Vběhl dovnitř, prodíral se davem tančících těl až k barovému pultu, u nějž zpomalil, jen na poslední chvíli přiskočil k cizinci a k opilému mladíkovi, jenž se chystal napít z nabízené skleničky. Jeho ruka ji prudce vytrhla z rukou neznámého muže a upustila ji.
Barem se roznesl tříštivý zvuk, jak sklo dopadlo na zem, roztříštilo se na milion malých kousků. Střepy se rozlétly po podlaze, protékal mezi nimi obsah alkoholu.
Jeho oči sklopily svůj pohled, nechaly jej putovat po zbytcích skla. Netrvalo dlouho a on zahlédl to, co bylo důvodem jeho počínání. Malá, téměř rozpuštěná tabletka, ležící mezi milionem drobných střípků. Ta samá tabletka, již zahlédl před chvílí, již vhodil ten neznámý muž do skleničky s alkoholem. Do skleničky, jejíž obsah měl vypít jeho pán.
Tvář muže zůstala jako vytesaná z kamene, viditelně pobledla s pohledem na střepy povalující se po podlaze. Poodstoupil od přiopilého mladíka a zbrunátněl, vrhl se na chlapce stojícího poblíž, a chytl jej za límec, silně jej přitiskl na zeď, nepočítal však s jeho reakcí.
Jeho tvář se zkřivila bolestí a on jej pustil, dlaněmi si chytl zarudlé místo na obličeji, kam mu mladík uštědřil ránu. Otočil se, v jeho očích se zlostně zablýsklo, jakmile se setkal s pevným, nelítostným pohledem neznámého mladíka.
Ten mladý chlapec nerozbil jen skleničku whisky. Rozbil blížící se žhavou noc s mladíkem stále sedícím na barové židli. Stačilo tak málo… a ten překrásný mladý muž by dnešní noc strávil jen v jeho posteli.
„Už nikdy, nikdy se k němu nepřibližuj!“
Chlapcova tvář zahořela hněvem, jeho pevný pohled vzplanul, odolával rozzlobenému pohledu muže, jenž ustoupil o krok vzad, jen naposled se k němu otočil.
„Tak si tu děvku ošukej sám. Stejně je úplně namol. Příjemnou zábavu,“ prskl vztekle, jeho tváří prolétl nepěkný úšklebek, jak se naposled podíval na mladíka za chlapcovými zády.
Otočil se, v tichosti se vrátil do jednoho z boxů, jenž si pro tento večer zarezervoval.
Tomova víčka se přivřela, jeho rty opustil tichý, úlevný výdech, jakmile zaznamenal poražené odcházející kroky cizince, směřující pryč z tohoto místa. Nasucho polkl, hřbetem ruky setřel několik malých krůpějí potu, jež se objevily na jeho čele. Vyhrál.
Otočil se a pohlédl k barovému pultu, jeho kroky teď zamířily blíž, blíž k mladému muži, jenž mu jako jediný tady nebyl neznámým. Poznal jej téměř hned, v prvním okamžiku, jakmile jeho pohled zabloudil k výloze, prohlížel si tváře lidí tam uvnitř. Přestal je vnímat, jakmile mezi nimi spatřil tu jeho.
Jeho tělo se jen z posledních sil drželo na barové židli, jeho hlava znaveně spočívala na pevné, barové desce, bez jediného hnutí. Oční víčka podléhala blížícímu se spánku a z jeho pootevřených rtů se linulo tiché, téměř neslyšné mumlání, v němž by někdo jen sotva směl rozpoznat smysluplná slova. Zvuky, jež vydával, se podobaly spíše přiopilému mrmlání, než rozumným větám.
Přistoupil blíž a pečlivě si jej prohlédl, jeho bystrým očím neunikla malá, drahá kabelka ležící v mladíkově bezprostřední blízkosti. Vzal ji do rukou, nemusel hledat dlouho, aby objevil lesklou, ne příliš lehkou peněženku. Vzhlédnul k mladému muži, již téměř spícímu na baru, a až poté k barmanovi, stojícímu jen kousek od něj, jenž si jej po celou dobu zaujatě prohlížel.
„Zaplatím ten účet a tu rozbitou skleničku zvlášť. Omlouvám se.“
Otevřel pouzdérko svého pána, zaplatil účet, jenž mu barman podal, jednou z mnoha bankovek, jež se jeho očím naskytly hned, jakmile pouzdérko otevřel. Vrácené peníze uschoval zpět a spolu s kabelkou bezpečně uložil do svého batohu tak, aby se žádná z cenností jeho pána neztratila. Částkou svých peněz uhradil rozbitou skleničku a poděkoval barmanovi, omluvil se ještě jednou za malý incident. Zbývalo již jen jediné.
Otočil se a přistoupil blíž k usínajícímu mladíkovi, jeho dlaň lehce spočinula na jeho paži a jemně s ním zatřásla. Odpovědí mu bylo nesouhlasné zamručení, roztěkaný pohled dvou unavených, ospalých očí, jež se opile rozhlédly kolem, nebyly schopny zaostřit na žádný předmět, na nic. Ani na osobu, jež do nich smířlivě pohlédla.
„Půjdeme, ano?“ zašeptal a vzal jeho chladné ruce do svých, pomohl mu opatrně sestoupit dolů z vysoké barové židle.
Ospale přimhouřil víčka, snažil se nevnímat hlasitou hudbu a hlasy lidí kolem. Udržel rovnováhu a udělal první krok, probral se, jakmile ucítil pevnou zem pod nohama. Cítil, jak jej ten někdo, držící jeho dlaně ve svých, objal kolem pasu a vedl jej pryč, neznámo kam.
Neřešil to, nebylo to nic, co by jej v tuto chvíli mělo zajímat. Jeho mozek byl až příliš zatížen alkoholem a narůstající únavou, než aby nad tím mohl přemýšlet.
Udělal několik dalších kroků vpřed, po boku toho neznámého, stačil pocítit na své tváři chladný večerní vzduch, jenž jej po ní pohladil, dřív, než ztratil rovnováhu. Jeho noha se zvrtla, svět se s ním zatočil a on padal, níž a níž…
Pootočil se a zastavil, jeho pohled se rychle stočil k osobě po jeho boku. Cítil, jak se tělo vedle něj bezvládně sesunulo, jeho silné paže jej stačily zachytit dřív, než se mohlo ocitnout na chladné zemi.
Pomalu se sklonil a propletl ruku pod mladíkova kolena, vzal jej do své náruče. Napřímil se a pevně jej chytil, jeho tváří prolétl malý úsměv. Byl lehký jako peříčko.
Cítil jeho těsnou blízkost, obličej, jenž zabořil do jeho krku, schoulil se v jeho náruči, jako by ji nikdy nechtěl opustit.
„Potřebuju kolouška… potřebuju… šukat… potřebuju, potřebuju… mmm,“ opile zamručel a opřel se o chlapcovu hruď, jeho hlava opět klesla únavou.
Kráčel temnými ulicemi nočního města s mladíkem v náruči, naslouchal jeho nesouvislému mumlání, jež se stávalo tišším, ustávalo s přicházejícím spánkem, do nějž upadal. Cítil neznámou vůni, alkoholový odér, vždy když se k němu mladík přitiskl, tíživě vydechl do kůže na jeho krku. Jeho opilost jej začínala uspávat.
Rozhlédl se po jedné z ulic a přešel na její druhou stranu, zamířil dál známou cestou. Jejich cíl se přibližoval, již brzy měli být na místě. Stačila jen malá chvilka cesty.
Zahnul do další z ulic a pohlédl do dáli, dřív, než shlédnul dolů na bezvládné tělo mladíka tvrdě spícího v jeho náruči.
„Už tam brzy budeme,“ zašeptal a opět vykročil vpřed, k poslednímu úseku jejich dlouhé cesty.
Malá, drobná lampička rozlila jasné paprsky svého světla, tlumeně ozářila malý, skromný pokoj.
Tiše vstoupil dovnitř, otočil se a loktem zavřel dveře za sebou. Jeho kroky samy zamířily ke křeslu na konci pokoje, u nějž se zastavily.
Poklekl a nahnul se ke křeslu, opatrně do něj položil tělo spícího mladíka a vstal, jeho kroky se otočily k měkké, pečlivě ustlané posteli. Odkryl peřinu a upravil polštář, připravil lůžko a úhledně jej upravil. Srovnal poslední záhyb a otočil se, co nejtišeji popošel zpět k muži, stále tiše spícímu v jeho křesle.
Klekl si před něj a vzal jednu jeho nohu do svých rukou, odepnul dlouhý, pevný zip a zul jej. Opatrně, aby jej jeho počínání neprobudilo, svlékl jeho sako i košili, cítil silný úder cigaretového kouře, jímž byly mladíkovy svršky nasáty.
Odložil kousky jeho oblečení stranou, jeho pohled se sklopil dolů, k rozkroku. Roztřesenými prsty odepnul malý knoflíček a zip úzkých, těsných kalhot, cítil horkost svých tváří, jež zahořely ruměncem. Opatrně nadzvedl jeho boky a kalhoty přetáhl, potýkal se s úzkými, uplými nohavicemi do té chvíle, než se mu podařilo je přetáhnout přes kotníky, zbavit mladíka předposledního svršku.
Napřímil se a posbíral jeho svršky ze země, úhledně je složil a zanechal na křesle vedle něj. Jen jediný svršek zůstal na jeho těle netknutým.
Sklonil se ke klidně spícímu tělu, vzal jej do své náruče a opatrně jej položil do připravené, měkké postele, sám se posadil na její okraj.
Až teď, teď si začínal uvědomovat, co vlastně udělal. Čeho se za tu krátkou chvilku stihl dopustit. Neuvažoval a ani se nerozhodoval, jeho mozek šel mimo hru. Jednal a dělal věci rychleji, než nad nimi mohl popřemýšlet. Bylo to tak spontánní a automatické, tak samozřejmé a bezmyšlenkovité. Byla to jeho první reakce na to, co se odehrávalo přímo před jeho očima.
Nikdy, ještě nikdy nic takového neprožil. Bylo to nejodvážnější, co kdy udělal. Avšak věděl, že je to správné.
Sklonil se a na okamžik zaváhal, nesměle vztáhnul dlaň, jeho roztřesené prsty jen jemně odrhnuly malý, uhlově černý pramínek vlasů, jenž přistál na dlouhých řasách.
Jeho dech se zatajil a on pohlédl do klidné spící tváře, jež jej přitahovala, lákala plachý pohled jeho očí. Nikdy se do ní nedíval tak zblízka, tak dlouho. Pokaždé se do ní dokázal dívat jen několik vteřin, než selhal, jeho pohled se bázlivě sklopil před tím ledovým, jenž se k němu uhrančivě upíral.
Avšak teď, teď ji směl pozorovat a dívat se do ní, jak dlouho jen chtěl, obdivovat všechno to, co jeho oči směly spatřit. Dlouhé, husté řasy, jež mohl počítat, pozorovat jejich jemné chvění. Na pohled sametové, měkké rty, podobající se barvě plátků růže. Pleť, bílou jako padlý sníh, kontrastující s uhlově černou barvou vlasů, klidně spočívajících na polštáři.
Přisunul se blíž, jeho oči hladily každý milimetr, každý malý kousek té tváře. Neodolal a vztáhnul prsty, jejich bříška se jen lehce, jen na okamžik dotkla její jemnosti, než cukla, bázlivě se stáhla zpět.
Copak jej tam mohl nechat? Nechat v rukou toho neznámého muže, jenž na něj dotíral, osahával jej po celém těle? Jen nečinně stát a přihlížet, jak mu do nápoje dává prášek a nutí jej skleničku vypít? Ten muž byl nebezpečný a schopen čehokoli, mohl jej poté vzít pryč a jakkoli jej zneužít. A on se měl jen otočit, jít dál a nezasáhnout?
Pozvedl sklopený pohled a upřel jej na spící tvář, avšak spatřil něco, čeho si do této chvíle nepovšimnul. Něco, co připoutalo jeho pozornost.
Byla stále stejná, přeci však na ní pohled jeho očí nalezl něco odlišného. Jako by spánek dokázal vyhnat ledovost, ten chlad, jenž v ní při každém pohledu nacházel. Nebo se mu to jen zdálo?
Tiché zamumlání jej probudilo z jeho myšlenek a on naposled zamyšleně pohlédl do tváře, jež se slabě pohnula, odvrátila se pryč z dosahu slabého paprsku světla, jež malá lampa vydávala.
Sklopil pohled svých očí a pomalu vstal, uchopil lem bílé peřiny do rukou a pomalu, jemně s ní přikryl nahé odhalené tělo spícího mladého muže. Bylo to nejlepší, co pro něj mohl v tuto chvíli udělat.
autor: Rachel
bože to je krásný <3 už chci vědět co bude Bill ráno dělat xD
Konečně dokopu sama sebe k tomu připsat sem taky pár písmenek, protože je to něco naprosto zaslouženého. Tohle je jedna z mála povídek, kterou tady na blogu aktuálně čtu, popravdě řečeno nečtu už skoro nic, a to díky tomu, že za poslední měsíce kvalita všech děl klesla tak rapidně, že nemůžu věřit svým očím. A nemůžu jim věřit také díky tomu, jakou nesmírnou proměnou prošlo tvoje spisovatelství, Rachel. Tvoje díla znám celé ty tři roky, co tenhle blog navštěvuju, a víceméně pravidelně jsem je sledovala, ovšem nutno podotknout, že dříve ne z příčiny, že bych si při nich vychutnávala nevýslovný čtenářský zážitek, spíš naopak. Kdysi se mi tvoje tvorba opravdu hodně nelíbila. Všechno to enormě se opakující "mávnutí kouzelného proutku" a "stalo se však něco, co ani v nejmenším neočekával" mi spíše pilo krev. Ale co se to s tebou stalo u téhle povídky? Nevím, k čemu to přirovnat, je to úplně… unbeschreiblich. 😀 Ačkoliv u dvojčat preferuju opačné role než ty, které jsi tu použila, jsem nadšená. Nadřazený, ledově čarokrásný a tajemný Bill mi kompletně pomotal hlavu. Rozhodně ve mně máš věrnou čtenářku a uctívatelku. 🙂
Na tenhle díl jsem se těšila. Záchraná akce Pana Magičného×DD ale dobře Tom, jak tomu Bohušovi vrazil, div nechytil druhou o ten bar×DD a jak ještě zaplatil tu rozbitou skleničku ze svýho, takovej poctivec×DD já bych to tam přihodila z Billovýho, bylo to koneckonců kvůli němu, navíc jeho by pár drobných nevytrhlo, ale to je náš hodnej, poctivej, dobrosrdečnej Tom no×DD Bill byl ale solidně nam*daný, jak sysel, když už ani nezaostřoval, kdo před ním stojí. Tak po Tomoi toužil a když ho tam konečně má, tak o tom ani neví. Jemu bude ráno blbě, už to vidím. Ale myslela jsem si na krátký okamžik, že ho Tom možná vezme k němu domů a pak půjde k sobě, ale bylo to, jak jsem psala u předešlejšího dílu, hodí si ho na ruky a odtáhne dom. Njn Bill je tak chňaplavej a navalenej, že už ani chodit neumí, jsem si jenom představila ty jeho štykle, co beztak zase měl, na tom bych se zabila i za střízliva, ne tak kdybych v sobě měla polovinu pití v celém baru 😀 beztak přijel autem, se ráno probudí a ani si nebude pamatovat, kde to parknul. Jsem jako zvědavá na ráno, hlavně když Toman beztak musí do práce a pochybuju, že diva po takové kalbě bude ochotná vstávat tak brzy a tak jako mohl by ho tam nechat, žejo, mamka stejně není doma, ale i tak… myslím, že "jeho Pán" by mu ten jeden den volna odpustil, navíc, když to bylo ještě kvůli němu. Bude asi hafo vyhukanej, až se probere v cizím bytě u Toma doma. Bude házet čočky. Jako já jsem zvědavá na nějakou tu konverzaci mezi nimi a doufám, že proběhne, už na to čekám tak dlouho ×DD Takže drahá, jestli žádná nebude, tak tě zaškrtím, na to se připrav ×DD ale měl by bejt teda Tomovi vděčnej, nebýt jeho, nějaký vagabund by ho tam někde objel v křoví a měl by po prdeli a to doslovně ×D ještě by tak vod něj chytnul nějaký breberky, to by tak hrálo. No ale diva taky není nikdy s ničím spokojená, už ho slyším jak zase mrčí 😀 chudák Tom si říkám, kde bude spát, jestli si půjde lehnout jinam a nebo nad Billoušem bude starostlivě v křesle celou noc bdít, no nebyla bych překvapená, on je tak obětavý. Já se fakt těším na další díl, dneska jsem si ani neuvědomila, že je sobota a má bejt Chlapec, tak jsem jenom tak letmo nakókla a když jsem ho tu uviděla, hned mi to zlepšilo náladu 🙂 úžasný jako vždy ^___^
Ja Toma obdivujem, jeho odvahu a postivoť.
Som zvedavá na Billovu rekciu, ale neviem prečo ale má pochyby o tom, že reakcia bude pozitívna. Bill mi príde prílič zahladený do seba prílič sobeský nato, aby Toma pochopil a aby nechal veci len tak plávať a nechal si ich vysvetliť. Aledúfam, že sa milím a Bill ma milo prekvapí.
Já jsem totálně nadšená! Já věděla že ho tam Tom nenechá =)) A on se dokonce ubránil..:-* A Billa odnesl..jsem úplně nadšená z toho jak se o něho postaral i když to pro Billa asi bude ráno šok =) A ty jeho řeči..potřebuji šukat kolouška..on je k sežrání =D A Tom taky, jak zaplatil skleničku ze svého..já bych to zaplatila z Billových peněz, ani bych nemrkla =)) On je prostě taková dobrá duše..
Jsem z toho tak nadšená že představa že budu čekat týden na další dílek mě vyloženě děsí =o
Takze pote, co jsem se uklidnila ze zachvatu smichu po precteni Emiliina komentare, ktery me opet rozsekal, jsem pripravena okomentovat….
Me nadchlo uplne ze vseho nejvic to dojemne Tomovo okukovani Billa, ktery nebyl ve strehu, protoze za prve spal a za druhe byl uvolneny vsim tim chlastem. Bylo to az dojemne, jak se v podstate poprve dokazal poradne podivat do jeho tvar a detailne si ji prohlednout. Cela ta pasaz byla moc pekna.
Jsem zvedava, jak bude Bill reagovat, az se pristi rano probudi z tech mrakot se zarucenym bolehlavem a nepozna, kde vubec je.
[2]: naprosto souhlasím s Fee, že kvalita povídek na twc blogu klesá přímo kosmickou rychlostí, ale naštestí se tu najde ještě pár výborných autorek a Rachel se se svým Tommy-boyem mezi ně bezpochyby zařadila. 🙂 opravdu výborná kvalita psaní. i když se v dílu třeba zrovna neodehrává nic důležitého, Rachel to "nic" dokáže tak poutavě popsat, že bude mít mou bedlivou pozornost až do poslední písmenka povídky. 🙂
[3]: tak Emiliiny komentáře jsou opravdu třešnička každého dílu. 😀 vždycky se u toho šíleně namlatím smíchy. co slovo, to perla. 😀
ale teď k povídce samotné, už jsem se nasmála dost. 🙂 drahá Rachel, beru tvou větu "Jeho srdce by mu to neodpustilo" jako jasné přiznání! 😀 tenhle díl (i když by se dalo říct, že zase tak nějak o ničem extra nebyl), byl pro mě rozhodně zlomový. vždyť se za Billa prakticky popral. 🙂 nejvíc mě chytla asi scéna, když vzal Billa do náručí a odnesl ho až domů. tomu říkám krásná procházka. 😀 vidět roztátou ledovou královnu s ním evidentně taky pěkně zacloumalo. do příštích dílů počítám s tím, že to má Tom spočítaný. 😉 😀 jen se obávám, že po Billovo uložení otočil na podpatku, zmizel domů a Bill bude mít ráno samozřejmě vokno a hned se jen tak nedozví, co pro něj jeho koloušek udělal. :/
Tyjo tenhle díl byl naprosto dokonalý.Jeden z nejlepších dílů zatim.Ona je ale tahle povídka sama o sobě dokonalá.Je to celé nádherné.Tahle povídka se opravdu řadí mezi mých pár nejoblíbenějších.:)
Tenhle díl byl tak roztomilý,ochranářský…..naprosto dokonalý.Ty pocity,které Tom prožíval,když svlíkal a koukal na jeho spícího pána,ty nesmělé doteky….nádherné.Udělal pro Billa šíleně moc.Jednal tak,jak mu napovídalo srdce. Řekla bych,že u obou se city probouzejí…a to rozhodně ! a jsem za to neskutečně ráda. Tahle povídka má prostě něco do sebe. Je na jednu stranu vášnivá, chladná a na druhou stranu je velmi něžná a dokáže zahřát u srdce.Je to prostě něco ojedinělého.pro mě rozhodně.
To co Bill mumlal bylo legrační 😀 jsem se musela nad tim zasmát 😀 :"Potřebuju kolouška… potřebuju… šukat… potřebuju, potřebuju… mmm," 😀 hah!dokonalé :D!
Jsem zvědavá na Billovu reakci,až se ránoo probudí s kocovinou jak prase 😀 a zjistí,že jeho koloušek je s nim.
Tom je až príliš dobrý , dostal ma tým ako zaplatil rozbitý pohár zo svojich peňazí ….. úplne rozkošný dobrák :). Neviem sa dočkať Billovej rekacie . Krásna poviedka 🙂 dokonalá . Fascinuje ma na nej , že všetko ide pekne postupe, žiadne zamilovávanie zo dňa na deň . V tomto diele si tak trochu naznačila niečo do budúcna . Júúúúúúúúj , teším sa na ďalšie a ďalšie diely .
nevím co napsat víc všechno už zaznělo povídka skvělá autorka ještě lepší. Těším se na každou sobotu na Tommiho a Billa.
Ten má ochranitelské pudy <3
Je mi jasné že Bill stejně nic se asi nedozví, jelikož mu to Tom sám neřekne,kdyby se tolik Bill neopil a Tom by k němu přišel mohlo to zkončit ještě líp, krásný díleček x)
Jsem zvědavá jak bude Bill reagovat až se probudí 🙂 Jsi vážně moc šikovná, to všechna čest 🙂
To bolo krásne 🙂 Dúfam, že Bill nebude hnusný, keď sa zobudí. A Tom si ho vzal k sebe 🙂 Tak ja som neskutočne zvedavá ako toto dopadne. Ale myslím, že Tom do práce bude tentokrát meškať.