autor: Lauinka
Zdravím všechny twincestní dušičky. 🙂 Určitě mnozí z Vás se mnou měli tu čest, nebo spíše s mými povídkami, a teďka přicházím s mojí první jednodílkou. Popravdě řečeno, nedokážu napsat, jak vznikla. Prostě jsem koukala z okna na jedno místo, a pak psala první, co mě napadlo a vzniklo tohle. Kdo by čekal nějaký přehnaný slaďák, ode mě asi moc ne. Nevím, co bych k tomu měla napsat, snad jen, že obdivuju holky a kluky, kteří dokážou psát jednodílky pravidelně nebo tak. Pro mě je mnohem snazší psát vícedílku než tohle. Opravdu přiznávám, že ano. Mám problém, že se pokaždé rozepíšu a je z toho hned vícedílka. XDDD Takže si užijte moji první jednodílku a budu ráda za komentáře. Vaše Lauinka
Stál jsem uprostřed. Jen jsem tam stál a díval se před sebe. Kolem mě miliony lidí, ale já tu stál sám. Nevnímal jsem, jestli kolem mě jde muž, žena nebo dítě, nevnímal jsem naprosto nic. Můj pohled se upíral stále na jedno místo. Jen na to jedno místo. Bylo mi jedno, že dav kolem mě do mě nelítostně narážel, že na moji hlavu padlo nespočetné množství nádavek. Nevnímal jsem nic, jen to jedno místo. Můj výraz byl naprosto neutrální. Nešlo z něj vyčíst naprosto nic. Ale kdo by četl? Kdo by se zajímal o kluka, co tu jen tak postává v příšerně velikém oblečení s čepicí na hlavě, dívající se daleko před sebe? Koho by zajímal někdo cizí? Vždyť mnohé lidi nezajímá ani vlastní rodina. Natož, aby se někdo cizího kluka zeptal, jestli je všechno v pořádku. Navíc to, jak jsem oblečený, hodně lidí odpudí už od pohledu.
Ale kdo má právo někoho soudit, podle toho, jak se oblékne? Nebo vážně tohle určuje povahu člověka? Miluju hip-hop, vždycky jsem miloval a ovlivnilo to i můj celkový styl. A jsem snad proto špatný? Je to snad nevhodné oblečení? Ale řekněte mi, co je vlastně vhodné a co ne? Kdo tohle může určit? Jak se říká sto lidí, sto chutí. Nikdy jsem se neměnil kvůli zalíbení. Tohle se mi příčí, připadá mi to tak, slizké. Možná jsem svůj život nežil zrovna spořádaně, ale kdo by co chtěl po klukovi, kterému bylo čerstvých osmnáct? Zázraky asi ne. Byl jsem vždycky trochu rebel. Na druhou stranu, nikdy jsem neudělal žádný průser nebo alespoň ne takový, aby se to muselo řešit přes policii. A teďka tu stojím a mám pocit, že tohle je ta nejlepší a nejdokonalejší zábava. Je to zvláštní, jak se člověk najednou dokáže změnit a najít si něco v něčem, o čem by nikdy neřekl, že se mu bude líbit. Každý máme nějaké sny nebo představy a kdo ne, lže. I kdybyste měli cokoliv na světě, stejně je stále o čem snít. A já? Snil jsem o různých věcech, ale neztrácel jsem se v tom. Ale do mých snů vstoupil někdo neobyčejný. Když to tak vezmu, na tenhle typ kluka bych asi v životě nepromluvil. Nebo spíše, jsem si jist, že bych si s ním neměl, co říct.
Byl jako můj protiklad. Temný a tajemný. Byl v mých snech noc co noc a abych řekl pravdu, ty sny nebyly zrovna nejslušnější, což mě děsilo snad nejvíc. Nemám nic proti gayům, ale já sám jím nejsem. Nikdy bych nemohl být, ale přesto jsem měl takovéhle sny. Jak zvláštní. Pro mě možná až děsivé. Ale ty sny mi obrátily život na ruby. Tohle jsem nebyl já. Ale najednou to všechno moje přemýšlení naruší šumivý zvuk, obléhající mě ze všech stran. To se z nebe snášely kapičky letního deštíku, pro většinu lidi kolem mě naprosto nejhorší věc, co se mohla v tento den udát. Pro mě? Něco neuvěřitelně krásného, dokonale romantického. Něco, na co jsem přesně čekal a přál si to.
Stále stojím na jednom místě s pohledem upřeným před sebe, ale konečně se na mých rtech usadil úsměv. Jen lehký usměv, stejně lehký jako tenhle letní vlahý deštík. Kolem mě se míhá tolik tváří a já se stejně ani na jednu nepodívám. Nemůžu, nejde to. Jsem chycen ve své realitě a ne tady. V této ulici plné smogu, plné lidí spěchajících bůhvíkam. Nadávajících na mě, na cokoliv.
Jsem tu jen já a on… Ano, on. Přece byste si nemysleli, že tu stojím sám, nebo ano? Možná jsem podivín, ale ne blázen. I když pro některé jsem i blázen. Možná jsem blázen, já vlastně už nevím, kdo jsem. Ztratil jsem se v tom. Utopil. Zemřel. Ale přesto vím, co chci. A objekt mé touhy tu stojí přede mnou. Ne přímo, je kus ode mě, ale je stále blíže než dodneška. Před tím jsem ho měl pouze ve snech. Teď? Je tu reálný. Už ve snech byl dokonalý, tak strašně perfektní, ale naživo? Proboha. Jestli ve snu byl nadpozemský, nevím, co bych měl říct teď. Raději asi mlčet. Proto ten úsměv. Konečně jsem spatřil jeho tvář. Konečně, jak dlouho už jsem o tom snil? Konečně jej potkat? Být mu tak blízko? Kolik šílených snů už jsem musel vytrpět? Nešlo to už vydržet. Lákal mě sem, prosil, abych tu na něj čekal, abych tu byl s ním. Prý tu nechtěl stát sám.
A tak tu stojíme oba. Ani jeden z nás nejde blíž. A já bych tak moc chtěl, ale nejde to. Nemůžu udělat ani jeden krok, mám tak strašný strach, že by se mi před očima rozplynul, že stojím jako přikovaný a jen se dívám na tu dokonalost přede mnou. Bál jsem se málem i usmát. A najednou? Proboha, udělal par kroků ke mně. Můj dech se zrychlil, srdce přidalo na úderech. Rychle polknu a málem ani nemrkám, neodchází, že ne? Nesmí. Umřel bych. Už bych nezvládl zase jen snít a utápět se v mých představách. Teď, když je tu se mnou, chci s ním být napořád. Jak šílené, že si tohle myslím zrovna já. Ale cítím to tak. Tohle je celé ve mně. Je mi najednou pěkně, ale zároveň tak špatně z představy, že jde ke mně. Poprvé v životě mi bude tak blízko. Snažím se dýchat a dodávat tak orgánům dostatečné množství vzduchu, aby neselhaly. Nechci promarnit ani sekundu. Zmizel by, vím to. A já bych jej už nikdy nenašel a umřel bych žalem.
Mrkl jsem a přede mnou se objevil jeho dokonalý obličej. Proboha, nikdy jsem neviděl nic dokonalejšího. Nasucho polknu. Jeho krásně bledá pleť v kontrastu s tmavě černými vlasy jako uhel. Rty rudé, tak… nepřirozené, jako by byly přebarveny rudou rtěnkou, ale já vím, že nejsou. A hluboké hnědé oči, které jsou tak… bože, nejde popsat, jak se v nich utápím. Jen stojíme naproti sobě a díváme se jeden na druhého. Nedokážu promluvit a on tušíc, že chci, mi položí ukazovák na rty a zakroutí hlavou. Má tak jemnou kůži, jako by byla z hedvábí. A pak? Usměje se a mně se div nepodlomí kolena. Jen vydechnu a v hlavě se mi honí snad miliony myšlenek a slov o dokonalosti a kráse, ale nějak ani jedno teďka nedokážu použít, ani jedno není vhodné.
Nechápu, jak někdo může být tak dokonalý. Jak může být tak nevinně sladký? Mám takovou chuť se ho dotýkat, hladit jeho tvář a líbat jeho rty, ale bojím se, že se mi rozplyne a já tu budu stát sám. A to nechci, nejde to. Ale on mi snad čte myšlenky, na malinkou chvíli přeruší náš oční kontakt a vezme moji ruku do dlaně a přiloží si ji ke tváři. Och proboha, jen se zmůžu na výdech. A on se ještě více usměje. Taky se usměju, donutí mě k tomu. Jeho úsměv je tak strašně nakažlivý. A já cítím, že chci, aby mě nakazil i dalšími věcmi. Že udělám cokoliv, aby tu zůstal. Už bych nemohl žít zase normálně a zapomenout. Nemohl bych. Ten úsměv se mi tak dokonale vryl do paměti. Nikdy jsem nic krásnějšího neviděl.
Konečky prstů přejíždím po jeho bezchybné tváři a sleduji jeho výraz v obličeji. Jen přivírá oči a jeho úsměv se prohlubuje. A můj s jeho. Prohrábnu i jeho vlasy. Pramínky mi protékají mezi prsty a já nedokážu uvěřit té hebkosti. Tohle nemůže být jenom člověk, ne, nemůže. Nevěřím, že by mohl být jen člověkem. Na to je až moc dokonalý. Ale proč nemluví? Chci si s ním povídat, ale on ani nechce, abych mluvil já. Popravdě, jsem rád. Nikdy jsem na vhodná slova nemohl přijít, a teď už vůbec ne. Jen bych se shodil. Ale chtěl bych slyšet jeho hlas. Alespoň na chvíli, třeba jen jedno slovo. Ale nic. Jen mlčí, usmívá se a mně to pro tuhle chvíli prostě stačí a vím, že to takhle přesně má být. Dokud je tu on, je všechno v pořádku.
Mám stále pocit, že tohle celé je jen sen. Další z mnoha těch proklatých snů o něm. Ale cítím pod bříšky prstů tu jemnou kůži. Ne, tohle není sen, opravdu tu stojíme. Tak strašně bych s ním chtěl mluvit, povídat si, ale vůbec nevím, co bych mu mohl říct. Nic se nezdá pro tuhle chvíli vhodné, ač na světě je mnoho slov, frází, nic v tuhle chvíli se nehodí. Stojíme naproti sobě, dívajíc si do tváře. Nepatrné kapičky se snášejí na naše hlavy, ale nám je to jedno. Nevnímám je. Nevnímám nic, jen jeho. Vůbec nikdy jsem jej neviděl, neznám ho, kromě svých snů.
Tolikrát se mi o tomhle klukovi zdálo, ale nikdy jsem nevěřil, že by opravdu existoval. To, že jsem tu, je taky náhoda. Vlastně kdyby mě nepřemluvil, vůbec bych sem nejel. Snad ani tuhle část města přesněji neznám. Vlastně ji vůbec neznám, nikdy jsem tu nebyl. Taky co bych tu dělal, bydlím a pracuji na druhém konci.
A potom mě náhle objal. Beze slova se mi pověsil kolem krku a já mu i hned ruce omotal kolem boků. Přitáhl jsem si ho k sobě, co to šlo. Tak krásně mě hřál. Tvář jsem mu zabořil do ramena a slastně se nadechl. Tak dokonale voněl. Tak příjemně a přes to intenzivně. Tiskl jsem si jeho tělo k tomu svému a cítil se jako ten nejšťastnější člověk. Bylo mi najednou tak hezky a já cítil, že jemu taky. Že se mi oddává. Nikdy jsem takový pocit neměl, v břiše mi létala hejna motýlů a já se culil jako nějaký blázen. Věděl jsem, že tohle je už napořád. Že mi jej nikdo už nikdy nevezme. Je jen můj. Pro každého je někdo stvořený a já si jsem více než jistý, že on patří ke mně. Jako dvě puzzle zapadající do sebe. Konečně jsem tak šťastný. Vezmu jej do náruče a začnu se smát. Točím se dokolečka a směju se, nemůžu přestat. Prší a všude je mokro, dělají se louže, ale já se s ním v náručí točím a směju se tak nahlas jako nikdy ne. A on? Směje se se mnou, a já konečně uslyším jeho hlas. Je tak krásný, dokonalý. Hezčí než v mých snech. A hlavně opravdový. Pustím jej zpátky na nohy a celý rudý a uřícený se směju. Vezmeme se za ruce. Přistoupíme těsně k sobě a já konečně poprvé ochutnám jeho dokonale sladké rty.
Beze slova se líbáme a hladíme se. Zatímco můj život pomalu vyprchává. Potom ode mě odstoupí, stiskne moji ruku a otočíme se čelem na druhou stranu. Kouknu nejistě na něj, ale jeho úsměv mě utvrdí, že tak to mělo být, že tak je to v pořádku. Dívám se na záchranáře, kteří zběsile běhají kolem kluka ležícího na zemi. Autonehoda. Snaží se jej přivést k životu, ale vteřiny jim utíkají. Nezbývá mnoho času. Vědí to všichni tady. Ale i přesto tu stojím uprostřed. Jen tu stojím a dívám se před sebe. Kolem mě miliony lidí a já tu stojím s ním, už ne sám. Nevnímám, jestli kolem mě jde muž, žena nebo dítě, nevnímám naprosto nic. Můj pohled se upírá stále na jedno místo. Jen na to jedno místo. Je mi jedno, že dav kolem mě do mě nelítostně naráží, že na moji hlavu padá nespočetné množství nádavek. Nevnímám nic, jen to jedno místo. Můj výraz je naprosto neutrální. Nejde z něj vyčíst naprosto nic. Ale kdo by četl? Kdo by se zajímal o kluka, co tu jen tak postává v příšerně velikém oblečení s čepicí na hlavě, dívající se daleko před sebe? Nikdo. Jen on. Jen on mě může vidět, jen on tu může být se mnou a být mi tak blízko. Jen on a já víme krutou pravdu. Ten kluk, kterého se tu pokouší zachránit, jsem já. To proto vím, že se snaží marně. Už jsem na druhé straně, s ním v náručí. A vím, že už nikdy nebudu stát sám. Už navždycky na to budeme dva.
autor: Lauinka
betaread: Janule
krásné 🙂
smím se jen zeptat,proč je to zařazeno ve "foto-stories"?
[1]: nejspíš překlik
Hej Lůco děláš si ze mě srandu?jakooooo!Já teda jednodílky zásadně nečtu a už vůbec nečtu české povídky ale tohle..tyvole..v půlce?Slzy a knedlik v krku co mi vydržel až do konce.Nechápu…perfektní,prostě perfektní,dokonale popsané emoce a já du fňukat dál,to je krásný..♥
[1]: 😀 Ani se neptej. 😀 Už je to spravený – zmáčkla jsem o dvě f míň než obvykle, tak jednoduchý to je. Díky za upozornění, J. :o)
Ach, to je nádhera. Já jednodílky nečtu, ale když jsem viděla Lauinko TEBE jako autora, musela jsem začít číst. A opět, jsem nadšená a dojatá.
Jedna z nejkrásnějších věcí, co jsem četla. Ty vnitřní emoce… opravdu nemám slov, žádná nevystihují tu krásu. Každý si ji musí vychutnat sám. Už, jak jsi zmiňovala sny, stále to jedno místo, beze slov a dá se říct jeden okamžik… já to věděla. Pak objetí, úsměv, kterého se bál a hlas a už mi bylo vše jasné.
Tečou mi slzy. "…už ne sám… budeme dva." Bože, to je jedním slovem DOKONALOST.
Lauinko, ty jsi skutečně paní autorka!♥
To bolo krásne…
[1]:Dějkuju moc 🙂
[2]: Díky Mizuki, já ti to prostě musela vnutit, už to mám bohužel v povaze XDDDDD
[4]: Ou děkuju moc, bože tvoje komentáře to je něo tak neskutečně potěšujícího, až škoda mluvit… vážně…Jinak… neřekla bych, že jsem paní autorka, chtěla bych jí být, ale zatím stále ještě nejsem 🙂 ale vážím si toho moc a od tebe ještě více 🙂 díky 🙂
[5]: Děkuju moc 🙂
opět říkám.. DOKONALOST!!!.. nádherná povídečka.. i přesto že umřel skončilo to nádherně.. zůstali spolu navěky věků.. 🙂 …. opravdový skvost mezi povídkami :-*
Uz jsem mela tu cest tenhle zazrak cist a bylo mi potesenim si to precist znovu. Doslova jsem na tom vysela a v zaveru mi az zabehlo jaky jsem mela sok. necekala jsem ze by se to mohlo odebrat timto smerem. Libi se mi na tom, ze si kazdy muze domyslet jiste detaily, o tom proc je to zrovna takhle. jak se k sobe dostali a proc zrovna tohle byla ta moznost jak byt spolu. Musim se zopakovat Laui…….POKLONA PRO TEBE. A to takova ze si pomalu olizuju kolena 😀
[7]: Díky Adell.. jsme moc ráda, že se ti to líbí, moc mě to těší… 🙂 děkuju
[8]: Jéééé tu mám komentíka i od tebe? jůůůůů xDDDD no děkuju moc za tvoji poklonu, určitě si ji beru k srdci 🙂 a že je to od tebe, tak snad o to i víc 🙂 děkuju :-*
No tak tohle bylo dokonalý 🙂