Pouliční štěně 15.

Není dobré vzpomínat na rány minulosti… Těžko se hojí.

„Kam jdete s tou skříní?! Ta patří do vedlejšího pokoje!“ hulákal Bill na stěhováky a okamžitě toho, co k němu stál zády, začal vystrkovat ze dveří. „Ksakru, kazíte mi to,“ nadával Bill. Tváře měl celé zrudlé a na čele se mu třpytily kapičky potu, které o chvíli později setřel hřbetem ruky. Rád bych mu v čemkoli pomohl, ale měl jsem to zakázané. Směl jsem se pouze dívat. Vybavování našeho bytu byla prý jakási odměna za to, že tu Bill směl být, aniž by cokoli platil.

Souhlasil jsem s tím, že bude lepší, když si vybavení interiéru vezme na starost on, ale rád bych taky přiložil ruku k dílu. Když jsem navrhl, že pomůžu se stěhováním zbrusu nového nábytku, byl jsem akorát okřiknutý, že stačí, když jsem pomáhal s výmalbou.

Stál jsem u zábradlí a nedovoloval si ani promluvit. Po bytě se hemžilo asi deset stěhováků a rozléhalo se jím Billovo nešťastné nadávání na jejich naprostou neschopnost. Úplně stejně si stěžoval na mě, když jsme malovali. Když jsme se vraceli k Henryho vile (kde Bill dočasně bydlel), oba jsme byli zapatlaní od barvy až za ušima. Ale stálo to za to.

Na výměnu podlah jsme si pro jistotu najali profesionály a nový nábytek nebyl také nejlevnější, ale když jsem viděl Billův spokojený úsměv, rozhodně to za to stálo. Když mohl zařizovat náš byt, působil jako ve svém živlu. Samotného mě překvapovalo, jak pouze doladěním barevných kombinací a přetřením stěn na nové barvy byt prokoukl.

„Tome? Asi tě budeme potřebovat,“ zamumlal Bill, který se zničehonic objevil přede mnou. Konečně budu mít možnost taky něco dělat!

„No? Co to bude? Mám pomoct s taháním skříní nebo něčím takovým? Nebo se zapojováním televize? Cokoli!“ vyptával jsem se nadšeně.

„Ne. Něco mnohem důležitějšího,“ usmál se tajemně Bill, chytil mě za ruku a táhl mě k východu. „Potřebujeme, aby nám někdo skočil pro kafe,“ zasmál se a vtiskl mi do ruky nějaké drobné a seznam, co přesně mám nakoupit. Zůstal jsem na něj koukat jako na magora.

„To si děláš prdel, ne?“ zeptal jsem se nejistě a zamžoural na drobné ve své ruce.

„Ne, myslím to naprosto vážně. Říkal jsem ti, že prací se stěhováním se ani nedotkneš,“ odpověděl, usmál se, vtiskl mi pusu na tvář a vytlačil mě ze dveří. Když je za mnou zaklapl, ještě chvíli jsem se na ně nechápavě díval. S hlasitým povzdechem jsem se vydal do kavárny o dvě ulice dál.

*

„Je to úžasné,“ vydechl Bill a natáhl se na letiště v mém pokoji. Trval na tom, že si ten pokoj mám nechat a on že si vezme jiný. Snažil jsem se protestovat, ale on mě akorát vždycky okřikl, že tenhle pokoj vymýšlel pro mě, takže nemám držkovat a nechat si ho.

Před chvílí jsme se rozloučili s posledními hosty, kteří se účastnili slavností kolaudace, a já myslel, že umřu. Stěhování se do bytu bylo celkově náročné, i když se stěhováním nábytku jsem neměl nic společného.

Natáhl jsem se na postel vedle Billa.

„Jo, povedlo se ti to,“ usmál jsem se.

„Mám skutečně talent. Možná bych se tím mohl živit,“ zavtipkoval Bill a otočil se ke mně zády, aby viděl ven na město. Zničehonic vstal a přešel ke skleněné stěně. Jemně položil ruku na sklo. Jeho dlaň se ho pomalu ani nedotýkala.

„Je to strašně zvláštní, víš?“ zeptal se a já okamžitě zaznamenal změnu v tónu jeho hlasu. Zesmutněl. „Dřív jsem žil támhle a taky tam, a dokonce občas i támhle na lavičce u té sochy. Ale nejvíc času jsem trávil právě támhle,“ zamumlal a ukázal na nevěstinec na rohu jedné z ulic napojujících se na centrum. „Hraje tam nejhezčí hudba.“

Vstal jsem z postele a stoupl si vedle něj. Celá ta situace mi tolik připomněla den, kdy u nás spal poprvé. Často jsem na tu noc vzpomínal. Snažil jsem se pochopit, jak jsem mohl tehdy Billa políbit, když jsem odjakživa heterosexuál. Uklidňoval jsem se jen tím, že Bill v podstatě jako děvče vypadá… Jenže téhle výmluvě jsem ani sám nevěřil.

„Není to klasický bordel, je to bar s tanečnicemi, které si můžeš pronajmout domů, když chceš a jsi dostatečně finančně zabezpečený. Stáhl jsem se tam už tehdy, když jsem utekl z děcáku. Ty neony přitáhly moji pozornost. Tehdy jsem si myslel, že tam žijí mimozemšťané,“ usmál se své dětské naivitě.

„Proč jsi vlastně utekl?“ zeptal jsem se a přemýšlel, jestli bych mu neměl říct o svých snech. Otočil ke mně skelné oči.

„Kvůli tobě,“ zašeptal.

„Cože? Proč?“ zeptal jsem se vyjeveně. Myslel jsem, že odpoví něco ve smyslu, že si přečetl nějakou dobrodružnou knihu a chtěl její děj zažít na vlastní kůži.

„Chtěl jsem tě najít. Prostě… nevím proč. Něco mi říkalo, že tě musím najít. A tak jsem prostě utekl, aniž bych věděl, kam utíkám,“ ušklíbl se. „A pak jsi mě našel a já zjistil, že jsi úplně jiný než tehdy v domově. Napadlo mě, že už o mě nebudeš ve svém životě nikdy stát, protože jsi o mě ani nikdy žádný zájem neprojevoval… Ale teď jsem tady,“ usmál se. „S tebou.“

Váhavě jsem se natáhl po jeho ruce. Naše dlaně do sebe zapadly, jako by byly stvořené pro svoji blízkost. Billovy oči se vrátily zpět k výhledu na město a nepřítomně se usmál. Pevně stiskl moji ruku. Jsme jen přátelé, ale naše přátelství je výjimečné. Bill je výjimečný…

„Asi si půjdu lehnout, jsem strašně utahaný,“ vytrhl mě z myšlenek. „A zítra nás čeká vybalování, tak běž spát taky brzo.“ Objal mě, vtiskl mi polibek na tvář a odešel. Ještě mezi dveřmi se zastavil.

„Dobrou noc, Tomi,“ popřál mi a zmizel…

autor: Helie