Phantom of the Opera 14.

Tom:

Skoro celou noc jsem probděl po mámině boku, skoro celou noc probrečela. Ještě nikdy jsem ji neviděl v takovém stavu. Snažil jsem se její nářek tlumit slovy typu „Neboj se, on se vrátí“, ale brzy jsem veškerou snahu vzdal. Zdálo se, že je k neutišení. Až pár hodin nad ránem se mi ji povedlo dostat do postele. Dovolila mi, že smím zůstat doma, ale práci mi nevymlouvala. Z její ložnice jsem zamířil do pokoje. Ne do svého, do Billova. Tak nějak jsem doufal, že zjistím příčinu jeho odchodu. Nebo alespoň nějaké to vodítko, které by mě k němu dostalo. Nikdy jsem neměl větší strach, i když už ho vystřídala mírná otupělost.

Bez jediné výčitky svědomí jsem se začal prohrabovat Billovými věcmi. Všude po pokoji se mu válely rozházené notové papíry, koš doslova přetékal zmačkanými listy papíru. Něco mi na tom všem nesedlo. Bill měl vždy v pokoji úzkostlivý pořádek. Nikdy to tam nevypadalo, jako by tam právě někdo vyhodil do povětří továrnu na papír. Zkusmo jsem sebral jeden list z koberce. V notových řádcích bylo vepsáno tolik klikiháků, že jsem se v nich nedokázal vyznat. Možná to ani nebyly noty, ale jen nějaké Billovy nesmyslné čáranice. Nemohl najít obyčejný papír, tak je zakreslil sem.

Rozhlédl jsem se po pokoji. Všude se válely papíry. Asi mé znalosti hudebních prvků nezasahují tak daleko, abych dokázal rozeznat notu od klikyháku. S úšklebkem jsem papír nechal volně dopadat zpátky k těm ostatním, kterých se po koberci válelo požehnaně. Už jsem chtěl s nepořízenou pokoj opustit, když v tom mě zaujalo něco, čeho jsem si před tím nevšiml.

Nádherná rudá růže s černou páskou uvázanou těsně pod květem.

Vzdal jsem svoji cestu ven z pokoje a radši se přemístil k Billovu stolu, na kterém vázička s růží stála. Jemně jsem ji za stonek vytáhl z vázičky. Přiblížil jsem nos k rudým sametovým lístkům, omámila mě důvěrná vůně, kterou umí vykouzlit pouze růže. Její vůně smetla veškerý stres a strach, uklidnila podrážděné nervy. Se spokojeným úsměvem jsem ji vložil zpátky do vázičky, pod kterou ležel dopis… Překvapivě s mým jménem.

Opatrně jsem mezi prsty rozlomil pečeť ve tvaru lebky, nahlédl do obálky. Vytáhl jsem z ní hustě popsaný lístek papíru.

„Až teprve naše společná láska mi ukázala, co je v životě důležité. Teď vím, že štěstí je jen poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit, a že smutek je dvojnásobný, když Ti z něj nemá kdo pomoci. S Tebou jsem poznal, co to znamená opravdu milovat a jaké to je, když je moje láska opětována…“ F. O.

Zmateně jsem dosedl na Billovu postel. Všechno se změnilo v nejasnou monotónní šmouhu, ve které zářil pouze bílý lístek papíru.

*

Billův pokoj jsem opustil až ve chvíli, kdy bylo na čase vydat se do práce. Dnes se v Opeře hrála jedna ze starších her, ale to nic nemění na tom, že sál byl skoro vyprodán. Nemohl jsem v tom Mary nechat samotnou. Stačí, že na to byla sama včera. Navíc bych rád uvítal nějaké rozptýlení.

Máma pořád ještě spala a Gordon nebyl doma. Vypařil jsem se z domu jako pára nad hrncem. Cestou k Opeře jsem se utápěl ve vlastních myšlenkách a stále ještě přemýšlel nad významem dopisu. Nenapadalo mě, jak by se mohl dostat k Billovi do pokoje a jeho význam byl záhadou ještě větší. Při odchodu domu skončil zmačkaný v mé kapse. Pálil, jako bych měl v kapse místo něj rozžhavený uhlík. Jako by si sám dopis přál, abych mu věnoval tu největší pozornost.

Rozrazil jsem hlavní vchod do Opery. Veškeré překvapení, zaraženost a strach o Billa se smísily dohromady a vytvořily nehezkou vlnu vzteku, který jsem si na něčem prostě potřeboval vybít. Mary už dávno stála za barem a starostlivě leštila skleničky, aby se dokonale blýskaly.

„Ahoj, Mary,“ pozdravil jsem ji. Zvedla ke mně oči.

„Ahoj, Tome! Stalo se něco? Vypadáš, jako bys mi tu chtěl rozbít půlku vercajku,“ zasmála se odlehčeně, ale já se v odpověď jen ušklíbl.

„Rád bych něco podobného udělal, to mi věř. Včera mi utekl bratr, nikdo ho neviděl, většinu nocí jsem nespal, a potom jsem ještě doma našel tohle,“ vytáhl jsem z kapsy dopis a podal jí ho. Zatímco si ho četla, odnesl jsem si mikinu za bar a odložil ji tam na věšák spolu s kšiltovkou.

Když jsem se vrátil, její obličej byl o pár odstínu bledší. Podala mi dopis.

„Kdyby tam nebyl ten podpis, brala bych to jako vyznání lásky od nějaké holky, která má ráda romantiku, takže cituje Shaekspeara, ale ten podpis tomu dává úplně jiný smysl. Být na tvém místě, Tome, začala bych se bát.“ Chtěl jsem odpovědět, ale přerušil nás hluk. Před bar se přiřítili majitelé opery s Carlottou, která nadávala jako špaček.

„Jak jste si mohli dovolit poslat mi tak hanebný dopis?! Plánovala jsem, že vám odpustím a odehraji dnešní hru, ale teď mám sto chutí odejít!!! Končím, nadobro!“

„Ale slečno, ani jeden z nás vám dopis neposlal. Naopak, i my jsme dostali takové lístky,“ odvětil jeden z majitelů a Carlotte se k němu otočila čelem. Propalovala ho pohledem.

„Předložte důkazy, Firmine, nebo skutečně odejdu!“ vykřikla Carlotte a zabodla vyššímu z majitelů prs do hrudníku. Firmin jí roztřesenou rukou podal dva listy papíru. Carlotte je rychle přelétla pohledem.

„Když jste lístky neposlali vy, kdo to byl?“ zeptala se, oči navrch hlavy.

„Tak to nemám nejmenší tušení,“ odpověděl Firmin. „Každopádně požadavkům v žádném případě nevyhovíme. Hlavní role musí patřit vám,“ usmál se na ni zářivě.

„Pokud ovšem neopustím tuto budovu ještě dřív, než stihnete říct Christine!“ zaprskala Carlotte a otočila se čelem k východu.

autor: Helie