Pouliční štěně 19.

Každé ráno po víkendu je těžké, i když máte tak nenáročnou práci jako my. Stál jsme opřený o pult v džus baru, rukou jsem si podepíral hlavu a oči se mi samy od sebe zavíraly. Návštěvníkům mladší generace už začala škola a starší generace sem nikdy v ranních hodinách nechodila až na ojedinělé případy, které si braly svůj džus do práce.

„No tak! Nespi!“ zašvitořil mi vedle ucha Bill a omotal ruce kolem mého pasu. Zamžoural jsem na vylidněnou prodejnu a znovu oči zavřel. Billova hyperaktivita, kterou trpěl už od rána, se mi vůbec nelíbila. Já si přál pouze vrátit se zpátky do vyhřáté postele a prospat třeba celý týden.

Mezi lopatkami jsem cítil Billův obličej, což uspávalo snad ještě víc. Z odpočívání nás vytrhlo zazvonění zvonečku, ohlašující něčí příchod. Bill ode mě odskočil, jako by se spálil.

Už se blížil konec pracovní doby, když mi v kapse začal vyzvánět mobil. Zrovna jsme měli strašný nával. Hodil jsem pohledem po Billovi, který jen přikývnul a usmál se. Stáhl jsem se do skladu, abych vyřídil hovor od… Lindy?

„Lindo?“ zahlásil jsem do telefonu, když jsem měl jistotu, že můj osobní život nebude narušovat klidovou zónu baru.

Vrátil jsem se s utrápeným výrazem zpátky do prodejny. Bill si všiml mého výrazu a nechápavě po mně koukl, zatímco čekal, než mu stará paní u pokladny předá peníze. Zakroutil jsem hlavou a mávl rukou. Dozví se to, ale ne teď.

„Stalo se něco?“ zeptal se starostlivě Bill, když jsem zamykal dveře do baru.

Zastavil jsem před Henryho vilou a hlasitě povzdechl. Vytáhl jsem z kapsy klíče, zámek tiše cvaknul, když jsem do něj zanořil klíč a otočil jím. Dveře do starého života se znovu otevíraly. Váhavě jsem vstoupil dovnitř. Možná jsem měl zazvonit a počkat, než mi někdo přijde otevřít. Přece jen už jsem tohle sídlo nemohl nazývat domovem, bydlím jinde.

„Tomi!“ vypískla Bella a rychle seběhla posledních pár schodů. Skočila mi do náruče, jako by to nebylo sotva pár dní, co jsme se naposledy viděli na kolaudaci našeho bytu. „Chyběl jsi mi,“ zamumlala a držela se mě jako klíště.

Chytila mě za ruku a táhla mě do jídelny, jako bych tu nikdy předtím nebyl a ona byla nedočkavá, že mi konečně ukáže svůj dům a představí své rodiče.

Odložila zbytky příborů na stůl, aby mě mohla obejmout. Ochotně jsem se nechal obtočit jejími pažemi a spokojeně jsem vdechl vůni bylinkového šampónu, smíšenou s drahou voňavkou, kterou jí Henry dával ke každým Vánocům. Prohrábla mi rukou copánky, jako bych byl opět malý chlapec, který se přišel jen tak pomazlit za svojí mámou.

A já si tak skutečně připadal. Byl jsem zase doma, se svojí rodinou. Dlouho jsem si neuvědomoval, jak mi všichni chybí. Byl jsem šťastný ve svém novém životě, který s sebou přinesl Bill, ale starý život zůstával stále mojí součástí, i když jsem se ho snažil utlumovat.

autor: Helie