Indian’s dream 30. (konec)

Zdravím všechny věrné čtenáře téhle povídky. Tak jste se nakonec spolu se mnou, Billym, Šíleným Tomahawkem i nespoutaným černým hřebcem dobrali přes všechny přízně i nepřízně osudu až ke konci téhle povídky. Musím přiznat, že její psaní pro mě bylo docela srdeční záležitostí, jak jsem se již zmiňovala v prologu. Ale i přes to všechno jsem docela i ráda, že ji už mám za sebou, je teď toho kolem mě moc. Takže si se psaním plánuju dát trošku odpočinek, ale nebojte, určitě zase brzo něco vymyslím 🙂 skoro si takhle připadám jako Josef Váňa starší – ten taky dycky slibuje, že to je jeho poslední Velká a stejně jede dál, takže asi tak nějak podobně to já mám se psaním vícedílek 😀

„Ššššššt… neboj se,“ rozezněl se vzduchem tichý, ale o to kouzelnější hlas. „Už jsi v bezpečí…“

Nemusela chodit daleko, postavu, jejíž přítomnost chtěla vyhledat, spatřila sedět jenom kousek od stanu. Pousmála se a došla až k Tomovi a v tichosti se vedle něj posadila. Nebylo zapotřebí slov, všechno si vyříkali, když Komanč přivezl bezvládného Billa. Od první chviličky mezi nimi zavládlo hřejivé pouto přátelství a mateřské lásky z její strany. Od Billyho věděla, jak se s Tomahawkem v mládí zacházelo, a proto hned, jak se postarala o svého syna, se láskyplně začala starat i o copatého chlapce. I jeho sem tam zdobil krvavý šrám, a především ošklivá tržná rána na žebrech. Zpočátku se jí Wandží Wa lekla, myslela si, že ji Tomovi udělal někdo z nepřátel, ale pak z Komanče vypadlo, že si ji udělal o skálu, když se mocným skokem vrhl do propasti, aby zachránil Billyho, který právě upadal do bezvědomí.

„Billy, drž se! Neboj se, jsem tady!“ snažil se Tom povzbuzovat chlapce, který visel už jenom pár sáhů pod ním. Obratně sestupoval níž a níž a přitom už několikrát ocenil prozíravost Hbitého Lososa, protože bez lana by už asi spočíval na dně propasti. Už byl jenom kousek, už stál na tom výstupku, za který se Billy z posledních sil držel. Natáhl k němu ruku, ale jejich prsty se jenom na chviličku dotkly navzájem, než se Billyho ruka vysmekla. Na okamžik se navzájem zadívali do očí, v duhovkách jich obou se značil strach. Hodně veliký strach. A pak…

Poté, co dojeli do tábora a předali Billyho tělo Wandží Wě, vzpomněla si žena při Billyho ošetřování na to, co jí její syn o Tomahawkovi vyprávěl. Že nikdy nepoznal mateřskou lásku…

Jakmile udělala pro svého bezvědomého syna vše, co se udělat dalo, začala ošetřovat i Tomahawka… a mladý Komanč tehdy poprvé poznal, jak moc hřeje objetí učiněné z lásky a upřímnosti. Ne to rychlé chlácholivé, co dostával od své matky. Poznal, jaké to je, když mu někdo jemně přiložil rty na čelo, a poznal, jaké to je, tisknout se k ženě, která jej přijala za vlastního, aniž by se musel bát, že to objetí uvidí otec, který by ho za to ztrestal bičem…

Od té doby s Billyho matkou krásně vycházel. Avšak i když si v prvních chvílích užil několik dlouhých minut plných tepla, lásky a bezpečí, byl pořád skleslý. Nevěděl, kdy se mu Billy probere a měl o něj hodně veliký strach. Nezajímalo ho, že ho celý lakotský kmen přijal za jednoho z nich a že byl mezi nimi hrdina, protože zachránil jejich teď už nového náčelníka. Jediný, s kým dokázal ztratit pár slov, byla právě Wandží Wa, která ho alespoň na těch pár chvilek dokázala odvést ze světa smutku a zoufalství…

I když už byl ve věku, kdy tohle chlapci nedávají najevo, nestyděl se schoulit přede všemi do jejího náručí, ve kterém začal tiše poplakávat nad Billyho pořád zatím ještě nejistým osudem. Nechával se konejšit jako malé dítě a snažil se jejím povzbuzujícím slůvkům, prokládaným jemnými polibky do vlasů, věřit, i když to šlo hodně těžce…

O několik dní později

Billy otevřel oči a konečně ucítil, že může s vlastním tělem hýbat. Že už ho nesvazují tíživé okovy horečky. Pořád byl ještě hodně slabý, ale i tak se po chvíli dokázal posadit. Zjistil, že je ve stanu sám.

Okamžitě musel zavřít oči, jak ho oslepily sluneční paprsky. Tolik dní ležel v přítmí, že skoro i zapomněl, jak jasný může být sluneční svit… Po chvilce začal mžourat a přitom se podvědomě sápal ze stanu ven. Sotva se však ocitl venku, pevně nohama na zemi, ozvalo se užaslé výsknutí a vzápětí mu svět zmizel v záplavě černých copánků.

„Billy! Ach Billy!“

Na okamžik měl vůbec problém se nadechnout, jak pevně a křečovitě ho objaly paže toho, koho tak moc miloval. Nestihl se však vůbec vzpamatovat, a už se jeho rty ocitly v zajetí těch Tomových.

Až po dlouhé době se od sebe oddělili, aby se mohli nadechnout, a Tom ještě Billyho jednou pevně objal, než k němu pustil i jeho matku, aby se se svým synem mohla přivítat. Poté začal Billa zdravit i celý kmen, ale to už bylo na chlapce poněkud moc. Opět se mu začala točit hlava a on za doprovodu matky a své lásky zalezl opět do stanu, i když se předtím stihl ještě na všechny přítomné usmát.

Uvnitř všichni tři usedli na kožešiny a Wanží Wa zapálila oheň. A zatímco tee peem se začala nést kouzelná vůně bylinek, ze kterých mu matka chystala čaj, Billyho úsměv byl čím dál tím větší, i když byl unavený a vyčerpaný. Věděl, že teď už celý jeho kmen přijal Tomahawka mezi sebe. Že už se mu nikdo nepokusí ublížit… a že, i když to všechny zřejmě překvapilo, teď celý kmen už ví, že Billyho a Tomovo srdce patří sobě navzájem. A nikdo přece, i kdyby tam náhodou přetrvával ještě stínek nedůvěry, což bylo ve světle nedávných událostí absurdní, nezabije ani nezraní štěstí jejich nového náčelníka.

Toho, komu se za pomoci Tomahawka podařilo to, o čem snil jeho otec celé roky. Docílit toho, že Lakotové i Komančové vedle sebe dodnes mohou žít v míru a bez dalšího zbytečného krveprolití.

KONEC

autor: Áďa