autor: Majestrix
Směrem k hudbě
Joel zvedl jednou rukou kostku a odkutálel ji k Zoe. Ta ji zvedla a podívala se na ni, jako by to byla ta nejdůležitější věc na světě. Když ji uznala za přijatelnou, dala ji na nahodilou skládku kostek vedle sebe, a natáhla se pro další do sbírky.
Bill a Molly sledovali, jak si batolata povídají, zatímco se pohybují po podlaze v obýváku po měkkých dekách a se SpongeBobem hrajícím v pozadí. Nakonec Joelovi došly kostky a podal Zoe ruku, ta okamžitě z pusy vyndala váleček a dala mu jej do ruky, a tak začala nová cesta k nové hromadě kostek, tentokrát vedle Joela.
„Tohle je divný,“ zamumlal Bill, zatímco zhypnotizovaně seděl. „Mělo by to být nudné, ale je to tak fascinující.“
„Zajímalo by mě, co si říkají,“ zapřemýšlela Molly a napila se džusu.
„Vožužlaj všechny kostky,“ zahučela Rhiannon, která seděla na dvojsedačce naproti Billovi a Molly. Byla naštvaná, už co přišli.
„Už si s kostkami nehraješ, Rhi. Mimo to, chtěla ses dívat na televizi, tak proč se nekoukáš?“ Molly se Billovi svěřila, že jejich dcera začala pěkně odmlouvat, za dobu, než se Bill vrátil, a že by s Gregem byli moc rádi, kdyby přišel na návštěvu.
„Rhiannon, chceš dělat něco jiného? Máme nahoře Wii*,“ nabídl Bill.
Rhiannon zavrtěla hlavou. „Máme Wii doma, je to hloupý.“ Založila ruce a vypadala podrážděně.
Molly ji probodla pohledem. „No, tak to bych to pak mohla vypojit a vyhodit.“ Holčička se na ni otočila tak rychle, až jí nadskočily prstýnky vlasů.
„Máá-mii,“ zaúpěla.
Joel se zvedl na nohy s kostkou v ruce a přešel ke své sestře s velkým úsměvem v obličeji. Zoe si to pelášila za ním, a zvedla se u dvojsedačky, aby mohla také přijít k Rhiannon. Obě děti na ni tak nějak spadly. Starší dívka se snažila vypadat rozčíleně, ale Zoe natáhla ruku a položila ji na její tvář a ona se na ně usmála, překulila se s nimi a rozesmála se.
„Už jsem si nemyslela, že se někdy zasměje,“ zauvažovala Molly. „Ví, co přijde.“
„O Puppym?“ usmál se Bill při pomyšlení na malé klubíčko chlupů, které tady musel nechat, když jeli na turné. „Zamilovala si ho, co?“
„Puppy s ní spí v posteli, když má uklizeno v pokoji. Vyrostl, ale ona se k němu stále chová jako ke štěněti.“ Usmála se na svou dceru, která si hrála s miminky. „Greg a já jsme mluvili o tom, že bychom si koupili psa.“
Billův úsměv posmutněl. „Teď je mi zle, že ho chci zpátky.“
„Ne; byl to tvůj pes, je to normální.“
Bill přikývl, ale nebyl si jistý. „Půjdu s vámi a vezmu Puppyho a všechny věci, a samozřejmě uhradím všechno, co jste za něj utratili.“
Molly ho pohladila po ruce. „Bylo nám potěšením; od toho jsou přátelé.“
***
Tom si povzdychl a podrbal Puppyho na břiše. Jakmile se pes zastavil, už to nebylo štěně, kterému klouzaly nohy po podlaze, běžel ke dveřím, očuchával je a kňučel.
Bylo to srdcervoucí.
Ignoroval Zoe a její křik, pokaždé když byla se psem ve stejné místnosti. Tom to nechápal; jak jejich dcera mohla
nebýt psí člověk?
Bill s ní přišel dolů ze schodů se zamračeným výrazem.
„Prostě ho nemá ráda,“ odfrkl si, když se posadil vedle Toma na gauč. Tom se o Billa opřel, čímž dal Puppymu šanci znovu se rozeběhnout ke dveřím a škrábat na ně a naříkat. „Myslím, že Puppymu chybí Rhiannon a Joel.“
„Určitě. Ale co naděláme? Zvykne si na dům.“
„Jo, ale nebudeš chtít uklízet po něm loužičky.“ Píchl Bill bratra do boku.
„Říkals, že víš všechno o psech a stěhování.“ Podíval se Tom na Billa.
„Ano, vím,“ řekl Bill, aniž by se na bratra podíval.
„Takže víš, že je Puppy nešťastný, pokud se ho nedotýkáme.“
„To přejde.“ Bill tvrdohlavě přešel od Toma a jemně Puppyho zvedl, přitulil se k němu. Pes skočil Billovi do náručí, byl jiný než ten rozpustilý Puppy, který pobíhal po domě a motal se Tomovi do oblečení.
Dokonce i Tomovy kalhoty byly menší, než bývaly.
Bill našpulil rty a povzdychl si Puppymu do chlupů. Nebyl šťastný, a Zoe se ho bála, a vřeštěla hned, jak se k němu přiblížila. „Tohle nebude fungovat, co?“ zašeptal směrem k Tomovi.
Tom zavrtěl hlavou a přešel ke svému dvojčeti. „Musíme udělat, co je správné, alespoň pro Zoe.“
Bill přikývl.
***
Rhiannon otevřela dveře. „Ahoj, pane Bille,“ řekla bez zájmu. „Přišel jste se podívat na mojí mamku?“
Bill zavrtěl hlavou. „Ví, že jsem měl přijít. Chtěl jsem se omluvit.“
Zpozorněla. Dospělí se neomlouvali, jen pokud udělali něco opravdu špatného, a tak možná dostane dárek, nebo něco vytěží, ať už on udělal cokoliv.
„Proč se chcete omluvit?“ zeptala se Rhiannon, zmatená, ale zvědavá.
„Prosil jsem tě, aby ses mi postarala o Puppyho, a vedla sis dobře. To, o čem jsem nepřemýšlel, je, že by se po tobě mohlo Puppymu stýskat.“ Bill se sehnul a zatáhl za vodítko, které držel v ruce. Puppy přišel zpoza keře; ocasem vrtěl tak silně, že si ho málem překroutil. Jakmile uviděl Rhiannon, rozštěkal se a vběhl jí do náručí, okamžitě ji začal očichávat a olizovat. „Takže, Puppy mi řekl, že už u mě doma není šťastný, a Zoe ho nezná tak dobře, jak jsem si myslel, že bude. Myslíš, že by sis ode mě mohla Puppyho vzít, když tě tolik miluje?“
Rhiannon přikývla, zamrkala pryč slzy, zatímco se snažila podrbat vrtící se zvíře.
„Děkuju vám, pane Bille, už vás mám zase ráda,“ řekla, hlas se jí klepal.
Bill se usmál a zvedl pohled, viděl stát Molly v chodbě s úsměvem na tváři. Rty naznačila děkuji a on rychle přikývl. Tohle bylo opravdu to nejlepší, co mohl udělat.
„Můžete přijít Puppyho navštívit, jestli byste chtěl, jestli chcete,“ nabídla holčička.
„Opravdu? To bych rád,“ řekl Bill a naposledy Puppyho pohladil. „Starej se o něj dobře, ano?“
Rhiannon vypadal ukřivděně. „Vždycky se starám dobře,“ řekla a pustila ho dál do domu. „Přinesu ti vodu, Puppy,“ řekla psovi, naprosto zapomněla na Billa u dveří. Přišla Molly a pořádně Billa objala.
„Vím, že to je těžký, a vážně ti děkuji,“ řekla.
Bill se odtáhl a pokrčil rameny. „Nebylo to tak o emočním poutu jako o hrdosti, přes co jsem se musel přenést. Předpokládal jsem, že začneme tam, kde jsme skončili, když jsem odjel, ale nejde to.“
Molly přikývla. „To nikdy,“ řekla. „Chceš dál? Mám koláčky, zrovna jsem je vyndala z trouby.“
Bill slušně odmítl. „Mám doma Melindu; vaří nějakou obří večeři, je první den zpátky a přísahal jsem, že nic nebudu jíst, dokud nebudou talíře na stole. Až se zabydlí, tak tebe a celou tvoji rodinu pozveme.“
„To bych ráda.“ Zamávala Molly, zavřela za ním dveře. Okamžitě po tom slyšela ránu a vykvíknutí Puppyho, který vyběhl z kuchyně. „Rhiannon!“ zakřičela.
„Promiň!“
***
„Ponožka,“ zpívala Melinda a dala ponožku Zoe na nožku. „Tohle je tvoje ponožka!“ políbila ji na chodidla a Zoe se zasmála. Melinda to opakovala znovu, když jí dala ponožku i na druhou nožičku. „Botičky, tohle jsou tvoje botičky.“ Zastavila se. „Zoe, řekni botičky.“
Zoe k ní zvedla pohled a usmála se. „Tayee.“
„Tvůj tatínek je dole, čeká na svoji krásnou, krásnou princeznu. Zoe, řekneš botičky?“ Melinda Zoe posadila a dala si její ručičky na tváře a zopakovala to samé slovo. „Řekneš botičky?“
Zoe nakrabatila obličej. „Buu,“ řekla po chvíli.
Melinda se zasmála. „No skoro.“
Zoe vypadala spokojeně, zvedla ručičky, aby ji někdo zvedl. Melinda poslechla a obě šly dolů na snídani. Bill a Tom už seděli u stolu, užívali si hruškové vafle s moučkovým cukrem, cereálie a džus.
„Tady je můj Koláček Zoe,“ vykřikl Tom, když spatřil svou dceru.
Zoe nadšeně zaskákala Melindě v náručí a zavrtěla se, takže ji Melinda dala se smíchem dolů na zem. Bill se usmál, když přeběhla k Tomovi a objala mu nadšeně nohu, něco při tom brebentila. Zvedl ji a posadil si ji do klína, kde se okamžitě ponořila do misky s cereáliemi a převrhla ji na ně oba.
Tom si povzdychl, podíval se na své džíny za dvanáct set Euro a probodl dceru pohledem. „Poučím se a budu tě dávat do stoličky,“ slíbil jí.
Zoe natáhla ruku, sundala si z vlasů lupínek a s klidem si ho dala do pusy.
Melinda nedokázala potlačit smích, když pomáhala Tomovi uklízet ten nepořádek, ale bylo to jedno, protože Billův smích ji spolehlivě přehlušil. Většina toho skončila na podlaze a Tomových kalhotách. Díkybohu, Zoe byla skoro nedotčená, až na několik lupínků, které jí Tom sundal z oblečení. „Takže, jaký je plán na dnešek?“ zeptala se Melinda a vytřela ze země poslední mléko.
Bill polkl. „Já vezmu Zoe k doktorce Grantové. Budeme tam pár hodin, a pak se vrátíme domů.“
Tom políbil Zoe na tvář a jemně ji natřásl. „Nevím, proč by jí měl někdo testovat. Naučí se víc slov, až se jí bude chtít. Není to tak, že bychom na ni nemluvili.“
„Možná na ni jen nemluvíme dostatečně. Chci říct, četl jsem článek-„
Tom teatrálně zaúpěl a přerušil své dvojče v mluvení. „Ne všechno, co čteš, platí na Zoe, víš?“ řekl hořce.
„Já vím,“ opáčil Bill. „Jen se chci ujistit, že Zoe nemá nějaké nezdary kvůli tomu, že jsme špatní.“ Usmál se triumfálně, když Tomův výraz ztuhl; nevěděl, co na to odpovědět.
„Alespoň jí rostou vlasy,“ zamumlal Tom a políbil Zoe na hlavu.
Zoe dala Tomovi na tvář s vážným výrazem několik rozpatlaných lupínků a snažila se zamazat jeho zamračení.
***
Doktorka Janine Grantová byla vysoká žena všech odstínů hnědé. Hnědý oblek, hnědé vlasy, hnědá kůže, a hřejivé hnědé oči. Bill sledoval, jak drží Zoe, ptá se jí na otázky a sleduje, jak si skoro hodinu hraje. Také chtěla vidět Billa, jak si s ní hraje, a sledovala, jak nadšeně pobíhá po ordinaci.
„Dobře, dáme si pauzu,“ řekla doktorka Grantová a jemně zatleskala Zoeninýma rukama. „Dáme si pauzu,“ zazpívala. Zoe jí nadskočila na nohách a nadšeně vypískla. Odvedla ji k hromadě plyšáků a holčička do nich vběhla, spadla a začala se nahlas smát.
Bill se podíval na telefon a všiml si, že už tady jsou dvě hodiny, ale on měl pocit, jako by to bylo patnáct minut.
„Nervózní?“ zeptala se doktorka s úsměvem. Nabídla mu kávu a Bill ji rád přijal. Po tom, co si hrál se Zoe, si potřeboval lehnout anebo do sebe dostat nějaký kofein.
Bill přikývl a napil se. „Dělám si starosti, co by mohlo být špatně.“
Přikývla. „Jako rodič máte na práci si dělat starosti. Ptát se ‚co kdyby‘. To nás drží na pozoru.“
„Děkuju,“ řekl Bill s vděčným přikývnutím.
„Také to může způsobit nepotřebný strach a spory,“ řekla doktorka jemně. „Chci, abyste mi řekl, o co máte starosti. Co Zoe dělá nebo co Zoe nedělá, co zvedlo tu červenou vlajku?“
Bill se na chvíli zamyslel.
„Někdy najednou spadne. Stále mluví jako malé miminko. Zná jen pár slov, a ví, jak se jmenuje, ale neměla by touhle dobou už víc mluvit?“
Doktorka Grantová pomalu přikývla. „Ještě něco?“
„Není to dost?“ zeptal se Bill bez dechu. „Chci říct, řekl jsem vám přes telefon, co se jí stalo se sluchem. Vrátil se jí, ale přemýšlím, jestli moje blbost nezpůsobila nějaké trvalé poranění.“
Opřela se o opěradlo a podívala se na Zoe. „Nemyslím si, že vás obviňuje.“
Bill se začervenal. „Je ještě moc malá.“
„Tom vás obviňuje?“
Zavrtěl hlavou.
„Tak proč viníte sám sebe? Bral jste i někdy předtím dítě na podium?“ zeptala se.
„No ne, ale-„
„Bille, prosím, odpusťte si, nebo za chvíli budete tak moc hledat věci, které jsou špatně, a nevšimnete si něčeho, co by vás opravdu mělo zajímat,“ řekla vážně.
Bill se zhluboka nadechl a snažil se najít něco špatného na tom, co řekla; nevyšlo to. „Zkusím to,“ zamumlal.
„Dobře. Miminka jsou také lidi. Každé je unikátní a výjimečné a roste si podle sebe. Teď je Zoe jeden rok, a jsou nějaké věci, které by měla už umět nebo které se brzy naučí. Její blábolení pro ni není jen hloupost; snaží se opakovat slova a věty, co slyšela. To je dobré znamení. Snažte se používat gestikulaci, když na ni mluvíte, abyste jí pomohli pochopit význam. Ukazujte jí věci, nechte jí se jich dotýkat, aby chápala, že to, co drží, má jméno. Nakonec uvidíte, že bude odpovídat. Také se ptejte Zoe, jestli chce takové tričko nebo takové boty. Dejte jí na výběr, abyste zasadili semínko rozhodování a následků. Také je teď dobrý čas na to, abyste okolo ní mluvili slušně. Když vyroste s tím, že to slyší, pak to začne používat dřív a častěji.“
Bill si zapsal pár věcí do svého zápisníčku a zastavil se, když si uvědomil, že doktorka nepokračuje. „To je všechno?“ zeptal se nevěřícně.
Doktorka přikývla. „Bille, děláte báječnou práci. Dokážete si přiznat, že by se mohlo něco pokazit a chcete jí pomoct. To je velký krok. Velmi velký krok. Zhluboka se nadechněte a poslouchejte, co vám teď řeknu.“
Bill se narovnal a snažil se pozorně poslouchat.
„Se Zoe je všechno v pořádku. Nic špatného nevidím. Někde je trochu pozadu s tím, co by většina rodičů chtěla vidět, ale to neznamená, že má nějaké nedostatky nebo problémy. Jen dělejte to, co jsem vám řekla a za šest měsíců se znovu setkáme a podíváme se na její pokroky, ano?“
Bill zamrkal. „Toť vše?“
Doktorka Grantová se usmála. „Toť vše. Zoe je roztomilá holčička a je velice veselá. Nebojí se a není náladová, není podrážděná ani uzavřená. Není na ní nic, co by mě zaskočilo. Prosím, buďte v klidu.“
Bill si připadal trochu hloupě, a cítil, jak se Tom vzadu v jeho mysli ušklíbá. „Myslím, že si přestanu dělat starosti, když to říkáte,“ řekl zdráhavě.
Doktorka Grantová s úsměvem přikývla. „Určitě ano.“
***
Tom zvedl pohled zrovna včas, aby mohl chytit šťastnou a trochu mokrou Zoe, která se mu okamžitě vrhla po obličeji, aby dala tatínkovi velkou pusu.
„Nevím, o co sis dělal starosti,“ řekl Bill lehkomyslně a položil tašku na gauč vedle svého bratra. „Doktorka řekla, že si nemáme dělat o nic starosti.“
Tom začal otvírat pusu, aby řekl, že si nikdy nedělal starosti, a že to Bill se celou dobu strachoval, ale výraz v obličeji jeho dvojčete ho donutil pusu zavřít.
„Oh dobře,“ řekl namísto toho.
Zoe Toma pohladila po obličeji mokrou rukou a souhlasila.
*Wii – konzole Nintendo
autor: Majestrix
translate: Lil.Katie
betaread: Janule
Nezapomeňte na komentář, díky J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 25
Wow po dlouhé době se objevil další dílek této povídky…:) Hezký dílek…:) Jsme zvědavá, jak to bude dál…:)
Miloprekvapená dalším dielom. Zooe je zlatá, síce si neviem, predstaviť Billove pociti, ale verím tou, že zoe je Ok, a nič jej nieje.
Super, krásny diel. Teším sa na další.
Ďakujem za preklad.
Povedené
škoda, že jsou mezi díly takové mezery 🙁
[4]: Bohužel, snažím se jak můžu, pokaždý když Majestrix napíše novou kapitolu, překládám… Bohužel jak rychle budou přibývat nové díly nezáleží na mě :))
Bill by si měl uvědomit, že se sám týrá vlastní myšlenou, že ublížil Zoe…
Juj jak sa teším, konečne další diel.
To je tak strašne dokonalé!!!!!WAAAA!!!!Ja ani neviem čo mám povedať!!!!Úžasný diel ako vždy!!!!Katie, straaaaaaaašně děkuji za překlad….Děláš to úplně dokonaleee!!!!Prostě MOC MOC velké DĚKUJI!!!!!!
To je tak krásný. Nemohla jsem se dočkat, kdy se tu objeví další díl a udělala mi radost, že tu 17. část je ^^ Zoe je podle mě naprosto perfektní dítě a Tayee mě dostává pořád!:D Těším se a jsem hrozně zvědavá na pokračování O:)
Tayeee^^..sakra.. já už se nemohla dočkat dalšího dílu, myslela jsme si že už je konec ale.. oh zaplesalo mi srdíčko když jsem tu viděla pokráčko..:) kež by mohly přibývat rychleji.:) dokonalá a dokonale propracovaná povídka…I love it.
Zase nádhera 🙂
No nevím, stále se mi nechce věřit tomu, že je Zoe zdravá, přeci jen jsou její rodiče bratři, to má většinou nějaké následky… Uvidíme , co si na nás autorka vymyslí 🙂