autor: Mary
„Bille?“ špitneš nejistě a kývneš směrem ke mně. „Můžu?“
„Jasně,“ přikývnu. Nohy skrčím pod sebe, aby sis mohl sednout vedle mě, a ty nabízené místo s povděkem přijmeš. Uvelebíš se naproti, s jemným úsměvem mě pozoruješ zpod přivřených víček, a já si všimnu, že na sobě máš to bílé tričko, o kterém jsem kdysi prohlásil, že ti sluší. Od té doby ho nosíš často.
Včetně dneška…
Přisuneš se blíže ke mně a vezmeš moje dlaně do svých, stále s tím zvláštním poloúsměvem.
„Chci ti něco říct…“
Bolestně sevřu víčka, v očích mě zaštípá sůl. Tak, a je to tady. To, čeho jsem se bál. Věděl jsem, že to přijde… jednou. Časem.
Neptám se, co se děje. Nemusím. Vím, co mi chceš říct… už dlouho.
To ta citlivost, kvůli které jsi si ze mě v dětství tak rád utahoval. Jen díky ní a našemu poutu jsem si toho všiml. Tvých zmatených pohledů. Tvého uhýbání. Tvé náhlé mlčenlivosti, kdykoli se tě Georg zeptal na holky. Všiml jsem si toho a věděl jsem, co to znamená.
Pochopil jsem, co cítíš, dříve, než jsi na to přišel ty sám.
A pořád jsem doufal, že se mýlím, že to není tak, jak si myslím… protože to prostě nemohla být pravda…
„Zamiloval jsem se, Billy…“
Otevřu oči a ponořím se pohledem do těch tvých, které září hlubokou láskou. K bratrovi, k dvojčeti, ke mně.
Ne, prosím…
Polknu slzy. Nesmím dát najevo slabost, na tohle jsem se psychicky připravoval tak dlouho…
A stejně je pro mě dnes příliš brzy. Příliš brzy na to, aby to všechno skončilo. Abychom my skončili. Nejsem na to připravený…
Chtěl bych si ještě chvíli namlouvat, že to nic neznamená, že je to jen obyčejné chvilkové poblouznění, že to přejde… Pozdě. Pozdě na jakékoli lži.
Dnes.
„Bojím se, že mě odmítne…“
Skloníš hlavu. Na naše spojené ruce dopadne první horká kapka. Slza. Tvoje. Ale vždyť ty přece nikdy nepláčeš! To já byl vždycky ten slabší, zranitelnější… já byl ten, kterého museli ostatní ochraňovat…
Tentokrát ne. Role se obrátily.
Dostihla tě láska. Ukradla ti srdce a změnila tě k nepoznání. Pořád jsi to ty, ale tak jiný… tak strašně moc jiný. Dospěl jsi. Poznal jsi bolest, nejistotu, strach. A naživu tě držela naděje, že by tvoje city jednou mohly najít svůj protějšek, že budou opětovány…
Nejsou. Nejsou a nebudou. Ale copak ti to můžu říct? Ne… Zničilo by tě to. A to nechci.
Možná je to jen sen. Možná se mi prosebný pohled těch velkých očí s kapkami smutku na řasách jenom zdá. Možná se teď probudím… a všechno bude jinak.
Kéž by…
Stiskneš mé dlaně a nakloníš se blíž.
„Neodmítej mě, Billy, prosím…“ zašeptáš naléhavě.
Zachvěju se, když se rty přitiskneš na ty mé. Jen na okamžik, ale mně to připadá jako věčnost. Jako by se zastavil čas.
Tak přece se mi to nezdá. Kdyby to byl sen, dopadlo by to jinak. Vyskočil bys na nohy a smál se, že jsem se nechal nachytat. Kdyby to byl sen, nelíbal bys mě.
Tohohle jsem se bál…
Co mám udělat? Mám zničit tvoji naději, zlomit ti srdce, zabít tvé sny? Můžu odmítnout tvoji lásku?
A dokázal bych ji opětovat?
Ne. Miluju tě, to ano, ale… jako bratra. Dvojče. Nic víc, nic míň. Pro mě je to nejvíc, co dokážu. Pro tebe méně, než bys potřeboval.
Cítím, jak se tvé ruce váhavě dotýkají mého obličeje. Hladíš ho, přejíždíš prsty po liniích tváří… tak něžně…
Měl bych tě po tom všem, co jsi musel vytrpět, zklamat? Ale mám právo předstírat ti lásku, kterou ve skutečnosti necítím?
Svět je tak krutý…
Já jsem krutý. Jenže bych ti nikdy nedokázal říct „miluju tě“. Ne opravdu. Ne upřímně. Ne od srdce.
Nenávidím se za to, ale…
Už žádné lži.
„Promiň, Tome, já… nemůžu…“
Spustíš ruce z mé tváře. Poraženě svěsíš ramena, v očích prohru. Po lících ti kanou slzy.
Mně taky.
Nevzlykáš, neprosíš, nekřičíš na mě. Vzdal ses. Jen sedíš a tiše pláčeš. Trhá mi to srdce, a přesto musím pokračovat.
„Nemůžu tě milovat… takhle ne.“
Přikývneš, protože ti nic jiného nezbývá. Rozhodl jsem to sám, postavil tě před hotovou věc a vůbec jsem ti nedal na výběr.
Všechno jsem zničil…
Odpustíš mi? Odpustíš mi někdy, že jsem ti sebral iluze, podupal tě a srazil až na dno?
Odpustíš mi, že jsem ti ukradl nejdříve srdce a teď i duši?
Zabil jsem tě ve jménu pravdy…
„Mrzí mě to…“
autor: Mary
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
🙁 smutné 🙁 ale krásně napsané
Proč jsou všechny tvé povídky tak strašně smutné…a zároveň tak krásné??
moc krásné a opravdu smutné…. slzyčka ukápla
Další tvoje krásná povídka. A to já si myslím, že by se Bill v tomhle pro Toma obětovat měl!
No teda… ziram na tu obrazovku a nejak porad nechapu, co jsem to prave precetla, a kde se to tu vzalo… panenko skakava. A ja o tobe jako o autorce vubec nevedela:-(((
Okamzite si jdu precist vsechno ostatni, co od tebe na tomto blogu je, protoze tebou podany povidkovy twincest je dokonalost sama a presne dle meho gusta. Je to psano procitene, neskutecne krasne, sugestivne a zaroven velice lehce. Psat emocne do hloubky a zaroven se umet vyhnout klise a strojene dramaticnosti pritazene za vlasy neni snadne, ale ty mas jednoznacne vahy komponentu kalibrovany naprosto dokonale. Ma to uder, boli to, ale neni to prehnane. Ma to logiku, dava to smyl, je to verohodne a musi se u toho premyslet. To, jak ctenare vedes mylnym smerem a teprve v pulce odhalis to, o cem cele priznani vubec je a kdo koho miluje a kdo koho ne, bylo taky skvele. Moment prekvapeni a zvrat dejove dynamily napsany na jednicku s hvezdickou.
Co jeste… (premyslim, premyslim)… mas vytribeny sloh, slovni obraty, ktere pouzivas, taky nepatri k omletemu standardu… no, ja jen doufam, ze v tom supliku mas nasuseno do zasohy daleko vic a brzy zase neco pribyde, protoze tohleto byl ten nejbajecnejsi zakusek patecniho vecera.
(Vim, ze se to neslusi ptat se damy na vek, ale docela by me zajimalo, kolik pani spisovatelce tak asi muze byt… :-)))
strašne dobré …:(
Pro všechny: Děkuju vám všem moc za úžasně povzbudivé komentáře, vážně si toho strašně moc cením.
To Modrozelená: Děkuju moc za uznání, miluju dlouhatánské komentáře 😀 Nemůžu ti bohužel slíbit další povídky, twincest jsem přestala psát už před nějakou dobou a to, co se tady teď zveřejňuje, je to, co jsem našla usušené v šuplíku. Každopádně děkuju za pochvalu. Mimochodem, je mi devatenáct 😀
[7]:Dekuji za odpoved. No neva, nemuze byt kazdy den posviceni:-) To, co jsem si precetla, bylo skvely a jak se uz rika "It was great while it lasted". I tak je super, se jsi se o povidky s nama podelila:-)
Ty jo tak tohle je vážně smutný,ale zase hezký.Je od něho milé,že mu nechtěl lhát