Me, Myself and Romeo 55.

„Jerry?!“ Vyjeknu, když se otočím po známém hlase, a spatřím toho, kdo mi nahnal takový strach. „Vyděsil jste mě!“ Jeden ze stylistů, co pro mne pracují, stojí asi metr ode mé osoby a pohlíží na mě stylem, který se mi vůbec, ale vůbec nelíbí. Vyložit by se dal několika možnými způsoby, avšak ani jeden neznamená nic lichotivého pro moji osobu.

„Já? Promiňte, ale…“

„V garážích. Byl jste tam.“ Uhodím na něj a nejraději bych mu natáhl, když se zatváří, jako by mi dočista přeskočilo. Posléze zavrtí hlavou a nadechne se. Jistě to dělá za účelem, aby mi vzápětí začal mou domněnku vyvracet, ale jeho snaha je marná. Vím, co jsem slyšel! Byl to on. Snažil se mě vylekat, což se mu povedlo, a krk dám na to, že se tím parádně pobavil. Na rozdíl ode mě.

Za zády se mi ozve cinknutí, nato uslyším, jak se otevírají dveře výtahu. Nastoupím dovnitř a Jerry se mě chystá napodobit, zrak mi však sklouzne ke klíčům v jeho pravé ruce, které v jednom momentě vydají naprosto totožný zvuk, který jsem zaslechl v garážích. Ukážu na něj tedy prstem a zavrtím nesouhlasně hlavou, což ke svému štěstí pochopí a zůstane stát na místě. Úplně se mi uleví teprve tehdy, když se zavřou dveře a výtah se rozjede směrem vzhůru.

Vždy se mi zdál divný… Ty jeho pohledy, občasné dvojsmyslné poznámky, které byly vysloveny ne směrem ke mně, ale dostatečně nahlas, abych je zaslechl. Nikdy nejmenoval konkrétní osobu, ale musel bych být naprosto tupý, aby mi nedošlo, že mluví o mně. Jeho proměnlivost je horší jak u aprílového počasí. Jeden den vstoupil do místnosti zamlklý, s nikým nekomunikoval víc, než bylo nezbytně nutné, plně se koncentroval na svou práci, a když ji dokončil, v tichosti odešel. Z toho přišel den, kdy jsem na něj kráčeje po chodbě narazil, jak se vesele vybavuje s kolegy, je samý vtípek a úsměvy rozhazoval na všechny strany. Jak říkám, je to podivín. Zabrán plně do úvah o Jerrym si málem ani nevšimnu, že jsem se ocitl nahoře a že se dveře výtahu začaly otevírat. Zanechám tedy opírání se o jednu ze stěn, vystoupím a rázným a rozhodným krokem vykročím směrem ke kanceláři, kde jsem podle svých domněnek nechal klíče od domu. Kde jinde by asi byly?

Míjejíce stůl Marion se zastavím. Očima zkoumám pracovní desku, na níž jsou úhledně srovnané předměty, nebo spíš nechutně úhledně srovnané předměty. Přesně tak, jak je zvyklá. Už dávno jsem vypozoroval, že na všechno má zavedený speciální systém, který zřejmě chápe jen ona sama a jenž mi každým dnem leze víc na nervy. Přestanu zírat na propisky ve stojánku a zapluji do kanceláře, uvažujíce o duševním zdraví své asistentky, neboť takové puntičkářství mi nepřijde dvakrát normální. Na stole v této místnosti se naopak hromadí stohy papírů, které čekají jen na to, až se na ně podívám, k čemuž jsem se dosud nedostal. Ze všeho nejraději bych škrtnul zápalkou a hodil ji mezi ně. Vše by lehlo popelem a sebe bych tím ušetřil toho, že při každém dalším vstupu do kanceláře jsem o něco znechucenější než předešlého dne.

I nyní zhnusen pohledem na ty stohy přistoupím ke stolu a začnu pátrat po klíčích, kvůli nimž jsem přijel především. Kupodivu je naleznu takřka ihned. Věděl jsem, že tu budou. Nejspíše jsem je zapomněl hodit zpět do tašky, když jsem vysypával na desku její obsah, ve snaze najít svůj zpropadený mobil, který začal zčistajasna vyzvánět a jak už to bývá, bylo to v tu nejméně vhodnou chvíli. Zrovna se mi podařilo plně se soustředit na činnost a nějaký pitomec mě vyrušil. Po telefonátu, který skončil dříve, než vlastně vůbec začal, se mi už znovu nezdařilo koncentrovat se, a místo nějakého kousku do nové kolekce mi po pár desítkách minut pod rukama vznikla prachobyčejná čmáranice. Svazek klíčů tentokrát pevně sevřu v dlani, abych je tu podruhé nezapomněl, a obrátím se k odchodu.

Ač byl můj prvotní záměr zkontrolovat, kolik lidí je ještě na svém místě, zamířím nakonec rovnou k výtahu v naději, že se mi podaří nikým nespatřen opustit firmu. Obzvláště Alexe bych nemusel potkat. Pobavím se sice rád, troška rozptýlení není nikdy na škodu, avšak dnešní večer bych strávil rád sám. Poslední dobou ráno co ráno vstávám unavený, jako bych proflámoval celou noc. Den ode dne mi ubývá energie a sám sebe jsem nucen se ptát, jak dlouho můžu tohle ještě vydržet. Když uslyším na konci chodby cvaknutí dveří a dolehne ke mně tlumený hovor, přidám do kroku. K mému štěstí se dveře výtahu otevřou, jakmile stisknu tlačítko. Šťasten, že jsem unikl nepozorován a nemusel čelit případným hloupým dotazům, co dělám v tuto hodinu ve své firmě, stlačím knoflík a o pár sekund později naslouchám tichému šramotu.

Tentokrát mi připadá cesta dolů neskutečně dlouhá, červené číslice se na displeji střídají pomaleji než obvykle. Opíraje se zády o stěnu přestanu sledovat, v kolikátém patře jsem, a pootočím hlavu na bok. Jen co spatřím svou tvář v zrcadle, vzpomenu si na dnešní rozhovor, kdy mi bylo naznačeno, že já a Pete máme znovu tvořit pár. Tady o nějakém „na každém šprochu pravdy trochu“ nemůže být řeč. Je to výplod fantazie naprostého šílence. Já a Pete. To zrovna, s takovým ubožákem bych se…

„Je ubožák, protože se neplazí a neprosí tě o to, aby ses vrátil?“ Ozve se hlas bratra, jenž přeruší mou myšlenku. Je to, jako by promluvil přímo vedle mě a nebyl jen součástí vzpomínky na náš poslední rozhovor. Jako by byl tady a ne jen v mé hlavě. Až tak zřetelně zněl. Už jsem se začínal obávat, že dnes budu mít od jeho kázání pokoj. Čím dál častěji se mi vtírá do mysli, aby mi sdělil, jak špatný člověk jsem. Opakuje mi dokola věty, jež jsem měl tu „čest“ od něj kdysi slyšet, a usiluje nejspíše o to, abych zešílel. Upřímně řečeno, jsou okamžiky, kdy mi k tomu chybí jen krůček.

TOM

„Ještě jednou se váš pes přiblíží k Fifi, tak si na vás, pane Kaulitzi, budu stěžovat!“ Ječí na mě bábrle z prvního patra a k hrudi si tiskne uňafaného psa nebo vlastně fenu. Při pohledu na ně se snažím rozhodnout, která je uštěkaná víc. Jedna pro druhou jsou velmi těžká konkurence.

„Chtěl si jen hrát, je to ještě štěně.“ Usměji se smířlivě a přitáhnu si k sobě za obojek Absintha. Svým prohlášením málem bábině přivodím kolaps, alespoň tedy podle jejího výrazu. No, poslední, co mi chybí, je, aby tu sebou sekla! Pokouším se jí vysvětlit, že Absi je sice velký, ale stále je nevyhraným štěnětem, a jakmile vidí psa, začne na něj dotírat, aby jej přiměl ke hře. Veškerá snaha je marná. Ať bych řekl cokoli, stejně si povede svou.

„Hrát? Vždyť ji málem zadávil! Fifi, slyšela jsi to?“ Protočím oči, když babka začne opusinkovávat bílou nepovedenou napodobeninu psa. Samozřejmě přehání. Absinth do ní jen strčil čumákem, víc se jí ani nedotkl.

„Ona ho kousla.“ Upozorním ji, že to nebyl můj pes, který na někoho zaútočil, ale její „bílá princeznička“, jak ji nazývá. Že jsem měl být zticha, mi dojde, když na mě spustí, že se chudinka Fifinka jen bránila, protože to moje stvoření ji ohrožovalo na životě.

Jak ji tak poslouchám, nabývám dojmu, že doma chovám monstrum, co vše živé zardousí, jakmile se to ocitne v jeho zorném poli. Mrknu se na Absiho, kňučícího u mých nohou, protože jej držím napevno a nedávám mu prostor k pohybu, a zavrtím hlavou. Pravda, sice je neohrabaný, ale není to zabiják, kterého se z něj snaží dělat. Jelikož jsem už otrávený z těch jejích řečí, zahuhlám, že se to nebude opakovat, a zatímco táhnu Absintha k výtahu, poslouchám, jak na mě volá, abych mu koupil košík a bez něj s ním nechodil ven, jinak to bude nucena řešit.

„Provedu!“ Zahučím a naštvaně stisknu tlačítko. Vypadá to, že je dneska nějakej špatnej tlak nebo co. Všichni jsou takoví nervózní. Nejprve mě málem zabil trafikant za to, že jsem si dovolil vyrušit jej od čtení novin a koupil si u něj cigarety. Fajn, platil jsem mu padesátieurovou bankovkou, ale to není důvod, aby po mně cigára mrsknul jako po psovi. Krom toho, koupil jsem si krabičky dvě, ač jsem chtěl jen jednu. Pak bába s Fifinkou. A teď…

„Sakra.“ Bouchnu do dveří výtahu a zamířím ke schodům. „Pojď, musíme po svých. Nahoře asi mají zase schůzi.“ Jednou ty drbny opravdu zaškrtím! Výtah věčně nejede, protože jej drží, zatímco si sdělují, jak rostou vnoučátka, nebo kde mají levnější brambory. Jen kdybych to udělal já! To by bylo řečí. Zatímco Absi mete dopředu, já stoupám nahoru hlemýždím tempem, uvažujíce o tom, že když se daří, tak se daří. Zrovna včera jsem si říkal, že je můj život nějak podezřele klidný. No a netrvalo to tak dlouho a začínám se vracet k normálu.

„A Fifinka je tabu, jasný?“ Zavolám na psa, který příhodu s naštvanou obyvatelkou domu dávno zapomněl, možná si ji vůbec nepřipustil. Poskakuje po schodech tak vesele, že se sám sebe musím ptát, co se s ním stalo. Dokud jsem jej unesl, nosil jsem jej v náručí, když nejel výtah. Později jsem do něj musel zezadu tlačit nebo ho táhnout za obojek, abych jej přiměl vylézt nahoru. Dneska? Vyběhne patro, seběhne je zpátky, vrtíce ocasem vyčká, až k němu dojdu a pokračuje dál.

„Ta bába je schopná hnát to až do Haagu, kámo.“ Upozorním jej, když se mi podaří popadnout dech a společně vyrazíme zdolat poslední patro, které nás dělí od bytu. „Takže žádná Fifinka, jinak jsem mrtvej muž a ty… Tebe šoupnou k…- Bille?!“ Vyrazím ze sebe, když se ocitnu u „cíle“ a spatřím přede dveřmi stát svého sourozence, jehož poznám nejen díky jak jinak než zajímavému outfitu. Když pominu saténovou košili s mašlí pod krkem, moji pozornost přitáhnou kalhoty, u nichž krátce zauvažuji, zda jsou špinavé, nebo to tak je schválně. Vypadají, že původně byly bílé, ale cestou sem Billa ohodilo auto. My o vlku a vlk za dveřmi, nebo vlastně přede dveřmi. Zrovna jsem totiž Absinthovi chtěl pohrozit, že jestli ten bílý rejžák nenechá na pokoji, skončí v péči mého mladšího sourozence, což by pro něj měl být nejhorší možný trest, ale jak tak na něj koukám, moc by mu to nevadilo, protože kolem Billa krouží, kňučí a co chvilku na něj nadšeně skočí. Aspoň někdo má z nečekané návštěvy radost. O mně se to rozhodně říct nedá.

„To je dost! Čekám tu dvacet tři minut jak idiot.“ Zavrčí na mě a odstrčí psa. Poznámku o tom, že za tu dobu se mohl naučit čekat jinak, spolknu a konečně se rozejdu. Nemám chuť a ani čas se s ním hádat. Spíš bych se rád dozvěděl, co jej za mnou přivádí.

„Co tady chceš? Všechny věci jsem ti sbalil a poslal, když ses neobtěžoval…“

„Neboj, to mi neušlo.“ Věnuje mi úšklebek a se založenýma rukama vyčkává, až vylovím z kapsy klíče a odemknu. Soudě dle toho, jak se okamžitě přisune ke dveřím, vůbec nepřipouští možnost, že bych jej dovnitř nepustil. Ač jsem si stále říkal a sám sebe ujišťoval, že jestli se tu někdy objeví, chytnu jej za límec a vyhodím, nedokážu to. Ten hodný a milující Tom mi to zkrátka nedovolí. Bill mi ublížil ze všech lidí na světě nejvíce. O to horší bylo, že bolest byla způsobena nejen osobou, již jsem miloval, ale také člověkem, jenž je mým druhým já.

S povzdechnutím otevřu a vpustím je oba dovnitř. Bill ani nevyčká, až se zuji, suverénně si to namíří do nitra bytu. O pár chvil později jej najdu stát uprostřed místnosti, zkoumajícího, co se za dobu jeho nepřítomnosti zde změnilo. Nejdéle zírá na místo, kde byla zavěšena naše fotografie, již pořídil starouš Karl, a kterou jsem hned po jeho odchodu sundal a zahrabal na dno skříně. Bill se po mně šokovaně otočí a věnuje mi pohled, o jehož významu nemusím dlouze přemýšlet. Co jsem provedl, se jej neuvěřitelně dotklo. Neranil jsem však ani tak jeho city jako spíše jeho ego.

„Takže ještě jednou, jaký je důvod téhle návštěvy?“ Posadím se na pohovku, což byla chyba, neboť Bill bleskurychle využije příležitosti a usedne vedle mě. Nebo lépe řečeno, plácne sebou na volné místo. Okamžik, kdy si stáhne brýle z očí, je pro mě víc než šokující. Tmavé kruhy pod očima a bělmo zalité krví vypovídají o tom, že Bill poslední dobou moc nespí, možná vůbec.

„Na rozdíl od někoho vím, že mám bratra.“ Řekne mi jako naprostému pitomečkovi a věnuje mi kyselý úsměv. S rukama překříženýma na prsou na mě zírá a tváří se, jako by se proti němu spikl celý svět… Ne, přesněji řečeno, má výraz, jako bych to byl já, kdo proti němu všechny poštval. Než se totiž vzpamatuji a popadnu dech, který mi svým prohlášením vyrazil, stanu se terčem několika jeho vyčítavých pohledů.

„Tak ty víš,“ podivím se naoko, „a že jsi mi třeba nenapsal nebo nezavolal.“

„A ty jsi mi dal vědět, kde jsi, když jsi mě tu týden nechal trčet?!“ Okamžitě na mě zaútočí a připomene mi, že jsem mu nezvedal telefon, ani mu neodpovídal na SMSky celý týden, který dostal jako lhůtu, během níž se měl sbalit a odstěhovat. Bill se však neomezí jen na jednu větu, rozhodne se pokračovat dřív, než stačím zareagovat. „Nedal! Protože jsi měl lepší společnost a zřejmě i zajímavější věci na práci!“ Neunikne mi, jak se zatváří při slůvku „zajímavější“. Vypadá, jako by každou chvíli měl zvracet. Blbě by mu být mělo, ale z něho samotného. Co jsem čekal? Že se v něm pohnulo svědomí a přišel se mi omluvit? To sotva! Zajímalo by mě, kdo řekl, že čím je člověk starší, tím je moudřejší. Pěkná hloupost! Spíše mám dojem, že čím více stárnu, tím častěji se mýlím. Aspoň co se Billa týče.

„Bille, mohl bys mi odpovědět na jednu otázku?“ Otočím hlavu jeho směrem a spatřím ho, jak se zájmem pozvedne obočí a vyčkává, až svůj dotaz vyslovím. Několikrát jsem jej sám sobě položil, dlouze jsem nad tím přemýšlel, jen Bill mi může dát správnou odpověď. Zhluboka se nadechnu. Než se však stihnu zeptat, rozezní se bytem zvuk zvonku ohlašující příchod dalšího nečekaného hosta. Na můj vkus je tu nějak moc rušno. K otázce se už nedostanu, vstanu, zanechám bratra sedět na pohovce a sunu se ke dveřím, abych zjistil, kdo další se mě rozhodl poctít svou návštěvou.

„Překvápko!“ Vybafne na mě nadšeně Pete, sotva otevřu dveře. „To koukáš, co?“

„To teda koukám.“ Přiznám se bez mučení a rozpačitě se usměji. Než se naději, sevře mě na uvítanou v náručí. Normálně bych měl z jeho návštěvy radost, protože se v jeho přítomnosti cítím den ode dne lépe, a vzhledem k tomu, že nemá příliš mnoho volného času, jsem rád za každou chvilku, kterou spolu můžeme strávit. Ovšem nyní nepřichází zrovna v nejlepší okamžik.

„Děje se něco?“ Zeptá se a odtáhne se. Jistě mu neuniklo, jak jsem křečovitý, a že jsem se v jeho objetí tentokrát neuvolnil, ba právě naopak, ještě více jsem ztuhnul. Copak za to můžu? Za těchto okolností to prostě nejde, i kdybych se snažil sebevíc.

„Víš, já…“ Není mi dopřáno říci více, protože se za mými zády ozve odfrknutí plné opovržení a znechucení. Nemusím se ohlédnout, abych zjistil, kdo nám dělá společnost, přesto se otočím přes rameno a zahledím se na bratra, jenž právě vydechnul vzduch z plic.

„Co tady…“ Otázku, jíž Bill pravděpodobně hodlal zjistit, co tu jeho ex pohledává, nedopoví, jelikož mu zrak sklouzne k paži, kterou má Pete stále ovinutou kolem mého pasu…

autor: LadyKay