autor: Diana
„Tome, prosím tě, kašli na to. Díváš se, jako kdyby to bylo něco extra. Vždyť spousta lidí umí mluvit více jazyky. Říká se, že čím více jazyků ovládáš, tolikrát jsi člověkem, ne?“
„No… A já jsem potom co? Pes? Štěkat umím. Haf!“ napodobím tichý štěkot štěňátka, Bill se jen zasměje a dá mi náhrdelník kolem krku.
„Už se mě nezbavíš,“ s lehkým úsměvem mě pohladí po líci, navlékne i on na sebe přívěsek s mým jménem.
„Já se tě ani nikdy nechci zbavit!“ jemně se otřu o Billovy rty těmi svými, propletu s ním spokojeně prsty a bez ohledu na to, zda se na nás nějací Francouzi ošklivě dívají, nebo ne, se vydáme do ulic města.
Bill si nadšeně dívá na výlohy obchodů, já vedle toho přemýšlím, kam bychom mohli jít? Možná se někam pobavit. Je to špatný nápad? Není?
„Zlatíčko?“ nezávazně nadhodím trochu jiné téma.
„Hm?“
„Co kdybychom se šli někam… Co já vím… Zabavit?“ nejsem si moc jistý, co si o tom myslí. Ale snad se to velmi rychle dozvím.
„Zabavit? Myslíš jako…“ na tváři se mu objeví zamyšlená grimasa v podobě přimhouřených očí, našpulených rtů a povytáhnutého obočí.
„…do nějakého klubu?“
„Ano, ano! Vlastně jsme spolu ještě nikde ani nebyli. Tak co?“ v mých očích vzplane malá jiskřička naděje. Ať řekne ano, ať řekne ano!
„No tak dobře! Také už z té jachty dostávám mořskou nemoc,“ ach, to je blázínek. Ale těším se a moc. Konečně něco jiného, než pozorování delfínů, imaginárních žraloků a opalování se na palubě lodi.
„Super! Kam tedy půjdeme?“ on by to tu měl znát lépe než já. Přece tu není poprvé, na rozdíl od někoho, hm…
„Víš co? Možná i vím, kam bychom mohli. Kolik je hodin?“ Kam? To jsem tedy zvědavý. Pochybuji, že by si Bill vybral na zábavu zrovna nějaký pajzl, takže to tam musí být fakt cool.
Podívám na své zlaté – škoda že jen barvou – hodinky, je téměř osm večer. No, na to je tu ještě dost světla.
„Za deset osm. To už bychom se mohli i někam uchýlit, ne?“ ale sám sobě oponuju, ještě je na to dost brzy. Jednak tam nikdo nebude, ne že bych někoho potřeboval… Ale přece čím více lidí, tím větší zábava.
„Nebo ne… Pojďme sem,“ zazřel lavičku, je nedaleko. Zasahuje do jakéhosi parku s až ukrutně zeleným trávníkem.
„Oh, ano. Znám tohle místo. Když jsem tady byl, vždy jsem tu sedával. A vždycky sám. Bude to teď docela změna, když jsi tu najednou se mnou ty.“ Podívá se na mě a nesměle, přímo až trochu stydlivě se usměje.
„No, to aby sis začal zvykat,“ pošlu mu vzdušnou pusu, chytím ho za pas. Kráčíme k dřevěné lavičce v improvizovaném parčíku.
Sedneme si tam jen tak se díváme na oblohu.
„Billi?“
„Hm?“
„Co ke mně cítíš?“ musím se to zeptat. Já nevím, jestli mám, respektive jak to mám brát. Když mi řekl ta slova, i já tebe, byl v záplavě rozkoše a v té chvíli i já říkám všechno možné…
„Vždyť… Já jsem ti to už přece řekl, ne?“ stále se nepřestává dívat na oblohu. Vím to, pozoruji ho. Líbí se mi jeho zasněný výraz. O čem asi tak přemýšlí?
„No… Řekl… Ale, já… Chci to prostě vědět ještě jednou, protože… To je jedno. Řekni mi to, prosím,“ nechci mu říct, že mu nevěřím. V podstatě to ani tak není, nevím, co tím zamýšlím. Sám jsem v tom ztracen.
„No vždyť… Mám tě přece rád. Tedy, ne,“ podívá se na mě s úsměvem. „Já tě moc moc miluju,“ pohladí mě štíhlými prsty po líci a věnuje mi něžný polibek. Tedy… Nejprve něžný. Nebyl by to Bill, kdyby ho neprohloubil.
„To jsem chtěl slyšet,“ usměju se do polibku.
Najednou jen slyším, jak malé dítě říká své matce
„Hele, mami, ti dva pánové se cukrují!“ jeho dětským hláskem. Och, to je tak milé! I když jeho máma asi není v této chvíli dvakrát nadšená.
Pobaveně se oba otočíme k malé holčičce.
„Sarah Oui, messieurs n’ont plus la Bont de le faire. Allons, vous ne serez pas la pourles surveiller. „
Je naprosto úžasné, že si máma s dítětem povídají dvěma různými jazyky, jen bylo by ještě úžasnější, kdybych jim i rozuměl.
Máma vzala děvčátko za ruku a šla s ní někam pryč. Podle jejího výrazu to asi nebylo nic dobrého.
„Co říkala?“ nechápavě se zeptám francouzsky rozumějícího Billa.
„Přesně v překladu to znamenalo: Ano, Sáro, pánové už asi nemají co na práci. Pojď, nebudeš se tu na ně dívat,“ trochu se zasměje a já s ním. To je od ní tedy opravdu milé.
„Ach vidíš, jací jsou ti lidé? Nepřejí nám jen za to, že jsme kluci… No co, k čertu s nimi!“ opět se mu vpiju do dokonalých plných měkkých a zejména přitažlivě horkých rtů.
„Ale, ale! Někdo se nám tu dal do kupy!“ přeruší nás pro mě neznámý hlas. Okamžitě se ohlédnu, stojí tam mnohem více osob, než jsem čekal. Kurva, tohle se mi snad zdá! Ani nestihnu zařadit chlapa uprostřed, už i mě i Billa lapají ostatní, velmi dobře známí. Jak nás tu mohli najít? To je nemožné! Odkud to věděli!?
„No tak! Dejte nám pokoj!“ vzpírá se Bill, ale na první pohled marně. Karl, Frank a ostatní, jejichž jména neznám, nás vedou do černých drahých aut.
„Pusťte mě!“ Zkusím se vymanit z jejich sevření, ale asi těžko…
„Nathane, co ode mne chceš? Skončil jsem s tím, prostě se mnou už nepočítejte!“ Nathan? Počkat… Co mi to říká? Jasné! To on je ten jejich lídr! Tak tohle musí být vážné, když kvůli Billovi přišel sám boss až sem. Cítím ve vzduchu průšvih a pořádný!
„Skončil? Nemůžeš s tím přestat! Víš, o kolik perfektních obchodů přijdu? A navíc jsem do tebe investoval hodně prachů. Nechceš přece, abychom tvého nejdražšího jen tak ze srandy připravili o jeho zkurvený život, že ne?“ přiloží mi studenou zbraň ke spánku, pevně semknu víčka. Nechci se na Billa dívat, nechci, aby učinil rozhodnutí, špatné rozhodnutí…
„Ne! Nedělej to! Tak dobře! Udělám, co budeš chtít, jen nech Toma na pokoji. Prosím…“ při posledním slovíčku se mu hlas zlomí. Nemám nejmenší kousek odvahy v sobě na to, abych zasáhl do rozhovoru. Jsem srab! Zbabělec! Neumím si ani ochránit, co je moje? Z ničeho nic mě z přemýšlení vytrhne velmi ostrý a zejména bolestivý úder do zátylku, který zapříčiní mé úplné odpojení od reálného světa.
*
„Ty se rozhodni. Buď zabiju jen jeho, nebo vás oba. Víš, že mi to nedělá nejmenší problém,“ prohlásí Nathan a zbraň namíří na jednoho z jeho chlapů? Zbláznil se?
„Hej, no tak. Dej to svinstvo ode mne pryč!“ nevěřícně zaprotestoval neznámý, ale on na něj jasně zvysoka kašle. Jedním stisknutím spouště provrtá jeho srdce, jako by to byla zbytečná plechovka. Téměř mi vypadnou oči, co to udělal?! Vždyť on zabil vlastního!
Mrtvý chudák neudržel rovnováhu, už ani neměl jak, a jednoduše se přes zábradlí jachty převalil do moře. Už byl slyšet jen pád.
„Ne, ne, jeho se nezkus ani dotknout! To nesmíš! Já… Já se k tobě vrátím, jen tě na kolenou prosím, nech ho jít,“ Billovi se skutálí pár slz po vybledlé tváři. Ne, ať kvůli mně nepláče! Nezasloužím si to. Ale také nechci, aby nás od sebe odloučil. Konečně najdu osobu, kterou miluji nadevše a ona miluje mě, a jen tak se zjeví nějaký padouch, mě zastřelí a jeho zatáhne zpět do drogových obchodů? Co jsem komu, Bože, udělal, že si se mnou takto zahráváš? Hm? Co?!
„Řekl jsem on, nebo oba,“ svraští obočí, nepříjemně mě probodne pohledem. Ještě nepříjemnější je však kulka vystřelená z jeho revolveru, která mě zasáhne přímo do hrudi. Upřímně, nečekal jsem, že to udělá. Bez milosti. Černovlasý smysl mého, už ukončeného, života se zhrozeně podívá na mé volně sesouvající se tělo na zem. Jeho tvář je v šoku, neschopná říct jediné slovo… Bille, miluji tě! Slyšíš? MILUJU! Kéž by se ta slova dala ještě vyslovit před tím, než tě navěky opustím…
KONIEC
autor: Diana
betaread: Janule
Boze to ne! Prosim at je tu uz druha seria aj ked netusim ako sa da este toto napravit :-S
Neukončí konec??? Tak to honem další řadu…:) Jsem zvědavá…:)
Další řadu 😉
Už sa pracuje na preklade 🙂
Tyjo další řadu ! Tom nesmí umřít..ach ne..:(
Nééé!!!! Přece nemůžou Toma zabít!! To NÉÉ!! Prosím rychle další řadu! Já to bez téhle povídky vážně moc dlouho nevydržím xD Prosím, že vyjde co nejdřív? Prosím prosím PROSÍM!!!
A delas si prdel? A jakoze jak mam ted usnout? A jak mam ted normalne premyslet? Jedina ma zachrana je druha rada ^^
Nebojte sa do týdna to posielam taze do dvoch to tu hadam je 😀
Neeeee Toma neeeeee…. rychle další řadu…. šupito prestoooooo
tom nesmí umřít- potřebuje to pokračování!!
super poviedka, ale takto to skončit? Ešte že je už druhá rada napísaná. Hned idem nato.