autor: Lauinka
Připadám si jako anděl otáčející se proti slunci. Nemilosrdně mě bodá do očí, musím je přimhouřit. Raději se pomalu podívám pod sebe. Chodím po vodě? Och ne, jen kolem mě je všude mokro. Stojím bosky na promáčeném chodníku. Snažím se nespadnout do toho znovu. Snažím se zapomenout. I když ležím v posteli a snažím se spát, nejde to. Pokaždé mě probudí krutá noční můra, výjev z toho, co se stane. Vím to, cítím, ale nemůžu se proti tomu bránit. A tebe taky ne. Nedokážu to. Chtěl jsem tě chránit, ubránit tě před svým tajemstvím, ale cítím, že takhle tě vystavuji nebezpečí ještě více. Nechtěl jsem, aby se tě to týkalo, ale ty jsi neposlouchal. Možná jsi byl slepý, možná až příliš zamilovaný. Zakazoval jsem si ten cit tak dlouho, povedlo se mi nemilovat, ale s tvým příchodem se zlomilo pouto. Zlomilo se veškeré moje přesvědčení o všem zakázaném. Jsem tu pro všechny, nejen pro tebe. Nemůžu. Vím, že je to složité pro tebe, ale pro mě snad ještě víc. Já si tuhle cestu nevybral, já byl na ni postaven. Nemám kam couvnout, stojím proti zdi. Je ze všech stran a zužuje se prostor. Chtěl bych tě chránit, ale nedokážu to. Nevím, kolik času nám zbývá. Nevím, kolik ho zbývá tobě. Nechci si to připouštět, chci si užívat ty dny, kdy jsme spolu.
Tolikrát jsem prosil o smilování, tolikrát jsem padl na kolena a snažil se pochopit, proč. Proč tohle všechno? Ale nepochopil jsem vůbec nic. Možná jsem také slepý. Nebo jen nechci přijmout krutou pravdu, která se mi tu stále více a více zobrazuje. Třeba se ji snažím přehlížet. Nevidět to všechno. Třeba to zašlo až příliš daleko, ale nevyčítám si to, a tobě už vůbec ne. Stále vidím tebe, jak padáš, jak se neseš k zemi a já s tím nemůžu nic dělat. Nemůžu tě chytit. Ani ti nic říct. Slyším jen všude kolem sebe křik. Moc hlasů a různá slova, ale nedokážu je v mysli utřídit. Nerozumím jim, jako by byla cizí. V jiném jazyce. Cítím prudký průvan, třesoucí se tělo. Naskakuje mi husí kůže, a já se zase v horečce probudím a prudce se posadím na posteli. Znovu jsem tě viděl padat. Znovu jsem tě viděl umírat jako každou noc.
Blíží se to, cítím to. Už nechci spát, nemůžu. Raději se sednu na balkon a sleduji slunce, které se dere na nebe. Zapálím si cigaretu a alespoň trochu se snaží uklidnit. Ty klidně spíš. Ale já nemůžu. Nikdy jsem ti o tom neřekl. Nikdy. Nechtěl jsem, aby sis myslel, že jsem zrůda. Ač asi by sis to nemyslel, ale já doufal, že když se to nikdy nedozvíš, budeš chráněn, jaká mýlka. Možná jsem ti měl všechno říct, ale riskoval bych tak moc. Možná jsem byl jen naivní hlupák, co doufal, že se všechno vyřeší samo, ale nevyřeší. Uvědomuji si to až příliš pozdě. Cítím se naprosto bezmocný. Na všechno jsem zůstal sám. Udělal jsem tehdy chybu. Tak moc jsem toužil ti říct, kdo tě zachránil, kdo ti podal pomocnou ruku, ale nešlo to. Vymyslel jsi mi přezdívku Stín. A já tě chtěl vidět šťastného.
Volal jsem ti jako Stín, povídali jsme si. Nikdy jsi mě nespatřil, tohle byla jasná pravidla a tys je chápal. Bylo to dobré. Bylo dobře nám oběma, ale každá idea jednou pomine, stejně jako tohle. Někdo se to dozvěděl, věděli, že o mně něco víš a chtěli to vědět taky. Snažil jsem se tě bránit, povedlo se mi to. Ale jak dlouho to ještě zvládnu? Dostanou tě, a pak možná i mě. Nechtěl jsem, aby to tak bylo, ale nedokázal jsem tomu zabránit. Byly mi přiděleny nadlidské schopnosti, ale k čemu jsou, když vím, že jediného, koho chci zachránit, nezachráním? Sloužím světu, ale chci sloužit jen tobě, až do smrti. Ctím bezmoc, ale k čemu mi to je? Osud nezměním. Nemůžu. I když bych tak strašně moc chtěl, nedokážu to. Tak moc jsem toužil zůstat s tebou, až jsem ti takhle ublížil. Vlastně si život bez tebe už nedokážu představit, nežil bych, ale jen přežíval. Vím, že by ti bylo líp, že bych tě tím mohl zachránit, ale dokážu to? Vážně se dokážu sbalit a nechat tě v tom samotného? Co když je tohle opravdu způsob, jak tě zachránit? Čím míň budeš vědět, tím lépe pro tebe.
Raději se seberu a odkráčím do vany. Potřebuju se alespoň trochu uklidnit a přemýšlet. Alespoň na chvíli uvažovat o tomhle všem. Možná, že když se s tebou rozloučím jako stín, a zůstanu jako přítel, všechno se vyřeší. Nebudou tě hledat a já přepíšu tvůj osud. Ale co když ne? Zblázním se, zblázním se z toho všeho. Je toho až moc. Stojím proti zrcadlu a dívám se na svůj naprosto směšný odraz v zrcadle. Nevydržím to a veškerou svou zlobu vženu do pěsti, která roztříští sklo na miliony kousků. Je mi jedno, že jsem se ošklivě pořezal. Nemám strach o sebe, ale o tebe. Ucouvnu o pár kroků a bezmocně se svezu na podlahu. Opřu se zády o kachličky a rozvzlykám se. Vím, že to musím udělat. Vím, že musím, i když riskuju, že se budu dívat na to, jak se trápíš. A co když mě třeba poznáš? Co, když pochopíš, že jsem to opravdu já? Ne, to se nesmí nikdy stát.
Rychle vyběhnu z koupelny, popadnu telefon. Vymačkám tvoje číslo a čekám na spojení. Musím to udělat hned, dokud jsem rozhodnut to udělat. Dokud jsem přesvědčen o tom, že tě můžu zachránit. Trvá to docela dlouho, než hovor přijmeš, ale nakonec se dočkám. Jen tiše vydechnu, když zaslechnu tvůj krásný hlas. Samozřejmě mám změněný hlas přes sampler.
„Stín.“ Vydechne hlásek na druhé straně a já jen pevně sevřu víčka k sobě. Mám tendenci se rozbečet, ale musím to v sobě udržet.
„Ahoj Bille.“ Řeknu tiše. Sleduju tě z protějšího okna. Sleduju tě, jaký šťastný až blažený výraz máš, když se mnou mluvíš, a o to více mě to bolí.
„Mmmm budeme si povídat?“ Radostně se svalí do postele a já znovu držím pláč, slzy mi stékají po tvářích.
„Já… musím ti něco strašně důležitého říct.“ Nasucho polknu.
„Stalo se něco?“
„Je konec.“ Řeknu jednoduše. Nevím, jak to definovat. Vážně je to konec. Nevím, čí a čeho přesně, ale je to tak.
„Konec?“ Zopakuješ s lehkým smíchem, vím, že tomu nevěříš, ale čekal jsi to. Celou dobu jsi věděl, že tohle jednu přijde. Nikdo nevěděl kdy. A teď je to zde.
„Konec.“ Zopakuju ještě tišeji, sevřu ruce v pěst. Je mi jedno bolest, která mnou prostupuje, kvůli rozřízlé ruce, snad to ani nevnímám. Snad bolest v srdci je ještě šílenější.
„Ale jak konec? Vždyť… to nejde. Já… potřebuju tě, slyšíš? Konečně mi s někým bylo hezky, konečně jsem zase žil, to nemůžeš. Nejde to. My k sobě patříme. Nedělej to, prosím.“ Musím se kousnout do rtu, aby nezačal vážně naplno plakat. Vím, že máš pravdu, cítili jsme oba dva to samé. Totéž.
„Musím to udělat kvůli tvému bezpečí.“
„Bezpečí? Ne, ne já miluju dobrodružství, miluju to.“ Nesmíš mě přemluvit, nesmíš. Už tak mám slabou vůli to udělat.
„Dnes volám naposledy. Ať už ti bude volat kdykoliv a kdokoliv, přísahám, že já to nebudu. Už nikdy.“ Slovo po slově se do mě ostře zabodává jako nejostřejší čepel nože.
„Ne, prosím. Ne.“ Uslyším zaštkání, ale já už nemůžu dál. Nejde to. Hovor ukončen. Konečně dám průchod emocím, konečně se rozbrečím jako malej kluk. Tak strašně moc mě bolí ten pohled na tebe. Tak moc mě bolí ta představa, že už nejsi v mých rukou. Jsem jen další člověk z mnoha, kterého mám na starost. Už tě dál nemůžu chránit, musím zapomenout. Vím, že bys chtěl všechno vrátit, já taky, ale nejde to.
Sleduju tě, když opouštíš dům, sleduju tě, i když lezeš na tu proklatou střechu. Sleduju tě, když se díváš kolem sebe a snažíš se mě přivolat. Ale já už nemůžu. Dal jsem slib nejen sobě, ale i tobě. Nemůžu jít a zachránit tě, i když bych tak moc chtěl. Jen tiše sedím a dívám se na tebe, jak bojuješ sám se sebou, jak se snažíš přemoct. Nedělej to, nedělej, já už znovu přijít nemůžu. Pevně semknu víčka k sobě, když se zvedne vítr. Prudce pofukuje, cítím ten chlad po celém těle. Cítím, jak mi naskakuje husí kůže. A pak tě vidím padat jako v mých snech. Nemůžu nic dělat, nemůžu. Tvé tělo padá stále níž a níž. Slyším kolem sebe zděšený křik a moc slov. Všude jsou slyšet slova, ale já jim nerozumím. Až teprve tady pochopím. To já tě dohnal k tomuhle všemu. Moje noční můry byly obrazy z budoucnosti. Já tě donutil to udělat, skočit. Rychle doběhnu k tvému tělu a vezmu tě do náruče.
„Bille, prosím.“ Vydechnu tiše a slzy už ani nestačím stírat. „Nenechávej mě tady, ne.“ Zatřesu s tvým tělem, ale vím, že je pozdě. Dopadnu na kolena a podívám se nahoru.
„Ne!! Ne, prosím.“ Zakroutím hlavou, a konečně tě pořádně obejmu. „Miluju tě, slyšíš? Miluju!“ Křiknu bezmocně a tisknu si tě stále více k sobě, i když vím, že tím ti život už nedám.
„Miluju tě.“ Vydechnu tiše a tím to pro mě celé končí. Už nikdy se k tomu nevrátím. Zahodím všechny svoje super schopnosti, na co mi to je, když jsem chtěl chránit tebe a neuchránil? Zabil jsem tě, a tím i sebe. Už navždycky tu budu bloudit sám. Už navždycky budu bez tebe.
autor: Lauinka
betaread: Janule
Ach Lauinko :-*, ty jsi záruka nádherného zážitku, KRÁSY, DOKONALOSTI♥. Vždy ve mně dokážeš vzbudit emoce. Jen vidím tvé jméno, okamžitě povídku čtu.
Opět jsi přišla s něhou, také však bolestí a hlavně s ohromným citem – anděl otáčející se proti slunci nebo STÍN! Oh, jak dokonale vyjádřeno. Už jen, když padl na kolena prosíc o smilování, už tady se mi ty slané perly málem dostaly až na tvář. Samota a bolest, to je snad to nejhorší.
Tichý hlas, vítr, bolest…
Lauinko, nedokážu popsat to, co cítím. Krásu, úžas, obdiv… bože… jsi umělkyně!
NÁDHERNÉ. Další skvost od tebe! Smekám a obdivuji tvé nápady a styl psaní. Je radost tvé povídky číst!Miluji je, jsou – ach, nemám slov, jsou dechberoucí!♥
krásný. nemám slov ^^
Velice pekna jednodilka, ktera me oslovila hlavne tvym psacim stylem, ale taky svou celkovou kompozici. Bylo to kraticke, ale i tak se ti podarilo do toho kratkeho textu vkomponovat toho tolik, ze to bylo vic jak dostacujici. Ja takovym jednodilkam rikam pocitovky, nejde v nich ani tolik o to, co se tam deje, kdo Bill s Tomem jsou, kam to vsechno speje. Emocne nabite uvahy a rozvazovani byli vzdy mou slabustkou, kterou preferuji pred cymkoliv jinym a tohle byl zarny priklad toho, jak to vypada, kdzy se to povede.
SUPER!
Proboha …. to je něco tak dokonalýho x) Sice jsem ti říkala, že já raději happyendy…ale tohle se prostě nedá přehlídnout. Toto je prostě stokrát dokonalejší, než často nějaký tuctový slaďárny x)Moje první přečtená povídka od Tebe… a už se řadíš mezi mé top autory 🙂