No one is innocent II – I will love you forever 30.

„Lidi, mám… hlad. Táááákhle velkej.“ Roztáhnu ruce do stran a zasměju se. Trošku se mi točí hlava, ale to je mi upřímně jedno, jako asi všechno teď. Vůbec mě to netrápí. „Mám… Mám na něco chuť,“ zakňučím a přikývnu si důležitě. Cítím přiložení dlaně na moje ústa, ale pak smích.
„Lásko, a co by sis dal?“ zasměje se pravděpodobně vedle mě Bill. Je to vtipný, ale říká mi tak jen on. Začnu se smát a zamrkám. Jo, jo, Bill. To dřív nevinný stvoření se dneska pěkně předvedlo. Zajímalo by mě, kolik by si chlapec tímhle vydělal… Začnu se smát nanovo, nad tímhle přemejšlet nebudu.
„Mmmh… Co bych si dal kromě tebe?“ olíznu si rty, ale zase se začnu smát. Přijde mi strašně vtipný, jak mluvím. Mám takový úplně zajímavý hlas, že? Olízne mi je taky.
„Dal by si papu?“
„Joooo,“ přikývnu a nevinně se zazubím. Dám mu pusu a přitisknu si ho k sobě. Ach, objímání je fajn, objímání je příjemné… Tak fajn… Zasměju se Billovi do krku.
„Vééélikánskou papu.“

„A to je?“ zamumlá mi nazpátek u ucha a pak se kousek odtáhne. Nemotorně mě políbí na rty. Mh… Kdo může říct, že má tak roztomilého přítele, když je opilý? Jen já, že? Polibek mu oplatím a chytím ho za zadeček, který trošku stisknu. Ach, této části těla se nejde nabažit… Blbost, celého Billa. Vsaju mezi rty spodní jeho… Myslím, že je to spodní… Myslím, že je to ret… Začnu se smát a nechám toho. Položím si hlavu k němu na rameno.
„Jo… Dám si… Dám si… sendvič… Ne jen tak ledajakej sendvič, jestli se tak říká tomu, na co právě myslím… velbloudí sendvič.“ Zazubím se mu proti kůži na krku, kam ho políbím. Myslím, že je to krk… Doprdele, vím, že je to krk. Zase se tomu začnu smát. Jsem poslední minuty nějak v náladě, ne?
„Cože? Tome, budeš se muset spokojit s normálním sendvičem,“ zasměje se Bill nazpátek a olízne mi po celé linii krk. Dá mi ruce kolem ramen.
„Ne, ne, ne, ne,“ zakňučím a začnu se o Billův krk třít rty. „Tomi má hlad, jo, jo, Tomi potřebuje papat, jo, jo. A pak to chci zapít… Pořááádným pitím,“ přikývnu si a zazubím se. Otře se mi o klín svým, a pak se opře zadkem do mých dlaní.
„Tak já ti udělám… sendvič, jo?“
Nakrčím nos a olíznu si rty. Pevněji mu zadek stisknu. Ach…
„Ty?“ zamrkám a zasměju se. Šťouchnu ho do nosu svým a zazubím se. Dobře, jestli jsem ve stavu, kdy jsem schopný ještě něco kromě Tomiho udržet v ruce… No co, Tomi na zem spadnout nemůže, to je pak lehký.
„Jo, já,“ vyplázne na mě jazyk. Podezíravě na něj zamrkám a zvednu jedno obočí.
„Umíš?“
„Umím.“

***

(Bill)

„Budu vevnitř, kdyby něco,“ pokrčím rameny a jdu tam. Jdu do obýváku, kde jsou všichni. Vylezu si na stůl a začnu se tam vlnit do rytmu. Směju se.

„Fuck me, I’m celebrity,“ zasměju se a pokračuju ve… zpěvu, dá-li se tomu teď tak říkat. Po chvilce zahlédnu i Toma. Ale nezavadí o mě pohledem. Chvilku se rozhlíží, jako by někoho hledal. Hledá mě? To jsem tak lehce přehlídnutelnej? Ale… Spokojeně se usměje a jde jiným směrem. Tam kde… je peroxidově blond kebule. Zamrkám. Cože? Jde raději… Za Andreasem jak za mnou? Fajn, ať si dělá, co chce. Ušklíbnu se a seskočím ze stolu. Tady taky nemusím být, že. Protočím oči, když na mě všichni sahají. Jdu nahoru do nějakého pokoje. Půjdu spát, když o mě neprojevuje zájem.

(Tom)

No a? Tak jdu za Andym místo za Billem. Není jediný na světě, chci si povídat i s blonďáčkem.
“Ahoj, blonďáčku,“ usměju se a posadím se k němu.

„Ahoj,“ otočí na mě pohled a taky se usměje. Víc se ke mně přišoupne, dívá se mi do očí. Olizuje si rty nebo se mi to jenom zdá? Někdy mi to přijde zvláštní… Jak se usmívá, jak na mě kouká… To se mi třeba jenom zdá. Ale taky se na něj usmívám.
“Neruším?“

„Tome, ty nikdy nerušíš,“ usměje se na mě a pohladí po paži. Přitiskne se ještě víc, dotýká se mě bokem. Trošku nervózně se usměju. Mráz, co mi přejede po zádech, mi přinese skoro až příjemný pocit, je to… Zvláštní, ale pořád nechápu. Vždyť Andy může mít kohokoliv, na koho si ukáže, jako jsem dřív mohl i já. Tak… Proč já?

“Dobře, budu ti to věřit. Bavíš se? Koukal jsem, že jste se šli bavit i s Bonnie ven,“ ušklíbnu se a šťouchnu do něj prstem. Pokrčí rameny a zasměje se. Zakroutí hlavou a usměje se na mě.
„Potřeboval jsem šukat, no…“

„Pochopitelně,“ zasměju se. Ano, to by nebyl Andy. Měl on někdy vlastně vztah? Nepamatuju se. Ale to nevadí… “Aspoň že si užíváš, dokud můžeš,“ ušklíbnu se a usměju. No, je to fakt. Ne, že by mi s Billem něco chybělo, to ne… Myslím. Ne! Vím. Bouchne mě přátelsky do ramene a zakroutí hlavou.
„Tome, mluvíš, jako kdybys byl zadaný… nějak hodně dlouho.“ Zašklebí se a zasměje. Zakroutím nad tím jenom hlavou.
„Ne, ale to máš fuk,“ pousměju se. Jo, opravdu to nechci řešit, ne teď, ne tady. Především není ani co řešit, nevím, proč jsem to řekl.

„Dobře. Víš, že jsi ještě ode mě nedostal narozeninovou pusu?“ šeptne mi proti rtům a nakloní se mi k nim.

(Bill)

Ležím na posteli a spím. Jsem tady sám, což mě… hodně překvapilo, když jsem sem vlezl. Myslel jsem, že nenajdu žádnej pokoj, kde bude… volno. Nevadí. Našel jsem, víc řešit nemusím. Víc se přikreju peřinou a něco zamumlám.

Během pár minut se otevřou dveře a tím se i k mým uším dostane hlasitější hudba.
„Šípková Růženkóó, vstáváme,“ zaječí na mě někdo a začne se smát. Jsou to… dva hlasy. Nějaký kluk a … Sakra, Bonnie? Co ta… oh. Probudím se. Nikdy nespím tvrdě. Zakňučím. Šíleně mě bolí hlava. Sjedu postavy ve dveřích pohledem. Jo, opravdu to je Bonnie a nějakej… Kluk. Eh… Myslel jsem, že má lepší vkus. No nic, nevadí.
„Běž do prdele a vypadni, puso,“ ušklíbnu se na ni a zabořím hlavu do polštáře. Ne… opravdu z postele nevylezu.
„Hele, nemysli jenom na sebe, my tu postel využijeme k lepším účelům, dobře? Neměl bys náhodou někde dole dělat společnost Tomimu? Se tam chudák někde k smrti nudí obklopený hezkýma holkama,“ ironicky si povzdechne a zase se začne smát. Jde z ní poznat, že už má něco málo vypito. Něco víc než něco málo. Protočím oči. Tom? Nemyslím si, že by mi zahnul. Miluje mě, ne?
„Super, dobré vědět. Běž si šukat ven, čerstvej vzduch ti prospěje,“ zašklebím se na ni. Jo, ta mi opravdu chyběla.
„Bejt tebou, uvážu si ho pěkně na vodítko k boudě, Tom byl vždycky neposlušnej pejsek, to vím z vlastní zkušenosti.“ Začne se zase šíleně smát i s tím klukem, který ji furt osahává a svalí se oba a postel. Taky zajímavé…
„Jsi obyčejná děvka, Bonnie,“ protočím oči. U tohoto opravdu nemusím být, ne? Zvednu se ze svojí postele a sjedu ji pohledem. Zastavím se na vlasech.
„Už si ty vlasy umíš pořádně nasadit?“ zasměju se.

Omotá mu nohu okolo těla a nastaví mu krk. Zasměje se. Vidím, jak se jí lesknou oči, z obou… táhne alkohol. Jenom si ke mně uraženě odfrkne a začne tomu týpkovi prohrabávat vlasy. Zakroutím hlavou. Levně se nabízet… To by bylo pod moji úroveň, opravdu. Vyjdu z místnosti, ale nechám otevřený dveře. Sejdu schody a jdu pomalu dolů. Snažím se najít Toma. Dojdu do obýváku. Spokojeně se usměju, když zahlídnu na pohovce Toma, ale co to…? Andreas je vedle něj a… líbá ho? Nasucho polknu a kouknu tam znova. Jo, opravdu je blonďák přicucnutý na rtech mého Toma. Do očí se mi nahrnou slzy. Slzy… Zklamání? Zalapám po dechu a vzlyknu. Ne, nebudu tady déle. Tohle si budu pamatovat pořád. Vyběhnu a posadím se venku na schody. Rozbrečím se a složím hlavu do dlaní.

autor: Catherine & Sch-Rei