Effervescent 38.

Bill chce falešnou svatbu, Tom chce opravdovou

Simone odešla, nechala všechny tři chlapce u Listingů doma, a Hagen šel s ní do banky. Rozhodli se, že dát hotovost bude lepší, a přemýšleli o různých plánech pro případ, že by měla paní Kaulitzová nějaké triky v rukávu. Oba jí dají pět set dolarů na ruku, a řeknou jí, aby okamžitě odešla; Hagen byl připravený ji přeprávničit, kdyby na to mělo dojít.

„Já opravdu,“ vykoktala Simone, když vyrazila k jejímu domovu, Hagen seděl na místě spolujezdce, „nemůžu tobě a Elize dostatečně poděkovat…že jste pomohli nejnovějšímu přírůstku do mé rodiny, aniž jste ho znali…“

„Udělal nám snídani, jasně že mu pomůžeme,“ zažertovala Hagen – což bylo na něm zvláštní – než zvážněl. „Ale ne, moje povinnost je ochraňovat práva dětí, a tak v tomhle není žádný rozdíl. Já se proboha musím jen ujistit, jestli je uděláno rozhodnutí a přesvědčit se, že je to způsob, jak věci řešit, a pak to udělám. Nemusíte mi děkovat.“

„Zaplatím vám hned, jak to půjde.“

„Nemusíš pospíchat, Simone; Nechci, aby ses udřela, jen abys mohla vrátit peníze. Až to bude, tak to bude, nebudeme na tebe tlačit.“

„Děkuji, Hagene. No… a je to tady,“ řekla tiše, když zastavila u domu. „Poslední slova?“ popíchla a Hagen zaúpěl.

„Víš, radši vyjednávám s lidmi v soudní síni než na příjezdové cestě…“

„Nedivím se ti.“

„Máte moje peníze?“ byla první slova, která řekla paní Kaulitzová, a Simone cítila, jak se jí převrátil žaludek.

„Tady,“ řekl Hagen a podal jí balíček bankovek; v obličeji měl znechucený výraz.

„Kdo sakra jste? To vy jste mi unesl syna?“

„Jsem doktor Listing, právník. A ne, já jsem Billa neunesl.“

„Právník si ode mě kupuje mé dítě?“ odfrkla si paní Kaulitzová. „Jak profesionální.“

„Matka, která prodává své dítě?“ zašklebila se Simone. „Jak kurva mateřské!“

„Simone…“ dal Hagen Simone ruku na rameno a znovu Kaulitzové podal peníze.

Billova matka si přepočítala peníze, než to v půlce vzdala a rozhodla se, že to vypadá dobře. Projela si svými špinavými prsty vlasy, jako by tiše o něčem přemýšlela; Hagenovi a Simone z toho bylo celkem těžko, Gordon, který seděl na schodech, se cítil úplně stejně jako on.

„Chci, abyste si odvezli zbytek jeho krámů, aby to bylo, jako kdyby nikdy neexistoval… Nebudu platit za stěhováky.“

„To můžeme udělat,“ řekla Simone tiše a cítila, jak se jí láme srdce z toho, jak lehké pro paní Kaulitzovou bylo předstírat, že Bill nikdy neexistoval.

Když byla Simone mladší, tak jí říkali, že šance na to, že bude mít děti, je velice slabá; že bude mít maximálně jedno, a už tak by to byl zázrak. A tak, z tohoto pohledu, si představte, jak moc byste své děti milovali, kdybyste zázrakem měli dvě. V tom samém světle ona brala Billa jako svého pravého syna, a možná proto tak moc brečela pokaždé, když se Billovi něco špatného stalo; a špatné jako by Billa pronásledovalo všude.

Bill se stal jejím třetím zázračným dítětem a ona odmítala, aby se mu ještě někdy stalo něco zlého; teď byl její. Paní Kaulitzová byla anděl jen kvůli jedné jediné věci, že porodila tak inteligentní a otevřené dítě, které má tak skvělé nápady a sebevědomí, i když jeho rodiče pohřbili každou šanci, když se snažil objevit své pravé já. Naštěstí Bill neztratil vědomí o tom, kým opravdu je, a monstra, se kterými žil, svou práci nedokonala; Bill byl Bill a nikdy už se nebude muset přetvařovat.

„Chci jeho krámy pryč zítra,“ řekla Kaulitzová předtím, než vlezla do auta a odjela.

Simone nevěděla, jak zvládnout všechny ty pocity, tak se rozeběhla ke svému milovanému manželovi a objala ho tak pevně, jak jen mohla. Hagen se rychle rozloučil, řekl jim, že nemá problém odvést Billovy věci a dodal, že kdyby s tím potřebovali pomoct, tak jim rád pomůže. Simone byla na všechny hrdá, že Billovi tak ochotně pomáhají od rodičů.

Gordon a Simone naskočili do auta po tom, co pořádně zamkli dům, a odjeli za Hagenem, aby přivezli své tři syny domů.

***

„Jsem šťastný,“ řekl Bill tiše, když si znovu dával všechny své věci k sobě a Tomovi do pokoje. „Jako… vážně šťastný. Nejšťastnější, co jsem kdy byl, a to už něco je, protože já jsem s tebou vždycky strašidelně šťastný.“

„Strašidelně šťastný?“ zeptal se Tom se smíchem, když přemístil Billovo čelo ke svému pianu.

„Jo! Víš, když jsi tak šťastný a tvůj úsměv je tak velký, že bys nejspíš každého vyděsil? Tak se teď cítím. Jako, hele.“

Bill otevřel pusu do velkého, zubatého úsměvu, zavřel oči a ruce dal podél těla, takže vypadal jako šílené malé dítě.

„Roztomilé, ale ne děsivé.“

Bill se usmál ještě víc a Tom se začal smát, přeběhl k němu a vyděsil ho, když ho pevně objal kolem pasu a zabořil si obličej do jeho hrudníku.

„Myslíš si, že všechno na mně je roztomilé,“ odpověděl Bill a Tom přikývl.

„Pravda… obzvlášť tvůj úsměv.“

„Taky ho mám na tobě nejraději.“

Tom se narovnal a políbil Billa na nos, usmál se, když ho Bill nakrčil a párkrát pořádně vydechl nosem; Tom si pomyslel, že zní jako kýchající štěně. Vlastně, Bill mu hodně připomínal štěně; mazlivý a věrný, bylo to roztomilé. Všechno na Billovi bylo roztomilé.

„Chci jet zase kempovat,“ řekl Bill a Tom přikývl.

„Já taky. Brzo pojedeme. Slibuju.“

„Dobře.“

Zbytek dne strávili tím, že odváželi zbytek jeho věcí od Kaulitzů; Bill a Tom nejeli, namísto toho vybalovali z auta a rychle to dávali tam, kam to právoplatně náleželo. Bylo divné, jak všechno tak rychle zapadlo na místo.

Bylo to, jako by všechno zlé definitivně skončilo, a teď mohli být konečně šťastní a zamilovaní; tak jak by měli být. Každou chvílí mohly začít nové problémy, ale oni věřili v to, že se nic špatného nestane, tentokrát měli pocit, že jsou konečně v bezpečí, a to byl ten nejhezčí pocit na světě.

Když bylo všechno na místě, ti dva také našli své perfektní místo; končetiny propletené pod peřinami.

Tom to Billovi dával tvrději než obvykle, Bill to tak chtěl. A proč by ne? Místo, kam patřil, bylo místo, které patřilo Billovi, místo, které spolu oba dva tak moc rádi sdíleli.

„Nikam jinam nepatřím,“ zasténal Bill a zaryl nehty Tomovi do boků.

„Nikam,“ souhlasil Tom, ještě jednou přirazil pánví, než dovršil svůj limit a udělal se do Billova nažhaveného těla.

Tom se svalil Billovi na hrudník, cítil, jak hoří, a unaveně zazíval. Bill zajel rukou Tomovi do dredů a druhou ho pohladil po tváři. Jak by mohl někdy žít bez Toma? Ta myšlenka mu přišla ještě šílenější než kdy předtím. Všechno zapadalo; všechno bylo na svém místě a Bill to odmítal změnit.

„Myslíš, že už je všechno v pořádku?“ zeptal se Tom ospale a Bill přikývl.

„Já nikam nejdu.“

„Dobře.“

Všechno bylo perfektní.

Další den, po jejich nejlepším odpočinku na světě, Bill a Tom zmizeli do obchodu, aby koupili barvu do Tomova pokoje. Po tom, co se jim podařilo sundat ze zdí oceánografické cennosti, a po tom, co se Bill navlékl do oficiálního oblečení pro malování, namočili své válečky a dali se do práce. Chtěli pracovat až do večera, ale namísto toho dělali kraviny a začali pracovat, až když přišla šestá večerní.

„Dobře,“ řekl Bill a chvěl se nadšením. „Já si vezmu tuhle zeď… a ty si můžeš vzít tuhle,“ řekl a ukázal na vedlejší.

„Ne. Já chci pracovat s tebou na té samé,“ odpověděl Tom, než přejel válečkem po zdi, natřel zašlou barvu barvou naprosto novou a jasnou.

„Pořád chceš být u mě,“ řekl Bill a zahýbal obočím, Tom přikývl, než namočil prst do barvy a udělal tečku Billovi na špičku nosu.

„Hej!“

„Vypadáš roztomile,“ řekl Tom, pokrčil rameny a Bill ho hravě probodl pohledem.

„Oh, vážně?“

Jelikož věděl, že Tom má na sobě staré nepoužitelné oblečení, přejel Bill Tomovi válečkem po zádech a zasmál se jako hyena. Tom zalapal po dechu, namočil si ruku a pohladil Billa po vlasech.

„Pitomče!“

„Oh no…“

Bill se sehnul, vzal barvu do dlaní a hodil ji po Tomovi (mohl to tak udělat, protože všechny věci v pokoji byly zakryté igelitem). Tom se snažil uhnout, ale bylo už moc pozdě, a tak měl barvu po celé levé straně obličeje. Probodl Billa pohledem a skolil ho na zem, povedlo se mu tak dát jeho dlouhé vlasy přímo do barvy.

„Tomi!“ vypískl a Tom se zasmál.

„Co!?“

„Jak tohle umyju?!“

„Sprchou.“

„Blbe…“

„Je už na čase, smraďochu.“

„Já nesmrdím!“ rozkřikl se Bill, než se natáhl, namočil si ruku a dal ji Tomovi na krk a dredy. „A kdo potřebuje sprchu teď, smraďochu?“

„Ty.“

„Ne, ty!“

„My.“

„Společně?“

„Jop.“

„Zajímavé,“ řekl Bill a poklepal si prstem, který měl stále od barvy, na bradu. „Velmi zajímavé.“

„Tak jdeš se mnou nebo ne?“ zeptal se Tom se smíchem a Bill přikývl.

Tom podal Billovi pomocnou ruku a oba přemýšleli, jak se sakra takhle moc ušpinili od barvy. A tak aby nezašpinili celý barák, se svlékli jen do boxerek a dali si závody do koupelny.

Bill závod vyhrál jenom proto, že švindloval a nalákal Toma na polibek, skočil do sprchy jako první, aniž by přemýšlel o tom, že má na sobě ještě nějaké oblečení. Hodil na Toma své mokré spodní prádlo, zasmál se zvuku, který to vydalo, když narazilo do Tomova hrudníku, a nedokázal se přestat smát, když Tom vykoukl zpoza závěsu, který Bill zatáhl; probodával ho pohledem.

„To nebylo moc hezké. Co kdybys mě strefil do obličeje?“

„Promiň, ale myslím, že bych se smál…“ řekl Bill upřímně a Tom se zamračil. „Bylo by to k popukání! Obzvlášť, kdyby se ti zachytily na hlavě… nedívej se na mě takhle.“

„Jsi zlý,“ našpulil Tom rty, než se svlékl a vlezl do sprchy.

„Škádlím tě jen proto, že tě mám rád,“ pokrčil Bill rameny.

„Já to věděl.“

Bill vzal Toma kolem pasu a přitáhl si ho k sobě; položil si hlavu na Tomovo rameno, zatímco se Tom natáhl a vzal z držátka šampon. Vyprdl velké množství Billovi na hlavu a začal mu ho tam vmasírovat, dostával barvu z Billových dlouhých vlasů.

„Mm, to je příjemný,“ zamumlal Bill k Tomovi, když mu začal masírovat hlavu oběma rukama.

„Hádám, že mi to pak oplatíš?“ zeptal se Tom a Bill přikývl.

„Samozřejmě!“

Když byla všechna barva umyta, Bill a Tom se choulili pod sprchou a zůstali v tichosti; uvolnění víc než kdy předtím, když si uvědomili, že můžou být konečně neohroženě spolu. Ano, Billa bolelo srdce z toho, že byl prodán, ale Tom mu dával pocit, že je všechno v pořádku. Pro jeho rodiče měl cenovku, ale tady ne; tady byl rodina.

Bylo to, jako by spolu konečně mohli být zamilovaní. Možná jim tentokrát nebude nic bránit. Pan a paní Kaulitzovi měli dost peněz pro to, aby mohli nechat Billa na pokoji a Bill měl dostatek lásky, která ho obklopovala a už nikdy se nebude muset cítit nemilován. Tom měl Billa a Trümperovi měli nové dítě, které si můžou nechat; syna, kterému bude potřeba ukázat, jak funguje pravá rodina.

„Je mi zima,“ postěžoval si Bill, byl naštvaný, že jedna sprcha nedokáže zahřát dva lidi.

„Chceš skočit do teplého oblečení a jít se dívat na film?“

„Ještě jsme nevymalovali,“ řekl Bill se smíchem.

„To je jedno… na to máme celou věčnost a myslím, že bych se rád šel dívat ven na film…“

„Nech mě vzít si brýle a můžeme se jít dívat!“

„Oh ano, protože je potřebuješ, abys viděl,“ popíchl ho Tom a Bill ho probodl očima, než si naplnil pusu vodou a plivl ji Tomovi do obličeje.

„Fuj!“

„Bakterie!“ popíchl ho Bill a Tom protočil oči.

„Ty nemáš bakterie.“

„Vždycky jsem ti to říkal… jsem rád, že mi konečně věříš.“

„Dobře, jsem zmrzlý,“ řekl Tom se zachvěním. „Jdeme, šup.“

Vyskočili ze sprchy a zachumlali se do ručníků. Když šel Tom otevřít dveře, Bill zatočil svůj ručník a praštil Toma přes zadek, ten vypískl a vyběhl z koupelny; vrazil do Gordona. Naštěstí byl Gordon zaměstnaný tím, že do něj vrazil Tom, než aby si všiml Billa, který rychle zavřel dveře, aby schoval své kompletně nahé tělo.

„To bylo o fous,“ řekl Bill, když konečně vyběhl nahoru a setkal se s Tomem v jeho pokoji. „Táta skoro viděl rozkrok svého zetě… to by nebylo dobré.“

„Zetě?“ zeptal se Tom s úšklebkem a Bill přikývl.

„Jop. Vezmeš si mě. Na Halloween. Budeme mít falešnou svatbu. Nemůžeš říct ne, sorry.“

„Kde mám prsten?“

„Kde ho mám já?“

„Tak to nefunguje, Billy.“

„Jako kdyby mi to nebylo u prdele. No tak, Tomi… předstírej, že si mě vezmeš!“

„Vezmu,“ řekl Tom tiše. „Jednou doopravdy.“

„Myslíš, že to bys chtěl?“

„Nevím,“ pokrčil Tom rameny. „Ty?“

„Šance být s tebou napsán na papíře a udělat rozchod jen těžším… možnost tě celý život otravovat, kdykoliv se mi zachce? Jo, myslím, že to bych jednou chtěl,“ popíchl ho Bill.

„Já taky…“

Bill Toma letmo políbil, zatahal ho za náramek, co měl Tom stále kolem zápěstí, a zmizel do šatníku, aby si našel něco vhodného na venkovní sledování filmu. Zdálo se, že bude chladná srpnová noc, takže si Bill vyndal tmavé mokasíny, černé džíny a huňatý vlněný svetr. Připadal si jako průzkumník, který jde do teritoria domorodců a pomalu si osvojoval jejich styl oblékání. Celkem se mu to líbilo. Nandal si brýle a černou čepičku, Bill si připadal naprosto krásně a připravený na noc.

Napakovali se do Tomova otlučeného auta se dvěma skládacími židlemi, velkou dekou, a více jídlem, než potřebovali, a když dojeli k ulici, která byla uzavřená a připravená pojmout několik stovek lidí ve městě, Bill a Tom se posadili trochu dozadu, aby se mohli koukat na lidi před nimi.

„Cizí film,“ řekl Bill, když film začal. „Zajímavé… myslím, že nemůžu během filmu mluvit, co?“

„Můžeš mluvit. Mně je to jedno,“ odpověděl Tom, ale ve skutečnosti to nebylo, že by mu to bylo jedno, on miloval slyšet Billa mluvit.

„Pak musím říct, že vypadáš naprosto neodolatelně v tomhle večerním pohodlném oblečení.“

„Můžu být ještě víc v pohodlí, když mě necháš,“ řekl Tom, zakroutil obočím a Bill se přitulil blíž, pevně chytl Toma za ruku.

„Tohle je perfektní,“ řekl Bill a položil si hlavu na Tomovo rameno, jen částečně věnoval pozornost filmu na velkém plátně.

„S tebou je to vždycky perfektní.“

Zvuky filmu a reakcí lidí se linuly do noci, pojily se s cvrkáním cvrčků a vln narážejících na útes. Vzduch držel svůj slaný nádech a hvězdy se skrývaly za maskou světel kolem nich; dokonce i s bezhvězdným nebem to bylo perfektní.

Film pokračoval, oba ztratili zájem o zápletku, ale na tom nezáleželo. Byli ti nejšťastnější a nejbohatší lidé na světě, protože měli toho druhého na věky věků a nic to už nemohlo změnit. Byli spolu.

Lidé se postupně zvedali a šli se projít se svými milovanými na pobřeží a tvořili tak romantický nádech večera, ale ani Bill ani Tom tohle nepotřebovali; nepatřili na břeh s lidmi, kteří se dotýkali jen rukama. Patřili tam, kde seděli, kde se mazlili a kde jim srdce tloukla ve společném rytmu.

Ale ať už skončí jakkoliv, tak dlouho, dokud skončí spolu, budou se cítit jako doma.

autor: Cinematics