Byl jednou jeden učitel – alternativní konec 6. (konec)

Otevřu oči. Levá tvář se mi ve spánku přilepila na okénko, celá mě bolí. Odtrhnu se, protírám si oči. Slunce dávno zapadlo a já od té doby usnul už alespoň pětkrát – pokaždé jsem se ale probudil. Vsedě se spí špatně. To Bill prospal celou dobu. Lehl si na sedadlo, nohy na zem, hlavu na můj klín. Znamená to sice, že já se nevyspím ani trochu, přesto však nemám v plánu jej probudit, abych se vystřídal. A nebudu se ani pokoušet zpod něj vyklouznout. Mohl bych si lehnout na protější sedadlo, já vím; ale nemít na klíně Billa, neusnul bych už vůbec. Nejspíš si budu muset počkat.

Odtrhnu oči od jeho tváře – když spí, vypadá jako andílek – a opět se zahledím z okna. Zastaralý vlak nejede moc rychle, mám tedy možnost pořádně si prohlížet okolí. Jedeme venkovem. Pole jsou měsícem osvětlena jen matně, rozeznávám zpola uzrálé obilí. Z neznámého důvodu ve mně ten pohled vyvolává smutek. Zraje obilí, nebo schne? A já? Právě jsem v neznámém vojenském táboře promrhal spoustu času. Kolik to vlastně bylo? Jak jinak jsem ho mohl využít? Jistě lépe. Třeba by mi vážně bylo líp bez Billa. Kdyby nikdy nepřišel k nám do školy, kdyby nebyl můj nový třídní učitel… kdybych ho nikdy nepoznal. Nevěděl bych, že je můj bratr. Že jsem vůbec někdy měl bratra. A nikdy bych se do něj nezamiloval. Prostě bych si dál klidně žil, učil se, chodil do školy… Pak bych třeba potkal někoho, kdo by mě měl rád. Nejspíš ne tolik jako tady Bill, ale měl. Byl bych šťastný?

Paradoxní je, že jsem byl poprvé v životě opravdu šťastný až ve chvíli, kdy jsem byl s Billem. Usnadňoval mi školu. Známky jsem díky němu lepší sice neměl, ale chodil jsem tam radši. A v konečném výsledku o známky ani moc nejde, to je jen taková hra. Stačí znát pravidla a umět trochu podvádět.

A pak, kdykoli jsem Billa uviděl, nepřipadal mi už život tak nesnesitelný. Bez něj bych byl… ani si netroufám hádat, kde vlastně.

Ale co bude dál?

Pojedeme domů. Ukážu se rodičům. Jistě budou rádi, že jsem v pořádku. Představím jim Billa a chvíli zůstaneme, ale nevrátím se doopravdy. Andrej si byl sice jistý, že po nás Igorovi nohsledi nepůjdou, ale co kdyby? Budeme cestovat. Podíváme se na všechna místa, o kterých jsem snil v hodinách zeměpisu. Nejspíš to nebudeme mít lehké, ale my to zvládneme. A jednou, když už nás přestane bavit takový život, usadíme se – někde – a budeme si spokojeně žít, dokud nezestárneme. Pořád spolu. Bude to krása.

Bill se na mém klíně neklidně zavrtí. Ze spaní se usmívá, jistě se mu zdá něco krásného. Sluší mu to, když spí.

Ještě jednou obrátím svůj pohled k oknu. Jedeme teď lesem, tma je tu mnohem větší. Napadá mě, jak je život pomíjivý. Nejspíš to vůbec nebude tak, jak jsem si to vysnil – ale co na tom záleží? Mám Billa a on má mě; a dokud budeme spolu, bude všechno tak, jak má být.

KONEC

autor: Fabiana