Naše malé tajemství

Přeji krásný den!:-)

Černovlasý chlapec s odlesky zlatavých pramínků se opatrně ohlédl. Dům za ním byl až nápadně tichý. Všichni ještě spali, i on se ujišťoval, že ještě leží ve své posteli, na druhé straně pokoje od svého bratra. Otočil se zpátky. Neváhal, když vkročil do slunečného světla, jež mu na chvíli oslepilo oči.

Vyšplhal se do koruny jednoho z mnoha stromů. Tak jako každé všední ráno se usadil na větvi, kde byl chráněný před každým, kdo by se jej pokusil najít. Strom byl hustě porostlý listy, vědomě zanechávaly toto místo v utajení.

S přimhouřenýma očima se díval do ostrého slunce. Dětinsky mu zamával a opětoval mu úsměv. Druhou polovinu nebe zdobil dlouhý hustě černý mrak. Nevěstil nic dobrého. Chlapec se na něj zamračil. Dnešní ráno mělo být slunečné, žádný mrak mu ho nezničí.

Našpicoval uši, když z druhé strany zahrady zaslechl stejně tiché kroky, jako byly předtím ty jeho. Naoko nevšímavě se odvrátil od zrovna přicházející osoby. Pohupoval nohama ve vzduchu a potutelně se přitom usmíval, skrývajíc to za černou clonou vlasů.

„Bille? Jsi tam?“ zvolal druhý chlapec do koruny stromu. Stál pod ním a nedočkavě přešlapoval na místě. Nemohl se dočkat, až se usadí vedle něj.

„Jsou čerstvé?“ zeptal se nadšeně. Nečekal na odpověď, hned si jednu jahodu strčil do úst.

„Maminka chtěla péct bublaninu. Že ty jsi otrhal všechny jahody, které na záhonku byly?“ zamluvil situaci Bill. Trochu oddálil obličej od toho Tomova. Oba se lehce začervenali, přičemž černovlásek špulil rty, aby se nerozesmál nahlas.

„Dáš mi taky?“ Bill přistrčil k Tomovým ústům další kousek. Jemně ho políbil do koutku rtů, když nabízenou jahodu přijal. Hleděli si navzájem do identických, karamelových očí, nechal si těmi druhými naprosto pohltit. Jen pouhý pohled v nich dokázal rozbouřit tu pravou vlnu vášně. Nezavřeli je, ani když se jejich čela o sebe opřela a malinkaté nosy něžně otřely. Rty od sebe dělilo jen několik centimetrů. Cítili vůni toho druhého a teplo jeho těla. Objetí bylo tak láskyplné, plné nevyřčených upřímných slůvek a roztomilých oslovení.

Přitiskli se k sobě, Bill si položil hlavu na Tomovo rameno, tváří natočený stále k němu, aby neztratil oční kontakt. Četli si v zářivých karamelkách jako v otevřené knize, bylo tam vše, co cítili a čeho by se nikdy nebyli schopni vzdát. Jako by mezi nimi neexistovalo nic, žádný prostor, žádná zeď. Jako by byli propojeni, jeden celek, jedno tělo, jeden cit.

Bill tiše zamručel, když ucítil, jak Tom vkládá do jeho vlasů jemné polibky. Spokojeně schoval karamelky za víčky, dosyta si užívajíc jejich společnou chvilku. Věděl, že to, co dělají, je správné. Bylo to tak automatické, upřímné a nenucené, normální. V jeho náručí byl okolní svět jen pozadím nádherného snímku. Nic nemělo větší smysl než oni dva. Nic nebylo důležité, pokud mohl být v jeho blízkosti.

Šedivý mrak doplul těsně nad objímající se dvojici. První drobné kapky se snesly z nebe, zaleskly se a ulpěly na černých pramíncích vlasů. Dredatý chlapec schoval černovlasou hlavu na své hrudi, obejmul jej pevněji a vlastním tělem jeho křehkost chránil před deštěm. Jako by roztáhl svá andělská křídla, vsakoval do peří studený déšť a nedovolil, aby se dostal k jeho veškerému štěstí.

Černovlasý chlapec seskočil z rámu okna přímo do tepla pokoje. Tiše zavřel okno, aby neprobudil bratra. Shodil ze sebe promočené oblečení a rychle zalezl pod peřinu. Byla ještě pořád vyhřátá, schoulil se v ní do klubíčka, aby vyhnal dotěrný chlad, jenž přišel s ním, ale neměl v úmyslu se oddat spánku.

„Bille? Kde jsi byl?“ zeptal se ho bratr z vedlejší postele. Tom nadzvedl hlavu z polštáře a mhouřil oči do tmy.

Tom se blaženě usmál. Položil hlavu zpátky na polštář. Už mu ani nevadily promočené dredy, z nichž se spouštěly provazce vody.

Nemohl se dočkat, až ta slova dalšího rána uslyší znovu.

autor: xoxo_Lady