autor: Sandra Trümper
Billa probudil zvuk zvonku. Nespokojeně se zavrtěl a tiše zaklel. S tou pitomou sádrou se nemohl normálně hýbat. Znovu zaklel a jak se nějak normálně snažil uvelebit zpátky ke spánku, hlavou narazil na stěnu. Usykl a otevřel oči. Ne, teď už neusne.
Zvedl se a nohy poněkud neohrabaně přehodil přes okraj postele. Natáhl se pro nenáviděné berle a začal se neohrabaně kulhat do kuchyně. Sejít schody byla asi ta nejtěžší část z celé trasy. Už se chtěl začít přes chodbu belhat až ke kuchyni, když zaslechl hlasy.
„Vážně, Rio, díky. Zachránila jsi nás před otrávením nezdravou stravou,“ zaslechl její smích, který cosi přerušilo. Odhadl, že to byly Tomovy rty. Žaludek se mu zkroutil a jemu najednou bylo těžko. Už neměl chuť na snídani.
„Takže, máte tady jídlo na tu dobu, než se vrátím, pak vám můžu zase uvařit. Ovšem, kdyby tu byl jenom jeden z vás…“
„Rio, o čem to mluvíš?“ z Tomova hlasu vycítil napětí. Nebyl si jistý, jestli ho zaslechla i Ria, ale přál si, aby to, co měla na mysli (ať už to bylo cokoliv), okamžitě zapomněla. Nechtěl, aby se s Tomem zase pohádali. Tom opravdu zněl předchozího dne zklamaně, když se bavili o ní a jejich vztahu.
„Víš, tak mě napadlo, když tu bude mít Bill navařeno a nebude muset nikam chodit, mohli bychom se my dva věnovat sobě…“
„Už jsem ti snad řekl, že já s ním chci být.“
„Ale zlato! Přece s nim nebudeš celých šest týdnů?“
„A co když ano?“ Bill sebou trhl a i přes svou snahu přát Tomovi jeho vztah, se mu po obličeji rozlezl úsměv. Spokojený, šťastný úsměv. Vážně by s ním Tom ten čas strávit chtěl, i když mají už každý vlastní život? „Rio, tobě jsem věnoval veškerý svůj čas v uplynulých dvou měsících, s Billem jsem se prakticky neviděl. Je snad zločin, že chci strávit s dvojčetem nějaký svůj čas?“
„Před těmi dvěma měsíci jsme se zase prakticky neviděli my dva!“
„Ale to bylo z pracovních důvodů! Bill za to nemůže a já nechci, aby za to přesto doplácel.“
„Fajn, možná za to nemůže, ale pořád s tebou trávil čas!“
„Rio, byli jsme téměř neustále zaměstnaní! Rozhovory nejsou jenom o vtipkování, naše vystoupení není prostě jen o tom, že přijedem někam něco zahrát. Kolem toho všeho je vždycky obrovská práce, jsme neustále pod dohledem, všechno máme přesně naplánované… Nemáme čas a často ani náladu si spolu prostě jen popovídat!“
„Ale vidíte se! Já se vždycky musim spokojit jen s tím, že o tobě čtu na internetu jako jakákoliv jiná fanynka!“
Bill se neodvážil ani pohnout. V kuchyni zavládlo napjaté ticho a jemu bylo jasné, že nyní by Tom byl rád za jakoukoliv možnou změnu tématu. A tu by mu nabídl, kdyby udělal jakýkoliv, třeba i nepatrný zvuk. Tom strašně rád diskutoval a debatoval, ale ne ve vztazích. Nerad se zamotával do hádek ohledně svých citů a pocitů. „Hele, Tome, já si vážně zatraceně moc cením toho, že jsi mě vzal ke svým rodičům. Tím víc, že vím, že málokomu se dostane takové pocty. Ale já tě chci také zařadit do své rodiny. Copak ty to nechceš, patřit do mé rodiny?“ Tom mlčel déle, než by podle Rii měl.
„Není to tak, že bych nechtěl patřit do tvé rodiny. To jen…,“ nedokázal si představit, že by mohl patřit do nějaké jiné. Bill přikývl sám pro sebe. Tak to bylo u obou. Simone byla velmi tolerantní matka a dvojčata byla… dvojčata. Už jenom tímhle se stávala jejich rodina speciální, se zvláštním vztahem. A Bill ani Tom si nemysleli, že nějaká rodina by tohle mohla pochopit. Nedokázali si představit, že by jiná matka nevyváděla, kdyby své děti i v dospělosti občas objevila v jedné posteli. Nebylo to tak, že by spolu takhle spávali pořád. Jen když se cítili sami, měli zrovna nějaký problém nebo prostě nemohli spát. A Simone to všechno tolerovala. Za což ji milovali, ale také to dělalo z jejich vztahu něco speciálního. „Nejsem si jistý, jak by tvá rodina na mě reagovala. Nejsem si jistý, jak bych reagoval já na ni.“
„Jo, tak kvůli tomu se tady zašiješ se svým neschopným bratrem?“
„Už jsem ti říkal, abys o něm takhle nemluvila,“ Tomův hlas se stal ostrým. Billovi to připomnělo dobu, kdy Tom byl jeho jediný ochránce. Takhle tvrdě vždycky mluvil s lidmi, kteří chtěli Billovi ublížit.
„Proč ne? Kdyby si ten nešika nezlomil nohu, tak strávíš minimálně tento víkend se mnou!“
„A co když ne?“ Bill se zamračil nad zlostí a bezmocí, kterou z Tomova hlasu vycítil. „Co kdybych i tak dal přednost jemu?“
„Dáš přednost svému dvojčeti, které ti beztak už nemůže nic dát, před poznáváním rodiny své přítelkyně, před sbližování se se svou přítelkyní?“
„Ty netušíš, co mi Bill může nebo nemůže dát! Nic o něm nevíš!“
„Vím dost na to, abych si o něm dokázala udělat obrázek. Vím, že se kolem tebe neustále motá a znemožňuje ti tak udržet si své soukromí, svůj vlastní osobní prostor!“
„Co když žádnej osobní prostor nechci, pokud se jedná o Billa?!“ v domě se rozlehlo podivné ticho. V kuchyni bylo napjaté, ale Bill cítil, jak se mu na tvář dere přitroublý, šťastný výraz. Věděl to. Samozřejmě, že věděl, že mezi nimi neexistuje něco jako překročení osobního prostoru. Ale ještě nikdy to od Toma tahle hezky neslyšel. „Ty žárlíš,“ slyšel, jak to zjištění Toma překvapilo.
„Cože? Ne, to vůbec.“
„Ale jo, ty žárlíš,“ Tomův hlas byl směsicí opovržení, překvapení a šoku. „Ty žárlíš na mé vlastní dvojče,“ opět se mezi nimi na malý moment rozhostilo ticho.
„Myslím, že raději půjdu,“ zněla uraženě. Popadla svou kabelku a rozešla se směrem k chodbě, kde zrovna stál Bill. Ten se pevněji chopil svých berlí a začal se belhat jí naproti, předstíraje, že vůbec netuší hrozící srážku. Udělal sotva dva kroky, když do něj Ria vrazila. Ustál to jen díky tomu, že o ní věděl.
„Rio!“ zamrkal zdánlivě překvapeně a rozespale se na ni usmál. „Páni, co ty tady děláš?“
„Jsem už na odchodu,“ odpověděla suše, prosmekla se kolem něj a zavřela za sebou dveře. Tentokrát Bill překvapené mrkání nemusel filmovat. Jistě, slyšel jejich rozhovor. Tím spíš ale čekal, že se Ria zdrží alespoň proto, aby mu vmetla do tváře pár nehezkých slov. Alespoň on by to tak udělal.
„Bille. Jsi vzhůru,“ otočil se za hlasem. Mezi dveřmi stál Tom. Vypadal unaveně. „Jak dlouho?“
„Chvíli?“ zkusil to s nevinným zamrkáním a znovu se vydal na dlouhou cestu do kuchyně.
„Takže jsi to slyšel,“ Tom se otočil a vešel do ní před ním. Postavil vodu na kafe a z chlebníku vytáhl několik koblih.
„Jak dlouho jsi vzhůru ty?“ nemyslel si, že by Tomovu větu měl nějak komentovat.
„Delší chvíli,“ potěšilo ho, že uviděl na Tomově tváři úsměv. Ale pak, když nad tím delší chvíli přemýšlel, si uvědomil, že Tom se vždycky usmíval. Vždycky mu věnoval jeden ze svých úsměvů. I když ani jeden neměl nijak moc skvělou náladu, protože většinou platilo, že když jeden neměl dobrý den, nemohl ho mít ani ten druhý, Tom se nikdy nemračil. Ne na Billa.
„Což znamená?“
„Jsem vzhůru už asi dvě hodiny,“ uzavřel to nakonec s pokrčením ramen a zalil oba šálky.
„Dvě hodiny?“ Bill mírně vykulil oči. „Ale… ale to bylo teprve… osm hodin!“
„Víš, Bille, někteří z nás vstávají v normální denní dobu, přestože momentálně nemají nic na práci,“ hřejivě se na něj usmál, když před něj pokládal šálek ještě horké kávy. Ale Bill si uvědomil, že když pohledem přejede od jeho usmívajících se rtů k očím, uvidí všechno možné, jen ne upřímný úsměv. Viděl laskavost, smutek, rezignaci, viděl, jak moc je Tom unavený. Jen kdyby opravdu zapátral, opravdu to chtěl vidět, viděl by snad tam někde vzadu něhu, která Tomův úsměv doprovázela už odnepaměti. Nemohl si pomoct, musel se pousmát. Ale pak se Tom odvrátil a on rychle sáhl po jeho ruce. Tom se na něj tázavě otočil.
„Nemusíš se usmívat, když ti do úsměvu není. Přede mnou ne.“
„Ale když zrovna ty mě k úsměvu nutíš,“ Tom se tiše zasmál a setřásl jeho ruku. Bill zamrkal, překvapen jeho slovy, a než se vzpamatoval, Tom seděl naproti němu a ukousl si první sousto ze své koblihy.
„Takže… Co všechno jste si s Riou řekli?“ začal konverzačně a i on se natáhl pro svou koblihu.
„Sám jsi to slyšel.“
„To ano, ale já chci, abys mi to řekl ty. Abys mi řekl, co si o tom myslíš.“
„Aha, a odkdy jsi ty můj poradce na vztahy?“ nezdál se naštvaný, spíš jen upřímně pobavený.
„Už dvaadvacet let, bráško. Mohl sis toho všimnout,“ věnoval mu ublížený pohled, než se vesele zasmál. Tomův úsměv se ještě o něco rozšířil. Takže teď už mu úsměvem opravdu hrály i oříškové oči.
„Přišla a hnala se do kuchyně. Dala mi přednášku, jak to umí jen ona. Tohle máte na dnešní oběd, tohle si dejte až jako poslední, to dlouho vydrží… Znáš to, ne? Už jsi u toho byl, když nám takhle přinesla tašky plné jídla,“ šťastně se zasmál. Bill se stejně šťastně pousmál. Ria milovala jídlo, milovala vaření. Byl to jeden z důvodů, proč si ji Tom během pár schůzek zamiloval. Byla tím odlišná od ostatních, se kterými se dřív stýkal.
„Víš, v tu chvíli jsem si myslel, že se vrátila ta Ria, která tu byla před měsícem. Ria, se kterou jsem si možná absolutně nerozuměl, neměli jsme na všechno stejný názor, ale tolerovali jsme to a mohli jsme se navzájem milovat i přes to. Jenomže pak zase začala s tím, že tě tady teda můžu nechat a můžu jet s ní na tu pitomou svatbu. Abych poznal její rodinu, ona poznala mě… vždyť víš,“ povzdychl si a dlouze se napil svého kafe. Pak se do toho šálku dlouze zadíval. „Pak tě začala urážet,“ Bill si uvědomil, že Tom to řekl tak definitivně a věcně, až mu z toho přešel mráz po zádech. Natáhl se a položil svou ruku na Tomovu. Rasta překvapeně vzhlédl a zadíval se mu do očí. V tu chvíli byla snídaně zapomenuta.
„Jenom žárlila. To je normální, že žena žárlí na někoho, kdo s jejím klukem tráví o tolik víc času než ona,“ nechápal, proč se jí snaží chránit, když si on sám myslel, že žárlí z naprosto nelogických důvodů. On sám měl pocit, že Tom tráví víc času s Riou než s ním, ale nechtěl Toma zatěžovat ještě tímhle. Ano, i on žárlil, ale věděl, že kdyby to Tomovi řekl, nebo třeba jen naznačil, nic by tím nezlepšil. Spíše naopak. Tom je skvělý člověk, který se snaží svým nejbližším, které miluje, opravdu vyhovět. Jenže ve vztazích trochu tápe, a když na něj někdo vyvíjí tlak, spíše se uzavře do sebe.
„Možná, ale to neznamená, že by měla žárlit na mou rodinu,“ Tom stiskl Billovu ruku. „Copak tobě nevadí, že jsme teď spolu kvůli ní netrávili tolik času?“ z jeho hlasu zazněla taková naléhavost, až to zarazilo nejspíš i jeho samotného.
„Samozřejmě, že vadí,“ ohradil se Bill trošku dotčeně. „Jen… víš… Posledních několik měsíců jsi byl tak šťastný, tak prostě…“
„A to je přesně to, o čem mluvim,“ povzdechl si, pustil Billovu ruku a natáhl se pro koblihu. „Dva lidé, kteří se milují, by si měli dávat dostatek prostoru a naprosto sobě navzájem důvěřovat, nemyslíš? A mělo by jim záležet na tom, že je ten druhý šťastný. A když jednou za čas chce být sám nebo s někým jiným…,“ zoufale se na Billa podíval, jako by po něm chtěl, aby jeho větu dokončil, nebo aby ji alespoň odsouhlasil.
„Takhle by to mělo být v ideálním případě, Tome. Jenomže ideální případ neexistuje,“ to si on moc dobře uvědomoval i díky těm několika málo známostem, které už měl. Rychle zavrtěl hlavou a i on se vrátil ke snídani. „Možná bys s ní měl jet. Však víš, udělat ten vstřícný krok, ukázat jí, že váš vztah je pro tebe důležitý. Konec konců, ona byla ochotná poznat tvou rodinu. Mělo by to tak být i naopak.“
Tom jen kývl. Pocit zrady se rozléval jeho tělem. Doufal, že Bill mu potvrdí jeho mínění, jako vždycky. Jenomže Bill teď navrhoval něco, s čím se smiřoval jen těžko. Nechtěl ho teď opustit. Vždycky byli spolu, když jeden druhého potřebovali. A on si byl jistý, že v následujících týdnech ho Bill potřebovat bude. Ale Bill ho tu nechtěl. Tak to alespoň na něj působilo.
„Půjdu si zabalit a zavolat Rie.“
Bill tiše sledoval, jak Tom po sobě sklízí nádobí. Sledoval ho a nechápal nic. Tohle přece bylo dobré, ne? Že Toma podporoval v jeho štěstí. Bylo dobré, že vlastní štěstí upozadil, aby Tom mohl zachránit svůj vztah. Tak proč se cítil, jako by je toto jeho rozhodnutí nesblížilo? Naopak, jako by se mezi nimi vytvořila propast. Najednou jako by jeden druhému nerozuměli. Bolelo to. Ale Bill nevěděl, co udělal špatně.
***
Bill byl nervózní. Kdyby neměl nohu v sádře, chodil by sem a tam po pokoji.
Byly to už tři dny od Tomova odjezdu a on se zatím ani jednou neozval, nezavolal, neposlal zprávu. Tedy až na tu, že dojeli. Jenomže od té doby uplynulo už několik dní a jeho telefon mlčel.
Jistě, mohl by mu zavolat sám. Jenomže tak to nedělali. Vždycky, když byl Tom pryč, volal Tom. Když byl pryč Bill, volal Bill. Zajistilo se tak, že si nezavolají v nesprávný okamžik, že na sebe budou mít dost času. Jenomže teď se začal Bill bát, že něco udělal špatně. Že se na něj kvůli něčemu Tom zlobí, a proto se mu nechce ozvat. Jeho telefon neustále ležel někde poblíž, aby na něj Bill kdykoliv dosáhl. Ale ani jednou se nerozezvonil.
Bill zrovna ležel pohodlně usazený na gauči, se zavřenýma očima a velkýma, pohodlnýma sluchátkama na uších. Gustav s Georgem jim před pár dny poslali seznam několika málo písniček, které si mají pustit. Prý je objevili někde na netu. Nikdo z nich neznal ty skupiny, přestože nyní již mohly být dost známé. Od té doby, co se sami dostali na výsluní, pořádně nestíhali sledovat ostatní hvězdy. Ovšem on díky tomu neslyšel ani klapnout dveře, ani plíživé kroky, které se vlekly až do obýváku.
Tom, s taškou v ruce, jen nakoukl do dveří. Spokojeně vydechl, když uviděl svého bratra pohodlně rozvaleného a kývajícího hlavou do rytmu jemu neznámé písničky. Pohledem přejel celé jeho tělo. Na jeho štíhlé postavě se vůbec nic nezměnilo. Tom vykouzlil na své unavené tváři úsměv, když sjel až na Billovy nohy a viděl, jak jedna z nich, ta nezraněná, klepe na imaginární podlahu do rytmu. Nechtěl ho rušit, proto se zase tiše z místnosti vypařil.
Neobtěžoval se s vybalováním svých věcí. Stejně většina z nich nebyla použitá, včetně samotného obleku, který si tam na svatbu bral. Vzal jen jedny ze svých tepláků a ručník a vydal se do koupelny. Nutně potřeboval sprchu.
Když se o pár desítek minut vrátil zpátky do obýváku, oblečen do těch nejpohodlnějších tepláků a největšího trička, které našel, ve dveřích se srazil s Billem.
„Tome!“ vyhrkl překvapeně Bill, pustil své berle a rychle se chytil Toma za ramena. Pousmál se, když pod prsty ucítil bavlněnou látku. On sám bavlnu nijak zvlášť nemiloval, ale ta Tomova byla něčím zvláštní. Jako by byla trošku zmačkaná a celá nasycená Tomem. „Co ty tu děláš? Myslel jsem, že se nemáš vrátit dřív než za týden.“
„Ne vždycky všechno vyjde podle plánu,“ Tomův úsměv působil nejistě.
„Co se stalo?“ Bill sebral své berle a o něco od něj odstoupil, aby mohl zase stát pevně bez obavy, že každou chvíli spadne.
„To ti povim, až to budu sám vědět,“ Tom prošel obývákem a zamířil do kuchyně. Bill si povzdychl. Skočil si do pokoje, uložil tam svou MP3, a pak se vrátil zase do obýváku. V jeho křesle už seděl Tom, obložený vanilkovou a čokoládovou zmrzlinou.
„Až taková hrůza to byla?“ se zájmem si sedl na sedačku tak blízko vlastního křesla, jak to jen uměl. Tom na něj pohlédl prázdným pohledem. Bill se zarazil. Ty oči řekly všechno. Tom sáhl po ovladači a zapnul televizi. Bill jen mlčky sledoval, jak rychle přepínal jednotlivé kanály. On sám pomalu ani nestačil zaregistrovat, o jaký program se jedná, a už tam zase byl jiný. „Fajn, neříkej mi o tom. Ale přihraj mi sem jeden z těch kýblů zmrzliny.“
„Zapomeň,“ jednoduchá odpověď, při které odložil ovladač na stolek před sebou. Bill se pousmál, když si uvědomil, že na tom kanále, pro který se Tom rozhodl, dávají Zápisník jedné lásky. Věděl, že některým fanynkám přišla představa Toma, jak sedí u tohoto filmu, velmi vtipná a nereálná, ale pro něj to bylo něco naprosto přirozeného.
„Tak aspoň kousek,“ naklonil se blíž k němu a položil mu ruku na stehno. Tom se na něj podíval, přesně jak chtěl, a Bill vykouzlil na tváři štěněčí pohled.
„Ne,“ Tom vrátil svůj pohled na obrazovku a Bill se od něj uraženě odtáhl.
„Já jsem ti vždycky kousek dal.“
„Já jsem si vždycky kousek vyžebral.“
Bill už otevíral pusu, aby něco namítl, ale uvědomil si, že Tom má pravdu. Vždycky mu kus zmrzliny nechal až ve chvíli, kdy byl úplně plný. S tichým povzdychem i on obrátil svůj pohled na obrazovku. Strašně moc chtěl vědět, co se stalo. Ovšem nechtěl o tom začít mluvit. Myslel si, že Tom mu to sám řekne, pokud bude chtít.
Když však bylo už neúnosnou dobu ticho a Tom už měl v sobě celý jeden kýbl zmrzliny, Bill to nevydržel.
„Jaká byla svatba?“
„Nevim.“
Trošku se zamračil. Tom byl hovorný člověk. Jistě, měl chvíle, kdy se mu do hovoru moc nechtělo, jako snad každý člověk. Ale Billovi se vždycky alespoň snažil odpovídat tak, aby to Bill pochopil. On teď ale žádnou snahu neviděl.
„Nebyl jsi tam?“
„Teď někdy to probíhá.“
Všiml si, jak rychle mrkl na hodiny. S povzdechem se opět nahnul k Tomovi a položil mu ruku na rameno.
„Tome, prosím, mluv se mnou.“
„Mluvím s tebou.“
Viděl, jak se nepříjemně ošil. Jako by mu byl Billův dotek nepříjemný. Bill se lekl a rychle spustil svou ruku z jeho ramene. Bolestivě zamrkal. Co se to s nimi děje?
„Ne, počkej,“ Tom se na něj otočil a rychle chytil ruku do jeho dlaně. „Promiň, to jenom…,“ jeho pohled putoval po Billově těle, po jeho obličeji. Jen očím se vyhýbal.
„Něco s Riou?“ odhadl zkusmo. Rozhodl se, že to nebude nijak moc řešit. Tom byl poslední dny ve stresu, viděl to na něm. Nebylo by správné se od něj odtahovat kvůli takové maličkosti. Tom si jen povzdechl a kývl. Bill si uvědomil, že stále ještě drží jeho ruku a jejich oblíbený film náhle běžel bez povšimnutí. „Řekneš mi to?“ další přikývnutí, Tom ale i nadále mlčel. Bill na něj netlačil.
„Když jsme tam jeli, celou dobu nadšeně klevetila o svatbě. Jaký si pořídila šaty, že ale nepromyslela, že by neměla být hezčí než nevěsta, ptala se na barvu mé kravaty, kvůli které jsme nakonec museli zastavovat, protože neladila s jejími šaty… Nakonec jsme právě kvůli ní museli zastavovat v jednom městě,“ odfrkl si pobaveně. Byla to ironie, protože ta kravata mu nakonec stejně byla na nic. „Když jsme tam přijeli, byl jsem hodně nervózní. Ale Ria mě vytáhla ven, zavěsila se mi na ruku a představila svým rodičům. Její máma mě nadšeně přivítala: „Tolik jsem toho o vás slyšela, jste dobrý hoch…“ Dokážeš si to sám dobře představit, ne?“ rychle na Billa pohlédl. Ten jen přikývl. „Pak Riu vzala a odešly spolu do kuchyně, péct svatební koláčky. Mě se ujal Riin otec. Provedl mě domem, ukázal mi Riin pokoj a pak pokoj pro hosty, kde jsem měl přespat já.“
„Oddělený ložnice?“ Bill lehce ohrnul nos. „Žijí ti rodiče v pravěku nebo co?“
„Podle toho, co jsem později slyšel, jen její otec,“ zašklebil se Tom. „Její máma by už ráda vnoučata,“ na to Bill ohrnul nos ještě o něco víc. „Ale ten den to bylo fajn. Celkem,“ mohl vynechat tu přednášku, kterou si od jejího otce vyslechl. „Večer, když jsme se všichni sešli u večeře, začali se vyptávat. Asi to byly normální otázky, co přesně dělám, kolik vydělávám, co moje máma, co můj otec, co moji sourozenci…,“ trošku se ošil a mimoděk stiskl Billovu ruku o něco víc.
„Tome,“ Bill opatrně položil ruku na jeho rameno. Viděl na Tomově pohledu, že je trošku mimo. Zmateně na něj pohlédl. „Drtíš mi ruku,“ Tom překvapeně zamrkal na jejich ruce a rychle ho pustil. Znovu se nespokojeně zavrtěl. Bill se pousmál. „Pojď sem ke mně.“
Tom poněkud nejistě odložil své zmrzliny a přisedl si k Billovi. Bill viděl, jak nejistý si sebou je, jak rozpačitý. Sám rád poskytoval zázemí a jistotu, ale nevěděl si rady s tím, jak tyto věci přijímat. Bill to věděl. Proto se jen pousmál a přitáhl si ho do objetí. Položil si hlavu na jeho rameno, pevně mu omotal ruce kolem pasu a zavřel oči. Cítil, že Tom ho napodobuje, což ho potěšilo.
„A dál?“
„Celý včerejšek se sjížděli příbuzní. Ukázalo se, že ani s polovinou z nich Ria moc dobře nevychází. Sotva jsem si s nimi potřásl rukou, zašli do rohu, a pomlouvali mě. Bylo to jako na různých předáváních cen. Víš, co myslim – procházeli jsme kolem nich, oni jásali, vesele se nás ptali na jakékoliv blbosti, my jim stejně vesele odpovídali. Ale jakmile jsme prošli, tak nás začali pomlouvat. Jaký má on kalhoty, jaký tamten triko, jak jsou jejich vtipy trapné, jak zpyšněli, co jsou to hvězdy… Vždyť to znáš.“
„Ale tohle tam přece před tebou neříkali,“ Bill se zamračil. Samozřejmě že věděli, co se o nich povídá. Ale nikdy jim to nikdo neřekl do očí. A oni tak byli spokojení.
„Jistěže to neřekli přímo mně,“ Tom se od něj trošku odtáhl. Potřeboval Billovi vidět do očí. „Ale ten jejich hovor na druhé straně zahrady nebyl zrovna nejtišší.“
„A co na to Ria?“ Bill doufal, že ta byla alespoň natolik rozumná, aby jim řekla, ať si ty řeči nechaj na doma, až tam Tom nebude.
„Řekla mi, ať si jich nevšímám,“ pokrčil rameny a opřel se o gauč. Jeho ruka sklouzla do Billovy dlaně. Zapadly do sebe prakticky samy. Stejně jako když byli děti.
„Takže jsem strávil celý den v přítomnosti Rii, její sestřenice, tý sestřenice dcery a jejích matek.“
„Dcery? Matek?“ Bill se zatvářil opravdu zděšeně. „Co připravují svatbu?“ to bylo opravdu děsivé.
„Přesně tak,“ zašklebil se Tom a zavřel oči. Vybavil si před sebou mladou Samanthu, dceru Riiny sestřenice. Její uměle vypadající, blonďaté vlasy, malý nos i pichlavé modré oči. „Ta třináctiletá fúrie si celý odpoledne stěžovala, že jí její matka povolila pouze pěticentimetrové podpatky a ne deseticentimetrové, jak chtěla.“
„Ve třinácti? Já mám zničený nohy, a to jsem takový věci začal nosit až někdy před dvěma lety.“
„To jsem jim taky řekl.“
„A?“
„Nepřipadalo jim to vtipný.“
Bill si povzdechl a také se pohodlně opřel. Poněkud překvapeně zamrkal, když se Tom o něco přišoupl k němu a položil mu hlavu na rameno. Pak se však jen usmál a objal ho kolem pasu.
„Bylo to hrozný. Připadal jsem si naprosto nemístně, z těch jejich neuvěřitelných keců mě bolela hlava a cítil jsem se naprosto nepohodlně. Zvlášť, když se mnou, jakmile si Ria odskočila, začala flirtovat matka nevěsty.“
„Cože?“
„Jo, přesně tak,“ Tom se uchechtl, ale nebylo v tom nic z toho pobaveného nebo třeba i nadřazeného uchechtnutí, kterým Billa rozčiloval jindy. „Je jí skoro šedesát, ale začala flirtovat s přítelem své neteře. Věřil bys tomu?“
„Možná, kdyby její přítel nebyla mezinárodní rocková hvězda,“ rozhodl se Toma trošku poškádlit a jeho myšlenky odvést nikam jinam. Zasmál se, když ho Tom dloubl do boku.
„Přežil bych to, jenomže večer, když jsem se konečně dostal do postele, za mnou přišla Ria a chtěla po mně akci.“
„Po tom všem?“
„Jistě. Nedokážeš si představit, jak moc nadržený tam všechny ty ženský byly. Jako by ta svatba byl důvod, proč se zvětšil jejich sexuální apetit,“ Tom se zašklebil. Bill to věděl, aniž by se na něj musel dívat. „Bylo to ve chvíli, kdy jsem držel v ruce mobil s tím, že ti konečně zavolám. Nedokážeš si představit, kolikrát za ty dva dny jsem měl tu tendenci. Neudělal jsem to. Kvůli Rie,“ a kvůli tomu, co mu dříve řekl Bill. O tom, že by se měl snažit jejich vztah udržet a tak dále. „A ona tam vešla jak primadona jen v krátkém županu. Jenomže jakmile uviděla ten telefon, naježila se.“
Zavládlo ticho. Bill nevěděl, co by měl říct, Tom zase nevěděl, jak by mohl pokračovat.
„Řádila jak tornádo, nedala mi příležitost cokoliv říct. Ztropila mi takovou scénu, jakou jsem snad v životě nezažil. A naprosto bezdůvodně! Fajn, žárlí, dobrá, ale to ještě neznamená…,“ Tom si jen povzdychl.
„Žárlivost je vyjádření obavy srdce z něčeho, co není, ale mohlo by být.“
„To nemáš ze svý hlavy.“
„Ne, je to nějakej citát.“
„Ale přesně takhle nezní.“
„Nepamatuju si ho. A?“
Bill se spokojeně usmál, když zaslechl Tomův smích.
„Chci říct, právě touhle žárlivostí ona svým způsobem dokazuje, že tě miluje.“
„Jo, jenomže já tohle nesnesu. Včerejšek byl i tak náročný a já toho měl až nad hlavu, takže…“
„Takže?“
Bill se cítil rozpolcený. Zase se vrátily ty podivné pocity, co kolem Toma už nějakou dobu cítil. Na jednu stranu doufal, že mu teď Tom řekne, že se s Riou rozešli. Na tu druhou si přál, aby mu řekl, že Ria přijede zítra a nějak si to vynahradí, že je všechno v pořádku. Cítil se rozpolcený a kvůli svému prvnímu přání i provinilý.
„Když jsem jí řekl, že jsem tam ani nechtěl být, že tam jsem jen kvůli ní, tak ona na mě zaječela, že taky klidně můžu jet, když bez tebe nevydržím ani ten jeden týden,“ vlastně to řekla mnohem ostřeji, ale to Tom nepokládal za důležité. Nebo si alespoň nemyslel, že by o tom měl Billovi říct. „Tak jsem jen vstal a začal si balit. Ona na několik okamžiků zmlkla, než se mě zeptala, co dělám. Když jsem jí odpověděl, začala koktat něco v tom smyslu, že přece nemůžu jet na noc, že kdyby se mi něco stalo, tak by si to neodpustila, a že jednoduše trvá na tom, abych tam ještě alespoň jednou přespal, že si ráno o tom promluvíme.“
„To bylo chytré.“
„Ne tak chytré, jak si myslela.“ Bill zašilhal tak, aby viděl na Toma, aniž by pohnul hlavou. Opíral se o něj, jako by v něm hledal záchranu, a jednou rukou se pevně držel té jeho. Byla to Billova oblíbená poloha. A teď ho mimoděk napadlo, jestli i on působí takto zranitelně. Tom byl vždycky ten silný, co je oba ochraňoval. Bill často zapomínal, že i on potřebuje občas obejmout. „Myslela si, že až se vyspím, promluvíme si a já budu i nadále hrát jejího dokonalého partnera.“
„Hrát?“
„Jo,“ trošku se zavrtěl a Bill se trošičku zachichotal, jak se holá pokožka Tomova obličeje otřela o jeho rameno. „Už pár týdnů to jde s naším vztahem z kopce. Ale tohle bylo to poslední, co jsem pro to byl ochotný udělat.“
Věděl to už ve chvíli, kdy před třemi dny od Billa odjížděl. Byla to Riina poslední šance. A ani tu by nedostala, kdyby ho Bill nepřesvědčil.
„Takže jste se definitivně rozešli?“
„No…,“ Tom se trošku nepříjemně zavrtěl. „Myslim, že tahle část vztahu mě ještě čeká,“ na malý moment se odmlčel. „Řekni, jak se to dělá?“
„Jak se dělá co?“
„Jak se ukončuje vztah?“
„Říkal jsi, že jsi už vztah měl, že jsi na to dostatečně zkušený, ne?“
„Sám moc dobře víš, jak jsem kecal.“
„Proč jsi to dělal?“
„Záleží na tom?“ vrhl po Billovi rychlý, trošku zamračený pohled.
„Nečerti se,“ usmál se na něj Bill smířlivě. Tom si jen tiše povzdechl a zase se o něj opřel.
„Jak se někdo s někým rozchází? Nikdy jsem to nedělal. Všechny ty holky věděly, že jde jen o jednu noc. Nebo to přinejmenším vědět měly,“ Tom nikdy netvrdil, že je příkladným partnerem, nedotknutelným idolem. To byla Billova role. „A se Chantelle jsme se domluvili, že ani jednomu z nás ten vztah nevyhovuje. Ale co teď?“
„Teď… se s ní musíš rozejít.“
„No neříkej,“ Tom na něj otráveně pohlédl. „Nebýt tebe a malých brambor…“
„…tak prasata musej žrát velký, je mi to jasný,“ zasmál se Bill. „Ale nějak to udělat budeš muset.“
„No jo, ty jsi chytrej jak rádio,“ Tom natočil obličej tak, aby na Billa dobře viděl. Jejich nosy se o sebe lehce otřely a oni se navzájem dívali do očí až z nepříjemné blízkosti. V Billovi se najednou všechno obrátilo vzhůru nohama a v hlavě se mu rozezněly poplašné zvonce. Musel se od Toma dostat dál, tahle jejich blízkost nebyla správná. Jenomže on se nedokázal pohnout. Tomovy oči, ty temné hloubky plné starostí, smutku a rezignace, ho očarovaly. Nevěděl, jestli to bylo v tu chvíli nebo už dříve, ale jednoduše to tak bylo.
„Děje se něco?“ Tom se trošku zamračil a ještě o něco se k Billovi přiblížil. V Billových očích jako by se najednou odrážely veškeré starosti, které v nich měl on sám. Doteď to byly tiché, klidné přístavy, ve kterých mohl hledat klid a útěchu. Ale teď je něco proměnilo a on chtěl zjistit, co to bylo.
„Tome… n-ne…!“ Bill se pokusil od něj odtáhnout, ale zvládl to jen o pár centimetrů. Nechtěl ho pouštět, chtěl mu i nadále být oporou. Jen se s jeho přítomností nemohl nějak srovnat, potřeboval k tomu čas.
„Bille, děje se něco?“ i Tom se od něj trošku odtáhl, když viděl, jak moc nepříjemná pro Billa je jeho přítomnost.
„N-ne… v-vůbec nic,“ pokusil se na něj usmát. Tom na něj zpytavě pohlédl. „Všechno?“
„A jak dlouho?“
„Já nevím,“ Bill sám si uvědomoval, jak moc zoufale zní.
„Proč jsi mi nic neřekl?“
„Měl jsi starosti s Riou, vypadal jsi tak strašně ustaraně! Nechtěl jsem ti přidělávat další problémy.“
„Bille, ty žádný problémy nepřiděláváš! Kruci, jak jsem kolem tebe mohl chodit, aniž bych si toho všiml?“
„Ale Tome, vždyť ty jsi měl i tak svých starostí dost. S tímhle si jednoduše musím poradit sám.“
„Ne, s ničím si nemáme radit sami, pamatuješ? Prostě jsem se tě měl někdy na to zeptat. Neměl jsem si jen stěžovat, měl jsem tě poslouchat a-„
Bill to jednoduše nemohl poslouchat. Nechtěl slyšet, jak se Tom opět obviňuje, když opět za nic nemůže. A tak udělal první věc, která ho při pohledu na Tomovy pohybující se rty napadla. Vrátil se zpátky do Tomovy nebezpečné blízkosti a zlehka přitiskl své rty na Tomovy. Nebo si to alespoň myslel. Ve skutečnosti to byl prudký, žhnoucí polibek, jehož tempo Tom stíhal jen stěží. Jeho vědomí se ještě ani nevzpamatovalo z toho, co se děje, že tu Bill sedí, tiskne ho k sobě a líbá, a on už měl opětovat neuvěřitelně žhavý, hluboký polibek. Nestíhal, přestože by si nikdy dřív snad ani nepomyslel, že je něco takového možné.
„Já… já… omlouvám se,“ spěšně se od něj odtáhl na délku paže. „Ale… ty jsi pořád jenom mluvil a…“
„Bille.“
„…a říkal jsi to, co já jsem nechtěl slyšet, a…“
„Bille!“
„… a ty jsi pořád mluvil a mluvil, obviňoval ses, ale…“
„Bille, prosím, poslouchej mě.“
„…ale ty za nic nemůžeš! To já, já se cítím poslední dobou hrozně a žárlím na Riu a…“
„BILLE!“
„Pro-promiň,“ Bill sebou provinile trhl a rychle z Toma sundal své ruce. Byla to poslední část jeho těla, která se nějak dotýkala Toma. A on chápal, že je mu to nepříjemné. Sklopil hlavu.
„Bille,“ tentokrát to jméno vyšlo z Toma jako tichý povzdech. Bill překvapeně zamrkal, když si uvědomil, že Tom najednou sedí zase těsně vedle něj a jeho studené prsty obalují teplé dlaně. „Děkuju.“
„C-cože?“ Bill rychle vzhlédl a překvapeně zamrkal. „Za co?“
„Nevím. Není to jedno?“
„Není,“ Bill se zamračil. Srdce mu tlouklo a jeho pohled neustále sklouzával k Tomovým rtům. Přemohl se a zadíval se mu do očí. Překvapeně zamrkal. Už nebyly tak smutné, tak rezignující. Jistě, stále byly unavené, ale nyní v nich opět překypoval život. Přesně tak, jak je znal. „Chci vědět, proč mi děkuješ, když bys mě měl…,“ no jistě, co by Tom měl? Seřvat ho? Odstrčit ho od sebe? Říct mu, jak moc zhnusený je? Ten polibek přišel tak náhle, že si Bill teď ani nedokázal vybavit, jestli Tom spolupracoval nebo ne. A to ho znervózňovalo ještě víc.
„Políbit? Máš pravdu, taky to nechápu,“ Tom se zasmál, než se nahnul a také Billa políbil. Jemu však lehký, něžný polibek vyšel mnohem líp než Billovi. Tentokrát to opravdu bylo prostě jen setkání dvou párů rtů, dvoje ústa, která se s naprostou samozřejmostí spojila v jedno. Bylo to tak přirozené, tak správné, že ta čistota mezi nimi zaplašila všechny zlé a odvrhující myšlenky dřív, než se vůbec mohly objevit.
„Ale… co Ria, co…,“ Bill marně pátral po argumentu. Nic víc než Riu neměl. A ta se za momentální situace jen těžko dala považovat za pádný argument. Samozřejmě, mohl říct, že to nesmí, že se to nesmí dít, není to správné, že se to jemu samotnému hnusí. Kouskem sebe věděl, že tohle všechno je pravda. Ale mnohem větší kus jeho já křičel, že tak to není. Jak by mohlo být špatné něco, co je tak čisté, co ho plní tak překrásnými pocity?
„Rie prostě řeknu, že mezi námi to nemá smysl,“ Tom se na něj pozorně zadíval a po chvilce pustil jeho dlaně. „Pokud to takhle nechceš, pokud o mě nestojíš, můžu jít, ale…“
„Nechoď!“ Bill ho rychle chytil za ruku. „Já… echm… klidně mě za to nenáviď, ale, prosím, teď nechoď.“
Tom se jen pousmál a přisunul se zpátky k Billovi. Jejich boky se setkaly. Nic víc nepotřebovali.
„Nikam bych nešel. Jen jsem chtěl říct, že s Riou bych to tak jako tak musel ukončit. Nezávisle na tom, jestli bys mě dneska políbil nebo ne.“
„Takže… tobě to nevadí?“
„Blázníš? Jsem rád, moc rád. Dodává mi to odvahu.“
„Odvahu?“
„Odvahu opustit Riu,“ na malý moment se odmlčel a znovu si položil hlavu na Billovo rameno.
Bill se cítil zvláštně. Nestávalo se nijak často, aby Tom projevil takhle vřele své city, aby se sám stulil k Billovi. Ale líbilo se mu to. „Celou tu dobu, co hledám dlouhodobý vztah, vlastně hledám tebe.“
„Jaks na to přišel?“
„Nevím. Napadlo mě to před chvílí. Ale dává to smysl, nemyslíš?“
„Já vlastně nevim.“
Bill si povzdechl. Nerozuměl už ničemu.
Mlčky se společně dívali na titulky. Všechno bylo v naprostém pořádku, a zároveň bylo všechno špatně. Nemysleli si, že by mohl existovat někdo, kdo by to pochopil.
Ten večer se stalo něco naprosto nepravděpodobného. Ani jeden z nich vlastně nevěděl, proč ten večer udělal to, co udělal, netušil, kde se v něm vzalo to, co v ten večer poprvé pocítili. Možná to tam bylo vždycky a možná si to třeba jenom vymysleli, aby utišili žal z odmítnutí. Tom z toho, které právě prožíval, a Bill z těch mnoha, která už zažil. Takto měli jistotu, že další zklamání nepřijde.
Ale možná věděli už před lety, že to takhle dopadne. Možná už s první pusou na tvář, kterou si jako malé děti dali, možná s první chvílí, kdy se Bill vyplakal Tomovi na rameni.
„Tome, myslíš, že… No, že to mezi námi… Je láska?“
„Vždycky byla, Bille.“
„Jo, ale… víš, jak to myslim, ne?“
„Nejsem si jistý.“
Bill protočil oči. V některých chvílích naprosto hmatatelně cítil to pouto mezi nimi, věděli naprosto přesně, co si ten druhý myslí, dokázali odhadnout, když se mu něco stane. Ale jindy jako by byli úplně cizí lidi, nedokázali ani odhadnout myšlenky toho druhého. Jako třeba teď.
„Co kdybych ti řekl, že tě miluju?“
„Přitáhl bych si tě na klín a líbal, dokud bys mě sám neodháněl.“
„Miluju tě.“
Tom se jen usmál a splnil svůj slib.
autor: Sandra Trümper
betaread: Janule
😀 krásna poviedka.
Miluju. Prostě jsem se z jedné jediné povídky zamilovala do tvého psaní 🙂 Ty jejich rozhovory (ta část o Billovo botech), prostě plno emocí a pocitů v luxusním podání a do toho odrovnávající rozhovory, u kterých se nejde nesmát… děkuju moc za tuhle povídku 🙂 byla nádherná. PS: tahle povídka mě nutí přemýšlet… docela se o kluky v reálu bojím, přála bych jim, aby je míjely holky Riiny postavy z téhle povídky… aby měli štěstí
krásná povídka! Přesně takovéhle miluju…
násherný 🙂
pěkný moc moc
bože tá bola tak úžasná… Som v úplnej eufórii <3
nejrásnější vůbec ! <3
Proč, proč…. mám pocit, že tahle povídka zase pronikla do mého nejhlubšího nitra a zasáhla na těch nejskrytějších místech? Všechno je tak živoucí, tak reálné, až se o mne pokoušejí mrákoty… Pane BOŽE! Ne bože, ale SANDRO TRÜMPER! "Došly mi slova, já stál tam…" och ano. Proč tu sakra není víc komentářů?! Možná proto, že to prostě nejde slovy vyjádřit…:) Naprosté spojení autorova ducha s tím čtenářským, to je ono… A mnohým slavným autorům klasiky vzkazují jediné: už se od této autorky! Já nevím… ale nemáš, Sandro, třeba nějaké dvojče ty?:-) Ono totiž – to souznění dvojčat je v téhle povídce přímo hmatatelné!!! Jako by skrze tvé věty mluvili přímo twinska! Hlavně gradující závěr… hudební fanoušci tomu v hudbě říkají eargasm*-*
Když bych si měla přece jen vybrat, co na téhle povídce miluji nejvíc, pak je to kouzlo okamžiku v jednotlivých rozhovorech Billa s Tomem. To, co se nedá zopakovat, když si tu určitou větu přečtete podruhé, potřetí.. ale ta bezprostřednost při prvním přečtení. To mi připomíná slovo genialita. Genialita přesahující rámec umění… Říkám, jak to cítím a budu si za tím pevně stát. Tenhle příběh si zaslouží více pozornosti! Já jsem hrozně vděčná, že jsem na něj teď mezi tou spletí ffek narazila:) (poslední tři roky jsem si totiž dala s twincestem pauzu).
Děkuji!!!! za dokonalý zážitek.
(Kdybych měla možnost, tak autorku poprosím o autogram :o))
*pardon, oprava – "učte se od této autorky"
:o)
No, tak tohle byla vážně paráda 🙂 Jsem ráda, že jsem se vrátila ke čtení jednodílek, protože jsem tu v posledních dnech objevila opravdový skvosty 🙂 A tahle povídka rozhodně patří mezi ně. Úžasnej styl, velmi reálnej příběh, krásně vyjádřený myšlenkový pochody… Měla jsem pocit, že to s nima celý žiju…
Díky za tu povídku, určitě se k ní ještě vrátím 🙂 <3
Moc se mi tahle povídka líbila krásně vypsané pocity Billa a Toma.