Genesis 25.

Bill se zarazil v příjemném šoku z Tomova vyznání, a najednou nevěděl, jak má na jeho nečekané „Já tebe taky“ vlastně reagovat. Měl by poděkovat? Nebo ho políbit? Nebo mlčet a jen kývnout, že pochopil? Jediné, co v tu chvíli dokázal, bylo dokončit očistu své upatlané ruky a Tomova břicha, a zvednout k němu pohled. Do očí se mu tlačily slzy dojetí, když se setkal s Tomovou usmívající se tváří, drobné vrásky kolem jeho očí byly krásně zřetelné, přesně tak, jak to Bill miloval. Usmívající se Tom bylo něco, co viděl ve svých snech snad každou noc.

Ale to, co se dnes stalo, byl nejspíš jen jeden velký sen, ze kterého se za chvíli probudí, to přece nemohlo být skutečné.

Nečekal to. Rozhodně ne tak brzy po svém vlastním uspěchaném vyznání. Myslel si, že se Tom bude muset nejdřív s jeho city smířit, pokud se je rozhodne opětovat nebo alespoň tolerovat, a ono to zatím mělo tak neuvěřitelně rychlý spád, až ho to zaráželo. Netušil, jaké měl Tom už delší dobu erotické fantazie, dokázal to před ním skrýt tak dokonale, že teď všechno pro Billa vypadalo až skoro jako malý zázrak. Ale rozhodl se to neřešit, chtěl si svůj sen užívat, dokud se z něj neprobudí. Pomalu přiblížil tvář k usmívajícím se očím a vděčně přitiskl své rty na ty protější. Bylo to tak opojné, tak nádherné, tak vlhké a vzrušující… nemohl se Toma nabažit, chtěl s ním být od téhle chvíle pořád, nemohl se od něj odtrhnout ani na vteřinu, jak moc cítil magnetismus jejich nově rodícího se vztahu. Líbali se jako o život, dokud se Tom od Billa neodtrhl celý zadýchaný a s růžovými tvářemi.

„Budeme vypadat jako po sexu,“ zašeptal Billovi omluvně do ucha, když viděl jeho nesouhlasný výraz ve tváři; nelíbilo se mu, že Tom jejich líbání přerušil.

„No a?“ usmál se Bill bezstarostně a sledoval, jak Tom hledá své spodní prádlo. „Taky to bude pravda,“ pozvedl pravé obočí jakoby nechápavě a udiveně, že by o tom snad mohl mít kdokoli pochybnosti. Vzpomněl si na svůj výkon před chvílí a znovu ho zaplavil pocit hrdosti, ale zároveň nejistoty. „Líbilo se ti to?“ zašeptal trochu stydlivě se sklopenýma očima, ten tam bylo jeho chvilkové sebevědomí. Ačkoliv se do všeho vrhnul tak po hlavě, netušil, jaká bude Tomova reakce.

„Bylo to úžasné,“ zaslechl současně s polibkem na tvář těsně vedle ucha. Tom si mezitím zvládl obléci zpátky boxerky i kalhoty. „Ale Paul doufám netuší, jak to mezi námi je, a bude lepší, když se to ani nikdy nedozví,“ dodal, aby bylo jasno, proč se teď oba musejí zvednout, opláchnout, ustlat perfektně postel, uklidnit se a čekat spořádaně na svou ohlášenou návštěvu. Bill ještě po tom všem stříkl do vzduchu svůj deodorant, aby skryl pokud možno případné pachové stopy po tom, co tu prováděli, a s kartáčem, kterým pomalu a opatrně rozčesával svou lví hřívu, se posadil na ustlanou postel. Sice ho napadlo, že se možná Paul bude jeho náhlé pořádkumilovnosti divit, protože obvykle svou postel zpěvák nestlal tak pečlivě, ale doufal, že se jeho kamarád bude soustředit na jiné věci, než na jeho urovnané peřiny.

Tom si sedl do křesla, dal si nohy ve volných kalhotách na stůl a otevřel plechovku piva, kterou předtím vyndal z lednice. Billovi hodil jeho colu, kterou si objednal, a potichu čekali, až ručička hodin neuvěřitelně pomalu dorazí pár minut k jedenáctce. Mlčeli, nechtěli rozvíjet diskusi, kterou by museli kvůli Paulovi přerušovat. Bylo to sice zvláštní, ale v napětím nabité místnosti už to ani nevadilo. Nervozita z Paulovy návštěvy se teď v obou chlapcích zvyšovala, u každého z jiného důvodu. Bill se nesmírně těšil, až uvidí svého dlouholetého kamaráda, a Tom se nemohl dočkat, až se dozví Paulův plán, o kterém dopoledne na pětce mluvil.

~*~

Sascha se musel v duchu chechtat, když poprvé spatřil detektiva Karla Hüneho, jak na konci pracovní doby vychází z ředitelství berlínské kriminálky. Podle jeho informací to byl zrovna on, kdo pracoval na případu ztraceného chlapce. Byl to velký tlustý chlap s prošedivělými vlasy, zhruba ve věku Saschova otce, kráčel po ulici volnou chůzí, zřejmě proto, že kdyby šel svižnějším krokem, za chvíli by lapal po dechu. Naplňoval přesně latinské nomen omen neboli jméno jako znamení. Příjmení tohoto detektiva naprosto skvěle sedělo k jeho postavě*, jako by sudičky u jeho kolébky pochopily, jak má roztomilé miminko, jímž Karl nepochybně kdysi byl, v budoucnu potvrdit toto zlidovělé latinské moudro. Podařilo se jim to perfektně. Karl byl ztělesněním svého příjmení.

Sascha byl rád, že jeho objekt sledování není žádné vychrtlé párátko, protože zaprvé se za ním nemusel moc honit, a za druhé, najít něco na hubeného, nedejbože až asketického člověka bývalo daleko složitější, než na někoho, kdo se evidentně oddává minimálně jedné neřesti, jakou je v případě detektiva Hüneho nejspíš jídlo. A je daleko větší pravděpodobnost, že takových neřestí bude mít víc. Rozhodl se sledovat svého rádoby budoucího partnera, kterému hodlal nabídnout, co až doteď vypátral, ovšem metodou něco za něco. A k tomu právě potřeboval znát alespoň jednu neřest dotyčného, aby se mu s ním jednodušeji jednalo. Sascha v tom nespatřoval nic nemorálního, byl novinář, a ti se občas musejí uchýlit k malinko nepoctivé hře, pokud chtějí získat tajné informace a neprozradit přitom svůj zdroj. Proto zvolna kráčel za Karlem a snažil se být tak nenápadný, jak to jen v případě zkušeného detektiva šlo.

K jeho smůle se Karl vydal rovnou cestou domů, a on zůstal na ulici před jedním z obyčejných berlínských nájemních domů, ve kterém měl detektiv pronajatou staromládeneckou garsonku. Nezbývalo mu, než se modlit, aby se ještě dnes Karl někam vypravil, protože finance v Berlíně mizely daleko rychleji než v Hamburku, a on potřeboval řešit věc rychle. Sedl si do kavárny přímo proti vchodu, dal si kafe a čekal. Měl štěstí, ani nevěděl jaké, že se trefil zrovna do pátku. Ten den totiž, jak později zjistil, chodí Karl pravidelně pokoušet paní štěstěnu do nedaleké herny. Ještě ani nestihl dosrkat kávu tak pomalým tempem, aby si nemusel dávat nic dalšího, když se detektiv znovu objevil v domovních dveřích. Poté, co mladý novinář zaplatil rychle vypitou kávu, vydal se za ním. Šli jen přes pár ulic do poměrně nenápadné uličky, ve které sídlila herna plná jednorukých banditů, jak těmhle strojům na iluzi štěstí říkávala jeho máma, když ho od nich odrazovala. Až statistické výpočty a vědecká analýza Saschu v pubertě přesvědčily o tom, že jeho máma má jako vždy pravdu, a od té doby, kdy v jednom takovém banditovi prohrál celou svou výplatu z měsíční brigády, už do žádného podniku podobného typu nepáchl.

Teď ovšem sledoval přes tónované, reklamou polepené sklo výlohy stín detektiva, jak sází drobné do jednoho z těch kovových zlodějů, a zjevně si užívá iluze, že možná jednou vyhraje peníze na cosi, co si nemůže koupit ze svého platu detektiva kriminálky. Sascha se ve svém odhadu trefil. Karl sem opravdu chodil kvůli možnosti velké výhry, ačkoliv si dokázal statisticky spočítat, že je to nesmysl a nejspíš zrovna on jackpot nikdy nevyhraje. Ale štěstí přeje připraveným, jak s gustem říkával, tudíž tu byl pravidelným pátečním hostem.

Odjakživa bylo totiž jeho snem vlastnit Harleye; byla to jediná motorka, na kterou by se i přes svou váhu v poklidu posadil a užíval by si jízdu německými silnicemi. Prozatím to všechno byly jen jeho iluze, které každý pátek znovu a znovu oživoval. Měl svůj limit, do bandity naházel maximálně padesát euro, pak končil. Ani tentokrát neměl štěstí, netrvalo ani půl hodiny, i přesto, jak celou věc zdržoval a protahoval, a jeho páteční limit byl vyčerpán. Tentokrát nejenže nevyhrál vysněný jakcpot, ale ani pár centů se mu nevrátilo, tak si jen zhluboka povzdechl, v duchu si řekl, že to zase zkusí příští pátek, a vydal se jako pokaždé do vedlejší hospody na pivo.

Sascha už díky tmě neviděl skoro nic, jen se schovával za křovím před hospodou, občas čelil štěkání nějakého místního vořecha, jehož páníček venčil zrovna u jeho křoví, a mrzly mu nohy a nos. Bylo už chladno, podzim se přihlásil o slovo, a jeho nenapadlo se pořádně obléct. V duchu si zapsal poznámku, že příště si na jakékoliv sledování musí vzít teplé ponožky. Bez výjimky, i kdyby bylo zrovna léto. Člověk nikdy neví. Nebyl přece jen ještě tak zkušený ve sledování osob, takže ho ani nenapadlo, jak nepříjemné to najednou může být, když se setmí a rozfouká vítr. Chvilku se zamyslel, když ho najednou něco popadlo za límec a vytáhlo z křoví na chodník. Málem ho leknutím klepla pepka, vyjekl skoro fistulí, když se ocitl přímo proti obrovi, kterého celé odpoledne sledoval.

„Co mi chceš, mladej?!“ zaburácel hlasem, který se přesně hodil k jeho postavě.

„Co-co… já… nic,“ koktal překvapený Sascha, než se trochu vzpamatoval. „Co si to dovolujete? Já vám nic nechci, pusťte mě,“ konečně se začal obhajovat a trochu i bránit.

„To si vykládej holubům, sleduješ mě celý odpoledne, takže něco chtít musíš, pojď,“ nebabral se s ním detektiv a zatáhl ho do hospody, ze které před chvílí vyšel. „Ještě jedno dvakrát,“ houkl na hostinského, který na něj udiveně civěl, protože se s ním před chvílí rozloučil, ale jen přikývl, když si všiml vyplašeného kluka, kterého jeho stálý páteční host doslova vlekl za sebou. „Piješ pivo, mladej, ne?“ otočil se na něho Karl, aby se ujistil. Sascha jen pokorně přikývl, ani se neodvážil požádat o grog nebo alespoň horký čaj, který by jeho zmrzlému nosu určitě prospěl líp než studené pivo. Byl zatažen ke stolu v úplně nejzazším rohu lokálu, nejspíš Karlovu oblíbenému místu.

„Tak povídej,“ vyzval Karl Saschu, když jim na stole přistály dvě točené dvanáctky, „hořím zvědavostí, co mi může takovej neschopnej novinářskej kandrdas chtít.“ Sascha se zarazil uprostřed pohybu, když se snažil ze slušnosti aspoň trochu napít piva, které mu detektiv zaplatil. Jak mohl proboha vědět, že je novinář? Vykulil oči, na což Karl se smíchem reagoval po svém. „No nediv se, holobrádku, novináře čuchám na deset kilometrů, a něco takovýho, jako seš ty, i na dvacet. Moc ti to ještě nejde, co? Hledáš nějakou senzaci, předpokládám.“

Sascha pochopil, že nemá cenu věc protahovat, a rozhodl se vyložit karty na stůl. Nic jiného mu ani nezbývalo, detektiv má určitě svoje metody, jak to z něj dostat i proti jeho vůli.

„Mám pro vás takovou nabídku,“ směle vyrazil do boje. Teď už se mohl jen modlit, aby se z Karla nevyklubal blbec, který si nechá ujít tu nejlepší šanci svého života, jak uzavřít výhodný obchod a vyřešit případ.

~*~

Když se ozvalo důrazné zaklepání na dveře, zahodil Bill kartáč, kterým se snažil rozčesat své zacuchané vlasy, vyskočil na nohy a doslova jedním skokem odemkl a otevřel dveře. Hned jak za Paulem zaklaply, vrhl se mu kolem krku, div ho neporazil, a objal svého přítele vší silou, kterou v sobě našel. Nebylo to zase tak strašné, i vzhledem k jeho únavě, Paul to v pohodě ustál.

„Ahoj citlivko,“ řekl po chvíli objímání potichu, „jsem rád, že tě zase vidím.“ Zvedl přes Billovo rameno oči k Tomovi, který se chápavě usmíval scéně před sebou, aniž by se alespoň ze slušnosti prozatím namáhal shodit nohy ze stolu a zvednout zadek z křesla; bylo mu jasné, jaká scénka se před ním odehraje, Billa už znal.

„Mně se tak strašně stýskalo,“ vydechl Bill, aniž by reagoval na přezdívku, kterou ho Paul nazval, byla mezi nimi běžná. Paul mu tak říkal odjakživa, jejich první setkání se totiž neobešlo bez Billova pláče, čímž si ve věku šesti let zajistil, že pro kamaráda už navždycky bude „citlivka“. Paul ho tehdy zachránil před starším spolužákem, kterému Bill omylem rozšlápl oblíbené autíčko, čímž se stal v jeho očích hrdinou číslo jedna.

Když se Bill trochu uvolnil, povolil stisk, kterým Paula svíral a zadíval se mu do očí. „Vůbec jsem netušil, kam jsi zmizel, myslel jsem, že jsi v laboratoři.“

„Jo, tam jsem byl asi dva dny, než si mě Kat vytáhl k sobě,“ odvětil Paul, ale neodpustil si dodat: „Ale tak usilovně jsi mě zase nehledal, že ne?“

„No… já neměl moc času… kapela, skládání s Tomem, to víš…“ omlouval sám sebe Bill, i když moc dobře věděl, že to nebylo zas až tak pravda.

„Je mi to jasný, ty nevěrníku. Stejně jsem v té Katově hrobce zavřený od rána do večera, ven se dostanu jen výjimečně. Rychle jsi mě, koukám, vyměnil tady za tohohle, co?“ kývl Paul bradou směrem k Tomovi, usmíval se přitom, bavil se Billovými rozpaky. „Ani se ti nedivím, je daleko hezčí než já,“ tak trochu naznačil, co si o jeho vztahu k Tomovi myslí; Bill odhadoval správně, když mluvil o tom, že Paul jeho orientaci tuší.

„Jsme kamarádi,“ ohradil se Bill spíš kvůli Tomovi, aby mu dal najevo, že nic o jejich vztahu Paulovi nepřiznají, ať už mu věří nebo ne. Tohle bylo naprosté tabu. Katův pomocník už na jeho obranu nereagoval, vymanil se z Billova, teď už lehkého objetí, a posadil se vedle Toma na druhé křesílko.

„Dáš si pivo nebo colu?“ nabídl Bill, zatímco otevřel svou malou luxusní zásobárnu, kterou Paul důvěrně znal.

„Pivo, jestli máš,“ neváhal, poslední dobou mu tenhle pravidelný Billův protekční přísun chyběl. Kat byl v tomhle ohledu naprosto nepoužitelný, k alkoholu měl negativní vztah a pil jen čaj nebo kafe. S důvěrně známým syknutím otvírané plechovky se Paulovi vrátily všechny vzpomínky na luxusní život v kapele, s Billem jako nejlepším přítelem, a tiše Tomovi záviděl, že s jeho místem kytaristy automaticky získal i tahle privilegia. Ale musel se odpoutat od závisti a nostalgie, ta nebyla na pořadu dne, bylo třeba začít mluvit o tom, proč byl tady.

Tom, který až dosud mlčel, se rozhodl začít.

„Říkals, že máš nějaký plán,“ otočil se na Paula sedícího na vedlejším křesle. „Můžeš to trochu rozvést? Moc jsem z toho zatím nepochopil,“ dodal a vyčkával, až se Paul napije lahodného vychlazeného piva.

„Jo, mluvil jsem o plánu. Nejdřív vám ale řeknu, jak jsem k tomu došel a proč. Hlavně tady Billovi.“ Nadechl se, postavil plechovku na stolek, a zatímco hypnotizoval drobné kapičky kondenzačních par, které se na ní tvořily v teplé místnosti, začal vysvětlovat.

„Když jsem se dostal ke Katovi, nejdřív jsem z něj měl strach, ale za pár hodin jsem pochopil, že se nemám čeho bát. On sice pouští hrůzu, a tobě, jak jsem viděl,“ zvedl oči k Tomovi, „dokonce i ubližoval, ale ke mně se choval slušně, skoro to vypadalo, jako by si mě oblíbil, a já se toho rozhodl využít. Učí mě všechno, co se týká jeho metod, které tady rozvíjí. Byl dřív na povrchu u vojska, pracoval tam na podobných věcech jako tady, má plnou knihovnu hodně zajímavých knih, kterýma se postupně prokousávám. Umí perfektně hypnózu, a zná taky nejlepší způsoby ovládnutí lidské mysli a vymývání mozku, je ve svém oboru opravdu machr, a já se od něj učím.“ Na chvíli se zamyslel, dlaní utřel mokré kolečko na stole, napil se a plechovku postavil na přesně stejné místo, kde byla.

„Nevím, jestli je to tím, že se Kat s nikým v tom svém podzemí celá léta nestýkal, nebo je to záměr, ale postupně mě zasvěcuje do celého toho šíleného principu, na němž funguje tahle divná společnost. Bille, ty víš, v čem jsme vyrostli, co nám celý život říkali, jak nám vysvětlovali, proč jsme tady, jak je to pro nás skvělé a tak,“ obrátil svůj zrak na zpěváka proti sobě. „Všechno to byly jenom ubohý lži,“ sdělil pro Billa ne až tak překvapivou skutečnost. Díky Tomovi a jeho příchodu už tušil, že ne všechno, co jim říkali, byla pravda. Ale zdaleka netušil, jak moc jim lhali. „Všechny ty historky o tom, že jsme byli na povrchu opuštěné děti bez domova, jsou nesmysl. Sprostě nás ukradli, měli na to dokonce komando, které lovilo děti po celém Německu, šli jen po určitých typech, museli jsme být geneticky vhodní,“ s vědomím, jak tahle informace na Billa zapůsobí, se znovu napil piva.

„Ne, to ne… nemůže být pravda,“ rozšířil Bill oči údivem. „To si děláš srandu,“ nevěřícně zíral na Paula. Tom se ve svém křesle jen nepohodlně ošil, celkem mu to do praktik téhle sekty zapadalo, takže se ani nedivil.

„Mně přece taky unesli, Bille, asi to tady bude normální,“ podotkl.

„Přesně tak,“ přikývl Paul. „Srandu si fakt nedělám, bohužel, Bille. Nejspíš máme nahoře rodiny, kterým nás ukradli, a oni si myslí, že jsme dávno mrtví. Alespoň tak jsem si to po všech informacích složil dohromady. To ale není všechno, pánové,“ významně se zadíval i na Toma. „Jsme tady vlastně něco jako chovná stanice na nové lidstvo, až na to, že nahoře se neděje to, co nám tady celá léta říkají. Všechny ty katastrofy, které nám vyprávěli, jsou buď úplně vymyšlené, nebo vytržené z kontextu; filmy, co jsme jako malí museli sledovat, všechny ty hrůzný války s miliony mrtvých, jsou z větší části jen jejich manipulace, to všechno skončilo před šedesáti lety, alespoň v Evropě určitě. Nahoře se už dlouho podle Kata žije celkem normálně, a my jsme tu zavření jako pokusné krysy a sloužíme jako experiment kvůli nějakému náboženskému maniakovi, který se rozhodl, že přijde katastrofa a on bude pak vládnout lidstvu.“

„No tak to je pěkná prasárna,“ pronesl Tom. „Ale nic nového, dalo se to tušit,“ podíval se na Billa, který zkoprněle zíral na oba své kamarády, a hlavou se mu nejspíš honila nová informace o jeho minulé rodině. Pokud někde existovala jeho matka, vždycky si o ní myslel, že to byla nějaká nezodpovědná mrcha, co nechala svoje dítě napospas ulici, ale teď měl najednou úplně jiný obrázek. Pokud byl unesený… ani si nechtěl představovat, jak to doopravdy bylo. Musel by brečet, a to se teď snažil za každou cenu potlačit. Nepotřeboval, aby ho ti dva utěšovali, chtěl stejně tak jako Tom slyšet, kvůli čemu tu jeho kamarád je.

„Právě proto bych chtěl zjistit, jak je to doopravdy,“ řekl Paul.

„A to chceš udělat jak?“ otočil se na něho Tom. „Doufám, že myslíš na to samé, co já,“ pousmál se na Paula.

„Jo… budeme muset zdrhnout.“

*Hüne = německy obr

autor: Janule