My lips like sugar 14.

Rychle si zapnu promočené kalhoty, pomůžu Billovi vstát z těch tvrdých, stejně mokrých desek.

„Děkuji. Moc…“ přitáhnu si ho k sobě a obejmu. Já mu ani neumím vyjádřit, jak moc ho miluji.

„Ne… To já. To já ti děkuji za to, že jsi tu teď se mnou. Že díky tobě jsem poznal, jaké to je milovat a být milován,“ políbí mě na tvář a trochu se ode mne poodtáhne.

„Pojď. Měli bychom si odpočinout v teplé postýlce, co říkáš?“ trochu stydlivě se usměje, ale je mi jasné, že nemyslí na nic špatného. Jen nevinné ležení v náručí toho druhého.

„Tak fajn, už mi je celkem na tom dešti zima,“ přitakám mu, vezmu ho za ruku, propletu s ním prsty a táhnu ho zpět do kajuty. Všude kudy projdeme, necháváme mokré skvrny.

„No tak pojď, ať si tě svléknu,“ usměju se a už i jemu sundávám mokré kalhoty. Cítím se jako malé dítě po krásném dni v ZOO. Zcela šťastný, už jsem nevěřil, že jednou se tak i já budu cítit.

Bill se také šklebí, až stejně dětsky. Čím více je šťastný on, tím víc jsem šťastný já. Jak je to možné, že jsem ho našel? Je to druhá polovina mého já, které jsem tak ukrutně dlouho hledal. A já jsem ho fakt našel! Díky, Bože!

Zbavím ho mokrých věcí, a protože jsme hned u skříně, Bill si okamžitě vybere čisté a oblékne se do nich. Tepláky? Výborný nápad! Neznám nic pohodlnější, než jsou tepláky. Ještěže jsem si jedny koupil. Také ze sebe všechno shodím a nasoukám se právě do opěvované věci a červených boxerek s nápisem ‚Sexy‘. Miluji nápisy…

„A Bille?“ prohodím jen tak, ještěže mě to napadlo! Mám pocit, že se to už snad nikdy nedozvím!

„No?“

„Co znamená My lips like sugar?“ plný očekávání se zeptám, ale Bill se začne smát. Vtip? Měl to být vtip nebo co? Teď fakt nechápu.

„Co se směješ?“

„Nic, já se jen divím, že si to ještě pamatuješ. My lips like sugar je fráze, kterou můj otec napsal mé mámě, když se do ní zamiloval. Když jsem byl ještě malý, řekl, že i já to jednou jistě napíšu nějaké dívce, s kterou budu už do konce života. Prý pochopím, že je to ta pravá. No a já… Já jsem to napsal tobě. Cítil jsem to, a ještě jsem tě ani neznal,“ trochu zahanbeně se na mě usměje. Pane Bože, to je tak krásné! A romantické! Opravdu to cítil? Že budeme navěky spolu?

„To je… To je opravdu nádherné, zlato,“ opětuju mu úsměv.

„Děkuju,“ zašeptá do ticha, které prolíná jen bušení vln o konstrukci lodě.

Odkráčím se zachumlat do teplé postele. Té vody už dnes bylo vážně dost.

„Pojď už ke mně,“ poplácám volné místo vedle. Bill jako hurikán skočí na postel, sotva jsem stihl ruku zase stáhnout zpět.

„No konečně,“ sám pro sebe si povzdechnu a Billa si k sobě pořádně přitulím. Je zapnutá jen malá lampička, takže zde vládne příjemné intimní osvětlení.

„Nejraději bych tě snědl,“ lehce si olízne rty a dříve, než stihnu na to něco odpovědět, se na ty moje přisaje.

Ještě více si ho přitisknu na sebe, mám pocit, že už se to ani nedá. Je tu úplně, ale líbí se mi cítit ho všude.

Rukama mu jezdím po zádech, sem tam stisknu jeho malý zadeček.

Ano, je pravda, že jsem se chtěl celou noc mazlit, ale myslím, že oba máme právo usnout. A přesně to jsme také udělali, líbali jsme se sotva dvacet minut. Naše první milování, ano milování s láskou, nás pořádně vyčerpalo. Na to, abych s ním trávil takové chvilky, budu mít ještě dost času.

Více se uvelebím, nyní pro změnu já v jeho náručí, pevněji ho obejmu kolem pasu a stisknu víčka. Netrvá mi dlouho ponořit se do snů, které budou -jak jinak- o něm. O mém sladkém Billovi.

***

„Zlato, zlato, vstávej!“ probouzí mě Billova jemná ruka. Netuším, co se děje, jen vím, že je venku stále tma, stejná jako tady v kajutě a hází to se mnou z jedné strany na druhou.

„Co je, děje se něco?“ protřu si oči v naději, že to šero, které vidím, je jen zamlžený rozespalý pohled. Ale mýlil jsem se, je to opravdu skutečnost. Navíc ji doplňuje dost velký hluk.

„Venku je strašná bouře a… Mám strach, že to ta loď nevydrží. Nechci se jít ani podívat nahoru. Musí to tam být katastrofální,“ vyhrkne na mě množství informací, které mi trošku pomaleji docházejí.

„Počkat, to ten hluk…“

„Ano. Vlny o jachtu.“

„No do prdele,“ těžko si povzdechnu. Tohle se mi skutečně moc nelíbí, a zejména když jsme bůhvíjak daleko od břehu.

„Jdu se podívat nahoru. Máš tu nějakou pláštěnku nebo tak něco?“ dobrovolně těžce vstanu z postele. Ještě jsem příliš unavený na to, abych registroval úplně všechno, co se kolem mě děje, ale zkusím to. Kvůli Billovi přece…

„Jasně. Tady je,“ Bill mi podá žlutý nepromokavý kabát, který vytáhl zpod postele. Navléknu ho na sebe a otevřu dveře do té pekelné bouře. Voda prší opravdu všemi možnými směry, vítr si s ní krutě pohrává. A se mnou také. Sotva se dá vyjít na palubu, a to je ještě docela slušné závětří. Tam nahoře se vlny střídají jako na běžícím pásu. Voda je tam po kotníky, ale ve vteřině tam už zase není. Jako by se ty vlny jen přelévaly přes palubu. I tak se mi to nelíbí, doufám, že to velmi rychle přejde. Mám rád bouře, ale ne když jsem na míle daleko od pevné země. Zničehonic ale loď s obrovským rachotem zastaví. Chvění motoru už také není cítit, muselo se něco stát, stojíme.

Seběhnu dolů zpět za Billem.

„Jsi v pořádku?“ zeptám se s hlasem plným strachu, zabouchnu za sebou dveře a odhodím mokrý žlutý plášť ani nevím kam.

„Ano, ano. Já ano, ale jachta asi ne a mám pocit, že ta bouře se neustále zhoršuje. Ach bože…“ s těžkým povzdechem si sedne na postel a založí si ruce na tváři. Ne, snad se nebude trápit! Vždyť to snad přejde…

„Neboj se, tak rychle, jak to přišlo, tak rychle to odejde. Hm?“ kleknu si k němu a opřu se mu čelem o to jeho.

„Ještěže jsi to ty, jinak bych ti nevěřil,“ zasměje se a líbá mě na nos.

„Tak si zkusme zase lehnout, do rána to, doufám, přejde,“ zvedne se z postele, mně pomůže také na nohy. Obejmu ho a jen tak se oba svalíme mezi peřiny, až to zatřese ještě víc než lomcují lodí vlny.

„Jsi blázen,“ mile se zahihňá, já mu zabořím hlavu do krku. Mmm, tak krásně voní. Opravdu mě ta vůně uspává.

***

„Já fakt nevím, proč to nejde. Ach!“ zuřivě můj milovaný černovlasý chlapec kopne do řídícího přístroje.

„Ale, Bille, no tak! Na sto procent tam v motoru bude jen něco zaseklé, možná nějaký kámen nebo co. Zbytečně se nenervuj,“ snažím se ho uklidnit, ale nijak zvlášť se mi to nedaří. Je jako časovaná bomba. Mám pocit, že za chvilku vybuchne.

„Zaseknutý kámen?! Fajn! Tak ten tedy velmi rychle odstraníme!“ naštvaně vyběhne na palubu, shodí si žebřík dolů a celý jak je – oblečený – skočí do vody.

„Bille!“ zakřičím na něj, téměř sám přeletím přes zábradlí. Zbláznil se snad?! Zabiju ho, pokud se mu něco stane!

Už se nevynořuje strašně dlouhou dobu, jen očima běhám po hladině moře, nikde nic. Nevím, kolik času uběhlo, ale mám strašný strach. Idiot! Miluji ho, ale tohle si neodpustím! Chce mi zapříčinit srdeční zástavu, nebo co?!

„Bille!“ zakřičím už fakticky zoufale. Tohle už není vůbec dobré! Takto dlouho nevydrží nikdo pod vodou!

„Ježíši no tak se vynoř! Tak se kurva vynoř!“ buším pěstmi do zábradlí. Až se mi začínají slzy lesknout v očích. Tak strašně se o něj bojím.

„Baf!“ polekají mě dvě studené mokré ruce a slova dobře známého hlasu.

„Ty idiote! O co ti kurva šlo, ha? Co si myslíš, že děláš, co?“ od hněvu se přestávám kontrolovat, trochu do něj strčím. Vyplašeně, s vytřeštěnýma očima a pootevřenou pusou se na mě dívá. Doufám, že pochopil, že mu tohle nevyšlo!

autor: Diana