Zeiten ändern dich 2.

Tom v ten samý moment Andrease okřikl též. Roztěkaně na Toma upřu pohled, a on mě napodobí.
„Jdeme,“ oznámí se stále upřeným pohledem, dokud já neuhnu. Se srdcem v kalhotách pozoruju, jak gang odchází, z toho mě vytrhne Nelly.
„Já se bojím. Vypadají zle, nejsou to tví kamarádi, ty by zlí nebyli.“ Ano, a to je to, čeho jsem se bál nejvíce! Pokleknu.
„Zlatíčko, nemusíš se bát, ano? Tobě neublíží. Věř mi prosím.“
„Ale co když ublíží tobě?“
„Postarám se o sebe,“ pohladím ji po tvářičce.
„Dobře, ale nemluv s nima a nevšímej si jich, když si mi to předtím slíbil,“ rozdá mi moudra.
„A ty mi slib, že se nebudeš bát a neřekneš nic Gor… taťkovi.“
„Tak… dobře,“ neochotně přikývne.
„Máš sebou méďu, a kdyby ses bála moc, tak to řekni paní učitelce a ta mi zavolá, jo?“ To jí trošku pozvedne náladu.
„A ty přijdeš?“
„Co nejdřív to bude možné.“
„Tak jo,“ přikývne už se znatelným úsměvem a obejme mě.
„Tak pojď, jinak přijdeme pozdě,“ beztak už jdu pozdě minimálně já.

Před školkou mi zamává a zmizí ve vstupních dveřích. Při zbylé cestě do školy už kupodivu nikoho nepotkám a k mému překvapení přijdu ještě dvě minuty před osmou, tudíž stihnu ještě doběhnout do třídy, než zazvoní.
Dosednu do lavice a snažím se zklidnit dech a nevěnovat pozornost Tomovi s Andreasem sedícím přes uličku vedle mě. Gustav s Georgem jsou o ročník výš.
„Takže tatínek?“ upozorní na sebe Andreas sám, když se začne smát. Dělám, že neslyším, přitom cítím pár očí probodávající mou osobu. „Nebo ti toho anděla seslalo nebe?“ Vím, kam naráží a není to zrovna příjemný. Pevně semknu oční víčka k sobě, abych potlačil ty pálící slzy na okraji. Jsem si jist, že jsem natočený tak, že nemůžou nic vidět. K mému štěstí do třídy vejde profesorka chemie.
Naštěstí jsou ale tihle blbečci jediný můj problém se školou, jinak na známky si nelze stěžovat. Možná proto, že hodiny jsou mojí záchranou, a proto se snažím dávat pozor. Záchranou před tím, než vždycky zazvoní a než si mě vyhledá gang. Poměrně poklidné jsou hodiny vždy, až do té poslední. To už se předem začínám bát, co přijde.

Když se poslední zvonek ozve i dnes, sbalím si věci a vystřelím ze třídy ven. Pevně doufám, že se gang dnes o nic nepokusí. Vyrazím směr školka, ale když za sebou slyším hluboký smích, je mi jasné, že tohohle musí být Nelly ušetřena. Proto vytáhnu mobil z kapsy a vytočím Gordonovo číslo.
„Ahoj, jsi ještě v Magdeburku?“
„Ahoj, no ještě nandávám nákup do auta a vyrazím. Chcete vzít domů?“
„Ne ne, já dneska pojedu zase autobusem, ale Nelly jestli bys mohl vyzvednout. Prosila mě, aby tam nemusela spát.“
„Jo já se pro ni hnedka stavím, a co máš v plánu ty?“ Polknu, protože mi někdo z nich položí ruku na rameno a pevně stiskne, čímž mě zastaví. Vsadím se, že to je Tom, jeho síla se nedá zapomenout! „Já… ještě něco mám,“ vykoktám.
„No dobře, tak se uvidíme doma.“
„Dobře. Zatím,“ zaklapnu telefon s pocitem kamene v břiše. Je mi hrozně špatně už předem. Jako každý den.

„Takže sis na nás udělal čas? To je milé… nebude Nelly plakat?“ poznám hlas Georga a s cuknutím, abych se vymanil z jeho poněkud pevného sevření, se otočím.
„Nevyslovuj její jméno,“ řeknu přísně. Poměrně mě překvapí, že s nimi Tom není, býval bych se vsadil! To není obvyklé.
„Jak to, že jsi nám neřekl, že máš doma… vlastně co je to tvýho?Andreas se nesvěřil,“ zasměje se. Nadechnu se a hodlám mlčet, ale nevím, zda je to dobrý nápad. Vzadu spatřím pomalu loudajícího se Toma k nám. Tak teď už se stejně ničemu nevyhnu. Chvíli v sobě hledám odvahu.
„Je to moje sestra.“
„Což by došlo každému, kdyby jen trochu uměl někdo přemýšlet, že?“ dojde k nám Tom s pohledem na gang.
„Moc chytrá myšlenka,“ ironicky utrousí Gustav.
„Je mu sedmnáct a tý holce asi čtyři pět,“ pronese Tom. Přistihnu se, že nedýchám.
„Od který doby se zajímáš o jeho nudnej život?“ nahodí Andreas nechápavý výraz.

„Vypadněte,“ kývne hlavou Tom. Super, pokud tady zůstanu sám s Tomem, je to o mnoho horší, než kdyby tu zůstali všichni. Tom má vždy nejtvrdší rány. Většinou se ale díkybohu neúčastní aktivně útoků na mě.
„Prosím?!“ ujistí se Georg.
„Říkám vypadněte. Hned!“ jeho obličej se promění ve vůdcovskou grimasu. Kluci se po sobě podívají a s kroucením hlavy se teda nedobrovolně vzdálí, až zmizí za budovou školy.

„A teď zmiz ty,“ už klidněji řekne Tom. Ztěžka se nadechnu a podívám se na něho.“ Co… cože?“ vykoktám těžkopádně.
„Mám tě prosit?“
„Jen nevěřím, že bys neměl za rohem někoho, kdo by si mě podal.“
„Hele, docela chápu, pokud mi nevěříš, ale asi ti nic jiného nezbude.“ Nadechnu se, že budu ještě oponovat, ale asi bych ho měl poslechnout, pokud mi dává šanci. Šanci, jak vyjít bez úrazu. Naposledy si zkontroluju jeho obličej, jestli to myslí vážně, strčím ruce do kapes a vydám se pryč, ke školce, jak jsem měl původně v plánu. Nevěřím tomu. Pro jistotu se ohlédnu, ale Tom skutečně odchází zpět ke škole, kam zmizel zbytek gangu.

S výdechem pevně zavřu oči, což mě donutí se zastavit. Ale místo abych čekal uvolnění, samovolně se mi spustí slzy. Sakra, proč vlastně brečím? Úlevou? Těžko! Vím, že v pondělí to přijde zas. Doloudám se ke školce, kde není ještě Gordonovo auto, tak utřu slzy a s pevným nádechem vlezu do školky.
„Dobrý den,“ s úsměvem vejdu. Učitelka s úsměvem pozdraví a poprosí mě, ať chvilku počkám. Ještě pro trochu odvahy zahnat slzy, se párkrát zhluboka nadechnu. To už ale ke mně míří učitelka i s Nelly.
„Ty jsi pro mě fakt přišel,“ vypískne a žene se ke mně. Pokleknu, aby až ke mně doběhne, mě mohla obejmout.
„Co slíbím…“ s úsměvem ji obejmu taky.
„A Nelly, máš medvídka?“ upozorní jí učitelka. Nelly se chytne za hlavičku a běží zase zpátky. Zasměju se a postavím se.
„Upozorňuji teď všechny rodiče, aby na děti dávali větší pozor. Objevila se tu jakási parta, která po dětech chce peníze. Vím, že ji doprovázíš každé ráno až sem, ale jsem povinna na to upozornit. Už to šetří policie.“
„To je dobře, že jste mi to řekla. Dám si pozor. Stejně nevěřím, že mají děti u sebe peníze. Nebo ne takové obnosy, aby se jim to vyplatilo.“
„Jo, to je pravda, ale bohužel i takoví lidi se dnes najdou.“

Tak můžu jít domů. Uklizené hračky mám a Filip řekl, že si ještě bude hrát s tím autíčkem, tak to jsem neuklízela,“ oznámí Nelly učitelce s úsměvem.
„Tak to si hodná. Uklidí nám vždycky celou školku,“ zasměje se učitelka.
„To už je celá ona. Tak děkuju. Nashledanou.“
„Nashledanou,“ s úsměvem Nelly vykráčí do šatny, kde se přezuje z bačkůrek do sandálků a ruku v ruce už vycházíme ze školky, kde nám jde naproti Gordon.
„No tak já se tak ženu, abych ji stihnul, než půjde spát, a ty mezitím už jsi tady.“
„Změnily se mi plány,“ s mírným nuceným pousmáním oznámím.
„To je fajn,“ s úsměvem vyzvedne Nelly do náruče. „Ahoj, princezno, tobě to dneska teda sluší,“ věnuje jí pusu.
„Vy jste hodný, že jste přišli oba dva,“ usměje se Nelly. Dojdeme k autu a Gordon Nelly upevní do sedačky. To mě „zaujme“ něco jiného. Tom s Andreasem procházejí kolem našeho auta. Tom se mým směrem nekoukne, ale Andreas ano. A s ne zrovna milým pohledem. Zaženu pocit ve mně, nasednu do auta a připoutám se.
„To jsou ti kluci?“ ozve se Nelly.
„Jaký kluci?“ dosedne Gordon za volant.

autor: Mintam