Klika se pohnula ve známém pohybu poražených. Zámek klapnul a dveře se s tichostí uzavřely. Onen klid k němu doléhal se stejnou těžkostí jako mlčenlivost na konci života ozvěny. S tím prazvláštně děsivým tušením, že vysněný závěr dialogu bolestivých slov je ještě stále někde v nedohlednu.
Billovo srdce rozechvěle naráželo do hrudi jako rozbouřené moře na zčernalý útes. Zoufale se potřeboval nadechnout. Přísun vzduchu pro tento okamžik ztracený nenacházel cestu k vyprahlým rtům. Zastavil se na křižovatce. Tělo, ocitaje se na pokraji vlastních sil, se již nedokáže udržet na nohou. Vše, co jej doposud uchovávalo v hrdém postoji, bez známky strachu či zaváhání, tříští se v úkrytu za neprůhlednou zdí na milióny drobných kousků.
Klesl k zemi.
Smutek se skryl za jemný závoj z černých pramenů a vyhaslé oči za konturu řas. Zmatenost vítězí nad zdravým rozumem a pro teď dává průchod šílenství. Podivná milostná tragedie, v níž mu byla propůjčena jedna z hlavních rolí, nenachází vykoupení. Zatím se zarazila v monologu beze slov.
„Co bych si měl pamatovat, miláčku.
Pronesené věty se vrací v obrazech vzpomínek. Otáčí se zpět ve svém nestálém letu myslí a jako šípy, směřující ke svému určenému cíli přímo uprostřed terče, se zabodávají do srdce a kochají se prolitou bolestí zosobněnou v temně rudé kapalině vytékající z ran.
A proč.
Protože…
Měl by to vzdát. Využít příležitosti zapomnění. Dát na stovky vzájemných přešlapů, které je s bratrem v prozatímní přítomnosti oddělují od sebe, a skončit. Dovolit si nový začátek, neohlížejíc se do minulosti, nýbrž jen vpřed – do budoucnosti.
Přestat odpouštět.
– Jak hořké dilema.
Bledá pleť se náhle jakoby rozjasní neviditelnou jiskrou, jež nemá zrození ani zániku. Pousměje se. Vlastní rozum snaží se jej zmást, avšak cit dnes zdá se silnější.
Zapřisáhlý ateista přeje si alespoň doufat.
Stačí myšlenka na dvě nekonečně hluboké tůně, jejichž barva mění se v paprscích slunce do průzračného odstínu toho nejvzácnějšího z kovů, onu smíšenou nevyřčenou bolest s bezmeznou kajícností. Čistý cit, který se v následujícím zlomku času může změnit ve stejně čirou abstraktní nenávist – i přesto tak jasně čitelnou všemi jeho smysly. Z jistého úhlu patologická láska probuzená z žárlivosti.
Tom ho zradil.
Ona konfrontace dvou názorů jeho vlastní mysli vyznívala bláznivě. Někde na pomezí pomatenosti patřící za pevně uzamčenou bránu. Alespoň chvilkami, kdy ona tak či tak pokřivená nálada kolísá.
Karty se nadobro převrátily.
Zatímco to mladší z dvojčat pozvolna spělo k rozhodnutí, či se snad už ocitlo na jeho definitivním konci, a zároveň na úplném začátku další životní etapy, starší setrvávalo na místě. Neschopno čehokoli. Tíha pravdy a děsivého prozření vlastního omylu na něj doléhala v nepředstavitelné intenzitě. Sám dokonce chvílemi podléhal dojmu, že ho snad zadusí.
V očích se mu slaně zalesklo. Z pootevřených rtů unikl hlasitý nádech a onen jas se proměnil v slzu stékající po tváři. Ač skrytý romantik, Tom již nevěřil ve šťastné konce několika set stránkových románů. Postrádal i to sebemenší přesvědčení, že hlavní postavy, které se ocitly v labyrintu citu, žalu a nekonečných klamů, v poslední kapitole zjistí, že se staly jen další obětí nedorozumění, vrátí se k sobě a budou společně žít své vlastní navždy.
To mezi nimi bylo tajemství.
Nebo si to alespoň myslel. Nač tedy pokoušet štěstí a kráčet vstříc svému nočnímu děsu, zoufalému strachu z prozrazení a následnému trestu v podobě odloučení od jediného člověka, kterého kdy opravdu miloval?
Zhluboka se nadechl. Roztřesenými prsty sesbíral ty úplně poslední střípky světla naděje, z postraní kapsy vytáhl mobil, vyťukal pár čísel a pronesl pár rychlých slov. Pak zasedl za stůl a natáhl se pro čistý arch papíru.
autor: Cera
stejně nevěřím, že se ta povídka opravdu dobrala konce. 🙂 i přesto, že si z povídky prakticky nic nevybavím, vždycky ve mě zůstane vzpomínka na ten šílený emocionální bordel, co mi způsobila a na to, jak autorka dospěla a její psaní jí vyneslo do twincestní síně slávy. 🙂
ups, teď mi došlo, že je to teprve předposlední díl a já už tu mluvím o konci. 😀 tak ještě že jsem nic nevyzradila. 🙂
:O :O :O čože :O :O nový diel :O :O :O je to síce už rok , ale ja som si poviedku preventícvne zase prečítala cez prázdniny doteraz si ju pamätám x). Pleasám , som rada za tento diel . Na ďalší budem čakať do svojej 70tky a ešte dlhšie ak bude treba 😀 . Som tááááááákto zvedavá , čo Tom chystá . A krásne si popísala všetku tú Billovu nádej , aj keď je trochu rozdvojený a stále sa vo vnútri sám so sebou bije , naprosto mu rozumiem x) krásne ako vždy ♥