Who am I? 53.

TOM

Na odpoledne jsem se zašel projít do parku, kde jsem se nakonec usadil na jedné z laviček u dětského hřiště a sledoval jsem děcka, jak si hrála a křičela. Skoro živě jsem mezi nimi viděl Billa jako poctivého tatínka, jak hlídá své dítě, zda se mu někam nedostal písek. Vidím ho tam klečet a pomáhat mu s bábovičkami. Z přemýšlení mě ale vytrhne až zvuk mobilu. Tak vytáhnu iPhone z kapsy a otevřu příchozí sms od Billa.

„Tomi, poznal jsem, že se něco děje. Provedl jsem ti něco? Udělal jsem něco špatně? Já… omlouvám se.“

Hlasitě povzdechnu a zavřu na chvíli oči. Smažu sms a zase schovám iPhone do kapsy. Nechci, aby se kvůli mně nějak trápil. Nechci ho zbytečně děsit svými myšlenkami, a už vůbec si nepřeju, aby se bál rozchodu. Nemám v plánu ho opustit, jen si potřebuju pár věcí ujasnit a smířit se s nimi.

„Tati, tati!“ křičí nějaká holčička na svého otce. Vzhlédnu. „Zase se mi zbořila bábovka!“ stěžuje si svým dětským hláskem. Ten muž si se smíchem povzdechne a klekne si k ní.

„Správně se říká ‚rozpadla‘, ne zbořila. A navíc tohle je bábovička z písku. Nic si z toho nedělej. Uděláme novou,“ řekne jí klidným hlasem plným trpělivosti.

„Tak dobře,“ usměje se na něj a začne do bábovičky nabírat nový písek. Poté bábovičku převrátí a položí na rovnou plochu.

„Teď to budeme muset chvilku podržet,“ vysvětlí jí táta a položí ruce na bábovku.

„Aha,“ zasměje se ta malá a položí si své malé dětské ruce na jeho. Začne se na něj zubit svými malými zoubky a on jí úsměv oplatí. V očích ucítím slzy. Jak moc by si přál tohle asi dělat Bill? Tak strašně by mu to s dětmi slušelo.

„Už to bude, tak ji teď sundáme,“ promluví otec té holčičky. Společně sundají ruce a dívka pak nadzvedne formičku.

„Povedla se!“ začne nadšeně pískat a radovat se. Zvedne se celá špinavá od písku a vrhne se svému tátovi kolem krku, který se smíchem a veškerou láskou obejme její drobné tělo. Ucítím na tváři tekoucí slzu, tak ji rychle otřu. Popotáhnu nudle v nose a vytáhnu z kapsy iPhone. Odepíšu Billovi na jeho sms.

„Ahoj, nic jsi mi neprovedl ani neudělal špatně, Bille. Vše je v pořádku, neboj. Miluju tě.“

Odešlu sms a sklidím mobil do kapsy od kabátu. Je tak důležité někomu vyznávat lásku. Až teď vidím, jak moc dítě potřebuje lásku a pozornost svých rodičů, aby bylo spokojené. Stále sleduji tu veselou holčičku, jak se k tatínkovi tiskne a drží se ho kolem krku. S úsměvem kouká na děti kolem. Jenomže během pár okamžiků mi začne hrát mobil znovu. S povzdechem ho vytáhnu a začtu se.

„Já tě taky miluju. Ale viděl jsem, jak jsi měl slzy v očích a neříkej, že ti něco spadlo do oka. Tak rychle jsi odešel… Co se děje?“

Vydechnu a chvíli koukám na displej. Co mu na to mám odepsat? Nechci mu lhát, ale ani nechci, aby věděl, čím se trápím. Trápil by se také, a to opravdu nechci. Proto zvolím tu nejlehčí variantu a odepíšu lehkou odpověď.

„Nic se neděje, Bille, neměj strach. Jenom mi zabloudily myšlenky někam, kam neměly. Vše je v pořádku.“ Částečně to je pravda.

„Dobře. Tak se hlavně drž, miláčku. Dnes tedy asi nikam nepůjdeme, viď?“ přijde mi odezva.

„Bude to tak lepší. Měj hezký zbytek dne. MT.“ Když odešlu sms, vypnu iPhone, abych měl klid, a schovám ho do kapsy. Dál jen tak sedím na lavičce a sleduji malé prcky pobíhající kolem.

Další den jsem neměl nic na práci. Byl pátek a já seděl doma u televize jako nějaká domácí pecka. Nevěděl jsem, jestli by bylo správné být s Billem nebo raději sám. Možná jsem mohl zajet za Robertem a něco podniknout, ale na to jsem byl příliš líný. Proto jsem seděl zabalený v dece na gauči a cpal se čokoládovou zmrzlinou. Pustil jsem si nějaký nový film Poldové s Brucem Willisem, tak jsem celkem byl zvědavý, o čem to bude.

Zhruba ve čtvrtině filmu mě ovšem vyrušil zvonek. Tak jsem stopnul film, vyhrabal se z deky a jen v boxerkách a triku došel otevřít. Čekalo mě mírné překvapení, jelikož za dveřmi stál Bill. Lehce se usmál, když mě viděl. Stál s rukama za zády.

„Ahoj, neruším?“ řekl tiše, jako by se snad bál.

Zaskočeně vydechnu a odstoupím ode dveří. „Ahoj, pojď dál.“

„Ne, já jen… chtěl jsem tě vidět. Zeptat se, jak se máš a… tohle ti dát,“ dořekne a podá mi menší taštičku.

„Uhm… co to je?“ povytáhnu obočí a pousměju se. Nejsem zvyklý, aby mi dával dárky. Převezmu si ji a otevřu. Je tam nějaké jídlo a mé oblíbené sladkosti. Musím se nad tím zasmát.

„Nestihnul jsem koupit nic víc, omlouvám se. Letěl jsem rovnou z práce do města a pak sem.“ Ah bože, on kvůli mně tak lítá, a ještě se omlouvá.

„Ne, děkuju,“ pošeptám. Položím to na botník a přistoupím k němu. Choval jsem se špatně. Měl jsem mu aspoň zavolat. Beze slova ho políbím. Hned mi to jemně oplatí a chytne si mě za tvář.

„Není zač,“ vydechne a políbí mě znovu. Trochu ho k sobě přitisknu a začnu ho líbat. Udělá krok ke mně, aby mi byl blíž, a začne mi to oplácet. Tiše zafuním nosem, jak se snažím nadechnout a odtrhnu se. Pokaždé, když ho líbám, je to pro mě jako poprvé. Tak silné a intenzivní.

„Promiň, že jsem se neozval,“ šeptnu.

„Měl jsem o tebe strach,“ přizná. Přivře oči, ale pak se na mě koukne. „Ale nic se nestalo, v pořádku, hm?“ pohladí mě. Položím si tvář do jeho dlaně a na okamžik zavřu oči.

„Opravdu nepůjdeš dál? Aspoň na chviličku?“ zeptám se prosebně, když je opět otevřu. Chyběl mi, nebudu lhát, že ne. A také vím, že jsem ho zanedbával. Měl bych to napravit.

„Nechci tě rušit, Tomi,“ semkne rty k sobě.

„Rušit v čem? V povalování se, koukání na film a požírání zmrzliny?“ zasměju se. Jemně ho políbím na rty. „Pojď.“

„Dobře,“ usměje se a vejde. „Já jen… Nebyl jsi na tom včera nejlépe, tak jsem tě chtěl nechat v klidu.“

„Včerejšek už je za námi,“ brouknu a zavřu za ním dveře. Začnu mu pomáhat z kabátku.

„To ano. Ah, díky,“ usměje se a vyvlékne se z něj. Sehne se a začne si rozvazovat tkaničky.

„Chceš pomoct?“ pozoruji ho pobaveně. Kdyby nosil normální boty, měl by to tak snadné. Ten kluk si musí všechno ztěžovat.

„Ne,“ zasměje se. Po chvilce se vítězně zvedne a boty si sundá. Uznale se smíchem zatleskám. Zakroutí se smíchem hlavou a pověsí se mi kolem krku.

„Chyběl jsi mi, a to jsem tě neviděl pár hodin,“ vydechne a drze mě políbí.

„Ty mně taky,“ oplatím mu polibek. S úsměvem se odtáhne. Podá mi taštičku do ruky a zastrčí si boty ke kraji, aby nepřekážely.

„Já už jedl, Bille, ale děkuju,“ povzdechnu. Je mi blbé mu to říkat, když mi to koupil. „Ty už jsi jedl?“

„Tak si to někam jen ukliď. Mm, jo, jedl,“ usměje se.

„Lháři,“ zavrtím hlavou. „Pojď, dám ti něco k jídlu. Nebo mi ještě umřeš hlady, otesánku.“ Vezmu ho za ruku a vedu ho do kuchyně.

„Ale já jsem vážně jedl,“ brání se.

„Tak budeš jíst znovu. Vůbec ti to neuškodí,“ zašklebím se.

„Tak později, ano? Prosím,“ škemrá jako malé dítě. Nechápu, proč má takový odpor k jídlu.

„No, dobře,“ nechám ho tedy být. „Ale něco k pití ti přinesu. Zatím si sedni.“

„Tak děkuju,“ věnuje mi další úsměv a jde se posadit do obýváku.

Dojdu do kuchyně, a když vyndám skleničku, naliju mu minerálku jako obvykle. Docela mě překvapilo, že se tu objevil, ale jsem rád. Díky tomu jsem si uvědomil, jak moc mi chyběl. Vrátím se do obýváku a postavím sklenku před něj na stůl.

„Tak, tady to máte, pane,“ prohlásím a posadím se vedle něj. Hodím deku stranou a šoupnu zmrzlinu na konec stolu.

„Díky,“ řekne znovu, „mhh, zmrzlinku tu máš, jo?“ podzvedne obočí se smíchem.

„Chceš taky?“ nabídnu mu s úsměvem.

„Můžu ochutnat?“ uculí se. Jen mu ji podám a pozorně ho sleduji. Jídlo ne, ale mlsotiny věčně. Nechápu ho. Hned si ji vezme, nabere si trošku na lžičku a strčí si ji do pusy. Očividně si ji nechá rozpustit v ústech a pak lžičku vytáhne. Jelikož na ní trošku zmrzliny zbylo, olízne ji.

„Mm, ta je dobrá,“ řekne. Raději ať mi řekne, jaká pro něj není dobrá. Nabere si další lžičku, lžičku otočí, ale obráceně, a celé sousto ze lžičky slízne. Olízne si pak rty.

„Jen si dej,“ zasměju se. „Stále jako doma.“

„Ne, ne, stačí,“ usměje se a dá si do třetice. Pak zmrzlinu odloží. „Ale děkuju.“

„Bille,“ řeknu jen. Zas mu zmrzlinu podám a pobídnu ho. „Dej si. Já vím, že zmrzlin se můžeš užrat.“ Musím se smát. Je nemožné, aby někdo miloval tak sladké jako on.

„Ale vezmeš si se mnou. Můžu tě krmit?“ radostně si klekne na pohovku a už mi před ústy krouží se lžičkou.

„Ne, ne, já už mám dost. Snědl jsem toho hodně. Sněz to sám,“ odmítnu se smíchem.

„Prosím, prosím, aspoň lžičku, Tomiii,“ doleze až ke mně.

„Né,“ směju se.

„Mhhh,“ zabručí a svraští obočí. Odloží zmrzlinu na stůl, smočí v ní jen prst a pak mi s ním přejede po rtech. Ah! On je takový provokatér! Je jako malý!

„Trümpere, neprovokuj,“ varuji ho se smíchem a schválně mu prst nasaji a skousnu.

„To ty provokuješ,“ zajede s tím prstíkem o maličko dál. Jen zavrtím hlavou a začnu mu prst pobaveně cucat. Začne si kousat spodní ret a prstem trošku narážet proti mému jazyku. Už je zas úchylný, prasák jeden malý.

Se smíchem jeho prst doslova vyplivnu a stáhnu si ho na sebe. „Pojď ke mně.“

Skoro si na mě až lehne a směje se. „Máš mě mít.“

Přitáhnu si ho až na sebe a políbím ho. „Chyběl jsi mi, víš to?“ podívám se mu do očí. Strčím mu pramen vlasů za ucho, i když to nemá rád, a chytím ho za tvář.

„Ty mně taky, musel jsem tě vidět,“ pošeptá a kouká mi do očí. Natiskne se ke mně a jednou rukou se zapře o opěradlo pohovky. Lehce se usměju a začnu mu sát spodní ret.

„Tomi,“ vydechne a sjede po mně trošku níž, že už neklečí. Začne mě líbat. Usadím si ho do klína, omotám kolem jeho pasu ruce a polibky mu oplácím. Jemně saji jeho rty a hraji si s nimi. Přejedu mu jazykem po spodním rtu, po zubech a strčím ho do jazyku. Zajedu pod něj, načež ho obkroužím. Slastně mi vzdychne do úst a víc se ke mně namáčkne. S mým jazykem si začne laškovně pohrávat, strká do něj a krouží kolem. Později mi svůj začne strkat o něco hlouběji do úst, ale nepřestává ani používat rty. Pohladím ho po zádech. Ještě chvíli se líbáme a vyměňujeme si sliny s polibky, až se odtrhnu.

Udýchaně Billa políbím a podívám se mu do očí.

„Jaký jsi měl den?“ Uvědomuji si, jak málo se ptám na to, jak se přes den měl a co všechno dělal. To obvykle ve vztahu dělají, ne? Zajímá je, co dělala jejich druhá polovička, když nebyli spolu. My obvykle jdeme rovnou šukat. Tak by to nemělo být. Tenhle vztah přece není jenom o sexu, i když je ten sex zatraceně dobrý. Jde o vzájemné poznání a pochopení.

„V práci to celkem šlo,“ vydechne.

„Jo? Dělo se něco zajímavého?“ ptám se se zájmem a odhrnuji mu další neposedné vlasy z obličeje. Má je dnes nějaké neupravené.

„Ani ne. Jen byl klid. Žádné nové zboží. Byl jsem dnes jen u kasy,“ vtiskne mi polibek do dlaně.

„Aha. A co Martha?“ pozvednu obočí a pohladím ho po tváři.

„Dělala inventuru,“ pousměje se radostně. „Celý den byla zalezlá ve skladu nebo v kumbále.“

„No vidíš,“ zasměju se a dám mu pusu. „A co jsi dělal pak?“ zajímám se a opřu si hlavu, abych na něj dobře viděl. Bill mi začne vyprávět, jak se byl kouknout po obchodě, že si koupí nějaké nové oblečení, a začne mi básnit o nějakých krásných botách, co se mu děsně zalíbily. Jen ho s úsměvem pozoruji a poslouchám. Jsem rád, když je veselý.

autor: *Mischa* :o* & Turmawenne