Pouliční štěně 18.

Vždy, když se zdá, že se jedná o sen místo realitu, věř, že se to skutečně stalo…

„Dobré ráno,“ usmál jsem se na Billa, který seděl v modrém froté županu na kraji mé postele. Mezi hubenými prsty svíral hrneček s kávou, ze kterého se stále ještě kouřilo. Bodlo mě u srdce, když jsem si vzpomněl na své sny. Jak krásné by bylo, kdyby všechno byla realita a já se směl natáhnout, uzmout mu hrnek s kávou, postavit ho někam z dosahu a svalit ho k sobě do postele.

Do reality mě vtáhlo cvaknutí hrnečku o desku nočního stolku. Bill se natáhl jako kočka a zničehonic ležel vedle mě, jako by se nechumelilo. Spokojeně se pousmál, když mi zabořil čelo do hrudníku. Lísal se jako nějaké štěně. Pousmál jsem se nad tím přirovnáním… Tolikrát už jsem k němu tuhle přezdívku použil.

Jeho blízkost mě však nepřestávala udivovat. Musel jsem se zeptat.

„Bille? Já… víš… zdál se mi sen. Tedy, alespoň jsem si myslel, že to byl sen,“ vykoktával jsem. „Prostě… Stalo se včera mezi námi něco?“ zeptal jsem se nakonec po hlasitém výdechu. Upřel na mě velké čokoládové oči, jako by dost dobře nechápal, na co se ho ptám.

„Ano,“ zamumlal. Působil strašně zmateně, ale rozhodně se jeho zmatení nemohlo vyrovnat tomu mému.

Už jsem si vsugeroval, že se jednalo pouze o sen… Zjištění, že všechno byla pravda, mi najednou přišlo nepředstavitelné. Bill mi zabořil nos do hrudníku.

„Bylo to strašně uspěchané. Nikdy jsem ji neměl poslechnout. Neříkám, že toho lituji, bylo to krásné, nezapomenutelné, ale strašně mě mrzí, že jsem na tebe tlačil,“ vzlyknul najednou. „Hrozně mě mrzí, jestli se ti to nelíbilo, nebo jestli jsem udělal něco špatně. Klidně se můžu sbalit a vypadnout…!“

Opatrně jsem mu zvedl hlavu. Uhýbal pohledem, a když jsem ho donutil, aby se na mě podíval, v jeho očích se zračil neskrývaný strach.

„Bille, neblázni. Mně se to… strašně líbilo,“ usmál jsem se. Váhavě po mně kouknul.

„To jako vážně?“ zeptal se nejistě.

„To jako vážně,“ usmál jsem se a přitáhl si ho k sobě blíž. Stočil se vedle mě do klubka, opět zabořil hlavu někam do hrudníku.

*

Schylovalo se k večeru a my vyrazili ven. Skoro celý den jsme se nehnuli z postele, ale Bill zatoužil po večerním vzduchu. Nakonec mě přemluvil a já souhlasil jedině za podmínky, že ho pozvu někam na večeři. Dlouho se na to netvářil, ale noční město ho k sobě táhlo jako magnet. Stále postával u prosklené stěny v mém pokoji a zíral ven, dokud nakonec nepovolil.

Procházeli jsme městem ruku v ruce… Asi nikdy jsem nebyl šťastnější. Určitě jsem nikdy nebyl šťastnější. Nějaká neznámá síla mě neustále nutila se usmívat, a šimrání, které se šířilo do mého těla pomocí dlaně, tomu zrovna nepomáhalo. Zatáhl jsem Billa do italské restaurace. Ani moc neprotestoval.

„Bylo to vynikající,“ zasmál se Bill a škytl. Přijde mi, jako by vůbec nebyl zvyklý pít. Měl sotva pár skleniček vína a choval se jako naprostý cvok. Chytil mě za ruku a táhl k parčíku, který ležel kousek od restaurace, kterou jsme s dobrým pocitem a nasycenými žaludky právě opouštěli. Poddal jsem se jeho nakažlivé náladě a nechal se táhnout do tmavého parku.

Vykroutil ruku z mé a rozběhl se někam pryč, hned jak jsme se ocitli na pozemcích parku. Chvíli jsem popobíhal za ním, ale když jsem doběhl k první pouliční lampě, která se zdála být naprosto osamělá a jediná v celém okolí, zastavil jsem. Sedl jsem si na bobek a zády se opřel o chladný kov pouličního osvětlení.

Zavřel jsem oči a tiše vdechoval noční vzduch, jehož teplota klesala s každým dalším dnem, jak se pomaličku přibližovala k nočním mrazíkům, které se pojily s nadcházející zimou. Jemný vánek, který se mi opřel do tváře, otupoval všechny smysly, a přesto nedovolil hlavě, aby klesala do hloubek myšlenek… udržoval ji čistou.

Přemítal jsem, kam se asi poděl Bill, a byl jsem si stoprocentně jistý, že se brzy ukáže. Vrátí se úplně stejně jako zatoulané štěně. Nemělo smysl se o něj obávat. Vždyť on zná město daleko lépe, než kdokoli jiný, kdo o sobě něco takového tvrdí.

Přes natažené nohy jsem cítil tlak, ale byl jsem příliš unavený, než abych otevíral oči. Ve tváři jsem cítil horký dech, vonící po výrazném koření pizzy smíšeném s bílým vínem. Horký dech se najednou zhmotnil a v místech jeho doteku jsem měl možnost cítit jemnou kůži potřenou jakýmsi balzámem na rty. Pousmál jsem se, Billovy rty sjížděly níž. Zničehonic se zase vzdálil a já nespokojeně otevřel oči. Stále ještě se nakláněl nade mnou, a když jsem proloupl oči, usmál se.

„Nevím, jestli můžu,“ špitl tiše a pohled sklopil k mým rtům. Jednu ruku jsem mu omotal kolem pasu, druhou si přitáhl jeho hlavu blíž. Opatrně jsem se otřel o jeho rty. Jak málo to bylo proti včerejšku… Ale zdálo se, že ani jeden z nás si na téhle půdě ještě není dost jistý. Dohodli jsme se, že po včerejšku je potřeba nový začátek…

Když se odtáhl, zabořil mi hlavu do ramene.

„Takhle jsem si představoval, že to bude poprvé, víš? Že tě vtáhnu do svého světa a ukážu ti zázraky, které se dají zažít v obyčejném svitu pouliční lampy… A potom ti to přijde jako to nejhezčí místo na světě. Nepřestanu litovat, že jsem se téhle představy vzdal. Včera jsem… to přehnal,“ šeptnul a nádech alkoholu, který byl z jeho slov cítit ještě před chvílí, naprosto zmizel.

„Ale já se nezlobím. Už jsem ti říkal, že jsem za včerejšek rád,“ odpověděl jsem a hladil ho po zádech, jako bych se snažil ukonejšit malé dítě.

„Já vím, ale mělo to proběhnout úplně jinak, když už jsem na tebe čekal od dětství,“ zašeptal.

autor: Helie