Kapky deště 15.

O měsíc později

Vysoký kluk s černo růžovým čírkem hrábl sebevědomě do strun a začal bez obtíží vybrnkávat předložené akordy. Na tváři měl suverénní úšklebek a oči mírně přivřené. Hru si nejspíš naplno užíval. Hrál dobře a věděl to o sobě. Už měl za sebou dvě kratší skladby, které měl připravené a na kterých se pokusil ukázat všechno, co umí, a nyní mu ti tři týpci, kteří seděli pár metrů od něj za malým stolkem, předložili svoje noty. Byla to líbivá skladba, ale ne nic extra složitého, takže se bez větších problémů dostal až na konec.

„To tempo by mělo být rychlejší, ale jinak to docela ušlo.“ Ohodnotil jeho snahu ten s černě orámovanýma očima. Z těch tří mluvil nejvíce, takže z toho usoudil, že to bude nejspíš frontman kapely. Docela se mu zamlouval. Na jejich inzerát odpověděl spíše ze zvědavosti, než aby se nechal zlákat na slávu a úspěch, jež sliboval ten krátký text. Viděl v tom jednoduše dobrý způsob, jak zúročit volný čas, kterého měl jako mazánek zbohatlických rodičů dost a dost. Navíc kytara bylo asi to jediné, co ho bavilo, o co jevil zájem. Školou proplouval jen díky penězům svého tatíka, tudíž se nikdy nemusel s ničím moc namáhat, takže místo učení a psaní dlouhých esejí si drnkal na kytaru.

Mnoho si od tohohle konkurzu nesliboval. Rozhodně by nedělal nějakého poskoka omezeným blbcům, kteří by ho měli za nic, a nedokázali ocenit jeho kvality, ovšem tenhle kluk s černou dlouhou hřívou mu byl zatím docela sympatický. Dokázal by si představit, že by se shodli. Sice se tvářil přísně a chvílemi až nepřístupně a nešetřil kritikou, když komentoval jeho výkony, na druhou stranu k ní dokázal přidat i pochvalná slova, takže se mu zamlouval. Podat ta hodnocení jeho hraní jakkoli jinak, silně by se ho to dotklo a nejspíš by je poslal pěkně nevybíravým způsobem do horoucích pekel. On věděl, že je skvělý, a o jiný názor ani v nejmenším nestál. A tenhle kluk byl jednoznačně jeho krevní skupina. Ti dva okolo něj pro něj nebyli nikterak zajímaví, takoví nevýrazní uťápnutí trumbelové. Alespoň takový na něj dělali první dojem. Ovšem Bill, jak ho ti dva jmenovali, byl dočista jiné kafe. Stylově zapadal k němu. Zcela očividně měl rád extravaganci a nebál se jít i do věcí, kterým se obyčejní chlapi vyhýbali, jako byl například lak na nehty nebo řasenka. Každý, kdo vypadal takhle, ho musel přeci brát všemi deseti, perfektně by k sobě na jevišti ladili. Navíc byl přesvědčený, že by si rozuměli i v jiných oblastech než jenom módě…

„Takže pane Königu,“ začal zvolna Bill, když kytarista skončil se všemi svými přednesy.

„Kevine,“ skočil mu do řeči kytarista. Bill tázavě povytáhl obočí. „Žádnej pan König, Kevin stačí.“ Dodal na vysvětlenou a oslnivě se zazubil.

„Fajn,“ přistoupil na to zpěvák. „Takže Kevine, myslím, že já i moji kolegové se shodneme na tom, že vaše hra byla dobrá a pro naše potřeby více než přijatelná. Ještě to spolu ale proberem a dáme vám vědět. Prozatím vám moc děkuju, že jste přišel.“ Usmál se na něj tentokrát i Bill, vstal ze židle a přes stůl mu podával ruku. Měl radost. Tohle byl jednoznačně jejich nový kytarista, tím si byl jistý. Georg s Gustavem během jeho hry netrousili žádné negativní poznámky, takže byl přesvědčený, že oni dva to vidí stejně. A to, že mu rovnou neřekl, že ho berou, byla jen formalita. Nemohl mu přeci dát své nadšení tak okatě najevo, ještě by si ten kluk o sobě moc myslel. Dva tři dny to nechá být, déle ne, bylo potřeba začít zkoušet, soutěž se neúprosně blížila, a pak mu brnkne, že je v kapele.

Mladík přijal nabízenou ruku a pevně mu ji stiskl.

„Jsem váš člověk, nerozmýšlejte se dlouho,“ s neotřesitelnou sebedůvěrou pronesl Kevin a laškovně na Billa mrknul. Ten se tomu jen znovu usmál.

„Taky myslím,“ dodal ještě. „Takže nashledanou.“

„Jo oni se shodli i tvoji kolegové, jo?“ Kousavě se na Billa otočil Georg, když kluk s barevným čírem zmizel za dveřmi.

„A máte snad něco proti?“ Nevěřícně opáčil Bill. „Ten kluk byl dobrej, rozhodně nejlepší z toho mála, který se nám přihlásilo. A my nutně potřebujem kytaristu, kterej s náma odehraje alespoň tu soutěž. Tři týdny zbývají, pokud si vzpomínáš. Není moc času příliš vybírat. Je nejvyšší čas, aby se někdo naučil hrát naše songy, a on to zvládne.“

„Samozřejmě,“ líně se do toho vložil Gustav. „Průměrně dobře to tam nějak odbrnká. Já ale myslel, že chceš vyhrát. Jako s poraženými s námi asi sotva někdo natočí desku.“

„Moje řeč.“ Podpořil ho Georg a Bill jen s pootevřenou pusou lapal po dechu. Ti dva se proti němu spikli. Nemohl uvěřit, že s ním nesdílejí stejný názor. Byl naprostý nesmysl Kevina odmítnout v situaci, ve které se nacházeli oni.

Tu soutěž pochopitelně vyhrát chtěl, a taky byl přesvědčený, že s Königem by to docela dobře mohlo vyjít, tudíž nechápal, že Gé a Gé to neviděli stejně.

„Vy jste se oba úplně zbláznili,“ vyhrknul rozčíleně. „Laskavě mi tedy prozraďte, kdo jinej z těch všech patolízalů, co se tu dnes vystřídali, by byl vhodnější?!“

„Asi žádnej,“ s bohorodým klidem sobě vlastním pronesl Gustav. Bill začínal brunátnět v obličeji. Ta laxnost, se kterou k tomu jeho kolegové přistupovali, jen přikládala na oheň jeho rozladěnosti. „Ovšem s tímhle nafrněným panákem hrát taky nebudeme. Ten by chtěl mít velice brzo v kapele všechno pod palcem. Jeden frontman bohatě stačí. Uvidíš, že byste se spolu hodně brzo zhádali.“ Prorokoval Gustav, a Georg na opačném konci stolu jeho slovům souhlasně přikyvoval. Bill si založil ruce na hrudi a těkal mezi nimi naštvaným pohledem. Sice se považoval za hlavu kapely, ale byl to spíše symbolický post, jinak mezi nimi většinou vládla demokracie. Dnes měl chuť to změnit, nasadit si na hlavu pomyslnou korunu, zavést absolutní monarchii a jen jeho vůle by se začala plnit, ať už se to těm dvěma líbí nebo ne.

Než to ale stihl vyslovit nahlas, promluvil Georg.

„Já a Gus dáváme hlas tomuhle,“ zalovil v kapse svojí mikiny a na stůl položil nějaké vypálené CD. „Chtěl, aby sis to nejdříve poslechl, a pokud tě to zaujme, sejde se s tebou.“ Vysvětlil.

„Aha, nějakej pan tajemnej,“ odfrknul pohrdavě Bill. „A vy ještě tu hru hrajete s ním. Opravdu na podobný ptákoviny nemám náladu.“ Vrčel dál nasupeně. Naštěstí ale při tom sáhl po cédečku a hodil si ho do své módní tašky přes rameno. Jednoduše kabelka, ale to se před Billem nesmělo říct. On přeci není žádná zženštilá slečinka.

„Možná si to poslechnu v autě cestou domů. Ale za rámeček si dnešní neúčast na konkurzu ten váš šampion rozhodně nedá.“ A s tím Bill odcházel. Zbylí dva mladí muži si jen vyměnili spiklenecký spokojený pohled.

…

Posunul jsem si polštář, o který jsem se opíral, o něco víc nahoru, a znovu jsem si svou kytaru pohodlně usadil do klína. Prsty se mi samy od sebe rozeběhly po strunách a začaly vybrnkávat pomalejší melodii. Jedna z mých nejoblíbenějších, které jsem našel v notách, co mi dal Geo k dispozici, abych se je mohl naučit. Balada se skutečně dobrým textem. Možná proto, že mi ho hodně připomínal. Pomalu v každém slově jsem nějakým způsobem spatřoval Billa, a když jsem hrál tu melodii a tiše si k ní broukal bratrovy verše, měl jsem pocit, jako bych se mu svým způsobem přiblížil. Poupravil jsem malinko akordy k obrazu svému. To jsem si dovolil, protože hudba rozhodně nebyla Billova, on nekomponoval, takže ji museli mít na svědomí Géčka a já tam prostě nalézal spoustu nedostatků. Moje verze se mi rozhodně líbila víc a jen jsem doufal, že stejný názor na to bude mít i bratr, až ji uslyší.

Georg iniciativně do mého malého spiknutí zasvětil i Gustava, takže nebyl problém, abych se s těmi dvěma párkrát sešel. Potřeboval jsem se ujistit, že jejich skladby hraji ve správném rytmu a harmonii. Jednoduše tak, aby neměl Bill mnoho prostoru ke kritice. Kluci byli spokojení, takže nezbývalo než doufat, že bratr bude taky.

Dnes odpoledne ti tři uspořádali nějaký oficiální konkurz, protože po prvotním tichu se jim přeci jen na inzerát ozvalo pár duší. Byl jsem s Gusťou a Geem domluvený, že budou před Billem negovat všechny případné favority pro post kytaristy a v závěru mu podstrčí CD, na které jsem svou hru zaznamenal. Kluci nejdříve navrhovali, abych se konkurzu jednoduše zúčastnil taky, s tím, že by mě před případnými bratrovými námitkami podpořili, ovšem to se mi nejevilo jako nejšťastnější řešení. Bill by rozhodně dostal amok takové síly, že jejich přesvědčování by vůbec nevnímal, a já bych vůbec nedostal příležitost hrábnout do strun. Ne, jen ať si to nejdříve v klidu poslechne, aniž by znal totožnost hráče. A až se s ním sejdu tváří v tvář, chci, aby to bylo mezi čtyřma očima. Svědky jsem si k tomu rozhodně nepřál, ani v podobě přátel, jimiž se kluci stali za ten krátký čas, který jsme spolu po tak dlouhé době opět strávili. Oni nebyli tak zaujatí jako Bill, nebyli zranění a mnou zklamaní. Stačilo jim, bez pár detailů, které jsem si v rámci mého a bratrova soukromí nechal pro sebe, povyprávět, co se se mnou ty roky dělo, a byli s tím v pohodě. Blázni, ještě měli tendence obdivovat svět, ve kterém jsem žil. Jejich romantické představy o mém životě plném peněz a zábavy jsem jim nevyvracel. Nebylo potřeba je seznamovat s hnojem, který jsem byl občas nucen přehazovat, a kterého byl tenhle noční byznys plný.

Vylezl jsem z postele a opatrně postavil kytaru do stojanu u protější zdi. Hned na to jsem se vrátil. Cestou jsem zhasl lampu na nočním stolku a se spokojeným vydechnutím jsem se zavrtal pod přikrývku. Byl nejvyšší čas se taky trochu prospat, a já rozhodně měl vcelku jasnou představu, o kom si chci nechat zdát.

Tomův jazyk byl v Billových ústech horký, bratrovy chlapecké, snad ještě pořád až dětské rty, měkké a mokré, když klouzaly po těch bratrových. Bill spokojeně a malátně zasténal do jejich polibku a ještě o něco pevněji chytil Toma okolo krku. Ten mu ruce omotal kolem pasu a přitáhl si ho blíž do klína. Věděl, že tam se malý bráška cítí nejlépe, protože v bezpečí, a on byl pyšný na to, že mu ten pocit mohl dopřát.

Přes Tomovy oči proběhla na vteřinu tma, a když se mu po splašeném mrkání plném paniky podařilo zaostřit, hleděl do pološílené tváře své matky. Bill už mu neseděl v náručí. Ta ohlušivě křičící ženská ho za zápěstí drtivě svírala a tahala ho z Tomova dosahu. Jeho malý Bill usedavě plakal a marně se pokoušel matce vykroutit.

Okno se pod silným poryvem větru s třesknutím otevřelo a do chlapcova pokoje se vlila hustá chladná mlha.

„Pomoz mi.“ Slyšel pomalu se vzdalující Billův hlásek.

„Bille, kde jsi?!“ Zařval z plných plic, ale to hutné mléčné cosi jako by jeho hlas pohlcovalo. Natáhl před sebe ruce a začal tápat v mlze.

Celý zmatený si uvědomil, že jeho pokoj se kamsi ztratil. Pořád vězel v neproniknutelné mlze, ale teplo domu vystřídalo nepříjemné sychravo. Křehly mu prsty a pod nohama cítil nerovnou kamenitou zem. Znovu zavolal bratrovo jméno, ale v odpověď mu jen zaskučel vítr. On ale věděl, že tam někde je, vytušil jeho blízkost. Natáhl ruce před sebe a zkusmo udělal pár kroků. Šlo to, a po pár metrech už šel o něco jistěji. Stoupal do kopce. Zakopl o větší kámen a nohou mu projela ostrá bolest. Ignoroval odřené koleno a vytrvale klopýtal dál. Jak se blížil na vrchol, mlha zvolna řídla.

Pár metrů od něj ho konečně uviděl. Stál na kraji útesu a shlížel do propasti pod sebou a vůbec nevnímal, že na něj starší bratr usilovně volá. Udělal krok před sebe a k Tomovu naprostému zděšení mu zmizel z očí. Padal dolů, neslyšně, nezakřičel. Měl ho skoro nadosah, a přesto ho nedokázal zachytit. Udělal těch pár kroků, které ho dělily od okraje, a už už se vrhal ze srázu dolů za bratrem, když ho za rameno popadla čísi ruka a stáhla ho zpátky.

„Bernarde, pusť!“ Utrhl se na staršího muže, když ho poznal. „Musím za ním, musím mu pomoci,“ drmolil a snažil se mu vysmeknout.

„Ne, jsi můj. Ujal jsem se tě jako vlastního syna. Nedovolím ti vrátit se ke staré rodině, k němu,“ kývl bradou směrem dolů do hlubiny. „Teď jsi Caroshi, a tak to taky zůstane!“ Šel z něho strach…

Probral jsem se s mohutným lapáním po vzduchu a zbrocený studeným potem. V mírné panice jsem hmátl po vypínači lampy na nočním stolku. V tu chvíli jsem kolem sebe nesnesl tmu. Malinko jsem se uklidnil, když pokoj zalilo tlumené žluté světlo. Všechno bylo v pořádku. Jen podělanej sen. Jsem v posteli v ložnici svého domu. Nikde žádný útes ani zběsilý Bernard. Odhodil jsem ze sebe peřinu, která se ke mně nepříjemně lepila, a na posteli jsem se posadil. Přejel jsem si dlaní po obličeji a nepřestával si v hlavě pořád dokola opakovat, že všechno je OK. Ještě nikdy mě snad tolik nerozhodila noční můra, a že už jsem jich pár měl. Skutečně jsem se cítil pod psa. Roztřesený, vynervovaný a při představě, že bych měl teď znovu zalehnout, znovu usnout a celé se to třeba vrátilo, mi nebylo zrovinka dvakrát dobře po těle. Displej digitálního budíku hlásal 3:34 ráno. Spal jsem slabé dvě hodiny, ovšem i přes značnou únavu, která o sobě dávala vědět, jsem se rozhodl, že pro dnešek už to stačilo.

Vydrápal jsem se na nohy a vratkým krokem se šoural do kuchyně. Vytáhl jsem ze skříňky velký hrnek, postavil ho pod presovač a namačkal jsem pár příslušných knoflíků. Mašina začala s typickým chroptěním vyrábět kafe a já se bezděčně zatřásl. Trenýrky na spaní moc nehřály a do mě se dávala zima. Vrátil jsem se do ložnice pro župan a pečlivě se do něj zabalil. Kofeinový nápoj se mezitím dodělal a já se s voňavým hrnečkem v dlaních usadil v obýváku na pohovku. Automaticky jsem sáhnul po ovládání k věži a pustil si nějakou muziku.

Při opatrném usrkávání kávy jsem se přistihl, že nepřestávám přemýšlet nad obrazy, které mi ve spánku moje hlava nabídla. Bezprostředně po probuzení mi to nedávalo moc velký smysl. Tedy ta část, kde se objevil Bernard. Vyděsil mě, protože působil usurpátorsky a necitelně. Bernardova role v mém životě ale byla vždycky kladná. To on mě zachránil z ulice, když jsem utekl z domu, dal mi domov, svou péči a lásku, a nakonec jsem to byl já, komu po smrti odkázal všechno, co za života vybudoval. To by přeci neudělal pro cizího nikdo, pokud by pro něj nebyl důležitý.

Možná jsem pro něj znamenal až příliš mnoho, prolétlo mi myslí. Pod jeho ochranou jsem byl v bezpečí jako v nějaké pevnosti, on mě nikdy nenechal spadnout. Ale pravdou také zůstávalo, že mě nikdy nenechal vrátit se do Loitsche za Billem, i přestože věděl všechno o nás dvou, věděl, jak moc pro mě můj bratr znamená. Vždycky jen říkával, když jsem začal s tím, že Billa navštívím – vydrž, ještě nenadešel ten správný čas. Uspěcháš to a nic nezískáš.

Ten jeden jediný neúspěšný výlet, který jsem tam podnikl, byl s požehnáním Marie, a Bernardovi se o tom řeklo, až když jsem se zničený vrátil. Nenesl to tenkrát moc dobře, i když přede mnou moc nevyváděl. Tušil jsem ale, že Marie to slízla za nás oba. Měl bych mu to ale mít za zlé? Dal mi všechno, udělal pro mě první poslední, byl jsem pro něj jeho jediná rodina, protože tu skutečnou nikdy neměl. Kdo by na jeho místě neměl obavy, že o mě přijde?

Ne. Teď nebyl čas cokoli vyčítat Bernardovi. Každopádně byl čas využít toho, že on už mi v ničem bránit nemůže.

Rozhodl jsem se setkání s Billem přestat nadále odkládat.

autor: Ainikki