Za linií nepřítele 9.

Otočil hlavu k malému oknu. Někdo mu ochotně odtáhnul závěsy, venku byla tma. Nebo spíš šero. Tom tipoval tak šest, sedm večer. Na stolku vedle postele ležela miska a hrneček čaje. Neměl na jídlo ani pomyšlení. Proto otočil obličej zpátky k jednolité stěně a pokračoval v malování si svých ponurých vyhlídek.

Přemýšlel, co bude dělat. Už si přiznával jenom jednu variantu – že do smrti nepohne ramenem, tudíž ani pořádně celou rukou. Dost ho děsilo i zápěstí stejné ruky, kterým přes veškerou snahu nepohnul ani o milimetr.

Už poněkolikáté dnes bouchly dveře. Tom se odtočil ještě víc ke stěně, rozhodnutý neodpovídat na otázky a vlastně se ani nepodívat na příchozího. Jeho odhodlání bylo silné, ale…

„Tome…“

… pod Billovým jemným hlasem se bortilo jako domeček z karet. Silně sevřel víčka k sobě. Nechtěl přece s nikým mluvit.

„Tome!“ zopakoval Bill s větší razancí. Byl slyšet zvuk odsouvané židle, jak se usazoval u postele. „Bál jsem se o tebe.“

„Proč jsi to udělal?! Musel jsi vědět, že o to zasraný rameno přijdu!“ vyjel Tom zničehonic do ticha, které zavládlo. Nechtěl na Billa ječet, ale neovládl se. Možná kdyby se vyspal a najedl, mluvil by jinak. „Měl si mě tam nechat.“ Hlavu neotáčel od zdi. Nikdo nemohl vidět, jak se mu lesknou oči.

„Proč takhle mluvíš? To rameno se uzdraví a všechno ostatní s ním. Stačí jenom čas,“ snažil se Bill klidnit jeho pobouřené emoce, a zároveň nedat najevo, jak se ho tahle slova dotkla.

„Je ze mě mrzák!“ Tom se nijak nekrotil. Potřeboval ze sebe dostat všechnu frustraci posledního dne. Věděl, že Bill nenese pražádnou vinu. Ale co mohl dělat? Nemohl ani mluvit normálně, třásl se mu hlas. „Proč jsi to sakra dělal?! Co jsi z toho měl?! Pocit vítězství?“

Bylo ticho. Ani jeden nemluvil, nejspíš nevěděli, co říct. Bill přemáhal pocit ublížení, od kterého si pomoct prostě nemohl. Jejich první rozhovor po Tomově probrání si představoval úplně jinak.

A Tom se nehorázně styděl. Za svoje obvázané ruce, nohy a zafačované břicho. Tušil, že ani obličej na tom nebude nejlíp. Cítil, jak mu kůži napínají menší či větší škrábance. Šrotovalo mu hlavou, proč za ním vůbec chodil. Muselo se mu donést, v jakém je stavu. Přesto tu seděl.

„Podívej se na mě,“ ozval se Bill téměř šeptem. Nechápal, proč má Tom oči upřené tak sveřepě do bílé omšelé zdi, ani proč se celkově natáčí tak, aby mu nebylo vidět do obličeje a na holý, zpola prostěradlem zakrytý hrudník.

Tom zakroutil hlavou a poraženě si jí opřel o stěnu. „Nemůžu se ti ani podívat do očí. To, že jsi mě táhnul až sem, tě málem zabilo. Stříleli po nás…A k čemu to bylo? K ničemu. Jako celá tahle válka. Copak to nechápeš? Jestli se dostanu odsud v tomhle stavu domů, bude to zázrak.“ Tom mluvil zcela nesouvisle, téměř šeptal a polovinu slov mohl Bill jen odhadovat. Ale smysl celého sdělení si poskládal. Slyšel to zoufalství z Tomova hlasu.

„Já… udělal jsem to rád. Nevím, prostě… v tu chvíli bylo nemyslitelný, abych tě tam nechal. Nedokázal sem to,“ povzdychnul si Bill a vstal. Pochopil, že tudy cesta nevede. Proto se naklonil nad postel a uchopil Tomův obličej tam, kde tušil bradu. Snažil se ho dotýkat jemně, nechtěl mu způsobit bolest.

Natočil si Tomovu hlavu lehkým tahem k sobě. Píchlo jej u srdce, jakmile spatřil třpytivé slzy v koutcích jeho očí. Měl naprosto přesnou představu o tom, co by chtěl udělat. Nejradši by se naklonil a zopakoval tu jemnou pusu, kterou Tomovi dal, když spal tím neklidným spánkem. Od té doby uběhlo už pěkných pár dnů.

Ale ovládnul svoje pocity a jen Toma po tváři pohladil. „Potřebuješ se najíst. Udělá se ti dobře,“ řekl přesvědčivě a už sahal po misce s masovou směsí. Pohledem rychle zhodnotil ovázané ruce a lžíci uchopil sám. Nabral trochu z misky a přiblížil lžíci k Tomovým ústům.

Tom jenom tupě zíral. Bill tu pořád stál a… staral se o něj? Tomovi to připadalo neuvěřitelné. Myslel si, že po tom výbuchu, co tu předvedl, se sebere a odejde úplně. Ale on ne.

Nevědomky otevřel pusu, jakmile se lžíce přiblížila. Dostal do pusy sousto kořeněného masa, které se pokusil rozkousat. Zatímco se s tím pral, sledoval Billa. Nevěděl proč, ale koukal na něj a nemohl oči odtrhnout. Jemný úsměv a hnědé oči přitahovaly jeho pozornost jako magnety. Ani si neuvědomil, že kouše už druhé sousto. Jeho plnou pozornost si získal až hrnek s vodou, který se mu ocitnul před obličejem. Osvěžující doušek vody mu stékal hrdlem a dokonale odplavoval většinu špatné nálady. Nejspíš na tom měl zásluhu i žaludek, který konečně nekručel na protest proti hladu.

Bill se na něj mile usmál a opětoval mu jeho pohled. Hodnou chvíli bylo naprosté ticho. Nebylo to však takové to tíživé, trapné ticho. Byla to spíš chvilka plná pohledů. Oba se na sebe dívali pronikavými pohledy. Ani jeden si nějak neuvědomil, že na sebe doslova zírají. Až po chvíli Bill přetrhl tento oční kontakt a položil na stůl hrnek s vodou, kterou doposud držel v ruce. Tom však svůj pohled od Billa neodtrhl. Ještě nějakou chvíli na něj koukal, než konečně dokázal svůj pohled od něj odtrhnout.

Když si tak přehrával v hlavě celou tu scénu, co ztropil, tak jej přepadly výčitky svědomí. Asi to skutečně přehnal. Neměl Billa takhle seřvat a obvinit ho. Vždyť Bill mu vlastně pomohl. Už byl jen krůček od toho, aby přijal nataženou ruku smrti, která po něm už chmatala. Avšak Bill smrt přes tu ruku plácl a s Tomem došel až sem.

„Bille… já… omlouvám se,“ řekl tichým hlasem a zadíval se do jeho tak podobných, čokoládových očí, jako měl on sám. Černovlásek se jen lehce pousmál.

„Neřeš to, Tome. Praskly ti nervy. Já to chápu, na tvém místě bych byl taky nevrlý. To je v pořádku.“

„Ne není. Bylo to ode mě opravdu hnusné, protože ty jsi mě vlastně zachránil… chci jen říct, děkuju.“

„Není za co, byla to moje povinnost tě sem dovést, nemohl bych tě tam nechat,“ protože jsem se do tebe nejspíš zamiloval a záleží mi na tobě. Tenhle dovětek si však nechal pro sebe. Sám nevěděl, jestli se tohle odváží Tomovi někdy říct do očí. Byla to moc silná slova, a i když byl voják, vycvičený na ty nejhorší podmínky, zbaven nepotřebného strachu, samozřejmě, že měli vojáci strach, ale musel být také stateční. Ale na tohle Billovi jeho statečnost ještě nestačila, aspoň ne teď. Jejich chvilku vyrušilo zaklepání.

Dovnitř vstoupil Abdulah a zase za sebou zavřel dveře.

„Mám dobré zprávy, které jsme zachytili přes vysílačku,“ usmál se.

„Jaké, no povídej,“ řekl Tom. Byl opravdu zvědavý, co to bylo za dobrou zprávu.

„Přijely americké jednotky a zatlačily je do ústraní, takže to vypadá, že válka brzy skončí.“

„To je skvělé, tak aspoň, že to,“ usmál se Bill. Byla to opravdu dobrá zpráva

„Také vás hledají.“

„Skutečně?“ překvapeně vykulil Tom oči.

„Ano, hledají ty, kteří přežili ten útok. Zatím se jim však nepovedlo najít nikoho, kdo přežil.“ Oznámil jim smutně.

„Obávám se, že my dva jsme jediní, kdo přežili,“ řekl Bill po chvíli.

Abdulah smutně pokýval hlavou. „Zkusím zařídit, aby vás našli.“ S tímto opustil pokoj.

„Pověz mi, jak jsi to vlastně dokázal, že jste mě přišli zachránit?“ zeptal se po chvíli Tom.

„No, využili jsme tvůj plán.“

„Můj plán? Jaký?“ nechápavě na Billa zíral.

„Jeden voják, teď už si nepamatuju na jméno, mi pověděl, že jsi měl plán, jak zničil většinu nepřátel. Ten s těmi rozmístěnými bombami, vzpomínáš?“

„Jo, jistě vzpomínám. Ale můžeš mi říct, jak jsi to udělal? Vždyť plukovník byl přece výrazně proti tomu.“

„Ano to byl, jenže když jej zavolali a on odjel, tak mi svěřil velení. Měl už jsem to naplánované a takřka všichni se ke mně přidali, protože nechtěli jen čekat na smrt. Prakticky jediný, kdo nám stál v cestě, byl plukovník, a ten odjel, takže by byl hřích tu šanci nevyužít.

I když za to zaplatilo životem spoustu našich vojáků.“ Odpověděl mu Bill.

><

Už týden Tom jenom tak ležel v posteli a nevnímal. Až na občasné návštěvy Billa, s kterým dokonce i mluvil. Pořád se na něj musel koukat. Připadal si jako puberťák, který se rád dívá na starší spolužačku. Zařekl se ale, že se vzpamatuje, a tak se snažil Billa vytěsnit z mysli, jak jen to šlo.

„Ahoj Abdulahu,“ povzdychnul si. Cítil, jak mu každým dnem rameno tuhne víc a víc, skoro vůbec se nehojilo. Toma v noci mučily noční můry, obvykle v nich hrál roli on sám jako mrzák. Vždycky ráno si měl chuť nafackovat.

„Zabal si,“ zasmál se Abdulah, z jeho hlasu zaznívalo mnohem větší uvolnění než v posledních dnech.

„Cože?“

„No… už o vás vědí, hodlají vás odvézt do Německa. Za pár dní se musíte dostat přes poušť na základnu a…“

„To nemůžu zvládnout. Bill bude…“

„Zvládneš to,“ přerušil ho Abdulah ostře. „Musíš to zvládnout, je to jen pár kilometrů.“

Tom si odfrknul. „Mám zlomený žebra a rameno v hajzlu. Vážně si myslíš, že ujdu ‚pár kilometrů‘?“

„Poslechni, nechápu, co se to s tebou děje. Znám tě jako odhodlaného člověka, který zvládne všechno, co si umíní. Vezmi si, kde bys byl teď, kdyby se Bill neodhodlal tě z té díry vytáhnout. Ležel bys někde s ostatníma, co zabili. Oplať mu to aspoň tak, že zkusíš tohle.“ Abdulah rozčilením vstal ze židle.

Tom smířlivě zvednul ruce. Tedy, pokusil se o to, jen stěží zadržel bolestné zasyčení.

To rameno ho bolelo jako čert. „Pokusím se vstát z postele.“