„Konec cesty,“ zašklebí se Andrej. Ve světle baterky, již v ruce svírá Boris, vidím zbytkovou krev v jeho tvářích. Vypadá taky mnohem veseleji než předtím.
„Jak to konec? To už jsme v Německu?“
„Ale ne, ty vole, konec cesty autem. Vystup.“
Poslušně opustím auto. Venku je chladno. Na obzoru narušuje zasněnou temnotu nebe jediný úzký proužek, oznamující příchod nového dne. Prší. Kapky mi dopadají do vlasů.
„Pojď sem,“ zavolá na mě Bill. Přesunu se ke kufru auta. Andrej právě ze sportovní tašky loví podivně vyhlížející civilní šaty. Obdržím na kolenou roztrhané džíny a zářivě červené tričko s několika flitry (asi jich bylo víc, vypadá to, že odpadly docela nedávno, z některých míst ještě trčí drobné nitky). Bill má na sobě jen teplákové šortky modré barvy a bílý nátělník s vyšitou růží. Andrej mu přes ramena přehodí ještě koženou bundu, aby tak dokonale zapečetil podivnost jeho vzezření. Sám má na sobě šedé kalhoty s nažehleným obrázkem Mickey Mouse v klobouku a hořčicově žluté tričko s dlouhým rukávem.
„To je to nejlepší,“ pokrčí omluvně rameny. „Tady se oblečení shání dost těžko a je lepší vypadat jako šašci, než jet vlakem ve zbytcích uniforem.“
Pokývnutím uznám, že má pravdu.
„Napiš mi pak dopis s adresou, ať tě můžu přijet navštívit,“ mrkne ještě a Andrej se ušklíbne. Vybaví se mi všechny ty steny, které jsem snad včera v noci, snad dnes časně ráno zvenčí slyšel, a jsem za to rád. Vypadají teď oba méně nebezpečně.
„Tak pojďte, hrdličky, tudy,“ pokyne Andrej. Vezmu Billa za ruku; nebrání se.
„Takže, hrdličky, tady se rozloučíme. Vám teď jede vlak přímo do Berlína, dálkáč. Takže vystupte až na konečný, nebo kde chcete. Já pojedu až tím dalším.“
„Ale uvidíme se ještě někdy, že?“ zeptá se ho Bill.
„To je ve hvězdách, můj malý příteli,“ usměje se Andrej a obejme ho (zatnu zuby, a abych se uklidnil, otrhávám si z trička flitry). V náhlém návalu lítosti pak obejme i mě, jen krátce.
„Děkujeme za všechno,“ ozvu se.
„To nic nebylo,“ odvětí. „Vlastně jste spíš pomohli vy mně. Nebýt tady Billa a těch jeho pokusů, nejspíš bych ještě pořád trčel v tom zaplivaným pokoji bez oken. Trvalý přístup k halucinogenům a péče o zbičované vojáky mi bude chybět, ale bez obojího se obejdu, protože už nikdy nebudu muset poslouchat blbé kecy toho kreténa Igora. To ty jsi mi otevřel oči,“ obrátí se na Billa. „Děkuju.“
V dálce se ozve zahoukání; z domku vyjde na perón drobný stařík, nasadí na hlavu čepici a postaví se do pozoru.
„Tak se tam mějte a dávejte na sebe pozor. Jestli na vás přijdou, už vás odsud nebude mít kdo vytáhnout. Navíc pak nejspíš skončíte v jámě na mrtvoly už na furt. Rozumíte.“
Z perónu nám ještě zamává, a když se vlak rozjíždí, dá se do řeči s mužem, jenž je zřejmě průvodčím na plný úvazek. Bydlí v tom domku, nejspíš.
„Pojedeme zpátky do Německa?“ zeptám se tiše, aby nás neslyšel nikdo z lidí kolem.
„Zpátky domů. Ale musíme si dávat trochu pozor. I když… nejradši bych šel zase učit matiku,“ zasní se.
„Občas přemýšlím, co by se mnou bylo, kdybych si nesedl do první lavice, kdybych nebyl blbý a nedostával pětky, kdybys mě nedoučoval, kdybych tě pak nepozval na čaj.“
„Co by, byl bys doma, žil bys s rodiči, byl bys šťastný.“
„Než jsem tě poznal, nebyl jsem šťastný.“
„Nebyl?“
„Teoreticky jsem asi být měl, měl jsem domov, rodinu, dobrou školu, celkem dobré známky, na narozeniny slíbenou kočku. Ale pořád mi něco chybělo. A teď už vím, co… kdo to byl.“
„A doma? Vrátíš se k rodičům?“
„Jsou mrtví,“ sklopím hlavu. Během posledních dní jsem na to úplně zapomněl, nyní mě do srdce ovšem znovu bodá ten osten výčitky, že jsem je vlastně nikdy neměl pořádně rád. Měl jsem mít. Nevím, proč mi to nešlo.
„Nejsou,“ zamumlá Bill. Prudce se na něj podívám. Otázka je na místě. „Omlouvám se ti… Musel jsem ti to říct, Igor mě donutil, mučil mě, dokud jsem nesouhlasil, že ti to řeknu, že ti budu lhát. Chtěl tě zbavit spojení s vnějším světem. Chtěl, abys ztratil naději a vzdal se. Chtěl tě pokořit tak, jako pokořil všechny. Jen to musel udělat trochu jinak. Brutálněji. Nás měl odmalička, vychoval nás. Byl naše jediná, i když velmi nedostatečná rodina. Chabá náhražka, ale jediný, koho jsme měli. A chtěl si pojistit i tebe… Mrzí mě to, Tomi, omlouvám se…“
Zahledím se z okna. Nejsou… Jsou v pořádku, jsou doma. Myslí na mě někdy? Určitě ano. Trápí se, protože jsem zmizel. Policie mě nejspíš dávno přestala hledat. Jsem jedno z dětí, které jednoho dne zmizí a už se neobjeví. Ve zprávách občas bývají jejich fotografie. Ale já se objevím, vrátím se domů. Musím se tam vrátit, aby neměli strach. Musím jim vyprávět tenhle příběh. Ale kolik jim toho vlastně mohu říct?
Až přijde čas, zeptám se na to Billa. Teď to ale nedokážu. Po očku se na něj dívám; při každém tom pohledu se mi v hlavě znovu formuluje tatáž výčitka. Jak mi to mohl udělat? Lhal mi. Řekl mi, že mi Igor zabil rodiče, i když to nebyla pravda. Byla to sprostá lež. Mohl mi říct pravdu. Aspoň pak, když jsme utíkali. Abych neměl pocit, že se nemám kam vrátit.
„Zlobíš se hodně? Určitě ano, že?“
„Trochu,“ přikývnu.
„Já vím, že jsem to zkazil, Tomi, promiň mi to, prosím… Nedokážeš si ani představit, co mi dělal, skoro mě zabil… Pak mi řekli, že mě taktak zachránili… Slíbil jsem to, až když mi zahrozil, že zabije mě a pak i tebe, stejným způsobem. Ty by sis takovou smrt nezasloužil…“
„Tu by si nezasloužil nikdo.“
Jak tady sedí, s pohledem upřeným na kolena, vypadá jako nešťastná panenka. Vlasy mu visí přes obličej a celý se chvěje.
„Billy, Billy, no tak. Už je dobře. Nemysli na toho chlapa.“
„Nemyslím na něj,“ potáhne. „Je mi hrozně, protože jsem zradil tebe.“
„Neplakej, prosím… Já se na tebe nezlobím, to prostě nejde. Miluju tě, Bille. A uvidíš, že se všechno spraví.“
Neumím moc dobře utěšovat, tyhle řeči mu, zdá se, ani trochu nepomáhají. Rezignuji na slova, jen ho objímám, hladím po zádech a líbám do vlasů.
„Vždycky budeš můj Bill.“
autor: Fabiana
Moc pěkný =o) Jsem zvědavá jestli se opravdu zachrání a jestli už to bude jen dobrý
Hodně pěkné. Doufám, že dojedou doml v pořádku 🙂
Toto bola krásna kapitola:)