autor: xoxo_Lady
Na polorozpadlých dřevěných dveřích se ozvalo tiché zaklepání. Černošská holčička stačila vyskočit na nohy dřív než rasta chlapec. Nestávalo se často, že by měli návštěvu nebo jim jen tak někdo klepal na dveře, proto s nadšením běžela otevřít, a když venku spatřila jednoho z dobře známých ozbrojených mužů, její nadšení značně pohaslo. Musela zvednout hlavu, aby spatřila tvář, z jejíž vážného výrazu se otřásla strachy.
„No teda, ty jsi ale vyrostla,“ podivil se muž s ironickým úšklebkem a udělal několik kroků vpřed, až se dostal přímo k Ashe, aby jí svou vysokou a na pohled silnou postavou nahnal ještě větší strach. Asha kupodivu neustoupila, zatarasila svou malou postavou vchod do domu a na muže vrhla nebojácný pohled. „Ale no tak, potřebuju mluvit s Tomem. Snad mě pustíš dovnitř.“
„Ne. Co chcete?“ její hlas byl pevný, na tak mladé děvčátko nezvykle chladný. Nemohla pustit do domu nikoho cizího. Ani pokud chtěl mluvit s Tomem. Střežení jejich obydlí brala až nadmíru vážně, cítila se důležitá, když ho hlídala celé dny a někdy i noci, kdy její Tom byl v práci.
„To není nic pro tak malou holku, pusť mě dovnitř, jinak tě rozšlápnu!“ pohrozil jí a udělal několik dalších kroků, až vrazil do Ashy, která sice mírně zabalancovala, avšak udržela se na nohou a místo toho, aby ustoupila, se pevně chytla dveří a stála na místě jako přikovaná. Svým pohledem dávala jasně najevo, že je svou tvrdohlavostí pyšná.
Muž do ni rozzuřeně strčil, odtáhl ji za útlá ramena, jež pevně stiskl, až Asha vypískla bolestí. Holčička se však stále nevzdávala, jejím úkolem bylo uhlídat jak jejich obydlí, tak Toma. Nevěřila tomu muži, bála se o svého Toma, že mu bude chtít ublížit. Vztekle mu zatarasila cestu a z celé své síly vykopla koleno tak vysoko, až přistálo přesně na tom nejslabším místě, které ji v tu chvíli napadlo. Když se muž s útrpným sténáním kácel k zemi, potěšeně se usmála.
V tu chvíli cosi cvaklo a ona vyděšeně zírala na zbraň, jejíž konec mířil přímo na ni. Polekaně couvla a zvolala Tomovo jméno.
„Co se to…,“ hlas za Ashinými zády se zarazil, když spatřil zbraň ohrožující jeho malou holčičku. Tělem mu projel záchvěv strachu a zuřivosti a než si vůbec uvědomil, co dělá, zezadu svých kalhot vytáhl zbraň, kterou neustále nosil u sebe. Už několikrát se mu to vyplatilo. Chodit po vesnici bez zbraně by si netroufl. „Okamžitě ji polož na zem a ustup. Nebudu to opakovat!“
Muž s nehraným úžasem nad tím, jak jím mladíkův hlas otřásl, ustoupil. Byl tak ledový a plný vzteku, že upustil svou zbraň a skoro poodběhl dozadu. Už slyšel mnoho historek o admirálově synovi. Říkalo se, že je stejně nelítostivý a bezcitný jako jeho otec, ale vesnicí také kolovalo plno chvály a lidé se modlili za jeho dobrosrdečnost a lásku, s jakou pomáhal a chránil. Členové pirátského gangu, ti, kteří se s ním ještě nesetkali, si o něm udělali svůj obrázek, a když neměli co dělat a admirál nebyl na blízku, utahovali si z něj. Mezi nimi to byl slaboch, nikdy ho neviděli bojovat ani zabíjet, a to jejich názory ještě usvědčilo. Když se však nyní díval do tmavě uhelných očí, popadl ho takový strach, že nebýt zbraně, kterou Tom držel v ruce, utíkal by hodně daleko a hodně rychle.
„Jen mám… mám vyřídit vzkaz, nic víc… p- pane,“ koktal rozrušeně, přičemž uhýbal pohledem, aby se nemusel setkat s očima, jež ho tak vystrašily.
„Jaký vzkaz?!“ Tom si zbraň v ruce ulehčeně pohodil a pobídnul Ashu očima, aby se schovala za něj. Poslechla ho.
„V- váš otec chce, abyste u něj doma strávil nějaký čas se svým vězněm… Očekává vás dnes večer…“
„Tome? Jsi si jistý, že mám jít s tebou?“ Bill se na to samé ptal už po několikáté. Celou cestu šel vedle Toma s ustrašeným výrazem a bylo na něm vidět, jak rád by byl raději ve věznici. Ale Tom mu pokaždé, když ho k tomu chtěl přemluvit, řekl, že by se jeho otec zlobil. Byl admirál, kapitán pirátů, a když něco nebylo přesně tak, jak chtěl, většinou si svůj vztek vybil na někom nevinném. Bill nechtěl Tomovi způsobit potíže, proto ho raději s obavami vepsanými ve tváři následoval.
Tom si unaveně povzdychl a zastavil se. Už ho nebavilo pořád dokola poslouchat tu samou otázku. Chápal, že má Bill strach. Měl důvod ho mít, jelikož jeho otec nepatřil mezi zdejší lidi, kteří by někoho šetřili. Byl to ten nejobávanější, a přitom také nejuznávanější muž na celém pobřeží. A nebylo to proto, že byl kapitánem jejich pirátského gangu- Somali Marines.
„Bille, poslouchej mě,“ pobídnul ho, aby se také zastavil. Když se na něj otočil se sklopenou hlavou, černé prameny vlasů kolem obličeje tak, že mu do něj neviděl, Tomovy napjaté svaly ve tváři povolily. Pomalu zvedl ruku, uchopil mezi prsty jeho bradu a opatrně mu nadzvedl tvář tak, aby se svým pohledem mohl vpít do toho jeho. Konejšivě ho palcem pohladil po bradě. „Já vím, že máš strach. Nebudu ti lhát, když řeknu, že ho mít nemusíš, ale já budu pořád s tebou. Když se budeš držet u mě a poslouchat, nic se ti nestane. Nedovolím, aby ti někdo ublížil. I kdybych za to měl být potrestaný. Věříš mi?“
Billovy oči se vysvobodily z medově zbarvených očí. Uhnul jim, aby Tom neviděl odpověď.
„Dobře, nemáš důvod mi věřit a já to chápu. Ale já ti to slibuju. Nikdy jsem žádný slib neporušil. Ochráním tě, ano? Záleží mi na tobě a nic se ti nestane. Teď už mi věříš?“ Tom si Billovu tvář opět obrátil k sobě, aby v jeho očích vyhledal odpověď. Když spatřil lehké přikývnutí, oplatil mu malý úsměv a opět se rozešel.
Stáli uprostřed haly a čekali na Tomova otce, pro kterého běžela služebná.
Bill si užasle prohlížel obrovskou místnost. Dům ležel u pobřeží v nevelké bohaté čtvrti. Bylo tady několik luxusně vypadajících domů, jež udělaly dojem i na něj. Nyní se cítil jako by byl zpátky v Americe. Všude kolem pouštní písek, sucho, bída a hlad, a pak zahlédl tento vysoký obrovský dům. Jeho čistě bílé zdi se leskly do dálky. Po těch dnech, kdy byl v chudé vesnici, mu tento luxus připadal až přehnaný. Předtím, než ho unesli, by se spokojeně usmíval, miloval drahé domy a vybavení, teď se však cítil stísněně. Jako by na něj všechny ty věci dorážely. Nemohl myslet na nic jiného, než že on stojí na měkkém koberci, je obklopen teplem a kolem bylo narozdíl od věznice jasné světlo, zatímco ti lidé venku neměli co jíst, žili v polorozpadlých chatrčích, a přesto se usmívají.
Stál přímo za Tomem, skoro se ho dotýkal tělem. Snažil se za jeho vypracovaným tělem schovat. Jeho pevná ramena mu dodávala odvahy, jelikož věděl, že se jich může kdykoliv chytit a on ho nepustí. Slíbil to.
„Tome! Rád tě vidím, synu,“ promluvil vysoký černý muž, jenž právě vyšel ze dveří. Oproti tomu, co říkal, jeho hlas byl chladný a bez kousku potěšení nebo radosti. Tom to v něm určitě slyšel také, ale jeho rty se zeširoka usmály a trochu sklonil hlavu na přivítání.
Bill si až poté, co muž promluvil na něj, uvědomil, že mluví anglicky.
„Přivedl jsi i svého vězně. Rád ho vidím, na takové překrásné osoby si já udělám čas vždy. Slyšel jsem, že dělal nějaké problémy?“ Zatímco Tomův otec podmračeně sledoval jeho tvář, jeho slova patřila Tomovi. Billovi došlo, že sice bere jeho přítomnost na vědomí, avšak neměl v plánu se na něj obracet a mluvit s ním. Dával mu tak najevo své postavení.
Černovlasý chlapec se za Tomem přikrčil. Nevědomky stiskl ve své třesoucí se dlani Tomovo tričko.
„Ano, někdy si neuvědomuje, kdo je tady pánem, ale tresty ho vždy zkrotí. A musím říct, vůbec mi nevadí, že je tak divoký, alespoň si můžu užít nadvlády. Tak pěkně umí prosit o odpuštění!“
Černovlasý chlapec zalapal po dechu. Tom mluvil se stejnou ledovostí jako jeho otec, v jeho hlase se neskrýval ani kousek citu, kterým jinak oplýval. Nechápavě zvedl hlavu a se silně bušícím srdcem se podíval do jeho tváře. Její výraz mu vyrazil dech podruhé.
„Má rád tělesné tresty? Že bych ho trošku pozlobil, aby mi dal záminku si vyzkoušet, jak je divoký?“ Po těchto slovech se muž natáhl pro Billovu paži, a když ji silně uchopil, stáhl si ho těsně k sobě a vzrušeně mu vydechl do tváře. Bill zhnuseně odvrátil tvář, vyhledal svým pohledem ten Tomův a vyděšeně špitl jeho jméno.
„Myslím, že po dnešní vášnivé noci ještě nebude schopen pořádně křičet, nechal bych to na jindy,“ promluvil jeho únosce po hodné chvíli, natáhl ruku a jemně si Billa přitáhl za ramena k sobě, aby otci dal jasně najevo, že se o svou kořist nemíní dělit. Přitom nenápadně pohladil palcem útlé třesoucí se rameno a přitiskl si ho ještě blíž na tělo.
„Hmm, musí být vážně dobrý…“ Muž se pousmál, poté však nechal mlsného zírání na toho vyděšeného chlapce. Obrátil se na svou služebnou, která postávala opodál a tiše sledovala dění, a nakázal jí, aby hosty zavedla do jejich pokoje.
Dveře pokoje se s tichým klapnutím zavřely. Bill nečinně stál uprostřed místnosti, celý se třásl pod přívalem vzlyků, které se v sobě snažil udržet. Věděl, že Tom stojí za ním a sleduje jeho choulící se tělo, jak se pokoušelo samo utěšit hlazením štíhlých ramen. Věděl, že ho pozoruje, ale bál se otočit a podívat se mu do očí. Měl strach, že v nich neuvidí nic víc než prázdno, chlad a krutost, s jakou o něm mluvil se svým otcem. Věděl, že takový Tom není, že je to pouhá maska, za níž se schovával před těmito lidmi. Věděl, že Tom není takový, jaký vypadal, jaký si hrál, že je. Věděl, že ve skutečnosti je citlivý a za každé slovo, jež o Billovi řekl, ho uvnitř bolelo.
Věděl to. Ale přesto se neotočil.
Vylekala ho ta jistota a klid, s nímž tu masku používal. Rázem jako by to byl úplně jiný člověk a Bill tomu ještě pořád nemohl uvěřit. Jeho slova ho ranila, i když je Tom řekl kvůli své reputaci.
Pevně stiskl víčka k sobě, aby zabránil přívalu slz. Ze rtů, třesoucích se jako motýlí křídla při větru, se vydral hlasitý vzlyk plný bolesti. Zarazil ho dlaní, přitiskl si ji pevně na ústa, ale už bylo pozdě. Slzy se z jeho lesknoucích se tůní spustily tak urputně, že nestačil mrkat a pohled mu zamlžila pavučina utkaná ze slaných slz. Druhou rukou se pevně objal kolem pasu tak, jako to dělal, když se cítil osamělý.
„Billy…“ Tomův hlas byl úplně jiný než s jakým mluvil před momentem. Překvapilo ho, jak moc bolelo slyšet plakat toho chlapce, jenž si podmanil jeho srdce. Náhle mu připadal ještě křehčí, než byl doopravdy. Jeho tělo vypadalo na zhroucení a Tom měl strach, že se jeho nohy brzo podlomí a on se vysíleně spustí na zem.
Pomalu k němu přistoupil. Nečekal, až se otočí, neptal se na svolení a ani ho nijak neupozornil. Udělal to, co toužil udělat od chvíle, kdy se svým otcem promluvil. Zezadu k němu natáhl ruce, něžně dlaněmi přejel přes jeho ramena a vepředu je pevně spojil, aby mu ho už nikdo nemohl vzít. Byl pro jeho tělo neproniknutelným štítem. Mohli by se do něj pustit jakýmikoli zbraněmi a on by stejně pořád stál na místě a chránil ho před všemi ranami, chytal by je do vlastního těla a nestaral se o svou bolest. Užíval by si jeho blízkost, jeho nádhernou vůni, linoucí se z těch hustých vlasů, vychutnával si pocit, že je s ním.
„Prosím, neplakej,“ zašeptal skoro neslyšně zlomeným hlasem. Přitiskl si ho na své tělo silněji, aby mu nemohl utéct, a čelo si opřel o jeho hlavu. Vzápětí omámeně vydechl a toužíce po jeho úsměvu si skousl ret tak silně, až ucítil nasládlou chuť krve. „Tohle jsem nebyl já. Ty to víš, že ano? Vždyť mě znáš, znáš mě tak dobře… Věříš mi, prosím, věř mi, neutíkej ode mě…“
„Jak bych od tebe mohl utéct? Jsem tvůj vězeň,“ řekl Bill uplakaně, chtěl si hřbetem ruky otřít slzy, avšak v tom pohybu mu bránily Tomovy ruce. Držely ho tak pevně, a přitom tak něžně, jako ještě nikdy nikdo.
„Neutíkej ode mě svým srdcem. Zůstaň se mnou. Prosím, Billy…“ Ani si už neuvědomoval, co říká, jen se snažil říct vše, co by mohlo Billa zastavit. Chtěl ho mít při sobě, už navždy. Tak to v tu chvíli cítil. Nebál se svých myšlenek, prostě to tak cítil a nyní nebyl čas na přemýšlení.
Štíhlé tělo se od něj trochu odtáhlo a dřív, než mohl Tom začít panikařit a přitáhnout si ho zpět k sobě, otočilo se k němu tváří. Sledoval jeho rozkousané rudé rty, jak se pootevřely a spokojeně vydechly. Věděl proč. Spatřily v jeho očích znovu to, co tam být mělo a co tam vždy bylo, jen schované.
„Tohle je můj svět, Bille. Tu masku, která tě tak vylekala, nosím častěji než svou opravdovou tvář. Jen takhle můžu zůstat v bezpečí já i Asha. A teď už i ty,“ nevědomky šeptal stále tišeji.
Leželi vedle sebe. Obklopovalo je jen ticho. Nebylo tíživé, pro ně bylo vzácné a náležitě si ho užívali. Dva páry oříškových očí se v tom tichu setkaly. Ani jeden nepromluvil. Rozuměli si i beze slov. Mlčenlivá slova plná otázek. Ale ani jedna nebyla vyslovena nahlas. Malinové rty se po chvíli přece jen pootevřely. Neřekly však nic. Na tváři plné něžných rysů se odrazila záře měsíce, jak ho odkryly šedivé mraky. Posouvaly se rychle, ve větru prohánějícím se temnou nocí. Už dávno nenalíčené oči se pod tím náhlým světlem přivřely a jeho obličej vyhledal skrýš v podobě stínu v Tomově objetí. Vděčně cosi zamumlal, snad poděkování.
Osoba ležící nalevo pod lehkou tíhou černovlasého chlapce se i s jeho hlavou na svém rameni nadzvedla. Sledoval jeho poklidně dřímající tvář. Ve svitu měsíce vypadala ještě bledší než ve dne. Stále ho přirovnával k porcelánové panence. Křehké, nadlidsky krásné… Byl jako anděl sražený k zemi. To Tom ho srazil svým únosem. Nyní toho poprvé litoval.
Nadskočil pod náhlou ránou tříštícího se skla. Povzdychl si. Bylo to tady zase. Proto sem nerad chodil na déle než pár hodin. A i ty ho zmáhaly. Potřeboval klid, nesnášel panovačnost svého otce. Žádná noc se neobešla bez křiku a rozbití některé z těch drahých váz, v níž nikdy nevídával květiny.
„Co to bylo?“ ozval se do porušeného ticha Billův unavený hlas. Vzbudilo ho to. Tom si ho konejšivě přivinul na hruď.
„Jen spi, nemusíš se bát, se mnou ne.“
Poslechl ho a věděl, že dělá správně. Opět zavřel oči, tentokrát se mu už však nepodařilo usnout. Jen ležel v bezpečí jeho náruče, vnímal jeho teplý dech na svém zátylku. S úsměvem si uvědomil, že právě ta vědomost, že je Tom s ním, drží ho, klidně dýchá a jeho srdce bije, jej uklidňovala.
Následoval křik, bouřlivá hádka mu už nedovolila zamhouřit oči. Ale nebál se. Tom byl přeci s ním.
„Pověz mi něco o pirátství. Něco o tobě, o tom, co prožíváš za tou maskou,“ zaprosil Bill a napjatě čekal, jestli k němu Tom projeví tolik důvěry, aby mu vyprávěl o svém světě. Billovo nitro toužilo nahlédnout do Tomovy hlavy, do jeho duše, dozvědět se o něm to, co je před ostatními skryto. Nechápal, čím to je, ale už se smířil s tím, že ho ta osoba plná tajemství neskutečně přitahovala. Možná to bylo tou zakázaností. Tom byl složitý, a i když o něm Bill věděl, že je velmi citlivý, a přesto jakým se musel stát navenek, uvnitř byl pořád stejný. Kromě toho nerad ubližoval. Bill pocítil také jakousi naději, kterou si se svou holčičkou uchovával. Nevěděl, co to je, ale nesnažil se po tom pátrat. Tom mu to poví, až bude sám chtít. Nebo taky ne.
„Víš, je toho hodně, ani nevím, kde bych měl začít.“ Nesnažil se to zamluvit, jen potřeboval poradit, kde začít.
„Třeba tím, proč jsi jiný než ostatní tady.“ Bill se pomalu přetočil na břicho a podepřel si hlavu rukou, aby na Toma dobře viděl. Chvíli bylo ticho, ale pak Tom začal vyprávět.
„Když se otec rozhodl, že bych mohl být jeho následovníkem, dal mě do péče té ženy, která se mě zastala. Tady je zvykem, že má muž několik žen, ona byla jednou z nich a on se o ně nikdy příliš nestaral. Dovolí jim utrácet jeho peníze, nechává se jimi opečovávat, ale nikdy ho nezajímá, jestli mají nějaké starosti, potřebují pomoct nebo se jen cítí osaměle. Není podstatné, jak se ta žena jmenovala, já jsem ji oslovoval jako tetu. Žili jsme spolu ve vesnici, neměli jsme se špatně, protože přesto všechno, jaký otec je, vždy dbal na to, aby jeho manželky žily v bohatství. To kvůli reputaci. Ta žena… byla velmi chytrá a vzdělaná, uměla anglicky a za těch několik let mě kromě somálštiny a arabštiny taky naučila, že se člověk může změnit na povrchu, ale přitom uvnitř zůstat stejný. Neustále mi opakovala, jak je důležité, abych nepodlehl nátlaku okolí. A co je nejdůležitější, naučila mě milovat mého nevlastního otce.“
„To nechápu. Jak můžeš milovat někoho tak…“
„Naučila mě ho milovat navenek, uvnitř ho však stále nenávidím. Jsem na něj hrdý, beru ho jako svůj vzor. Částečně. Musím, jinak bych ztratil naději. Nikdy by mi neublížil, za ty roky jsem se pro něj stal více než jen synem. Jsem jeho následovník a on mi je vděčný za to, že jeho úsilí neodporuju a beru svou práci vážně. Jsou dvě skupiny lidí. Ta jedna mě považuje za slabocha a vlastně mají pravdu. Neustále se na mě dívají jako na toho kluka, co sem nepatří. Nechápou, proč mě otec tenkrát nezabil a proč do mě vkládá tolik důvěry a jistoty. Byli by nejraději, kdyby si vybral někoho místního. Lidé se bojí, že až nastane čas stát se admirálem, uteču nebo všechnu otcovu čest pošpiním a z pirátství nezbude nic víc než pouhé vzpomínky. A přesně tohle mám v úmyslu. Utéct. Až mi budou všichni důvěřovat.
Ti druzí ze mě mají respekt, někteří strach. Nepodařilo se jim prohlédnout mou masku, lež, pod kterou žiju. A když jsem přivedl tebe, začali se mi klanět s ještě větší úctou.“ Tom se odmlčel, jeho slova vyzněly do ztracena, zbyly po nich jen Billovy myšlenky. Neodvážil se je však vyslovit nahlas. Čekal, jestli bude ten chlapec, jenž mu krůček po krůčku ukazoval zákoutí svého srdce, pokračovat.
„Vynechal jsem ale jednu důležitou část. Ta žena měla dceru…“
autor: xoxo_Lady
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 10
Tyjo nádherný díl.Úplně jsem se bála,když se Bill setkal s Tomovým otcem.Fuj…slizoun! 😀 Jinak jsem ráda,že se tady zase dozvídáme něco o Tomově minulosti.Jsem zvědavá,jak to bude celé pokračovat 🙂
Milá Ladynko :-*, opět jsi mi vzala slova i dech. Číst tvou povídku je zážitek!
Na začátku jsem úplně cítila nejdříve to nadšení, pak zklamání i strach. Asha je však odvážná, já ji zbožňuji. Má svou hrdost, maličká moje. Že se ten muž nestydí – ta zbraň, mířit na dítě? Že se nestydí, ubožák jeden! Líbilo se mi, jak byl Tommy tvrdý, musel chránit svou holčičku…♥♥♥ Prý "…p – pane…" – bych mu ustřelila…ehm!
Moc se mi líbil Tommyho slib i ochrana jeho ramen. Stejně tak jsem úplně přes monitor díky tobě, Ladynko, slyšela, jak bije Billyho srdce. Z té scény mě mrazilo, zároveň a opět jsme u těch tvých geniálních protikladů, mě zahřál Tommyho dotek na Billyho rameni. Štít… jak dokonale vystiženo.
Miluji chvíli, kdy Billy plakal a znovu protiklad. Tommyho maska vs opravdová tvář. Já jsem z tvé povídky ale úplně okouzlená!
A já znám tu odpověď, proč byl vybrán Tommy. On to možná ani netuší, ale je nejen spravedlivý, ale velmi, velmi SILNÝ. A má krásné srdce!
Ladynko, tohle je nádherné!
Děkuji za překrásný zážitek!♥♥♥
Bojím sa že Tomov, otec, nieje ten tip, ktorý by bral e ako odpoveded. Bojim sa že im obom ublíži. Keď trn chlap mieril na Ashu tak som a tak bála, príde mi štršné, že ny len tak zastelil nevinné dieťa. Krásny diel.
počkať… O.o
pěknej díl:)
[2]: Ondinko:-*, já už opravdu nevím, jak Ti poděkovat!♥ Víš, co mě napadlo? Já si každý tvůj komentář vytisknu a založím si album s názvem "překrásné komentáře mé úžasné Ondinky". A pokaždé, co budu mít špatnou náladu nebo budu smutná, si album otevřu a jsem si stoprocentně jistá, že v tu chvíli budu tím nejšťastnějším člověkem!:))♥
Děkuji Ti za ty chvíle s Tebou a Tvými nádhernými reakcemi.♥:)
[6]: Ach, drahá Ladynko♥♥♥, TY NEMUSÍŠ DĚKOVAT ZA NIC!!! Ty víš, že k tobě vzhlížím s velikým respektem, že tě obdivuji. To mně je ctí, že vůbec můžu tvé nádherné povídky číst!!! Vždy jsem šťastná, že v tu chvíli můžu být s Tebou! A to je pro mě ta největší odměna.POCTA. Jsem hrozně ráda, pokud mou milovanou autorku, které si vážím, potěší pár slov ode mě. Děkuji ti za každičkou vteřinku, díky které se cítím šťastná!
BTW: Četla jsem díl opět znovu (tisknu si je) a víš co, ten … ehm, co "mi" málem sáhl na zlatíčko Ashu, je od této chvíle "sopranista"… 😀 Ne, musela jsem ho potrestat… :)))
Malem se mi zastavyli srdce když chtěl ublížit Ashe zmetek jeden.