autor: Diana
„Ale no tak, Tome, co děláš, proboha? B-byla to jen, jen sranda!“ zaskočeně řekne a ustoupí o krok vzad ve stejné chvíli, kdy se já přiblížím.
„Sranda? Mohl jsi umřít!“ rychle k němu dojdu a vší silou ho obejmu. Nepřežil bych, kdyby se mu něco stalo. Neumím si ani představit, co bych dělal. Tato myšlenka dopomáhá k tomu, aby mi ta jedna slza, která přetrvávala v oku, sklouzla po líci.
„Ale no tak, Tomi… Promiň mi to, hm? Už to neudělám. Uznávám, asi jsem to přehnal,“ sklíčeně mi objetí konečně opětuje. Přehnal? Tak to tedy ano! A pořádně!
„I, i ty mně promiň, že jsem tak vyletěl, ale neumíš si ani představit, jak moc jsem se lekl!“ pevněji si ho přitáhnu k sobě.
„Ach… V pohodě. Asi bych se zachoval stejně, no… Zapomeňme na to, hm?“ pokusí se o chabý úsměv, ale po tom, co mu věnuji letmou pusu, ho opravdu zvětší, upřímně zvětší.
„Fajn. Jinak ale co? Neříkej mi, že tu zůstaneme navěky!“ rozšířím obzor, v koutku duše doufám, že ne.
„Musím tě zklamat, ale…“
„Ale co?“
„Ale byl tam jen zaseknutý kus nějakého dřeva, či co, takže zde zbytek života nezůstaneme,“ tak ne, že bych nechtěl, ale těším se jak malé dítě.
„Skutečně? To je úžasné! Tedy… Nevysvětluj si to špatně, ale na pevninu se dostat potřebujeme. „
„Ne, ne, Neboj se. Chápu to,“ mrkne na mě, a protože je fakt dost velké teplo, si svlékne mokré tričko, kalhoty, roztáhne si zelené lehátko opřené o zeď řídící místnosti a relaxuje. Rovnou uprostřed lodi.
„Tohle jakože co má znamenat, hm?“ zasměju se, je to fakt komické. Co ho to vůbec napadlo?
„No já nevím. Odpočívám,“ klidně prohlásí, založí si ruce na plochém bříšku a zavře oči. Naplno se oddá slunci.
„Aby ses nespálil.“
„Jsem namazaný.“
„A možná to ani nebudeš potřebovat,“ obkročmo si na něj sednu, ale jsem dost opatrný na to, abych ho přece jen nepolámal.
„Ale no tak… Zacláníš mi! Myslíš, že se sluníčko dostane přes tebe, že jsi průsvitný?“ trochu našpulí rty, ale vzápětí si mě úplně stáhne na sebe.
„Nevím, ale nezajímá mě to.“
***
Už nás dělí jen pár metrů od přístavu, jsem moc rád, že jsme vůbec našli cestu zpět. Já jsem v těchto věcech totální laik, v podstatě ani nevím, kde je sever. No, mám se čím chlubit…
„Vystupujeme!“ zakřičel Bill shora. Odejdu tedy od malého kulatého okénka na palubu, kde mě už čeká můj černovlasý přítel.
„Už jdu, už jdu,“ zamrmlám si pod nos, nějakým způsobem se dostane na molo nejprve Bill, potom já. Tato plavba byla fakt klidná, romantická, doslova jsme si užívali jen jeden druhého, nic jiného. Komu by se nelíbil čas prožitý s milovanou osobou, kompletně bez starostí a s něžnostmi, ať už jen jemnými, nebo živočišnými? Mně tedy ano. Oba jsme se snažili nemyslet na to, co bude, pokud se budeme muset vrátit natrvalo sem. Na moři přece nemůžeme zůstat věčně, i když bych byl velmi rád.
„Zlato, hele!“ vytrhne mě Bill ze souhrnného přemýšlení a trochu zatahá za ruku.
„Co, co je?“ zmateně se dívám kolem sebe, až později zpozoruju malý stánek s nějakými suvenýry, náhrdelníky, náramky a podobnými hloupostmi. Samozřejmě nebyl by to Bill, kdyby nešel rovnou k němu, že?
„Podívej, co tu mají! Možná budou mít i naše jména!“ nadšeně si prohlíží dost hrubé a ještě více drahé plotýnky s vyrytými jmény. Převážně jsou to Francouzská, ale najdou se tam i Americká, dokonce i Čínská nebo Japonská, či jaká jsou to.
„Hej, koukej!“ vybere jeden s nápisem Tom. Jé páni! Oni mají opravdu moje jméno!
„Wow, to je úžasné! No… A co s tím?“ trošku našpulím rty a zvednu pravé obočí. Své jméno tedy na krku nosit nebudu, a on asi taky ne.
„No co asi s tím? Ten si přece koupím a budu ho nosit. Takto tě budu mít u sebe věčně,“ mile se usměje, přímo až zasněně romanticky. Skutečně je teď takový zlatý…
„Tak to pak počkej! Dokud nenajdeme Billa, nosit nic nebudeš!“ zamítavě mávnu rukou a sám se chopím práce s přehrabováním přívěsků.
„Aha!“ vykřikne, ani si neuvědomuje, že tu nejsme sami. Ale vždyť to je jedno, i tak mě tu nikdo nezná.
„Mám Billiho, já mám Billiho!“ jásá nad kovovou „Bill“ ploténkou jako malé dítě. Fakt mě to udivuje, jak mě to dokázalo potěšit. Možná jsem si jaksi vsugeroval ta jeho pěkná slova a také ho chci mít stále u sebe. Ať se stane cokoliv.
„No tak vidíš!“ raduje se se mnou, shrábne oba přívěsky a dokonalou francouzštinou se domlouvá s prodavačem o ceně. Téměř mi vypadávají oči z důlků. On umí francouzsky? A ještě tak dobře a plynule? To, to… Normálně na něj koukám jako na svatý obrázek.
Zaplatí, ani jsem nepostřehl, jakou cenu nakonec sjednal, ale i tak se vyjeveně nepřestávám dívat.
„Co je?“ trochu nechápavě se mi podívá do očí, nakrčí nos.
„Prosím tě, řekni mi všechno, co o tobě ještě nevím.“
„O čem to prosím tě mluvíš?“ lehce, ale stále nechápajíc, se zasměje.
„Kolika jazyky mluvíš?“
„Co já vím kolik jich je? Německy, Anglicky, Francouzky, Italsky, Španělsky… A myslím, že je to všechno,“ nasucho polknu. To, to nemyslí vážně! Já se ještě v němčině občas neumím vyjádřit a on ovládá pomalu půl světa? Tohle je co za spravedlnost?
„Kde ses to proboha naučil?“
„Víš, když je člověk sám a nudí se jako já, nemá co jiného dělat. Takhle mám alespoň dobrý pocit, že jsem ten čas nepromarnil. I když v podstatě i ano, ale jinak to fakt nešlo. „
„Aha,“ tohle už je vážně… Wow. Já bych tedy asi určitě na něco takového nervy neměl. Asi bych raději od rána do večera hrál PSP, než se učil. Brr, nesnáším učení. Popravdě řečeno mu ale trošku závidím. Něco takového je dobré umět, hlavně když se ocitneme v takové situaci. Bože, je to absurdní! Kdo jiný by se proboha ocitl v takové situaci, když ne já?
autor: Diana
betaread: Janule
krásné:)♥
Jsem toho nazoru, ze Francie a francouzstina je to nejlepsi pro cerstve zamilovany par. Vasniva nalada, stale teple pocasi a dobre vino doplnene soukromim osbni jachty a volneho more, zapadu slunce za morsky obzor je to nejlepsi pro rozvinuti romantiky. Proste uzasna volba a ja nemuzu nic jineho, nez se nad ti rozplyvat jak mala zamilovana trubka. Tahle povidka je plna lehce elektricky nabitych lehtivych momentu v kombinaci romantiky a lasky proti vuli ostatnim a jistou davku nebezpeci a tomu se proste neda odolat. *tleska*
nádherný díl.:)moc se mi líbilo,jak měl Tom o Billa strach..
dokonalé ♥
Ďakujem pekne hrozne hrozne moc :*** Velmi si tro vázim 🙂