Something wicked

Tom seděl rozvalený na pohovce, do uší mu řvala hudba, která hlasitě duněla celým domem, a změť bujarých výkřiků všech těch bavících se lidí, v ruce držíc umělohmotný kelímek zpola naplněný alkoholem. Nepil však, pozorujíc krásně zlatavou barvu nápoje, kroužil kelímkem mezi prsty a ponořen do vlastního nitra nevnímal nic kolem sebe. Ano, pil by. Pil by, kdyby věřil, že mu to pomůže zapomenout… na vlasy barvy havraních křídel, na alabastrovou tvář a velké nevinné oči… na něj.

Ne, nesměl na něj myslet. Natrápil se dost. Kolik jen zažil bezesných nocí, kdy se bál usnout, protože věděl, že by následoval jeden z těch snů. Ze snů o jeho bratrovi. Ze snů, jež i po sladkobolném procitnutí zanechávaly následky v podobě vzrušení, kterého se potom musel zbavovat, zatímco se hrubě kousal do rtů, aby alespoň trochu utlumil své zoufalé vzlyky. Kolikrát se ho pak Bill ráno ptal, proč vypadá tak unaveně…

Zvedl oči a pohledem hledal bratra mezi hordami tančících těl, pátral po té hubené postavě v džínách a úzkém tričku… Stál na opačné straně místnosti, proti sobě Andrease, a byl tak nádherný. Hádali se. Tom viděl, jak kolem sebe blonďák zběsile máchá rukama a jak mu Bill konejšivě pokládá ruku na rameno, neslyšel však, o co jde. Pak Andy vztekle zadupal a s naštvaným výrazem se ztratil v davu. Tom se vrátil pohledem k bratrovi a srdce se mu rozbušilo, zjistil totiž, že ho Bill upřeně pozoruje, přímo pod tím pohledem tál. Uhnul očima. Když znovu zvedl hlavu, Bill už tam nebyl.

Tom zklamaně protáhl obličej. Chtěl se alespoň dívat, když se ho nemohl dotknout… bylo to pro něj utrpení, mít ho denně nablízku, a přitom předstírat, že po něm netouží, zapírat to, co doopravdy cítí, dusit to v sobě, protože to prostě není správné… Zhluboka se napil a položil kelímek na stůl. Kdyby jen mohl něco udělat… změnit. To. Jakkoli.

Jakoby z nebe mu do klína spadla dívka tak nečekaně, až překvapeně zamrkal. Byla výrazně hezká a on z jejího hihňání a mlžným závojem zahalených očí poznal, že je silně podnapilá, nejspíš si vůbec nebyla vědoma toho, komu to zrovna dřepí v náruči. Bylo to snad znamení? Stačilo by jen zavřít oči a představit si, že její dobře tvarované tělo je spíše chlapecké než dívčí, že dlouhé vlasy nejsou blond, ale černé jako noc, že ta kůže, kterou mohl cítit pod rukama, není i v zimě opálená dobronzova, nýbrž čistě, panensky bílá… Bylo to tak jednoduché, nepřemýšlet, prostě to udělat, žít si svůj sen… Jenže nemohl. Protože věděl, že potom by to bolelo ještě víc.

Jemně ji odstrčil ze svého klína a vstal. Chtěl najít Billa, musel najít Billa. Musel mu to říct, bratr měl právo to vědět. Měl právo vědět, že je milován. A silvestr k tomu přímo vybízel, pro Toma to byla ideální příležitost, mohl by vstoupit do nového roku s čistým štítem, bez všech těch lží a přetvářky, kterou tolik nenáviděl.

Rozběhl se do schodů. Věděl, že je někde nahoře, cítil to svým neomylným instinktem dvojčat. Nahoře se zasekl, skousávaje si zuby spodní ret. Neměl tušení, co mu řekne. Má to vůbec udělat? Neměl by raději zalézt do kouta, mlčet a jen doufat, že ho to někdy přejde nebo že za ním Bill přijde sám? A má smysl doufat?

Než se stačil rozhodnout, zhasla v celém domě světla. „Bille…“ zašeptal, jeho hlas se však zřetelně rozlehl temnou chodbou, protože v přízemí ztichla hudba. Někdo zřejmě vypnul elektřinu, aby je nic nerušilo při sledování rachejtlí, které se už teď, přestože bylo ještě dlouho před půlnocí, hlučně rozprskávaly na obloze v gejzírech barev. Zelená, červená, žlutá, až oči přecházely.

Tom zaslechl tiché kroky.

„Kdo -„

„Ššš…“ Přerušilo ho šeptnutí tak tichounké, že jej přes rány zvenčí sotva uslyšel. Po zádech mu přeběhl mráz, kroky se zastavily těsně před ním. Chvíli se nic nedělo, Tom jen poulil oči do absolutně neprostupné tmy a neodvážil se ani pohnout. Pak se jeho tváře zlehka dotkly něčí prsty. Prudce se nadechl a chtěl promluvit, ale než to stihl, ukazováček mu mžiku překřížil rty. Poslušně zmlkl. Dlaň se znovu vrátila na jeho obličej a pokračovala do vlasů v týle. Na své kůži ucítil horký dech a vzápětí byly na jeho rtech pevně přitisknuty jiné. Všechno se s ním zatočilo, pootevřel ústa a vůbec ho nezajímalo, koho to k sobě pustil, komu to dovolil vstoupit…

Dech se zrychloval a svět kolem se rozplýval, až zmizel úplně. Tomovi se z hlavy vypařilo naprosto všechno, najednou nebylo nic důležité, jenom tahle chvíle, ta blízkost a důvěrnost, pocit, že je tu někdo u něj, pro něj… Nechal se líbat a sám ochotně spolupracoval, vnímal jemné doteky rukou na svých ramenou. Palci hladil tvář, kterou měl přímo před sebou, a přece ji nemohl vidět, roztouženě se tiskl ke štíhlému tělu, měl ho tak blízko, přesto však dál, než mohl unést. S obličejem zkřiveným slastí znovu a znovu laskal hebké rty, které ho téměř dusily svými polibky. Dusily ho, ale on se nebránil, naopak se zoufalou touhou a představou bratra vnikal jazykem stále hlouběji do těch sladkých úst, která chutnala po tabáku a čokoládě.

Rukama vjel do dlouhých vlasů hebkých jako hedvábí, a najednou pocítil palčivou potřebu dostat se blíž, být hlouběji, cítit intenzivněji, mít víc… Stiskl ruku v pěst a jemně zatáhl, ve snaze získat lepší přístup, aby se mohl opět hladově ponořit do rtů, které ho přiváděly k šílenství, zatímco dlaní druhé ruky sjel po páteři až těsně nad zadeček, aby se mohl přiblížit, jak nejvíc to šlo. Ústa proti ústům. Klín proti klínu.

Tom šokovaně vytřeštil oči, když na svém stehně ucítil dotek ztopořeného mužství. Byl to tak zvláštní pocit… ne nepříjemný. Jen nečekaný, dosud nepoznaný. Nový. Chlapec stojící naproti němu se zarazil. Přestal ho líbat a na chvíli bylo dvojí prudké oddechování a jeho vlastní zmatené myšlenky to jediné, co mohl Tom vnímat. Pak se ale chlapec, nedbaje toho, že má Tomovy prsty stále ještě pevně vpletené ve svých vlasech, prudce vysvobodil z jeho objetí a několika rychlými kroky se ztratil ve tmě.

„Ne…“

Tom natáhl ruku před sebe, snad se ho pokoušel zastavit a přivést zpátky, snad si přál vrátit čas, aby to mohl zažít ještě jednou. Bylo to přece tak krásné, téměř jakoby to byl on… Neudržel se na roztřesených nohou a klesl na kolena, ruku stále napřahujíc kamsi do neurčita.

„Nechoď.“

Skoro si ani nevšiml, že se znovu rozsvítila světla. Stále klečel na zemi, hlavu sklopenou, jednu dlaň pořád pevně sevřenou v pěst tak, jak ji měl ve vlasech onoho neznámého chlapce. Všiml si, že mu pár vlasů zůstalo mezi prsty, hoch se mu zřejmě vytrhl až příliš prudce. Všechny byly dlouhé a černé jako uhel, jen jediný – ach, Bille! – byl bílý.

„Bože…“ Tom vydechl a blaženě se usmál. Takže to byl doopravdy on… bráška. Hladil ho. Líbal ho. A navíc, na rozdíl od Toma, musel nepochybně vědět, koho má před sebou, vždyť si hrál s jeho vlasy! Dokonce ho slyšel mluvit. A přece to udělal.

První krok měli za sebou. Další závisel jen a jen na Tomovi.

Pomalu vstal a vydal se po liduprázdné a teď už zase dokonale osvětlené chodbě k bratrovu pokoji. Vstoupil bez zaklepání, se srdcem bušícím až někde v krku.

„Proč nejsi dole?“ Bill zvedl hlavu, v očích se mu třpytilo pár slz. Vlasy měl ještě rozcuchanější než obvykle a rty mnohem červenější, skoro jako by se jen před malou chvílí s někým vášnivě líbal… Tom si téměř bolestivě uvědomoval, jak je jeho bratr dokonalý. Dokonalý a… jeho? „Pohádali jste se s Andym?“

Bill si odfrkl a trhl rameny.

„Je to idiot. Chtěl vystřelovat petardy, tak jsem mu řekl, ať si dělá, co chce, ale že až mu to urve prsty, já ho do špitálu nepovezu. A všichni ostatní už pili.“ Vstal z postele a s přimhouřenýma očima přistoupil na jediný krok k bratrovi. „Nepřišel jsi kvůli Andymu,“ zašeptal.

„Ne,“ souhlasil.

Nedokázal myslet, pohled na bratra ho rozpaloval, v jeho blízkosti mu mozek vypovídal službu a zůstávaly jenom smysly. A touha. Vzal ho opatrně za ruce a prudce ho přitáhl k sobě. Bill to nečekal, váha jeho těla Tomovi málem vyrazila dech, jak ho bratr tvrdě přirazil zády ke zdi. Nevšímal si toho, právě teď byly důležitější věci než nutnost kyslíku. Rukama sjel na záda a rty se dotkl Billova ucha.

„Vím, že jsi to byl ty.“

Bill ztuhl. Poplašeně se mu snažil uhnout, ale Tom, který si ho pořád tiskl těsně k sobě, mu v tom bránil. Byl už tak daleko, stačilo jenom pár slov, doteků, dotáhnout to do konce, a pak ho jenom držet a už nikdy víc nepustit… mít ho jen pro sebe, nic víc si nepřál.

„Vím, že jsi to byl ty, kdo mě před chvílí líbal, a chci ti říct…“ Uvolnil trochu své sevření a vzal bratrovu tvář do dlaní, aby se mu musel dívat do obličeje. Usmál se. „Chci ti říct, že jsi to měl udělat už dávno.“

Hnědé oči zamrkaly překvapením a pak se usmály. Ani jeden z nich už nepřemýšlel, co dělají, bez zbytečných slov, které cítili jako zdržování, se Bill vrhnul bratrovi kolem krku a rty zaútočil na jeho ústa. Vpíjel se do nich, Tom mu žhavé polibky nadšeně oplácel, nemohli se toho nabažit. Stáli by tam dlouho, líbali by se a jen drželi jeden druhého v objetí, ale… už čekali přespříliš dlouho. Tom vzal bratra za stehna těsně pod drobným zadečkem a vyzvedl ho na sebe. Několika nejistými kroky s Billem v náruči překonal těch pár metrů, které je dělily od pohodlí široké postele, jež nabízela vyhlídku na konečné splnění jejich snu. Až na to, že tentokrát to byla skutečnost.

Veškeré oblečení zmizelo, ani nevěděli jak, prsty i rty se dotýkaly toho druhého, kdekoli to jen bylo trochu možné, a rozehrávaly neskutečný souboj, jehož cílem ale nebylo zvítězit, nýbrž způsobit milenci tu největší rozkoš a slast. Jejich nahá zpocená těla se o sebe třela, nedokázali tomu úžasnému pocitu, že jsou si konečně tak blízko, odolat. Tom se poprvé chvěl pod něčími doteky. Prohýbal se pod Billem, nabízel se mu a sám oplácel každý letmý dotek dlaně, každé pohlazení, každý polibek, v hlavě měl prázdno, celé tělo ho brnělo a on toužil po jediném… odevzdat se bratrovi, dát se mu bez okolků a se vším všudy…

„Víš, že to, co teď děláme, je hřích?“ Bill se na okamžik odtrhl od jeho kůže, kterou až doteď zahrnoval polibky, aby prozkoumal každý její nepatrný kousínek, rty měl rudé a nádherně lesklé, oči mu vzrušením téměř zčernaly.

„Vím,“ Tom sotva promluvil. Bylo mu úplně jedno, jestli za tohle přijde do pekla nebo ne, nezáleželo mu na tom, protože on byl s Billem, měl ho u sebe a mohl ho mít… Co záleželo na tom, co bude? Přiblížil se k bratrovým ústům a znovu do nich vnikl jazykem. Bože, bylo to tak nádherné, něco takového si vůbec nedokázal představit. „Tak už to udělej, prosím…“ Podíval se úpěnlivě na Billa a kývl dolů, kde se mezi jeho stehny vyzývavě tyčil vzrušený penis. „Chci, aby sis mě vzal…“

A Bill neprotestoval. Nechal se vést, krásný, nadšený a neskutečně vášnivý. Naposledy na něj upřel tázavý pohled, a když mu odpovědí bylo přikývnutí, ponořil se jedním dlouhým štíhlým prstem pomalu do bratrova těla. Tom vydechl. Bylo to nečekaně příjemné, cítit ho v sobě… Bill přidal další prst, a protože se nedočkal žádné záporné reakce, po chvíli se v bratrovi ocitnul i třetí. Hýbal s nimi, snažil se ho připravit na těsné spojení, ale skoro to nebylo ani potřeba, Tom byl dokonale uvolněný a se slastí přivřenýma očima si jeho dotyky užíval. Bill vytáhl prsty a přiblížil se k bratrovi, na špičce svého vzrušení cítil teplo jeho pokožky a celý se chvěl, jenom si představil, co ho za chvilku čeká. Tom otevřel oči a usmál se na něj. Sám roztáhl stehna od sebe, aby měl bratr lepší přístup, nabízel mu své tělo i srdce, a věděl, že se mu nic nestane, protože Bill bude o obojí s láskou pečovat. Přitáhl si bratra k sobě, aby ho mohl ještě jednou hluboce políbit, a pak si ho sám nasměroval do svého horkého těla, hladově ho v sobě přijal, svíral jeho boky, tiskl se k němu a na prudké přírazy odpovídal stejně prudkými pohyby pánve. A přitom ho celou dobu líbal…

Ve chvíli, kdy Bill hlasitě vykřikl a vyvrcholil hluboko v bratrovi, se z přízemí ozval nadšený jásot a za okny se rozprsklo snad milion rachejtlí. Čas se přehoupl přes půlnoc a byl tady nový rok. Rok, který – jak oba věděli – bude úplně jiný než ten předešlý. Bill vyklouzl z bratra a položil se vedle něj, hlavu na jeho hrudi, poslouchal, jak se jeho srdce pomalu zklidňuje. Po několika minutách zvedl Tom hlavu z polštáře a s úsměvem políbil bratra na čelo.

„Takhle se slaví Silvestr…“

autor: Mary