Do reality mě vtáhlo cvaknutí hrnečku o desku nočního stolku. Bill se natáhl jako kočka a zničehonic ležel vedle mě, jako by se nechumelilo. Spokojeně se pousmál, když mi zabořil čelo do hrudníku. Lísal se jako nějaké štěně. Pousmál jsem se nad tím přirovnáním… Tolikrát už jsem k němu tuhle přezdívku použil.
Jeho blízkost mě však nepřestávala udivovat. Musel jsem se zeptat.
Už jsem si vsugeroval, že se jednalo pouze o sen… Zjištění, že všechno byla pravda, mi najednou přišlo nepředstavitelné. Bill mi zabořil nos do hrudníku.
Opatrně jsem mu zvedl hlavu. Uhýbal pohledem, a když jsem ho donutil, aby se na mě podíval, v jeho očích se zračil neskrývaný strach.
*
Schylovalo se k večeru a my vyrazili ven. Skoro celý den jsme se nehnuli z postele, ale Bill zatoužil po večerním vzduchu. Nakonec mě přemluvil a já souhlasil jedině za podmínky, že ho pozvu někam na večeři. Dlouho se na to netvářil, ale noční město ho k sobě táhlo jako magnet. Stále postával u prosklené stěny v mém pokoji a zíral ven, dokud nakonec nepovolil.
Procházeli jsme městem ruku v ruce… Asi nikdy jsem nebyl šťastnější. Určitě jsem nikdy nebyl šťastnější. Nějaká neznámá síla mě neustále nutila se usmívat, a šimrání, které se šířilo do mého těla pomocí dlaně, tomu zrovna nepomáhalo. Zatáhl jsem Billa do italské restaurace. Ani moc neprotestoval.
Vykroutil ruku z mé a rozběhl se někam pryč, hned jak jsme se ocitli na pozemcích parku. Chvíli jsem popobíhal za ním, ale když jsem doběhl k první pouliční lampě, která se zdála být naprosto osamělá a jediná v celém okolí, zastavil jsem. Sedl jsem si na bobek a zády se opřel o chladný kov pouličního osvětlení.
Zavřel jsem oči a tiše vdechoval noční vzduch, jehož teplota klesala s každým dalším dnem, jak se pomaličku přibližovala k nočním mrazíkům, které se pojily s nadcházející zimou. Jemný vánek, který se mi opřel do tváře, otupoval všechny smysly, a přesto nedovolil hlavě, aby klesala do hloubek myšlenek… udržoval ji čistou.
Přemítal jsem, kam se asi poděl Bill, a byl jsem si stoprocentně jistý, že se brzy ukáže. Vrátí se úplně stejně jako zatoulané štěně. Nemělo smysl se o něj obávat. Vždyť on zná město daleko lépe, než kdokoli jiný, kdo o sobě něco takového tvrdí.
Přes natažené nohy jsem cítil tlak, ale byl jsem příliš unavený, než abych otevíral oči. Ve tváři jsem cítil horký dech, vonící po výrazném koření pizzy smíšeném s bílým vínem. Horký dech se najednou zhmotnil a v místech jeho doteku jsem měl možnost cítit jemnou kůži potřenou jakýmsi balzámem na rty. Pousmál jsem se, Billovy rty sjížděly níž. Zničehonic se zase vzdálil a já nespokojeně otevřel oči. Stále ještě se nakláněl nade mnou, a když jsem proloupl oči, usmál se.
„Nevím, jestli můžu,“ špitl tiše a pohled sklopil k mým rtům. Jednu ruku jsem mu omotal kolem pasu, druhou si přitáhl jeho hlavu blíž. Opatrně jsem se otřel o jeho rty. Jak málo to bylo proti včerejšku… Ale zdálo se, že ani jeden z nás si na téhle půdě ještě není dost jistý. Dohodli jsme se, že po včerejšku je potřeba nový začátek…
Když se odtáhl, zabořil mi hlavu do ramene.
„Já vím, ale mělo to proběhnout úplně jinak, když už jsem na tebe čekal od dětství,“ zašeptal.
autor: Helie
♥ to je krásné.ta poslední věta mě totálně zabila:´)
Uf, jsem ráda, že to nebyl jen sen… myslím, že si kluci ještě něco zlého zažijou, ale věřím, že to dobře dopadne
Mám naprosto stejný názor 😉 🙂
[1]: Děkuji =) Cením si toho, že komentuješ na obou blozích 😀
[2]: Ne, nedopadne 😀
Mě se tak líbí, jak se to u nich vyvíjí krásně..:) Taková krásně romantický to je..:p :))* ♥
Jsem strašně moc ráda, že to nebyl sen..:p 🙂 Udělala jsi mi s tím takovou radóst..:p :))**
Nádherná povídka..:-* Opravdu..♥ Doufám, že druhá řada bude dlouhá..:D I když bez dobrýho konce..:p :))
[4]: :)snažim se,ale myslim,že od příštího týdne nebudu stíhat komentovat.:( budu nejspíš všechno dohánět v pátek a o víkendu:)
kráásňoučkej díleček:):)tak sladký,miluju tuhle povídku:) těšim se na pokračování
[6]: Nevadí 😉
[5]: Druhá série možná skončí dobře, první série bude mít špatný konec 😀 a děkuji =)
[7]: Děkuji =)