stejně laskavě. To jemu by už dávno ruply nervy. „Bille, vem si ty berle.“
Dobrá, předchozí věta si možná žádala malou opravu. Ruply mu nervy. A to právě teď. Zase.
„Tak si je vem sám, ty chytrej,“ odsekl a odvrátil od něj pohled.
„Já nemám nohu v sádře.“
„Tebe nenechalo tvé dvojče samotného doma, když vědělo, že se ti něco stane!“ Překvapeně vytřeštil oči, rychle rozmotal ruce a přiložil si je před pusu. Rychle se otočil na Toma. Ten se tvářil ublíženě. „P-promiň,“ bezděčně natáhl ruce před sebe. „Promiň, Tome. Já to tak nemyslel.“
„Vždyť já vim,“ povzdechl si Tom a sklopil pohled. Billa zamrzelo, že to ze sebe tak vyhrkl. Nebylo to fér a Tom už beztak měl podle všeho problémy s Riou. Nechtěl mu přidělávat ještě nějaké další.
„Dej mi ty berle,“ zabručel a natáhl se po nich. Tom se pousmál a podal mu je. Bill se o ně opřel a zvednul se. Jeho noha byla nepříjemně těžká, nedokázal ji ohnout a jeho džíny byly zničené. Tom ho notnou chvíli sledoval, jak se snaží nějak normálně odbelhat chodbou. „Co na mě tak koukáš?“
„Divim se, že sis nic nezlomil už dřív,“ zasmál se a rychle ho došel. Billův výjev byl zapomenut. Oba moc dobře věděli, že to nemyslel přesně tak, jak to říkal. Jen se cítil ublíženě.
„Cože?“ zamumlal Bill nepřítomně, snažil se synchronizovat pohyby svých rukou, a tím i berlí, se svou chůzí.
„Ty děláš celej život vylomeniny, pobíháš po pódiu, a kdovíco ještě, ale zlomíš si nohu, když jdeš ze schodů,“ přiskočil a otevřel mu dveře. Bill se na něj děkovně usmál. Zapomněl, jak moc je jeho bratr galantní. Nevěděl, čím to bylo, ale ať už při rozhovorech říkal cokoliv, vždycky byl pozorný a galantní. Přinejmenším k lidem, na kterých mu opravdu záleželo.
„Když někdo umí…,“ jen se na něj usmál a nešikovně vykulhal ven. Tom byl okamžitě po jeho boku. Bill měl pocit, že je připravený ho zachytit.
„Takže… máš vybranej film, kterej si pustíme, jakmile dorazíme domů?“
***
„Je mi líto, Rio, ale já prostě nemůžu,“ Bill se zarazil na půli cesty do kuchyně. Bylo časně dopoledne a on právě vstal s pusou vyprahlou jako Sahara. Teď se ale zaposlouchal do hovoru jeho dvojčete. „Je na šest tejdnů naprosto bezbranný,“ slyšel, jak přechází po kuchyni. „S tím to nemá co dělat, Rio. Prostě si zlomil nohu, když scházel ze schodů… Jo, je to nemehlo, ale tím spíš ho tu nemůžu nechat…,“ Tom si zhluboka povzdechl a Bill si uvědomil, jak unaveně zní. Poněkud provinile si skoul spodní ret. Včera držel Toma dlouho do noci vzhůru prostě jen proto, že se mu líbil ten pocit, že byli zase spolu bez kohokoliv dalšího, a užívali si společně strávený čas. „Jasně, určitě můžeš přijít. Rádi tě uvidíme,“ slyšel, jak Tom odložil mobil. Zhluboka se nadechl a začal se i s berlemi belhat do kuchyně.
„Trable v ráji?“ nepozdravil. Neměli ve zvyku přát si dobré ráno nebo tak něco. Většinou byli neustále spolu, a když už spolu nebyli, tak se neloučili. Protože při každém loučení hrozilo, že už nepřijde přivítání. Byly to takové malé prohřešky proti etiketě, oni to však neřešili. Pro ně nebyla etiketa důležitá, pro ně byl důležitý ten druhý. Tyhle nedostatky v jejich chování byly takový jejich malý rituál.
„Tak nějak,“ povzdechl si Tom a postavil před Billa kakao. Bill netušil, jak Tom uhodl, že na něj měl zrovna tohle ráno chuť, ale neřešil to. Tom si sám se šálkem kávy sedl naproti němu. „Nevim, co s ní je. Teď si zase vymyslela, že s ní musim jet na svatbu nějaké její sestřenice,“ odfrkl si a zakroutil hlavou.
„Kdy?“ zeptal se Bill jednoduše a napil se.
„Pozítří.“
„Cože?“ Bil prakticky vyprskl kakao na Toma. „A to ti to řekla teprve dneska?“
„Jop. Teda, samozřejmě, že mi už řekla, že její sestřenice má svatbu a že na ní pojede. Jenomže teď mi volala, že chce, abych jel s ní. Z nějakého důvodu si vzala do hlavy, že spolu musíme trávit víc času. Jenomže já jí mám poslední dobou plné zuby,“ Tom nezněl rozzuřeně nebo naštvaně, jen unaveně, rezignovaně a možná trochu smutně. Bill se pousmál.
„No neříkej mi, že teď jsi ty ten, kdo věří na pravou lásku a teď mi tu budeš brečet, že nejspíš Ria je právě ta pravá a že ty nevíš, jak se s vaším vztahem vypořádat,“ Bill se šklebil, ale ve skutečnosti byl zatraceně spokojený s tím, že se Ria projevila jako ne zrovna nejmilejší osoba. Tom si pobaveně odfrkl a napil se svého kafe.
„Takhle to není. To jen… měl jsem s ní vůbec nejdelší vztah.“
„Tome, je to prakticky tvůj první vztah. Pokud teda bereš vztah vážně jako vztah a nejen zkušenost jedné noci.“
„A co Chantelle? S tou jsem taky měl vztah, pamatuješ?“
„Jo, asi měsíc. A to není tak těžké trumfnout.“
„Ne?“ Tom se na půl pusy usmíval a jeho obočí vyjelo až do nebes. A Bill pochopil, na co naráží. On sám nebyl schopný udržet si vztah déle než pár týdnů, nehledě na to, jestli dotyčný byl muž nebo žena.
„Trhni si,“ zamumlal, ale také se usmíval. „A nemusíš tady zůstávat. Stačí, když mi nakoupíš, a já to tady zvládnu. Můžeš jet s ní,“ tentokrát se do jeho hlasu dostala hořkost. Chtěl ten čas strávit s Tomem. Ale nechtěl, aby Tom s ním byl jen z lítosti nad jeho zlomenou nohou.
„Bille, dokážeš si mě tam představit?“ vypadal upřímně pobaveně. „Uprostřed úplně cizích lidí, v obleku?“
„Jako svůdce, kvůli kterému nakonec žádná svatba nebude?“ zašklebil se Bill. „S přehledem,“ zasmál se, když ho Tom praštil do ramene. „Vážně, myslim si, že nevěstě by stačil jediný pohled na tebe, aby celou svatbu zrušila,“ přinejmenším on by to tak udělal. Nejspíš. Mírně se zamračil. Proč ho napadají takové věci? Tom se však jen pobaveně zasmál.
„Tím líp, když zůstanu tady. Svatba se tak bude konat a já aspoň dohlídnu na to, že ty si nezlomíš nic dalšího,“ uzavřel jejich debatu.
autor: Sandra Trümper
betaread: Janule
Mne toto príde štrasne zábavné. Tie ich debaty, to je niečo.
tak toto se mi moc líbí 🙂
mám ráda tento styl psaní,nutí mě to se usmívat 🙂
Miluju tvoje povídky, opravdu!!! Doufám, že další díl bude brzy 🙂
krásnej díl,těšim se na další:)
úžasné 😀 píšeš vážně skvěle =)
je to překrásný !! moc se mi to líbí 😀
Perfektní, souhlasím s tuTHie… čtení téhle povídky mě nutilo celou dobu se usmívat… so cute a přitom je to tak krásné… mno nemám ty správná slova, ale moc se těším na druhou polovičku 🙂
SKVĚLÉ!!!!!
Krásně se to čte.