
Vždy se mi zdál divný… Ty jeho pohledy, občasné dvojsmyslné poznámky, které byly vysloveny ne směrem ke mně, ale dostatečně nahlas, abych je zaslechl. Nikdy nejmenoval konkrétní osobu, ale musel bych být naprosto tupý, aby mi nedošlo, že mluví o mně. Jeho proměnlivost je horší jak u aprílového počasí. Jeden den vstoupil do místnosti zamlklý, s nikým nekomunikoval víc, než bylo nezbytně nutné, plně se koncentroval na svou práci, a když ji dokončil, v tichosti odešel. Z toho přišel den, kdy jsem na něj kráčeje po chodbě narazil, jak se vesele vybavuje s kolegy, je samý vtípek a úsměvy rozhazoval na všechny strany. Jak říkám, je to podivín. Zabrán plně do úvah o Jerrym si málem ani nevšimnu, že jsem se ocitl nahoře a že se dveře výtahu začaly otevírat. Zanechám tedy opírání se o jednu ze stěn, vystoupím a rázným a rozhodným krokem vykročím směrem ke kanceláři, kde jsem podle svých domněnek nechal klíče od domu. Kde jinde by asi byly?
Míjejíce stůl Marion se zastavím. Očima zkoumám pracovní desku, na níž jsou úhledně srovnané předměty, nebo spíš nechutně úhledně srovnané předměty. Přesně tak, jak je zvyklá. Už dávno jsem vypozoroval, že na všechno má zavedený speciální systém, který zřejmě chápe jen ona sama a jenž mi každým dnem leze víc na nervy. Přestanu zírat na propisky ve stojánku a zapluji do kanceláře, uvažujíce o duševním zdraví své asistentky, neboť takové puntičkářství mi nepřijde dvakrát normální. Na stole v této místnosti se naopak hromadí stohy papírů, které čekají jen na to, až se na ně podívám, k čemuž jsem se dosud nedostal. Ze všeho nejraději bych škrtnul zápalkou a hodil ji mezi ně. Vše by lehlo popelem a sebe bych tím ušetřil toho, že při každém dalším vstupu do kanceláře jsem o něco znechucenější než předešlého dne.
I nyní zhnusen pohledem na ty stohy přistoupím ke stolu a začnu pátrat po klíčích, kvůli nimž jsem přijel především. Kupodivu je naleznu takřka ihned. Věděl jsem, že tu budou. Nejspíše jsem je zapomněl hodit zpět do tašky, když jsem vysypával na desku její obsah, ve snaze najít svůj zpropadený mobil, který začal zčistajasna vyzvánět a jak už to bývá, bylo to v tu nejméně vhodnou chvíli. Zrovna se mi podařilo plně se soustředit na činnost a nějaký pitomec mě vyrušil. Po telefonátu, který skončil dříve, než vlastně vůbec začal, se mi už znovu nezdařilo koncentrovat se, a místo nějakého kousku do nové kolekce mi po pár desítkách minut pod rukama vznikla prachobyčejná čmáranice. Svazek klíčů tentokrát pevně sevřu v dlani, abych je tu podruhé nezapomněl, a obrátím se k odchodu.
Ač byl můj prvotní záměr zkontrolovat, kolik lidí je ještě na svém místě, zamířím nakonec rovnou k výtahu v naději, že se mi podaří nikým nespatřen opustit firmu. Obzvláště Alexe bych nemusel potkat. Pobavím se sice rád, troška rozptýlení není nikdy na škodu, avšak dnešní večer bych strávil rád sám. Poslední dobou ráno co ráno vstávám unavený, jako bych proflámoval celou noc. Den ode dne mi ubývá energie a sám sebe jsem nucen se ptát, jak dlouho můžu tohle ještě vydržet. Když uslyším na konci chodby cvaknutí dveří a dolehne ke mně tlumený hovor, přidám do kroku. K mému štěstí se dveře výtahu otevřou, jakmile stisknu tlačítko. Šťasten, že jsem unikl nepozorován a nemusel čelit případným hloupým dotazům, co dělám v tuto hodinu ve své firmě, stlačím knoflík a o pár sekund později naslouchám tichému šramotu.
Tentokrát mi připadá cesta dolů neskutečně dlouhá, červené číslice se na displeji střídají pomaleji než obvykle. Opíraje se zády o stěnu přestanu sledovat, v kolikátém patře jsem, a pootočím hlavu na bok. Jen co spatřím svou tvář v zrcadle, vzpomenu si na dnešní rozhovor, kdy mi bylo naznačeno, že já a Pete máme znovu tvořit pár. Tady o nějakém „na každém šprochu pravdy trochu“ nemůže být řeč. Je to výplod fantazie naprostého šílence. Já a Pete. To zrovna, s takovým ubožákem bych se…
TOM
„Ještě jednou se váš pes přiblíží k Fifi, tak si na vás, pane Kaulitzi, budu stěžovat!“ Ječí na mě bábrle z prvního patra a k hrudi si tiskne uňafaného psa nebo vlastně fenu. Při pohledu na ně se snažím rozhodnout, která je uštěkaná víc. Jedna pro druhou jsou velmi těžká konkurence.
Jak ji tak poslouchám, nabývám dojmu, že doma chovám monstrum, co vše živé zardousí, jakmile se to ocitne v jeho zorném poli. Mrknu se na Absiho, kňučícího u mých nohou, protože jej držím napevno a nedávám mu prostor k pohybu, a zavrtím hlavou. Pravda, sice je neohrabaný, ale není to zabiják, kterého se z něj snaží dělat. Jelikož jsem už otrávený z těch jejích řečí, zahuhlám, že se to nebude opakovat, a zatímco táhnu Absintha k výtahu, poslouchám, jak na mě volá, abych mu koupil košík a bez něj s ním nechodil ven, jinak to bude nucena řešit.
„Sakra.“ Bouchnu do dveří výtahu a zamířím ke schodům. „Pojď, musíme po svých. Nahoře asi mají zase schůzi.“ Jednou ty drbny opravdu zaškrtím! Výtah věčně nejede, protože jej drží, zatímco si sdělují, jak rostou vnoučátka, nebo kde mají levnější brambory. Jen kdybych to udělal já! To by bylo řečí. Zatímco Absi mete dopředu, já stoupám nahoru hlemýždím tempem, uvažujíce o tom, že když se daří, tak se daří. Zrovna včera jsem si říkal, že je můj život nějak podezřele klidný. No a netrvalo to tak dlouho a začínám se vracet k normálu.
„Ta bába je schopná hnát to až do Haagu, kámo.“ Upozorním jej, když se mi podaří popadnout dech a společně vyrazíme zdolat poslední patro, které nás dělí od bytu. „Takže žádná Fifinka, jinak jsem mrtvej muž a ty… Tebe šoupnou k…- Bille?!“ Vyrazím ze sebe, když se ocitnu u „cíle“ a spatřím přede dveřmi stát svého sourozence, jehož poznám nejen díky jak jinak než zajímavému outfitu. Když pominu saténovou košili s mašlí pod krkem, moji pozornost přitáhnou kalhoty, u nichž krátce zauvažuji, zda jsou špinavé, nebo to tak je schválně. Vypadají, že původně byly bílé, ale cestou sem Billa ohodilo auto. My o vlku a vlk za dveřmi, nebo vlastně přede dveřmi. Zrovna jsem totiž Absinthovi chtěl pohrozit, že jestli ten bílý rejžák nenechá na pokoji, skončí v péči mého mladšího sourozence, což by pro něj měl být nejhorší možný trest, ale jak tak na něj koukám, moc by mu to nevadilo, protože kolem Billa krouží, kňučí a co chvilku na něj nadšeně skočí. Aspoň někdo má z nečekané návštěvy radost. O mně se to rozhodně říct nedá.
„To je dost! Čekám tu dvacet tři minut jak idiot.“ Zavrčí na mě a odstrčí psa. Poznámku o tom, že za tu dobu se mohl naučit čekat jinak, spolknu a konečně se rozejdu. Nemám chuť a ani čas se s ním hádat. Spíš bych se rád dozvěděl, co jej za mnou přivádí.
S povzdechnutím otevřu a vpustím je oba dovnitř. Bill ani nevyčká, až se zuji, suverénně si to namíří do nitra bytu. O pár chvil později jej najdu stát uprostřed místnosti, zkoumajícího, co se za dobu jeho nepřítomnosti zde změnilo. Nejdéle zírá na místo, kde byla zavěšena naše fotografie, již pořídil starouš Karl, a kterou jsem hned po jeho odchodu sundal a zahrabal na dno skříně. Bill se po mně šokovaně otočí a věnuje mi pohled, o jehož významu nemusím dlouze přemýšlet. Co jsem provedl, se jej neuvěřitelně dotklo. Neranil jsem však ani tak jeho city jako spíše jeho ego.
„Takže ještě jednou, jaký je důvod téhle návštěvy?“ Posadím se na pohovku, což byla chyba, neboť Bill bleskurychle využije příležitosti a usedne vedle mě. Nebo lépe řečeno, plácne sebou na volné místo. Okamžik, kdy si stáhne brýle z očí, je pro mě víc než šokující. Tmavé kruhy pod očima a bělmo zalité krví vypovídají o tom, že Bill poslední dobou moc nespí, možná vůbec.
„Tak ty víš,“ podivím se naoko, „a že jsi mi třeba nenapsal nebo nezavolal.“
„Bille, mohl bys mi odpovědět na jednu otázku?“ Otočím hlavu jeho směrem a spatřím ho, jak se zájmem pozvedne obočí a vyčkává, až svůj dotaz vyslovím. Několikrát jsem jej sám sobě položil, dlouze jsem nad tím přemýšlel, jen Bill mi může dát správnou odpověď. Zhluboka se nadechnu. Než se však stihnu zeptat, rozezní se bytem zvuk zvonku ohlašující příchod dalšího nečekaného hosta. Na můj vkus je tu nějak moc rušno. K otázce se už nedostanu, vstanu, zanechám bratra sedět na pohovce a sunu se ke dveřím, abych zjistil, kdo další se mě rozhodl poctít svou návštěvou.
„Překvápko!“ Vybafne na mě nadšeně Pete, sotva otevřu dveře. „To koukáš, co?“
autor: LadyKay
Muhehe. 😀 Čekání se oplatilo a já doufám, že Pete Billovi znovu srazí hřebínek. ^^
Krásný díl! 🙂
Nejvzácnější drahokam je opět tady! A jak se třpytí! Je dokonalý!
Ladynko♥ :-***, opět další z nádherných a nepřekonatelných dílů. V poslední době si touto povídkou neustále listuji a čtu si v ní. Je to radost, čest, trávit čas s Romeem! Ale jsem si jistá, že tohle už víš.
Opět jsi nádherně vystihla veškerou atmosféru, ze začátku jsem měla skoro strach (to ta minulá část).
Emoce, které tak krásně popisuješ, jsou v povídkách vzácné.
Ha, a teď nastává má chvíle, jasně…
PETE, PETE, PETE! MILUJI HO!!♥♥♥ (Ladynko, nesměj se… :-D)
Krása. Romeo je mým… Tvá povídka je tím "mým" Listopadovým deštěm a TY víš, co tím chci říct!
Nadpozemsky krásný příběh!
Och tak to sú tie Murphyho zákony, ktoré platia za každých okolností. Neviem či sa mám tešiť, je mi Billa ľúto, on je vážne na dne a potrebuje pomoc, je chorý, a nemôže za svoje činy. Psychika je sviňa. Ale zase, zaslúži si trochu bolesti, keď on jej spôsobil iným toľko veľa 🙁
Neprišiel náhodou Pete schválne, lebo sa nejako dozvedel, že Bill je uňho? (som na Peteho hnusná, ospravedlňujem sa mu ak sa mýlim)
Tak jdu číst další díl jsem zvědava co bude dál.